Zápas o duši:

Byl jsem pragmatik

Verze pro tisk

Ahoj, jmenuji se Jeramie, a jsem zotavující se pastor – pragmatik.

Před sedmnácti lety jsem absolvoval teologický seminář a o dva roky později jsem se stal pastorem South Shore Baptist Church v Hinghamu, Massachusetts. Seminář mi dal solidní teologický základ, ostré výkladové nástroje a pevné uchopení dějové linie Bible. Toto vzdělání je motorem mé služby dodnes.

Navzdory svému vzdělání jsem na pozici pastora nastoupil s tím, že mi chybělo něco zásadního – biblický přístup ke službě v místním sboru. Neměl jsem to, čemu Tim Keller říká teologická vize – filozofii služby, která spojuje doktrinální vyznání člověka s jeho každodenní praktickou službou.[1]

To není tak úplně pravda. Vlastně jsem měl teologickou vizi, i když nevědomě. Měl jsem tu samou filozofii služby, která slouží jako výchozí nastavení tolika pastorům. Byl jsem pragmatik.

Pragmatik v praxi

Dovolte mi definovat, co mám na mysli, když říkám „pragmatik“. Je to přístup, který říká, že sbor může využít každý účinný prostředek k tomu, aby získal lidi pro Ježíše, udělal z nich učedníky, rozšířil sbor nebo budoval království. Aby sbor získal lidi pro Krista, může si přivlastnit jakoukoliv strukturu, program nebo strategii, která „funguje“, pod podmínkou, že jeho iniciativa není zjevně hříšná.

Tak tedy žádné pivní párty pro muže ani Ponziho schéma pro financování misijního výletu mladých. Kromě pochybných nápadů, jako jsou tyto, je však služba sboru omezena jen jeho kreativitou. Pokud souhlasíš s krátkým seznamem hlavních nauk či hrstkou biblických záměrů, je to, jak bude vypadat evangelizační služba, čistě na tobě.

Pragmatici mají svá přísloví: „Metody sboru se mění, ale jeho poselství zůstává stejné“ a „Neexistuje správný způsob jak dělat sbor“. Jako většina přísloví, obsahují i tato rčení zrnka pravdy. Pro pragmatika je to však bojový pokřik k formování sboru způsobem „Ať to stojí, co to stojí“, způsobem, který je plný podnikavosti a orientovaný na výsledek.

Pragmatismus sloužil jako operační systém mé služby po dobu mých prvních sedmi let. Pohrával jsem si s mnoha různými aplikacemi podobného základu: drama, třetí bohoslužba, kavárny a samozřejmě spousty a spousty programů. Když měl někdo nápad, jak sloužit a energii, aby ho provedl, postaral jsem se, abych ho podpořil, protože - hej, to by mohlo fungovat! Neříkám, že všechny ty iniciativy ke službě byly špatné nebo že by sbory měly bránit novým nápadům nebo že bychom neměli vášnivě zasahovat lidi, avšak změť programů, která ve sboru vznikla, byla známkou pragmatické teologické vize.

Během těch prvních sedmi let služby sbor stále narůstal co do počtu. Lidé uvěřili a zapojili se. Cokoliv jsme dělali, jevilo se jako úspěšné. A na tom záleží, ne? I přes růst sboru rostlo v mém srdci něco jiného – rýpavá nespokojenost a rozčarování nad tím, jak jsme sbor vedli.

PLNÝ SBOR, PRÁZDNÝ PASTOR

I přes zjevný úspěch našeho sboru mě pragmatismus vyprázdnil a zmátl. Tento model služby sboru se mi jevil čím dál tím prázdnější. Při pohledu zpět se zdálo, že pro mé pocity existuje pár důvodů, které pramení ze slabostí pragmatismu:

Pragmatismus vyčerpává

Zaprvé, pragmatismus vyčerpává. Být pragmatik dá hodně práce. Musíte mít přehled o posledních trendech ve službě, číst nejnovější knihy „jak na to“ a zúčastňovat se konferencí nejúspěšnějších sborů.

Také musíte držet prst na tepu lidí uvnitř a vně sboru, abyste dokázali určit, co je zasáhne. A to ani nemluvím o tom, jak vysilující je každých pár let sborový pragmatismus změnit. Pragmatický pastor musí být zčásti guru organizační změny, zčásti kulturní analytik a futurista, zčásti obchodník a zčásti specialista na rozjezd. To všechno mě duševně velmi vyčerpalo.

Pragmatismus se zaměřuje na člověka

Zadruhé, pragmatismus je zaměřený na člověka. Zjistil jsem, že je to pravda nejméně ve dvou směrech. Zaprvé, zaměřit se na výsledky nevyhnutelně znamená zaměřit se na momentální stav lidí. Přijdou, zůstanou, obrátí se, dají, zúčastní se nebo slouží? Pokud ano, pak pokračuj v tom, co děláš, protože něco funguje.

