Zápas o duši:

Pekelný evangelista (Lk 16,19-31)

Verze pro tisk

 

Máme před sebou příběh, který je pozoruhodný v mnoha ohledech. Jako jeden z mála příběhů v Písmu popisuje, jak to bude po smrti. Ježíš jím navazuje na slova farizeů, kteří se mu posmívali kvůli Jeho učení o věrném správcovství a o správném zacházení s majetkem.

  • „Žádný sluha nemůže sloužit dvěma pánům. Neboť jednoho bude nenávidět, a druhého milovat, k jednomu se přidá, druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i majetku.“ Toto slyšeli farizeové, kteří měli rádi peníze, a posmívali se mu. (Lk 16,13–14)

Může nám někdo říci něco skutečně pravdivého o tom, co se děje po smrti? Jeden člověk o sobě prohlašoval, že má autoritu jasně mluvit o tom, co bude po smrti. A ačkoliv sám zemřel strašlivou smrtí na kříži, třetí den vstal z mrtvých a už nikdy víc nezemřel. Žije. Tím nade vši pochybnost prokázal opravdovost své autority a dokázal, že Jeho slova o tom, co bude po smrti, jsou pravdivá. Co tedy Ježíš říká o životě po smrti? Máme před sebou dva osudy, dva životní příběhy, dva různé stavy a dvě různá místa.

I. Dva životní osudy

  • Byl jeden bohatý člověk, oblékal se do purpuru a kmentu a každého dne skvěle hodoval. (Lk 16,19)

Jde o jedno nekomplikované souvětí, ale můžeme za ním vidět skvělý životní osud úspěšného člověka. Byl to boháč, který věděl, jak si má užívat své bohatství. Nebyl takový blázen, který by se celý život honil, aby rozmnožil svůj majetek. Měl opravdu dost. A stačilo mu to, mohl si dopřát úplně všechno, co chtěl. Tento muž věděl, jak se má o sebe postarat. Věděl, jak se má oblékat, věděl, jak má hodovat. A dělal to. Dokonce to dělal každý den. Den za dnem se staral o to, co si vezme na sebe a co bude mít na stole. To je vrchol lidského sobectví. Stojí za povšimnutí, že příběh neříká o bohatství tohoto muže nic negativního.

Bohatství samo o sobě není ani dobré ani špatné. Ale vztah k němu se už pohybuje v těchto dimenzích. Bohatství totiž může vést k duchovní otupělosti. Může otupit člověka takovým způsobem, že je hluchý nejen k evangeliu, ale i k potřebám druhých. A zde nás příběh vede ke druhému lidskému osudu:

  • Byl také jeden žebrák jménem Lazar, který ležel u jeho vrat plný vředů a toužil se nasytit odpadky ze stolu toho boháče. Dokonce i psi přicházeli a lízali mu vředy. (Lk 16,20)

Před vraty boháče ležel velmi chudý člověk. Podobně jako předtím bohatství, ani chudoba zde není nijak vyzdvihovaná jako jakýsi žádoucí ideál, ani zde není haněná jako něco nepřijatelného. Prostě je součástí lidského života.

Lazarův příběh je smutný životní příběh. Lazar byl mrzák. Řecké slovo „lehával“ napovídá, že toho muže každý den nosili k bráně, protože nejspíš nemohl chodit. Byl plný vředů a psi mu je olizovali. Byl to člověk, který se o sebe nemohl postarat. Nebyl podobný dnešním bezdomovcům, kteří si často tento způsob života sami zvolili, protože se jim líbí. Lazar si svůj životní styl nezvolil. Nemohl dělat nic jiného, než ležet u vrat boháče. Byl hladový, nemocný, slabý. Ale všimněte si, že zde nenacházíme ani slovo nářku na situaci, v níž se nachází. Prostě ležel u vrat bohatého muže.

Ježíš (předně kvůli farizeům) obrací pořadí hodnot – zatímco boháč nemá jméno, žebráka známe. Většinou je to obráceně – známe různé Rotschildy a Gatese. Ale neznáme jménem lidi nemohoucí. Ježíš to obrací. Protože nás vede ještě mnohem dál – za dva pozemské osudy, za první dva naprosto opačné příklady.

