Zápas o duši:

Dvě úskalí symbolu

Verze pro tisk

 

Při četbě Bible občas narazíme na pasáže, které nás zarážejí a které bychom snad dokonce raději zametli pod koberec naší mysli. To ovšem není moc poctivý přístup, a tak soudím, že bychom se neměli vzdát pokusů správně je pochopit i za cenu zvýšeného rizika, že při výkladu můžeme chybovat. Jedno z takových míst je pro mě následující text:

  • Vezli Boží schránu na novém povozu z domu Abínádabova. Povoz řídili Uza a Achjó. David a celý Izrael bujaře křepčili před Bohem a zpívali za doprovodu citer, harf, bubínků, cimbálů a pozounů. Když přišli ke Kídonovu humnu, napřáhl Uza ruku, aby uchopil schránu, protože spřežení vybočilo z cesty. Hospodin vzplanul proti Uzovi hněvem a zabil ho, protože napřáhl ruku na schránu. Zemřel tam před Bohem. Též David vzplanul, že se Hospodin prudce obořil na Uzu, a proto nazval to místo Peres-uza (to je Uzovo zbořenisko); jmenuje se tak dodnes. V onen den pojala Davida bázeň před Bohem. Řekl: „Jak bych mohl vnést Boží schránu až k sobě?“ (1 Pa 13,7–12)

Fakt, že Hospodin zabil Uzu za prohřešek, který se z našeho hlediska nemusí jevit jako tak vážný, nenechal, jak se zdá v první chvíli, chladného ani Davida. Následně ovšem událost vyvolala v Davidovi bázeň před Bohem (nikoliv před schránou), což byl ovšem žádoucí účinek. Trochu více světla na tuto událost vrhá 2 Sa 5,7, kde se konstatuje, že Bůh Uzu zabil pro neúctu:

  •  Hospodin vzplanul proti Uzovi hněvem. Bůh ho tam pro neúctu zabil a on tam při Boží schráně zemřel. (2 Sa 5,7)

Důvod Uzovy smrti nebyl z výše zmíněného oddílu z 1 Pa zřejmý a nebylo ani možné odvodit jej, protože Uzovi do srdce nevidíme a tudíž bez vysvětlení v 2 Sa 5,7 bychom neznali motivy jeho jednání. Z příběhu pro nás vyplývá jasné poučení: Je třeba mít bázeň před Bohem, jaká pojala Davida, a z toho vyplývající úctu k tomu, co na Boha odkazuje. Očividně je životu nebezpečné takovou úctu nemít. V Novém zákoně se v 1 Kor 11,20–32 hovoří o neúctě při Kristem ustanovené Večeři Páně a ve verši 1 Kor 11,29–30 pak dokonce nacházíme souvislost mezi neúctou a tím, že mnozí umírají:

  • Kdo jí a pije a nerozpoznává, že jde o tělo Páně, jí a pije sám sobě odsouzení. Proto je mezi vámi tolik slabých a nemocných a mnozí umírají. (1 Kor 11,29–30)

S důsledky neúcty nebo ignorantství se ovšem můžeme setkat i v jiných oblastech. Například budete-li v některých státech nakládat nesprávně se státní vlajkou nebo ji dokonce pálit, můžete se dostat do vážných problémů. Vlajka sice není samotný stát, ale přímo k němu odkazuje. Kdo má k danému státu úctu, jistě nevyvěsí jeho vlajku tak, že by se třeba courala v blátě. Podobně když učitel zeměpisu ve škole ukáže na mapu a řekne: Toto je Atlantik, tak bude mít problémy ten, kdo to při zkoušení nepozná; i když patrně nikoho nenapadne hledat na mapě skutečnou slanou vodu. Říkáme: Je to Atlantik, ale na mapě jde evidentně o symbol.

Neúcta k Bohu a k tomu, co na Něj odkazuje, je tedy jedním úskalím. Existuje ovšem i druhé úskalí, možná ještě nebezpečnější, kterému je třeba se rovněž vyhnout, tak jako se mu vyhnul David. Všimněme si, že Davida pojala primárně bázeň před Bohem a nikoliv před samotnou schránou. K té měl samozřejmě respekt/úctu, ale ne pro ni samotnou, ale proto, že odkazovala na Boha, před Nímž ho pojala bázeň. Pokušením by ovšem mohlo být soustředit se na schránu místo na Boha.

Je pravda, že například verš

  • Ať mi udělají svatyni a já budu bydlet uprostřed nich (Ex 25,8)

by mohl evokovat, a také patrně mnohým Izraelcům evokoval, že Bůh by mohl přebývat nějakým zvláštním způsobem v oné svatyni, a že by jí byl snad nějak omezen. Na tomto místě nejsou podobné představy nijak vyvraceny. Je ovšem třeba vzít v úvahu, že zjevení v Bibli má zjevně progresivní charakter, jak ukazují pozdější biblické pasáže.

  • Toto praví Hospodin: „Mým trůnem jsou nebesa a podnoží mých nohou země. Kdepak je ten dům, který mi chcete vybudovat? Kdepak je místo mého odpočinutí? (Iz 66,1)

V knize Skutků to pak skvělým způsobem vysvětluje Štěpán:

  • Naši praotcové měli na poušti stánek svědectví; Bůh přikázal Mojžíšovi, aby jej udělal podle vzoru, který mu ukázal. Tento stánek odevzdali svým synům, a ti jej za Jozua vnesli do země pohanů, které Bůh před nimi zahnal. Tak tomu bylo až do časů Davidových. David nalezl u Boha milost a prosil, aby směl vyhledat místo, kde by přebýval Bůh Jákobův. Ale teprve Šalomoun vystavěl Bohu chrám. Avšak Nejvyšší nepřebývá v chrámech, vystavěných lidskýma rukama, jak praví prorok: ‚Mým trůnem je nebe a země podnoží mých nohou! Jaký chrám mi můžete vystavět, praví Hospodin, a je vůbec místo, kde bych mohl spočinout? Což to všechno nestvořila má ruka?‘ Jste tvrdošíjní a máte pohanské srdce i uši! Nepřestáváte odporovat Duchu svatému, jako to dělali vaši otcové. (Sk 6,44–51)

Jak nebezpečně citová je fixace na představu, že by bylo možné si Boha nějak „uzavřít v chrámu“, ukazuje fakt, že po své řeči Štěpán skončil jako mučedník a patrně mu k tomu významně pomohl i výrok: „Nejvyšší nepřebývá v chrámech, vystavěných lidskýma rukama“.

Příklad, jak se symbol odkazující na Boha může změnit v modlu, najdeme ve 2 Kr. O Chizkijášovi je psáno, že činil to, co je správné v Hospodinových očích. A mezi to je zahrnuto také:

  • Odstranil posvátná návrší, rozbil posvátné sloupy, skácel posvátný kůl, na kusy roztloukl bronzového hada, kterého udělal Mojžíš a jemuž až do oněch dnů Izraelci pálili kadidlo; nazvali jej Nechuštán. (2 Kr 17,4)

Jednalo se o hada zhotoveného na Boží příkaz Mojžíšem, na kterého se dokonce odvolává Kristus: Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka (J 3,14).

Když se ale tento had na místo symbolu odkazujícímu k Bohu změnil v modlu, tak bylo dobré jej nemilosrdně a bez sentimentu roztlouci na kusy. Zde máme jasné varování, že i původně dobrá věc odkazující k Bohu se může časem stát modlou.

Závěrem lze tedy konstatovat, že je třeba k Bohu přistupovat s patřičnou úctou a současně se vyvarovat vzdávání úcty symbolům namísto samotnému Bohu.