Tato e-výměna mezi panem RH a Pavlem Steigerem dala podnět k napsání článku o křtu str. 11). Je nepatrně zkrácena, přetisknuta v kurzívě a doplněna komentáři Pavla Steigera (pst).

1. 27.06.2008, 13:22

Dobrý den, pane Steiger, Prošel jsem si Vaše články pod titulkem „O spáse" a podtitulkem, „Co po nás Bůh chce" a musím říct, že jsem v žádném z nich nenašel, co Bůh v Písmu říká o tom, jaké faktické kroky musí člověk udělat, aby mohl přijmout Boží spásu. Možná, že jsem hledal špatně. Pokud ano, zdvořile Vás žádám, abyste mi napsal, kde mám hledat. Dále jsem Vás chtěl zdvořile požádat o informaci, jakým způsobem je financováno ZODHCJB World Radio. Zejména by mě zajímal mechanismus financování ze stran církví (např. kdo o tom rozhoduje, jakým způsobem je vykonávána kontrola nad poskytnutými příspěvky).

S pozdravem RH, křesťan

1. Odpověď 27.06.2008, 16:22

Pane H., rozhlasové pořady, které jste četl, jsou z raných 90. let, některé byly ještě vysílány z Monte Carla Trans World Rádiem. Můžete si otevřít časopisy Zápas o duši, jistě v mnoha číslech je zřetelně vysvětleno evangelium - Kristus zemřel za hříchy svého lidu, aby jej vykoupil a tak měl věčný život, což je poznání Boha. Ten jediný krok je tomu uvěřit.

Na časopis dobrovolně bez předplatného přispívají čtenáři a několik sborů. Až přestanou přispívat, ZOD přestane vycházet. Časopis je „Neprodejný". Účetnictví, hlášení o darech a účetní uzávěrka se řídí platnými zákony pro Občanská sdružení. Vyúčtování a statistiky zařazujeme obyčejně v dubnovém čísle pod názvem - Jak hospodaříme.

V Jeho milosti, Pavel Steiger

 

2. 27.06.2008, 17:07

Dobrý den, pane Steiger, děkuji Vám za odpověď. Pokud je víra jediným krokem, jak přijmout Krista, proč Ježíš přikázal apoštolům, aby mu získávali učedníky a křtili je? (Matouš 28:19) Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen; ... (Marek 16:16)

pst: Podívejme se tedy na tento úsek Písma:

• Proto jděte, čiňte učedníky ze všech národů. Křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého. (Mt 28:19)

Posloupnost se zde zdá být jasná. (1) jděte a čiňte učedníky, ve kterých evangelium vzbudí víru, a (2) potom je pokřtěte úkonem, který je ztotožňuje s vírou v Krista a s poslušností. V souběžném Markově verši se dočítáme:

• Potom jim řekl: „Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu stvoření. Kdo uvěří a pokřtí se, bude spasen, ... (Marek 16:15-16a)

Křest vodou je tedy nerozlučně spjat s vírou učedníků (Mt 28:19; Mk 16:16a), ale není tou rozhodující „přísadou", která by podmiňovala konečné místo určení jedinců. 16. verš pokračuje:

• ... ale kdo neuvěří [bez ohledu na křest vodou], bude odsouzen. (Marek 16:16b)

Pravá víra je rozhodující. Lotr na kříži po Kristově pravici uvěřil, byl pokřtěn v Krista, neměl již čas sestoupit do vody, přesto byl spasen:

• Potom řekl Ježíšovi: „Pane, vzpomeň si na mě, až přijdeš do svého království." Ježíš mu odpověděl: „Amen, říkám ti, dnes budeš se mnou v ráji." (Lukáš 23:42-43)

Věřící s nějakou zlou kožní chorobou nebo uvěřivší stařenka upoutaná na lůžku nemohou také pod vodu. Nemůžeme vytrhovat verše z kontextu. Zde by mohla být další, možná a „nutná" podmínka spásy:

• Vyznáš-li svými ústy, že Ježíš je Pán, a uvěříš-li v srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. (Římanům 10:9)

Tento verš o křtu vůbec nemluví a slibuje (1) spásu vírou a (2) otevřením úst! Která posloupnost platí? Proč nepřidat jako další rozhodující „přísadu" spasení - vyznání ústy? Na tomto verši by se také dala postavit celá soteriologie - doktrína spasení a nějaká denominace. Jak by to bylo potom s němými? Chci jenom ukázat na skutečnost, že soustředění se na fyzické úkony, jako absolutně nutné „přísady" spasení, je absurdní a míjí Ducha Písma. Duchovní podmínkou spásy je činná víra bez přísad, která vyvolává „přísady" m.j. křest vodou.