  • I umřel ten chudák a andělé ho přenesli k Abrahamovi; zemřel i ten boháč a byl pohřben. (Lk 16,22)

V našem příběhu najednou přichází rovnost – oba zemřeli. Kdyby příběh vyprávěl kdokoliv jiný, musel by na tomto místě skončit. Už bychom nemohli dále v příběhu pokračovat, protože okamžikem smrti končí naše pozemská zkušenost. Ale příběh vypráví Ježíš, který má klíče od smrti i hrobu (Zj 1,18) a On ví, že smrtí lidská existence nekončí. Andělé přišli pro Lazara a vzali ho na skvělé místo, ale na životě boháče vidíme, že smrt není konec. Je to jenom konec příležitosti.

To je smutná realita každého neobráceného lidského života, které se nikdo nevyhne. Ježíš popisuje konec života velice jednoduše, ale zároveň za Jeho slovy můžeme vidět další část lidského příběhu. Žebrák zemřel a andělé ho odnesli. Zemřel i boháč a byl pohřben. Asi měl nádherný pohřeb. Spousta lidí, mnoho najatých plaček, nádhery a všech věcí, které jsou s pohřby spojené. Ale o Lazarovi Ježíš říká, že prostě zemřel. Možná ti psi, co mu lízali vředy, sežrali jeho tělo a roztahali jeho kosti. Možná ten boháč někoho poslal, aby tělo Lazara hodili někam na smetiště. Ale boháč měl krásný pohřeb.

Všimněte si, kde se ocitá Lazar – je u Abrahama. Abraham je otec všech věřících (Ga 3,7). To je důležitá charakteristika Lazara – ve vší své bídě a ve všem zoufalství, v němž žil, naprosto důvěřoval Bohu ohledně svého spasení. Společně s Abrahamem i Lazar vyhlížel Mesiáše, který zaplatí za jeho hříchy. A v této víře zemřel.

II. Spravedlivá a věčná podstata nebe a pekla

Smrt není konec pro zlé, je to jen začátek soužení. Pán to zdůraznil všem, kdo se mu posmívali.

  • A když v pekle pozdvihl v mukách oči, uviděl v dáli Abrahama a u něho Lazara. Tu zvolal: ‚Otče Abrahame, smiluj se nade mnou a pošli Lazara, ať omočí aspoň špičku prstu ve vodě a svlaží mé rty, neboť se trápím v tomto plameni.‘ Abraham řekl: ‚Synu, vzpomeň si, že se ti dostalo všeho dobrého už za tvého života, a Lazarovi naopak všeho zlého. Nyní on se raduje a ty trpíš. A nad to vše je mezi námi a vámi veliká propast, takže nikdo – i kdyby chtěl, nemůže odtud k vám ani překročit od vás k nám.‘ (Lk 16,23–26)

Najednou boháč volá: „Smiluj se.“ Z velkého přepychu se dostal do situace, kdy žebrá o milost. Asi nenáviděl žebráky a opovrhoval milostí, tak jako mnoho lidí dnes. Evangelium je pro ně bláznovství. Ale Bible říká, že to je moc Boží ke spasení. Pro mnoho lidí je to však příliš jednoduché – říkají: Já jsem si vybudoval život… já jsem se postaral, já, já… A tak se zde boháč najednou ocitá v mukách.

Ježíš jasně říká, že smrtí naše existence nekončí. Oba muži zemřeli a jejich pozemský život byl pryč, přesto je oba v dalším okamžiku vidíme znovu a „živé“, existující. Ovšem vidíme je na velmi rozdílných místech. Jsou jen dvě místa, kde pokračuje lidská existence. Vidíme, že to jsou velice rozdílná místa. Jedno z nich je velmi nepříjemné a druhé vypadá docela příjemně a dobře. Na jedné straně místo, kde člověka čeká potěšení a na druhé straně místo, kde člověka čeká trápení.

Ježíš zde poukazuje na věci, které se skutečně dějí. Ačkoliv máme ve svých biblích nadpis podobenství o boháči a Lazarovi a Ježíš vypráví tento příběh jako určité podobenství, nesmíme zapomenout, že se jedná o skutečný příběh. Ježíš říká: „Byl jeden bohatý člověk…“ (Lk 16,19), stejně jako to říká předtím v Lukášovi 16,1 nebo v Lukášovi 15,11. Všechny tyto příběhy chápeme jako podobenství a Ježíš je používá jako podobenství, ale ve všech případech se jedná o skutečné příběhy skutečných lidí. Žebrák jménem Lazar opravdu existoval a Ježíš nám tady vypráví jeho životní příběh. Ale postupme dále. Stejně jako jde o skutečný život Lazara, jde také o skutečné nebe a skutečné peklo. Místo věčného odpočinutí a radosti pro věřící a místo věčného utrpení a bolesti pro nevěřící.

