Verze pro tisk

Charles Simeon (1759–1836)

  • Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. (J 3,16)

Nauka našeho smíření s Bohem skrze smrt Jeho Syna má za cíl zanechat v našich myslích hluboký vjem Kristovy lásky tím, že se o nás postaral; pokud by však nebyla uváděna obezřetně, mohli bychom získat velmi mylné představy o Otci. Pokud si například představujeme, že Otec potřeboval svého Syna, aby Ho k tomuto plánu nasměroval, potom musíme připsat veškerou slávu svého spasení Synu a Otce považovat za někoho, kdo se pouze podvolil přání svého Syna a kdo nám prokázal milosrdenství jen díky Němu. Celý plán našeho spasení však vzešel od Otce – samotné darování Spasitele bylo ovocem Otcovy lásky; a proto, když uvažujeme o zázracích vykoupení, musíme je sledovat až k jejich patřičnému zdroji, k lásce Boha Otce.

K tomuto pohledu na věc nás vede samotný text; při jeho objasňování bychom neměli vytvářet žádné konkrétní postupy, ale jednoduše vzít několik vyjádření, která jsou v něm obsažena, a použít je jako zrcadla k odražení světla do jednoho středu, do lásky Boha Otce v tom, že poslal svého jediného Syna, aby za nás zemřel.

Zaprvé, zamyslete se nad Dárcem:

Nepřekvapí nás, když člověk odmění svého druha; vždyť neexistuje člověk tak veliký, že by nepotřeboval pomoc svých podřízených; ani neexistuje člověk tak zahanbený, aby tu a tam nebylo v jeho moci odměnit laskavost. Ale „Bůh“ je na nás zcela nezávislý: 

  • Ty jsi Pán můj, dobrota má nic tobě neprospěje. (Ž 16,2 – kral.)
  • ...jsou mu tvoje bezúhonné cesty ziskem?“ (Jób 22,2-3)

Byl by stejně tak šťastný a slavný, i kdyby nikdy nebyl stvořen jediný tvor; a zůstal by tak, i kdyby všechno stvoření ve vesmíru bylo vyhlazeno. Jak bylo tedy krásné, že se uvolil na nás pohlédnout; ano, tak se zajímal o naše záležitosti, že se postaral o naše naléhavé potřeby, a to za nevyčíslitelnou cenu! I v tomto prvním pohledu na Jeho lásku se ztrácíme v údivu.

Náš obdiv však velmi vzroste, když se zamyslíme nad darem:

Byl to Jeho Syn, „jeho jediný Syn“, koho laskavě daroval. Nebyl to tvor; ne, nebyl ani první ze všech stvoření, ale Jemu rovný, stejně tak věčný Syn (Micheáš 5,1); Ten, kdo byl od věčnosti v Jeho lůně (Jan 1,13) a „Jeho potěšením den ze dne“ (Přísloví 8,22-30). Menší dar než tento by k naší úlevě nestačil, a větší nebyl samotný Bůh schopen poskytnout. Ve srovnání s tím by deset tisíc andělů bylo jako nic; ano, ani všechny nebeské zástupy by nebyly víc, než je zrnko písku ve srovnání s vesmírem. Přesto Bůh, který viděl naše potřeby, „... poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy“ (1. Jan 4,9-10). Jaká láska to byla! Jak nepochopitelná je její „skutečná šířka a délka, výška i hloubka“ (Efezským 3,18-19)!

Další lesk se odrazí na tomto tajemství, když se zamyslíme nad způsobem, kterým Bůh tento dar poskytl:

Nečekal, až bude požádán – vždyť by žádné stvoření nemohlo žádat takovou laskavost, ta myšlenka by nevstoupila na mysl žádné stvořené inteligence; a i kdyby k tomu došlo, nikdo by se neodvážil ji vyslovit. Bůh však od svého stvoření nepotřeboval žádné návrhy – Jeho láska předešla jejich žádost (všimněte si: Bůh, místo aby pronásledoval naše první rodiče odsouzením ve svém hněvu, dal, aniž by byl požádán, ten slib, který se stal základem naděje jim a všem jejich potomkům. Gen 3,15); dokonce zajistila všechny jejich potřeby předtím, než tyto potřeby vznikly, ano, předtím než stvoření vůbec přišlo k bytí. On sám je Láska (1. Jan 4,16); a projevovat milosrdenství je pro Něho potěšením (Micheáš 7,18). Nikdy nebyl ani nemohl být pobízen zvnějšku, všechny Jeho motivy vyvstaly z Něho – prokázání Jeho vlastní neomezené lásky bylo dostatečným důvodem k Jeho nejvyššímu úsilí – prokázal milosrdenství kvůli milosrdenství; a „dal“, protože pro Jeho duši bylo radostí dát.