RH: Proč Petr v první den, kdy bylo hlásáno evangelium, řekl židům, kteří uvěřili, že Ježíš je jejich Pánem a Spasitelem a kteří se ptali, co mají udělat (jaké kroky mají učinit, aby byli spaseni), aby se obrátili (učinili pokání) a nechali se pokřtít na odpuštění hříchů? A oni to skutečně udělali. (Skutky 2)

Proč Petr řekl o křtu, že nás zachraňuje? (1. Petrův 3:21)

Tím, že člověk uvěří v Krista a vyzná jej jako svého Pana, ještě není zachráněn. Doposud má hříchy, kterých se dopustil v minulosti, a trestem za hřích je smrt. Tím, že člověk uvěří v Krista a vyzná jej jako svého Pána a činí pokání, rovněž ještě není zachráněn. Pořád má minulé hříchy a pořád mu za ně hrozí trest. Teprve křtem je dovršen proces přijetí Krista za Pána a teprve při křtu jsou člověku odpuštěny hříchy. Člověk, který byl doposud duchovně mrtev pro své hříchy, tzn. že neměl vztah s Bohem jako jeho dítě, ponořením do vody při křtu pohřbil své staré já společně s Kristem, aby jako Kristus vstal z mrtvých, i on povstal z vody křtu k novému životu v poslušnosti Pánu. (Římanům 6)

Zajímala by mě Vaše reakce na výše uvedené, protože její podstatou není nic menšího než věčná spása našich duší, jakož i duší bližních.

S pozdravem H.

2. Odpověď 27.06.2008, 17:28

Milý bratře, díky za podnětné odkazy, které křesťané řeší staletí. Zpracuji je a odpovím tiskem v příštím ZODu číslo 98. Právě jsem poslal do tiskárny ZOD 97 a na poslední straně je tento článeček: („Bylo potřeba dvou", ZOD 97, str. 45)... Opravdu odpovím tak, aby z toho mělo užitek všech asi 7.000 našich čtenářů. Budou mezi nimi jistě i takoví, kteří věří, že bez „fyzického" pokřtění je člověk stále duchovně mrtev a ztracen, daleko od Boha. Velmi si vážím Vašeho upřímného zájmu o spásu našich bližních. Nejde nám o nic méně. Váš, v Jeho svrchované milosti

Pavel Steiger

 

3. 27.06.2008, 18:35

Vážený pane Steiger, Na podkladě Vaší odpovědi bych rád doplnil, že nijak nezpochybňuji, že jsme spasení milostí Boží, že je to Boží dar.

Je to však pouze Bůh, kdo má právo určit, jakým způsobem musí člověk přijmout ten dar, pokud chce být spasen. Bůh na toto právo nijak nerezignoval. Naopak, realizoval jej ve svém Slově, kde stanovil konkrétní kroky, které musí člověk podstoupit, aby přijal dar spásy, tj. aby mu byly odpuštěny jeho hříchy, měl vztah k Bohu jako Jeho dítě a aby jednou obdržel věčný život v Božím nebeském království. Pokud člověk jedná podle Boží vůle, aby dar Boží milosti přijal, nedělá nic jiného, než to, co si přeje Bůh. Stěží lze tuto samotnou poslušnost Bohu a Jeho Slovu považovat za chlubení se nebo za nějakou zásluhu.

Uvedu analogicky příklad z běžného života. Zákonodárce určil v občanském zákoníku pravidla pro darování movité věci ústní formou. § 628.

(1) Darovací smlouvou dárce něco bezplatně přenechává nebo slibuje obdarovanému, a ten dar nebo slib přijímá.

(2) Darovací smlouva musí být písemná, je-li předmětem daru nemovitost, a u movité věci, nedojde-li k odevzdání a převzetí věci při darování.

(3) Neplatná je darovací smlouva, podle níž má být plněno až po dárcově smrti.

Proto, aby vznikl dar movité věci ústní formou, musí být splněny tyto podmínky:

1) musí existovat konkrétní dárce, jehož vůli je darovat konkrétní movitou věc konkrétnímu obdarovanému,

2) musí existovat konkrétní obdarovaný, jehož vůli je přijmout konkrétní movitou věc od konkrétního dárce,

3) dárce musí předat darovanou movitou věc obdarovanému,

4) obdarovaný musí převzít darovanou movitou věc od dárce.

Pouze, když toto vše je splněno, vzniká dar. Kdyby cokoliv z výše uvedeného chybělo, žádný dar by dle zákona objektivně nevznikl. Mohl by existovat subjektivně v mysli lidí (kteří si z důvodu neznalosti nebo nepochopení zákona myslí, že dar vznikl), ale nikdy ne objektivně ve světle zákona.

Jen proto, že někdo jedná v souladu s občanským zákoníkem, není možné mu vytýkat, že se chlubí nebo připisuje si nějaké zásluhy na vzniku daru. Jednoduše projevil poslušnost, která došla naplnění vznikem daru, ale samozřejmě, že základem, bez kterého by nikdy žádný dar nevznikl, je zákonodárce a jeho vůle, jak dar přijmout, projevena v občanském zákoníku.

Nyní ještě pokud jde o skutky. Pavel v knize Římanům, která je hned po knize Zjevení zřejmě nejméně pochopena lidmi, kteří se hlásí ke Kristu, dává do kontrastu židovské pojetí spásy (kdy se Židé domnívali, že člověk je spravedlivý před Bohem konáním skutků Mojžíšova zákona, jehož účelem však bylo pouze ukázat člověku jeho hříšnost a potřebu záchrany z těchto hříchů), s křesťanským pojetím spásy, kterou dává člověku pouze Bůh a na jejímž počátku je víra v Krista jako Spasitele. V tomto duchu argumentuje Pavel vírou proti skutkům. Vykládat to tak, že člověk nemůže učinit nic, aby mu Bůh dal spásu, je nepochopení Pavla a odporuje všemu, co je v Písmu ohledně spásy. Abraham nebyl v Božích očích ospravedlněn pouhou vírou, ale činnou vírou. Bůh Abrahamovi řekl, aby obětoval svého syna a Abraham hned na druhý den ráno vzal Izáka a šel s ním na určené místo, aby jej obětoval. Abraham projevil Bohem vyžadovanou poslušnost a na tomto základě jej Bůh ospravedlnil.