Dnes je hodně populární učení, které popírá realitu jednoho z těchto dvou míst – pekla. Jsou lidé, kteří tvrdí, že Bůh je láska, a nikdy by nemohl dopustit, aby lidé navěky trpěli v pekle. Ale Ježíš tady předkládá příběh, který nejen že ukazuje na realitu nebe a pekla, ale ukazuje i na to, že obě místa jsou naprosto spravedlivá. A Bůh, který je svatý a spravedlivý, bude na obou těchto místech oslaven.

Zmíněný text nám ukazuje, že boháč není na místě trápení nespravedlivě. Je tam kvůli své nevěře a kvůli svému sobectví, které ovládalo celý jeho život. Každý den málem šlápl na Lazara, když vycházel z domu a věděl o lásce k bližnímu. Přesto neudělal vůbec nic. Ani ty zbytky ze svého stolu většinou asi Lazarovi nedal. Bůh mu dával poznat svou vůli naprosto jasně, a on se jí naprosto jasně vyhýbal. Ale dveře se zavřely. Je konec příležitosti. Už není žádná další šance. Nyní přichází soud, který odsuzuje boháče podle jeho skutků. Není místo pro ospravedlnění z milosti skrze víru, protože zde žádná víra není. Přichází jenom strašlivý soud, který odhalí každou myšlenku i slovo, které bylo řečené v skrytosti (Ř 2,6). Každého čeká jeden ze dvou údělů. A mezi oběma těmi místy je nepřekročitelná propast. Nelze přejít z jednoho na druhé.

Rozdělení a oddělení, které přichází po smrti, je definitivní, konečné. Není žádná druhá šance. Nejsou žádné dveře zpátky. Není žádná naděje. Zdá se, že to pochopil i ten bohatý muž, a tak se snaží něco udělat. Žebrá o milost, ale už je pozdě, není druhá možnost. Kvůli tomu ale Ježíš ten příběh nevyprávěl ani nechtěl nijak strašit lidi, a proto pokračuje ve vyprávění a chce, abychom se z tohoto příběhu dál učili.

III. Pekelný evangelista

  • Řekl: ‚Prosím tě tedy, otče, pošli jej do mého rodného domu, neboť mám pět bratrů, ať je varuje, aby také oni nepřišli do tohoto místa muk.‘ (Lk 16,27–28)

Zdá se, že ten bohatý muž jde do sebe a začíná myslet také na druhé. Jako by se z něj v pekle začal stávat evangelista, jemuž jde hlavně o druhé. Ale nenechme se zmýlit. On vždycky byl „Pan Někdo“. A Lazar byl vždycky ten špinavý a smradlavý žebrák, co lehával u jeho vrat. A tak pan Někdo říká: „Abrahame, pošli Lazara!“ Lazar se kdysi toužil nasytit zbytky z boháčova stolu. Ale zdá se, že ani ty nedostával. Sobectví a chamtivost nedovolily boháčovi postarat se o žebráka, který lehával u jeho vrat. A v situaci, v jaké ho vidíme, boháč jedná stále stejně. Pyšně a arogantně. Stále chce ospravedlnit sám sebe, a tak dává najevo svou sebestřednost. Co na to Abraham?

  • Ale Abraham mu odpověděl: ‚Mají Mojžíše a Proroky, ať je poslouchají!‘ (Lk 16,9)

Mají Bibli, ať se jí řídí. To byla dostatečná odpověď. Teprve nyní se dostáváme k jádru celého příběhu. Zde je pointa. Bylo to řečeno farizeům, kteří se vysmívali Kristu. Chovali se stejně jako ten bohatý muž. Nebyl to žádný neznaboh. Protože Ježíš promlouvá k farizeům, měli bychom předpokládat, že mluví o člověku, který alespoň navenek vyznává, že věří Bibli. Jistě znal dobře zákon a proroky. Ale na jeho jednání je dobře vidět, že Boží slovo vůbec nebral vážně. Stejně jako farizeové. Proto Abraham říká, Bible stačí. Ovšem všimněte si, že boháč má lepší nápad:

  • On řekl: ‚Ne tak, otče Abrahame, ale přijde-li k nim někdo z mrtvých, budou činit pokání.‘ (Lk 16,30)

Když někdo mrtvý přijde v noci do jejich domu, tak to s nimi určitě zacloumá a jistě budou litovat svých hříchů a své nevěry. Co myslíte, co by se stalo? Nevím, co by to udělalo s vámi, ale mohu vám říct, jak to bylo v mém životě. Předtím než jsem se stal křesťanem, jsem měl řadu duchovních zážitků a některé byly velmi zvláštní a tajemné. Rozhodně jsem nebyl materialista, ale věřil jsem, věděl jsem, že existuje ještě jiný svět, než jaký můžeme vidět očima. Ale nic z toho mě nepřivedlo k hledání Boha a k hledání pravdy. Kdyby člověka nějaké zjevení mohlo přivést k pokání, byly by ulice plné zjevení. Odpověď, kterou dostal boháč, se nesla v podobném duchu.