Jak však stoupne v našich očích tato nesmírná láska, když zauvažujeme nad osobami, kterým byl tento dar darován!

Nebyl darován andělům, i když ho andělé potřebovali stejně jako my. Byla to milost určená padlému člověku, dokonce „světu“, který je pod mocí Zlého (Židům2,16). Abychom si utvořili názor na svět, pojďme se podívat kolem sebe a vizme, do jaké hrozivé míry oplývá nepravostmi – nebo, aby náš úsudek ještě více odpovídal pravdě, podívejme se do našich vlastních srdcí a vizme, jak strašné ohavnosti se tam ukrývají. O ostatních usuzujeme jen podle jejich slov a skutků, jinak o nich nevíme nic, ale uvnitř sebe máme spravedlivější měřítko - můžeme hledat v našich vlastních myšlenkách a touhách; můžeme rozpoznat, z čeho se skládají naše motivy a principy našeho jednání, zkrátka můžeme v sobě vidět „svět zla“, což nás přiměje prohlásit spolu s Davidem: „Tak zní vzpurný výrok svévolníka: „Nemám v srdci místo pro strach z Boha“ (Žalm 36,1). Ano, v našich vlastních srdcích je ztělesnění všeho zla, které je ve světě – a pokud známe své věci, měli bychom zůstat stát v úžasu, že Bůh věnoval pohled takovému světu a dal svého jediného milovaného Syna, aby zachránil ty, kdo si tak velmi zasluhovali Jeho nejtvrdší rozhořčení.

Tomuto tématu by neprospělo, kdybychom se dále nezastavili u Božího konečného plánu v tom, že nám daroval tento vzácný dar:

Kdyby nebylo tohoto divuplného úsilí božské lásky, zemřeli bychom ve svých hříších. Stali jsme se podobnými padlým andělům v jejich hříchu, a tak jsme se jim museli podobat i v jejich bídě. Ale „Bůh si nepřeje, aby někdo zahynul“. Navzdory velikosti a univerzálnosti naší viny si nepřál, abychom trpěli, jak si zasloužíme; a proto se vložil do naší záchrany. To však nebylo všechno. Přál si nás obnovit k našemu ztracenému dědictví a přivést nás k vlastnictví „věčného života“. Nestačilo Mu, že nás zachránil od zahynutí; musel nás také obnovit do své podoby a učinit z nás účastníky své vlastní slávy. Jak nesmírná láska to byla! Že vůbec kdy pomyslel na přijetí tak nenáviděníhodných tvorů do své přítomnosti, že vytvořil plán k jejich vyzdvižení na trůny a do království nebes; a že vydal jediného Syna ze svého náručí, aby to uskutečnil! Jak nesmírně to přesahuje všechno srovnání s lidmi i anděly!

Podmínka, kterou stanovil, abychom se mohli stát účastníky těchto výhod, ještě více dokresluje a zvýrazňuje Jeho lásku:

Představte si, že by Bůh řekl:

  • ... Najdu-li padesát, čtyřicet, třicet, dvacet, deset spravedlivých, prominu kvůli nim celému místu. (Gn 18,24-32)

- museli bychom zemřít, protože v celém lidském pokolení „nikdo není spravedlivý, není ani jeden“ (Římanům 3,10).

Pomyslete, že by místo toho řekl: „Dám svého Syna, aby zemřel za vaše minulá provinění, a vezmu vás na zkoušku zpět, a pokud už nevypadnete ze své spravedlnosti, budete zachráněni.“ Nabídka by to byla více než laskavá a štědrá, ale my bychom z ní dlouho nedokázali těžit – znovu bychom brzy porušili smlouvu a dostali se do stejné bídy jako předtím.