• Pouze člověk, který koná vůli nebeského Otce, bude spasen, nikoliv ti, kteří konají svou vlastní vůli a pak se jí dovolávají před Bohem. (Matouš 7:21)

Až budete mít článek, o kterém mluvíte, uvítal bych, kdybyste mi jej poslal mailem.

S pozdravem H.

pst: Váš příklad z lidského občanského zákoníku nemohu přijmout. Boží „zákoník", věřím, má diametrálně jinou povahu. Vy vycházíte ze svobodné lidské vůle, z lidské povahy, jak ji vidí člověk. Vaše teologie spásy (soterologie) je arminská, podle níž je to člověk, kdo má to poslední slovo o svém spasení či zatracení. Moje teologie spásy je kalvínská, věřím v absolutní Boží svrchovanost, proto je to Bůh, kdo má to poslední slovo, který člověk je spasen a který zůstane zatracen. Vycházím z Boží povahy, která vidí lidskou povahu naprosto protichůdně než člověk. Už jen kvůli těmto zásadním předpojetím (presupozicím) bude nemožné, abychom si ujednotili pohled na křest vodou. Jiné kořeny (příčiny) nesou jiné ovoce (důsledky).

Naši diskuzi o křtu vodou bychom museli začít mnohem všeobecněji a hlouběji, museli bychom si nejprve sjednotit dvě zásadní otázky: (1) Kdo je Bůh, a (2) Kdo je člověk. Bez sjednocení těchto dvou otázek je nemožné vyřešit většinu mezidenominačních biblických sporů, jež jsou jen honba větru.

3. Odpověď 28.06.2008

Bratře, nikdy jsem neřekl a nenapsal, že spásná víra nekoná skutky. Podle ovoce je přece poznáte. Každá skutečná víra v cokoliv produkuje skutky, (akci). Věřím-li, že moje banka padne, jdu vybrat úspory. Nevěřím-li, že padne, úspory nevyberu. Nevěřím-li, že Kristus nesl mé hříchy, mohu dělat cokoli. Věřím-li, že je nesl, nebudu jej svým zlem znovu a znovu křižovat. Neznám Vaši teologii (tuším, že jste asi z církve známé v USA jako Church of Christ). Věřím ale, že člověk je spasen pouze vírou a skutky jsou následky víry. Příčina je víra, důsledek jsou skutky, které On v nás produkuje, protože jsme naroubováni na kmen Ježíše Krista. Krátce řečeno, nemá-li kdo skutky, které jsou zapříčiněné vírou, potom nemá ani víru. Bez příčiny spásy (víry) nejsou ani důsledky spásy (skutky). Naprosto souhlasím s Vašim termínem „činná víra", to je ta „činná příčina". Nevěřím ale, že příčinou spásy jsou víra a skutky dohromady. Nevěřím, že Abraham byl spasen vírou a odhodláním obětovat Izáka. Abraham byl spasen takovou vírou, která nepochybovala, že Bůh je schopen jeho syna obživit. Kdyby takovou víru neměl, nikdy by se neodhodlal Izáka obětovat a jeho víra bez tohoto skutku by byla marná (jalová), protože by to nebyla víra zapříčiňující skutky! Každý soud zkoumá motiv a skutek. Jasně odděluje jedno od druhého. Snad se mýlím, ale tuším, že Vy slučujete motiv a skutek v jedno. To oddělení motivu od skutku má za následek toto: Vy musíte mít víru a musíte mít skutek; já musím mít víru a chci skutek. Vy musíte dělat, co musíte; já musím dělat co „chci":

• Neboť je to Bůh, který ve vás působí, že chcete i činíte, co se mu líbí (Filipským 2:13).

Motiv našich skutků je víra, že Kristus nesl naše potrestání na kříži. Tak tomu věřím a tak to hodlám doložit Písmem. Možná, že oba trváme na svém, ale Bůh ví, jak to oba myslíme. Otázku nutnosti křtu rozvedu později. Zatím jen tolik, že křest je naprosto nutný ke spáse, ale nejprve si musíme ujasnit, co křtem myslíme a jak jej vymezujeme (definujeme). Díky za trpělivost.

V Jeho milosti Váš Pavel Steiger.

 

4. 28.06.2008, 13:27

Vážený pane Steiger, Děkuji Vám za odpověď. Milosrdenství Boží je základem lidské spásy a na něj navazuje Bohu poslušná činná víra člověka, bez které člověk nemůže být spasen. Samotná víra bez jednání v souladu s vírou totiž nestačí ke spáse, jak říká Jakub 2:14. Jinak nemám nic proti tomu, že víra je příčina a jednání podle víry je následkem.