  • Řekl mu: ‚Neposlouchají-li Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých‘. (Lk 16,31)

Jestliže nebudeš poslouchat Bibli, tak tě žádný zázrak nepřesvědčí. Jinými slovy Ježíš říká, že abychom neskončili za zavřenými dveřmi na místě, kde bychom nechtěli být, musíme pro to udělat něco dříve, než těmito dveřmi projdeme. Učí nás velice jednoduchou a jasnou věc: Je potřeba poslouchat Boží slovo. Boží slovo, které nám říká, že víra v Ježíše Krista, který zemřel za naše hříchy a vstal z mrtvých, nás provede těmi správnými dveřmi na věčnost.

Bible mluví ještě o jiném Lazarovi, který vstal z mrtvých. V Janovi 11 mluví o bratrovi Marie a Marty. Jaká byla reakce farizeů na jeho vzkříšení?

  • Velký zástup Židů se dověděl, že tam Ježíš je; a přišli nejen kvůli němu, ale také aby viděli Lazara, kterého vzkřísil z mrtvých. Proto se velekněží uradili, že zabijí i Lazara; neboť mnozí Židé kvůli němu odcházeli a věřili v Ježíše. (J 12,9–11)

V Lukášovi 16,31 Ježíš říká, že lidé nebudou přesvědčeni, ani kdyby někdo vstal z mrtvých. Bůh dal ale důkaz každému, když vzkřísil z mrtvých Ježíše (Sk 17,31). A každému posměvači a tomu, kdo miluje peníze, říká Ježíš tento příběh. Co by bylo s vámi, kdyby si Bůh dnes v noci vyžádal vaši duši?

Co můžeme říci na závěr?

Smrtí to nekončí. Ježíš to ukazuje naprosto jasně a přesvědčivě. Varujte se toho, že byste podlehli dojmu, že smrt je konečná stanice. Rozhodně není. Z toho vyplývá:

Neotřesitelná realita nebe i pekla. Jedná se o dvě skutečná místa a jsou to také cílové destinace věřících na straně jedné a nevěřících na straně druhé. Co rozhoduje o cíli vašeho života?

Život zde a nyní určuje, jaký bude život potom a kde bude. To, jak žijeme dnes, bude mít dopad na to, kde se ocitneme zítra. A to nás přivádí k praktickým věcem:

  1. Ať vás současný stav požehnání neukolíbá do duchovního spánku. Bohatý neskončil v místě utrpení kvůli svému bohatství, ale kvůli své nevěře.
  2. V pekle bude mnoho chudých a v nebi mnoho bohatých. Nejdůležitější je naslouchat Písmu.
  3. Jaký má člověk postoj k Bohu se projevuje jeho postojem k Písmu
  4. Život víry. Bohatý muž z našeho příběhu možná vyznával víru svými ústy, ale žil jako praktický ateista. Z jeho odpovědí Abrahamovi je vidět, že znal Písmo, ale nevěřil mu. Nebral vážně slova o pokání a soudu. Možná byl hrdý na své postavení a považoval se za syna Abrahamova, ale ve skutečnosti jím nebyl. Je to přesný protiklad Lazara, který ve všem důvěřoval Bohu.
  5. Život poslušnosti – boháč neposlouchal Boží slovo. Možná ho dobře znal, ale nejednal podle něj. Stejně jako farizeové, jimž byl určen tento příběh.
  6. Život podle Božího slova. Je charakterizován čtením, studiem a každodenní aplikací Božího slova do našich životů. Těžko nás bude přesvědčovat o své víře někdo, kdo má zaprášenou nepoužívanou Bibli ve své knihovničce. Teprve když přijmeme Boží slovo celým svým srdcem, dochází ke skutečné proměně. Vezměte jednoduchou věc z Božího slova do svého života, praktikujte ji, jednejte podle ní, a Bůh vás bude měnit. A potom přidejte další a další.
  7. Nejenom nasloucháme Písmu, ale také ho vyhlašujeme. Nemůžeme vylepšit Boží metody! Církev musí mít důvěru v Písmo a musí se modlit.