Samozřejmě že dobré pastorační vedení zahrnuje pokorné naslouchání sboru. Avšak pragmatismus mě dohnal za pastorační senzitivitu, až ke strachu z člověka. Ani trochu mě nevedlo k teologickému smýšlení nebo Boží bázni.

Zadruhé, pragmatická služba má tendenci být zaměřená na člověka způsobem, který oslavuje úspěšné. Ti pastoři, kteří rozluštili kód k zasažení poválečných ročníků, lidí středního věku nebo postmodernistů či obyvatel měst, přitahují davy pastorů hledajících pomoc. Sejdou-li se obyčejní pastoři na místní úrovni, i oni chtějí bezpodmínečně vědět: zaprvé, kdo ve skupině je ve službě úspěšný, a zadruhé, co tito pastoři dělají, že to tak funguje.

Pragmatismus je subjektivní

Na závěr, pragmatismus je subjektivní. Pragmatismus spočívá na znepokojivě relativistickém, nahodilém základu. Proč by měl sbor následovat mé nápady místo nápadů někoho jiného? Jen proto, že jsem starší pastor? Proč zavádět právě tento „nejlépe fungující model sboru“ místo tamtoho „nejlépe fungujícího modelu“ sboru? A jak definujeme „úspěch“ nebo jak poznáme, že něco „funguje“? Kdo určuje míry a na jakých základech? Někdy jsem měl skličující pocit, že si službu vymýšlím za pochodu.

Přímo pod nosem

Na konci prvního sedmiletí mi sbor štědře schválil tříměsíční dovolenou. Řekl jsem starším, že plánuji strávit tento čas lovením „správného modelu“ pro náš rostoucí sbor. Měl jsem v plánu navštívit přes tucet sborů po celé zemi, abych našel šablonu pro nejlepší službu. Byla to konečná pouť pragmatika.

Avšak místo toho, abych našel správný sbor, který bychom mohli napodobit, jsem na své dovolené našel něco jiného – Bibli.

K mému překvapení jsem objevil, že Bible vlastně má mnoho co říci k tomu, jak dělat sbor, daleko více, než chtějí pragmatici připustit. Bible nám dává více než jen hlavní nauky nebo pár ústředních principů služby. Předkládá silnou teologickou vizi pro službu v místním sboru, která se zaměřuje na evangelium a nese s sebou velmi praktické důsledky.

A tak začal pomalý proces, kdy jsem se učil neptat se: „Bude to fungovat?“ a místo toho si klást otázky jako třeba: „Říká k tomu Písmo něco?“ a „Jak by mělo evangelium ovlivnit toto rozhodnutí?“ Za posledních sedm let jsem se přeprogramoval na teologické smýšlení o službě v místním sboru.

Jak pro nás vypadá biblická a teologická vize v praxi? Představuje ji výkladové kázání, které je nadřazené ostatním činnostem proto, aby Boží slovo určovalo náš program. Znamená to, že se naši starší přesunuli z modelu zasedání ředitelů k pastýřskému smýšlení. V praxi má podobu dvou bohoslužeb, které jsou určeny pro všechny lidi, aby odrážely jednotu, která je v Bibli zdůrazněna. Znamená to (alespoň pro nás) změnit náš stavební projekt z tělocvičny na svatyni.

Ve chvíli, kdy toto sepisuji, zápasí naši starší a pastorační zaměstnanci s rozhodnutím, zda pokračovat a mít dvě nedělní ranní bohoslužby nebo je zkombinovat do jedné. Místo toho, abychom byli jednoduše pragmatičtí a udělali si seznam pro a proti jedné služby versus vícero služeb, díváme se také, co říká Bible o pravé podstatě shromáždění. Můžeme být tělem a neshromažďovat se, sborovou rodinou a nescházet se jako rodina nebo lidmi ve společenství a nepřijímat Památku Páně společně? Co znamená být místní sbor biblicky?

Moje kopernikovská revoluce

Toto znovuobjevení biblické vize hluboce změnilo mou službu. Už se nezmítám v moři pragmatismu, ale dokážu určit směr za pomoci Písma jako svého sextantu. Reakce lidí mě nedohánějí k zoufalství, protože vidím, jak rozhodnutí týkající se služby vyplývají z teologického základu, což mi umožňuje důvěřovat Bohu, i když z toho lidé nejsou šťastní. Ale ze všeho nejuspokojivější je, že Bůh a Jeho slovo se vrátili do centra mé služby a našeho sborového života. Je tak uctivé otevřít Bibli a ptát se: „Co říká Bůh o své církvi?“

Mým kolegům pastorům, kteří usilují o fungující službu, vzkazuji: Buďte stateční, protože existuje moudrost, která je určena pro nás. Začíná bázní před Hospodinem a Jeho slovem.

Jeramie Rinne je starším pastorem South Shore Baptist Church v Hingamu, Massachusetts.




[1] Tim Keller, Center Church (Grand Rapids, MI: Zondervan, 2012), 17-19.