Jde však o to vyjasnit si nejdůležitější otázku, zda je člověk spasen ihned v okamžiku, kdy uvěří, že Ježíš je jeho Spasitel, nebo ihned poté, co je naplněn celý proces uvěření, vyznání Krista, pokání a křtu ponořením do vody na odpuštění hříchu (Skutky 2:38) Proces, jehož jednotlivé kroky pro přijetí spásy stanovil dle mého přesvědčení (viz. odkazy Písma, které jsem Vám napsal) Bůh a jež jsou pro nás zapsány v Písmu, a které člověk musí udělat, aby mohl přijmout Boží dar spásy. To, že člověk tyto kroky musí udělat, aby mohl přijmout spásu, žádným způsobem nevylučuje jeho vůli, jeho chtění je udělat a tak poslechnout Pána (dát svou vůli do souladu s vůli Pána).

pst: Tak tedy Skutky 2:38

• Petr odpověděl: „Čiňte pokání a každý se nechte pokřtít ve jménu Ježíše Krista, aby vám byly odpuštěny hříchy. I vy přijmete dar Ducha Svatého, neboť to zaslíbení platí pro vás a vaše potomky i pro všechny, kdo jsou daleko - kohokoli povolá Hospodin, náš Bůh." (Sk 2:38-39)

Na první pohled se může zdát, že verš učí v časové posloupnosti: (1) čiň pokání, (2) nech se pokřtít, (3) budou ti odpuštěny hříchy, (4) přijmi Ducha svatého. Kdyby tato časová posloupnost platila, potom by byly hříchy odpuštěny před přijetím Ducha svatého. Vynucování přísné časové posloupnosti není nejrozumnější způsob výkladu Písma, protože desítky veršů učí opak. Musíme se přece narodit z Ducha Božího (duchovně, ne časově) „dříve", než je nám odpuštěn hřích (Jan 3:6,8).

Problém vězí v našem uvěznění v čase a přílišném soustředění na sebe. Prvotní přece je - koho Pán Bůh povolá. Musíme se přesunout z antropocentrického do teocentrického chápání Písma. Koho Bůh povolá, ten bude mít Ducha, ten bude pokřtěn v Kristu, ten bude činit pokání, tomu budou odpuštěny hříchy, ten se nechá pokřtít vodou... Kladení důrazu na časovou posloupnost pozemských úkonů míjí biblické poselství. Zapsání v knize života před založením světa předchází všechny úkony a skutky věřícího, které jsou mu Bohem darované jako jeden spásný nadčasový a nedělitelný „balíček". Víra a křest vodou jsou neoddělitelné věci. Kdo musí přijmout Krista, musí se nechat pokřtít, ten nemusí být vůbec spasen, protože všechno musel. Koho Bůh povolal, ten nemusí nic, ten chce všechno, co jen trochu voní Kristem...

Petr ve Sk 2:38 všem přítomným zdůrazňuje, že podstatou spásy je pokání, odpuštění a přijetí Ducha svatého. Vůbec mu nešlo o nějaký návod, o přesný časový režim. Bez pochyb ale také zdůraznil, že patřičná odezva každého věřícího je pokřtění vodou! Petr zde navíc opomíjí víru. Znamená to, že není nutná? Když budeme soustředěni na jisté verše bez ohledu na kontext Ducha celého Písma, naše závěry budou takové, jaké po nás vyžaduje naše denominace.

RH: Ježíš musel zemřít za naše hříchy, aby nám Bůh mohl nabídnout svou milost spásy, ale Ježíš to také dobrovolně učinil (Ježíšova vůle byla v souladu s Otcovou vůli a přeje si, aby i naše vůle byla v souladu s Boží vůlí, což se může stát pouze tím, že ji dáte do souladu s Boží vůli). Takže, kdyby se mě soudce zeptal, proč jsem udělal, co jsem udělal (jaký byl můj motiv), řekl bych mu, protože jsem musel, abych splnil Boží zákon a protože jsem chtěl splnit Boží zákon, abych mohl získat dar spásy.

Nikde v Písmu - od okamžiku, kdy bylo hlásáno evangelium o Letnicích - není uvedeno, že člověku jsou odpuštěny hříchy v momentu, kdy uvěří. Naopak ve Sk. 2:38 je odpuštění hříchu spojeno s křtem. Jestliže se člověk stává novým stvořením pouze tím, že uvěří v Krista, pak to nejde dohromady s tím, co říká Pavel v Římanům 6, že člověk začíná chodit v novosti života až poté, co ve vodě křtu pohřbil svého starého člověka. Ježíš nejdříve vzal na sebe trest za naše hříchy, pak byl ukřižován, pak pohřben a pak vstal z mrtvých. Křtem se připodobňujeme Kristu. Náš starý člověk hříchu s Kristem umírá, je pohřben spolu s Kristem skrze křest, a teprve poté z vody křtu povstává k novému životu podobně jako vstal Kristus z mrtvých.

Nemám nic proti tomu, že Abraham uvěřil, že Bůh má moc vzkřísit Izáka, ale tato víra by mu k ničemu nebyla, pokud by nepřinesl Izáka na oltář a tím neprojevil Bohu poslušnou činnou víru. Jakub mluví o tom, že víra bez skutků je mrtvá a dává nám za příklad právě Abrahama.

• Nebyl snad náš otec Abrahám ospravedlněn na základě skutků, když přinesl na oltář svého syna Izáka? Vidíš, že víra působila spolu s jeho skutky a že díky těm skutkům došla víra k dokonalosti? Tak se naplnilo Písmo, které říká: 'Abraham uvěřil Bohu a bylo mu to počteno za spravedlnost' a byl nazván Božím přítelem. Vidíme tedy, že člověk je ospravedlňován ze skutků a ne jen z víry. (Jakub 2:20-24)

Jestliže tedy víra i skutky působí společně a pouze tak dochází víra dokonalosti, je víra bez skutků nedokonalá a vlastně mrtva.