Představte si, že by Bůh řekl: „Již teď vidím, že obnovení tvé předchozí smlouvy by nemělo smysl; a proto pro tebe můj Syn vydobude spravedlnost; a od Tebe nežádám nic, než abys k ní přidal svou vlastní spravedlnost. Tyto dvě spravedlnosti dohromady utvoří základ, na kterém tě přijmu.“ Běda! To bychom se dostali do nejubožejšího stavu jako nikdy předtím, protože jsme nikdy neudělali jediný skutek, ani ho nejsme schopni, který by na vahách svatyně byl shledán dostatečným.

Představte si však, že by Bůh ještě snížil své nároky a řekl: „Dám ti úplné spasení skrze krev a spravedlnost mého milého Syna a nebudu od tebe vyžadovat nic víc, než abys toho byl hoden.“ I v tomto případě by byla naše situace zcela beznadějná, protože my nemůžeme sami sebe učinit hodnými takové milosti o nic více, než jsme schopni stvořit svět.

Bůh to dobře věděl, a proto nenavrhl nic z toho. Vyžaduje jen, abychom věřili v Jeho Syna a zdarma přijali to, co On zdarma nabízí. Je pravda, že i kdyby jen to záleželo na nás, zemřeli bychom, neboť bez Boží milosti nemůžeme praktikovat spásnou víru (Fil. 1,29), ale stále je to podmínka, která byla přizpůsobena naší bezmocné situaci; neboť vyjadřuje úplné odmítnutí všech našich zásluh a silných stránek a vede nás ke Kristu, abychom v Něm našli naše všechno. Ach, jak to Boží lásku činí ještě větší! A v jakých jasných barvách se tato láska ukazuje, když je na ni pohlíženo ve světle, které na ni vrhá tolik zrcadel!

Pokud by mohlo něco přidat k lesku, kterým Jeho láska již září, je to rozsah, v jakém jsou tyto výhody nabízeny:

Na zemi neexistuje lidská bytost, která by se neměla stát účastníkem všech těchto výhod, pokud uvěří v Krista. Neexistuje omezení ani výjimka: Bůh dal svého Syna, aby „žádný“, kdo v Něho věří, nezahynul. Minulé hříchy, ať jsou jakkoliv početné nebo ohavné, nejsou překážkou, aby nás Bůh přijal, pokud však přijmeme Jeho milost za podmínek, za kterých je nabízena. To je jednotné svědectví Písma svatého (Izajáš 45,22; Izajáš 55,1 a Zjevení 22,17 a Jan 6,37). Pojďme vyvyšovat Boha za Jeho milost a vyprávějme každý den o Jeho lásce!

Posuďte:

1. O co horší musí být prokletí těch, kteří odmítají evangelium!

Náš Pán říká: „Soud pak je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé“ (Jan 3,19). Ať nám to pronikne do uší, protože pokud nás taková láska nepohne k lítosti a taková dobrota nás nedovede k pokání, můžeme očekávat všechnu nahromaděnou váhu pomsty z ruky uraženého Boha.)

2. Jak neopodstatněné jsou strachy mnohých, kdo přijímají pravdu!

Mnozí upřímní křesťané se ve své mysli trápí; někteří kvůli svým pozemským potřebám a jiní kvůli svým duchovním potřebám. Ale „jestliže Bůh neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal; jak by nám spolu s ním nedaroval všecko?“ (Římanům 8,32) A „jestliže jsme my, Boží nepřátelé, byli s Bohem smířeni smrtí jeho Syna, tím spíše nás smířené zachrání jeho život“ (Římanům 5,10). To jsou nevyvratitelné argumenty, které by měly formovat naši mysl ve zkouškách jakéhokoliv druhu.

3. Jak hluboce bychom měli být všichni zasaženi Boží láskou!

Tato otázka je skutečně palčivá: „Co se mělo pro mou vinici ještě udělat a já pro ni neudělal?“ (Izajáš 5,4) Čím více uvažujeme o tom, jak Bůh miluje svět, tím více bychom měli vidět, že pro nás skutečně udělal všechno, co mohl, důsledně v souladu se svou vůlí a ctí. A když tak miloval svět, máme svobodu na Něj zapomenout? Nevolá taková láska po odpovědi? Nebo ji odměníme jen rostoucí bezbožností? Nechť každý z nás řekne: „Co mám učinit Pánu?“ A ať nás Jeho láska k nám přiměje k upřímné oddanosti Jemu.