Ve kterém okamžiku je tedy člověk spasen? Když uvěří, že Ježíš je jeho Spasitel, nebo až poté, co je naplněn proces uvěření, vyznání Krista, pokání a křtu ponořením do vody na odpuštění hříchu? Jestliže je člověk spasen v momentě, kdy uvěří, pak to nejde dohromady s tím, že jeho hříchy jsou mu odpuštěny při křtu. Nejsou-li hříchy člověka odpuštěny v momentě uvěření, pak je nadále oddělen těmito hříchy od Boha a pro Boha je mrtev. Ve světle Božího slova tedy nemůže být objektivně spasen v okamžiku uvěření. Může se pouze subjektivně domnívat, že je spasen, ale subjektivní přesvědčení se u Boha nepočítá (Mt 7:21)

Určitě mi ten článek o křtu pošlete, pokud možno ještě předtím než vyjde. Rád bych k němu napsal polemiku samozřejmě podpořenou argumenty z Písma. Jelikož je pravda v Písmu, nikoliv v člověku, můžete svým čtenářům předložit článek s polemikou, nechť je to motivuje k tomu, aby sami hledali pravdu v Písmu, protože pouze ten, kdo ji skutečně hledá, ten ji také nalezne.

S pozdravem RH.

4. Odpověď 28.06.2008, 17:06

Milý pane H., myslím, že bude dobré, když jeden druhého pochopíme, jinak budeme mluvit stále dokola a každý si bude hájit jen to své. Věřím, že ani jednomu z nás nejde o denominaci, v které jsme, ale o to, co říká Písmo. Jasně jsem Vám napsal, že víra, která nepůsobí skutky, není víra. Jinými slovy, co jsem nazval „jalovou" vírou je tedy NEvíra, protože neprodukuje skutky. A Vy mi na to odpovíte, jako bych to nenapsal:

Samotná víra bez jednání v souladu s vírou totiž nestačí ke spáse, jak říká Jakub (2:14).

Prosím Vás o pozorné čtení a Vaši ochotu pochopit co říkám. Vy jste to, co jsem nazval jalovou vírou, tedy NEvírou znovu nazval vírou. Hovoříme přece o spásné víře a ta vždy produkuje skutky. Prosím pochopte, že když řeknu víra v Krista, tak ta je vždy činná! Není-li činná, potom to není víra v Krista. To je v souladu s Jakubem 2:14. Opakuji tedy, že víra v Krista JE VŽDY ČINNÁ a proto je plně dostačující ke spáse, protože věřící bude vždy jednat podle Boží vůle.

Jakub jasně píše:

• Co je platné, moji bratří, když někdo říká (lego), že má víru, ale přitom nemá skutky? Může ho snad ta víra spasit? (Jakubův 2:14)

Jakub popisuje ty, kteří jenom ŘÍKAJÍ (lego), že mají víru, ne ty, kteří MAJÍ víru! Jakub popisuje NEvíru, protože je proklamována jen ústy - „říká (lego)"! Dále:

• Může ho snad TA [TAKOVÁ] víra spasit?

Jakubova „ta víra" je hyperbola (nadsázka) nebo ironie (vyjádření protikladem). V žádném případě Jakub nehovoří o skutečné víře v Krista! Vy ale hovoříte o nějaké „skutečné víře v Krista", která nestačí ke spáse, protože neprodukuje skutky! To nejen že nedává vůbec smysl, ale Jakub o takové víře vůbec nepíše! Navíc je to oxymoron (protimluv). Prosím o pochopení, jazyk je křehká věc. Moc si Vás vážím, chci jen řád v naší diskuzi, jinak se nikam nedostaneme. Chci, abyste pochopil, že věřím, že bez skutků je víra mrtvá - že je to víra v cokoliv kromě Krista, protože neobživuje! Vy ale věříte, že víra v Krista nemusí produkovat skutky, a s tím se neztotožňuji, protože kdo se podle víry nezařídí, tak ten nevěří. Jak to mám napsat jasněji?

Váš Pavel Steiger

 

5. 28.06.2008, 17:35

Dobrý den pane Steiger,

omlouvám se, nechtěl jsem se Vás nijak dotknout. Na začátku posledního mailu jsem sumarizoval, na čem jsme se shodli.

Mojí otázkou zůstalo to, v kterém okamžiku je člověk spasen, zda v okamžiku, kdy uvěřil, že Ježíš je Spasitel, nebo zda v okamžiku dovršení procesu, o kterém jsem psal.

S pozdravem H.

5. Odpověď 28.06.2008 18:27

Bratře, nejsem nedůtklivý, jde mi jen o věcnost. Zdá se mi, že mluvím do větru. Vím, že Vám jde o křest. Ten si nechám na článek. Předem Vám řeknu, že věřím, že duchovní znovuzrození je stejně jednorázové jako tělesné narození. Nevěřím, že znovuzrození z Ducha je proces, který musí být čímsi dovršen. Růst v posvěcování je proces! Věřím, že pokřtění v Krista Duchem svatým nutně dovede dotyčného ke křtu vodou, protože to Pán požaduje. Věřím, že jsem zachráněn křtem v Krista, potopením (baptizo) do Krista a že potopení do vody je obraz toho pravého křtu (potopení) do Krista, který nás zachraňuje, protože nejde o omytí tělesné špíny, ale o závazek. Byl-li jsem potopen do Krista Duchem a za 5 minut mne přejede auto, aniž bych byl potopen do vody, věřím, že jsem spasen. Byl-li jsem potopen do vody a jenom jsem ústy vyznal, že mám víru v Krista a přejede mne auto, tak spasen nemusím být, přestože splním Vaši dovršující podmínku.

• Tehdy také přišel vyhlásit zvěst duchům ve vězení, kteří neuposlechli kdysi ve dnech Noémových. Tenkrát Boží shovívavost vyčkávala s trestem, pokud se stavěl koráb, v němž bylo z vody zachráněno jenom osm lidí. To je předobraz křtu, který nyní zachraňuje vás. Nejde v něm zajisté o odstranění tělesné špíny, nýbrž o dobré svědomí, k němuž se před Bohem zavazujeme - na základě vzkříšení Ježíše Krista. (1. Petrův 3:19-21)

Kdo byl fyzicky „pokřtěn" (baptizo) v arše, ten byl zachráněn. Voda na něj nemohla. Kdo je Duchem pokřtěn (potopen-baptizo) v Krista, ten je zachráněn. Archa je tedy fyzický předobraz křtu, který nás zachraňuje. A Petr jasně říká, že podstata zachraňujícího křtu je „dobré svědomí, k němuž se před Bohem zavazujeme - na základě vzkříšení Ježíše Krista." Petr také říká, že podstata křtu ve vodě (baptizo, potopení) není rozhodující, protože

• ...Nejde v něm zajisté o odstranění tělesné špíny..."

Bez duchovního křtu v Krista se totiž fyzická křtitelnice s vodou mění v obyčejnou vanu. Prosím o pochopení. Křest vodou je Bohem požadován jako závazek, jako svědectví a každý v Kristu by měl do křtitelnice spěchat co nejrychleji - o příčině a následku jsme již psali. Přesto, rozhodující je křest Duchem a ne vodou:

• Na to Jan všem řekl: „Já vás křtím vodou. Přichází však někdo silnější než jsem já; nejsem ani hoden, abych rozvázal řemínek jeho obuvi; on vás bude křtít Duchem svatým a ohněm." (Lukáš 3:16)

Kristus nás křtí, potápí Duchem svatým do Sebe:

• Neboť vy všichni, kteří jste byli pokřtěni v Krista, také jste Krista oblékli. (Galatským 3:27)

To je ten KŘEST, to je to potopení baptizo, které nás zachraňuje, ve kterém nejde o tělesné obmytí tělesné špíny vodou, ale o duchovní obmytí duchovní špíny Kristem! Znovu, aby nedošlo k mýlce, kdo odmítá křest vodou, patrně není ani pokřtěn v Krista, protože neplní jeho ustanovení. A nakonec, vím, že Vám jde o přesné formulace při křtu vodou. To teď nebudu rozvádět. Věřím, že jde o srdce, ne o slovíčkaření. Dnes už končím

Děkuji Váš

Pavel Steiger

 

6. 28.06.2008, 21:33

Dobrý večer, pane Steiger. Já mám na Vás dotazy. Nemusíte mi odpovídat dnes. Kdy byl uzdraven Naamán z malomocenství? Když uvěřil, že se má 7 x ponořit do vod Jordánu, nebo až poté, když se posedmé ponořil do vod Jordánu?

pst: Znovu opakuji. Chápete víru a skutky jako dvě oddělené věci. Kdyby Naamán neuvěřil, nikdy by se 7 krát neponořil. Dokud se neodhodlal k ponoření, ještě nevěřil. Také bychom mohli tyto verše vyložit doslovně a vyžadovat sedminásobné ponoření při křtu. Zde ale vůbec nejde o křest, ale o Naamánovu víru v tělesné uzdravení. Pouze spekulativně můžeme připustit, že jde o jakýsi obraz křtu, ale to Písmo jasně nevymezuje, takže je to jenom domněnka. Vy věříte, že pravá víra nemusí způsobovat skutky. Pravá víra duchovně, ne časově, předchází skutek. Skutečná víra je příčina, skutek je účinek, proto jsou víra a skutek neoddělitelné. Víra, která neprodukuje skutky, není přece víra! Nevím, o čem diskutujeme.

RH: Kdy nabyl svého zraku slepec, kterému Ježíš pomazal oči blátem? Když uvěřil, že se má umýt v rybníku Siloe, nebo až poté, co se umyl v rybníce Siloe? (Ačkoliv je jasné, že ani voda Jordánu a ani rybník Siloe nemají léčebné účinky proti lepře nebo slepotě.)

pst: Ježíš pomazal oči slepého blátem, aby vyprovokoval farizee, udělal totiž bláto v sobotu, což byla práce. Bývalý slepec uvěřil v Božího Syna až později, až jej Ježíš vyhledal a zjevil mu, že On sám je Boží Syn (Jan 9:37). Ani umytí slepcových očí v rybníku, ani sedminásobné ponoření Naamána v Jordánu nezobrazuje křest, nikde to není napsáno a na rozdíl od Noemovy archy je to čirá spekulace. Naamán a slepý uposlechli, čemu uvěřili. Stejně, znovuzrozený spasený uposlechne Krista, nechá se pokřtít vodou, protože je už spasen, ne proto, aby byl spasen. To je podstatný rozdíl.

RH: Nyní ke spáse. Kdy je člověk zachráněn ze svých hříchů? Když uvěřil, že Ježíš Kristus je jeho Pánem a Spasitelem, nebo když završil svou víru, že Ježíš Kristus je jeho Pánem a Spasitelem, křtem? (Ačkoliv je jasné, že voda sama o sobě nemá moc nikomu obmýt hříchy.)

pst: Již jsem odpověděl. Vy chápete víru a poslušnost jako dvě samostatné věci. Věříte, že pravá víra - Ježíš je Pán a Spasitel - nemusí vést ke křtu vodou. Já věřím, že taková víra vždy ke křtu vodou vede. Obávám se, že naše diskuze nikam nevede.

RH: To, o co jde, je poslušnost Bohu. Když Bůh říká: kdo uvěří a je pokřtěn, bude zachráněn, má člověk právo to měnit? Člověk se opětovně rodí z vody a z Ducha (Jan 3). Obojí je nutné - Boží slovo zjeveno Duchem svatým v Písmu a voda křtu. Pokud bych řekl, že stačí pouze jedno k tomu, aby se člověk opět narodil, znamenalo by to, že jsem ubral od Božího slova.

pst: Verše zní takto:

• Ježíš odpověděl: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího. Co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z Ducha, je duch. (Jan 3:5)

Nový člověk je duchovně zrozen z Ducha Božího. Co to znamená narodit se z vody? Ježíš zde neodkazuje na fyzickou vodu H2O. Odkazuje na potřebu očištění, omytí.

• Vložím vám do nitra svého ducha; učiním, že se budete řídit mými nařízeními, zachovávat moje řády a jednat podle nich. (Ezechiel 36:27)

Starý zákon často užívá vylití vody jako obraz vylití Ducha, v tom smyslu, že Duch je jako obživující voda: (Nu 19:17-19; Ž 51:9,10; Iz. 32:15; 44:3-5; 55:1-3; Jr 2:13; Jl 3:1,2). Ježíš odkazuje na duchovní očištění a omytí ducha Duchem svatým skrze Boží slovo v momentě spasení:

• aby ji posvětil očistnou koupelí svého slova, ... (Efezským 5:26)
• spasil nás - ne pro naše spravedlivé skutky, ale pro své milosrdenství. Poskytl nám koupel znovuzrození a obnovení Ducha svatého,...(Tt 3:5)

RH: Písmo říká, že člověk je pokřtěn do Kristovy smrti a že se tak děje při křtu vodou, nikoliv před ním. (Řimanům 6)

Jakým způsobem Vás Duch pokřtil v Krista a kde o tom čtete v Písmu, když člověk je křtěn do Kristovy smrti ponořením do vody? Kde čtete v Písmu, že je člověk spasen předtím, než je pokřtěn? V Markovi 16:16 Písmo říká opak.

pst: Na Marka jsem již odpověděl. Křest vodou je obraz pravého křtu, který nás zachraňuje (1Pt 3:21). Bez pokřtění do Krista nemůže být nikdo spasen. Čtu to v těchto verších:

• Nevíte snad, že všichni, kteří jsme pokřtěni v Krista Ježíše, byli jsme pokřtěni v jeho smrt? (Ř 6:3)

Jsme oblečeni duchovně v Krista, nejsme oblečeni tělesně do vody:

• Všichni, kdo jste pokřtěni do Krista, jste se do Krista oblékli. (Ga 3:27)

RH: Pouhá proklamace Krista završena křtem není k ničemu.

pst: AMEN

RH: Člověk musí uvěřit, že Kristus je Pán a Spasitel a završit víru křtem v souladu s Božím slovem, aby mohl přijmout dar spásy způsobem, který určil Bůh. Jinak ten dar přijmout nelze.

pst: Zde bych rád vysvětlil rozdíl v našich slovech a chápání Boží svrchovanosti. Nejde však o slovíčkaření, ale podstatu. Podle Vás člověk musí uvěřit a musí být pokřtěn vodou - člověk musí, musí. Věřím, že láska Kristova se nemusí, láska ke Kristu se chce. Musení vychází totiž z člověka, pravá Kristova láska z Ducha. Teprve když v nás Bůh, podle Své svrchované libovůle stvořil nového člověka, až jsme se zrodili z Ducha, až na nás svého Ducha vylije jako živou vodu, podle Své vůle, teprve potom nemusíme, ale dychtivě chceme a toužíme věřit evangeliu a prahneme po křtu vodou.

• Právě v něm se i nám dostalo podílu na vyvolení; byli jsme předurčeni podle předsevzetí Toho, který rozhodnutím své vůle působí všechno. (Efezským 1:11)

Všechno duchovní chtění, ne tělesné „musení" v nás vyvolává Jeho vůle - včetně touhy po křtu vodou:

• ...kéž vás opatří vším dobrým, abyste konali jeho vůli. Kéž ve vás působí, co je v jeho očích příjemné, skrze Ježíše Krista, jemuž buď sláva na věky věků. Amen. (Žd 13:21)

Každá teologie, která opravdu předpokládá, že se přirozený, tělesný, tj. hříšný člověk rozhoduje skrze svoji padlou svobodnou vůli, musí často používat sloveso „muset" kladně i záporně: musí věřit, musí něco završovat, musí přijmout nějaký dar, musí mít večeři Páně, musí křtít, musí dodržovat neděli nebo sobotu, nebo nesmí chodit do kina, nesmí pít alkohol, ženy nesmí nosit kalhoty atd... To proto, že padlé srdce tělesného, přirozeného člověka stále jen něco musí. Srdce, které opravdu jenom musí, není schopno chtít, není totiž k chtění Krista znovustvořeno a uzpůsobeno, aby chtělo.

RH: Při křtu samozřejmě nejde o obmytí tělesné špíny, to ale ani není podstatou křtu. Podstatou křtu je uposlechnutí Božího slova, stejně tak, jak jej uposlechl Naamán nebo slepec.

pst: Obávám se, že nerozumím, co zde myslíte; asi vidíme oba věci jinak. Přečtěte si důkladně 1Pt 3:21. Křest, který nás nyní zachraňuje je být oblečen v Krista, tak jako byl Noe „oblečen" v archu. Noemova archa je toho předobraz. Křest vodou („oblečení do vody", vylití vody) symbolizuje skutečné vylití Ducha, tedy znovuzrození, což je obléknutí Krista - s Ním umíráme, vstáváme a vůbec děláme vše, co dělá On. Petr zdůrazňuje, že křest, který nás zachraňuje, není křest vodou, protože v tom zachraňujícím křtu nejde o tělesné omytí špíny, ale o omytí duchovní špíny (o omytí hříchu) a té nás zbaví jen pokřtění, potopení, obléknutí do Krista a omytí Kristem.

RH: Duchovní křest? Ježíš vyslal apoštoly, aby křtili lidi, nikoliv Duchem svatým (to byla práce Ducha svatého), ale vodou (to byla práce lidí) (Ř 10:47-48)
Kde čtete o tom v Písmu, že má být člověk pokřtěn duchovním křtem?

pst: „Duchovní křest v Krista" - ano, měl jsem lépe napsat křest Duchem svatým v Krista. Je zřejmé, že Kristus křtí Boží lid Duchem svatým tak, aby byl v Kristu (L 3:16, J 1:33, Ř 6:3, Ga 3:27, J 15:26).

RH: To, co řekl Jan o Ježišovi, řekl svým učedníkům, mezi kterými byli minimálně někteří, ne-li všichni budoucí Ježíšovi apoštolové. A byli to apoštolové, kterým Ježíš příchod Ducha jako pomocníka slíbil.

Duch svatý pokřtil apoštoly tak, jak to apoštolům slíbil Ježíš, a projevem toho bylo, že hlásali evangelium v cizích jazycích. Následně Duch svatý pokřtil Kornélia a ty, co byli s nim, projevem čehož bylo, že rovněž mluvili jazyky a velebili Boha. Když pak Petr vysvětloval svůj postup opozici z řad obřízky, tak uvedl, že na Kornélia a další pohany sestoupil Duch svatý, tak jako na nás na počátku (Ř 11:15) Na koho? Na apoštoly. Kdy? Na počátku hlásání evangelia. Jiný počátek nebyl. Tehdy si Petr vzpomněl na Pánovo Slovo:

• Jan zajisté křtil vodou, ale vy budete pokřtěni Duchem svatým. (Ř 11:16)

Petr musel vzpomínat, protože za ta léta, která uplynula od Letnic a ve kterých viděl řadu lidí, jak uvěřili v Krista a přijali křest, ať z jeho rukou nebo od někoho jiného, nic takového jako to, co se odehrálo v Kornéliově domě, neviděl. Jediný případ, kdy to viděl, bylo když on i ostatní apoštolové byli sami pokřtěni Duchem svatým. V té době ovšem netušil, že Boží slovo bude jednou hlásáno i pohanům, aniž by se od nich vyžadovalo přijetí obřízky. Když však Duch svatý udělal na Kornéliovi a dalších, co byli s ním, svou práci, jak mohl Petr zanedbat svou? A tak přikázal, aby byli pokřtěni.

V Krista může být člověk pokřtěn jedině vodou na završení víry, že Kristus je Spasitel a teprve pak lze o něm říct, že oblékl Krista, protože respektoval Boží slovo.

S pozdravem H.

pst: Opravdu to vidíme každý jinak. O jazycích jsem psal v ZODu 80. str. 18. Jan řekl o Kristu, že bude křtít Duchem svatým nejen apoštoly, ale celý svůj Boží lid. Jinak jsme my všichni nejubožejší ze všech lidí, bez Krista a bez naděje! Věřím, že v Krista je člověk pokřtěn pouze duchovním „osobním nástrojem" - Duchem svatým, bez asistence fyzického nástroje - vody. Věřím, že teprve a jenom ten, kdo je již oblečen v Krista, „oblékne" na sebe s radostí i vodu, protože chce Krista poslouchat! Nevěřím, že nedostatečně oblečený v Krista bude mít dostatečnou víru a motiv jej uposlechnout a podstoupit křest vodou. Nevěřím, že Kristův křest Duchem svatým a lidský křest vodou mají stejnou váhu. Nevěřím, že uposlechnutí „obléknutím" fyzické vody završuje obléknutí duchovního Krista. A už úplně odmítám Vaši větu:

V Krista může být člověk pokřtěn jedině vodou na završení víry, že Kristus je Spasitel a teprve pak lze o něm říct, že oblékl Krista, protože respektoval Boží slovo.

Anglické přísloví říká: Nezapřahujte vůz před koně.

V Jeho svrchované milosti

Váš Pavel Steiger