Zápas o duši:

Je evoluce biblicky přijatelná? Problém Genesis 1

Verze pro tisk

Vzhledem k tomu, co World Magazine nazval „hlavním a dobře financovaným posunem“ k prosazení evoluce mezi evangelikálními křesťany, je třeba přesvědčivě oponovat slučitelnosti evoluce a Bible. Co se týče proevolučního postoje, jsem jedním z těch biblických učitelů, kteří věří, že přijetí evoluce znamená pro křesťanskou víru a život dalekosáhlé změny.

I když si vážím pokorného ducha mnohých lidí, kteří chtějí najít způsob, jak sladit evoluci s Biblí, zjišťuji, že zde je třeba radikálnějších hlasů. Sdílím například názor Petera Ennse v závěru jeho knihy The Evolution of Adam (Adamova evoluce), kde píše, že „evoluce... nemůže být prostě naroubována na evangelikální křesťanskou víru jako přídavná funkce“, ale vyžaduje od základu přehodnotit doktríny týkající se stvoření, lidstva, hříchu, smrti a spasení. Je však třeba přehodnotit také křesťanskou etiku. Enns píše, že v rámci evoluce by „některé skutky, které křesťané považují za hříšné“, včetně „sexuální promiskuity k zachování genofondu jednoho člověka“, nyní měly být považovány za prospěšné. Dokonce i tak základní otázku, jakou je křesťanský pohled na smrt, evoluce mění. Křesťanská víra přijímající evoluci musí nyní brát smrt jako cestu – „prostředek k pokračování evoluce života na této planetě“.

Nejsem kvalifikovaný vědec a nemám nic, čím bych přispěl k vědě zabývající se evolucí. Coby biblický učitel a teolog se zabývám přesvědčeními, která nevyhnutelně plynou z Božího slova. A nejzávažnějším problémem spojeným s evolucí je otázka autority Bible – musí se tedy Bible podřídit vyšší autoritě světského dogmatu? Nebo může věřící i nadále spolu s Pavlem vyznávat: „Ať se ukáže, že Bůh je pravdivý, ale každý člověk lhář“ (Ř 3,4)? Z této perspektivy mám v plánu krátkou sérii článků argumentujících proti myšlence, že evoluce je biblicky přijatelná.

Evoluce vs. Genesis 1

První otázkou k zamyšlení je způsob, jakým čteme Genesis 1. Zastánci evoluce upřímně připouštějí, že doslovné čtení Genesis 1 evoluční teorii vylučuje. Jak Tim Keller napsal pro Biologos: „K vysvětlení evoluce musíme alespoň na Genesis 1 nahlížet jako na nedoslovnou.“ Trochu bych to upravil, protože problém opravdu není absolutní doslovnost všeho, co čteme v Genesis. Otázkou spíše je, zda Genesis 1 je nebo není historické vyprávění, jehož úmyslem je předložit řadu po sobě jdoucích událostí. Evoluce vyžaduje, aby Genesis 1 vyučovala teologii, ne však historii. Je to však přijatelná nálepka pro Genesis 1?

Zaprvé vyřazuje historická Genesis 1 evoluci? Odpověď zní ANO. Zamyslete se nad Genesis 1,21, kde stojí, že Bůh vytvořil druhy prostřednictvím přímého konkrétního stvoření: „I stvořil Bůh veliké netvory a rozmanité druhy všelijakých hbitých živočichů, jimiž se zahemžily vody, stvořil i rozmanité druhy všelijakých okřídlených létavců.“ Tyto „druhy“ se nevyvinuly z nižších forem, ale byly jednotlivě stvořeny Bohem. Zlatým hřebem tohoto individuálního tvoření je nejvyšší tvor, člověk: „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil“ (Gn 1,27). Pokud tyto verše představují záznam dějin, jsou to dějiny radikálně odlišné od dějin předkládaných evoluční teorií.

To vyvolává otázku ohledně žánru Genesis 1. Literární akademici vyučují široce přijímaný názor, že od čtení různých druhů literatury máme různá očekávání. Jaký je tedy žánr Genesis 1? Podle těch, kdo podporují evoluci, je žánr Genesis 1 spíše poetický než historický. Tvrdí, že Genesis 1 používá vysoce stylizovaný jazyk a repetitivní struktury. V Kellerově Bílé knize se tvrdí, že Genesis 1 je jako píseň Miriam v knize Exodus 15 nebo Debóřina píseň v Soudců 5. Odpovídá historičtějším kapitolám tím, že předkládá básnickou prezentaci, kterou nelze brát jako samotnou historii. Stejně jako Exodus 14 vypráví události přechodu přes Rudé moře a je následována Miriaminou písní v Exodus 15, tak se Genesis 1 vztahuje k historicky přijatelnější verzi Genesis 2 (předmět, ke kterému se vrátíme v některém z dalších článků). Vzhledem k této poetické formě můžeme Genesis 1 vyloučit coby kapitolu vyučující historické události.

S uvedeným názorem se pojí následující problém: 1) Poezie Starého zákona má charakteristickou formu a 2) Genesis 1 není touto formou napsána. Zjistíte to, když si přečtete Genesis 1 a pak Debóřinu píseň.

Genesis 1,1-2: „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami vznášel se duch Boží.“

Soudců 5,1-3: „Onoho dne zpívala Debóra a Bárak, syn Abínoamův: Vlas bojovníků v Izraeli volně vlaje, že se dobrovolně sešel lid, dobrořečte Hospodinu! Slyšte, králové, poslouchejte, hodnostáři, já budu pět Hospodinu, já mu budu zpívat, zpívat žalmy Hospodinu, Bohu Izraele.“

Tyto texty nebyly napsány ve stejném žánru. Rád bych však zdůraznil, že i když Soudců 5 je zajisté báseň, vyskytuje se v ní pravdivá historie. Toto pozorování se staví proti myšlence, že když označíme kapitolu jako báseň, rušíme tím okamžitě její historickou hodnotu. Soudců 5,26 oslavuje Jáelu za zabití Sísery: „... udeřila Síseru, roztříštila mu hlavu, probodla a prorazila jeho spánky.“ A přesně to se také stalo, jak víme ze Soudců 4,21.

Pro Genesis 1 však obrana historického potenciálu poezie není podstatná. A to proto, že první kapitola Bible je odlišného žánru, je to totiž historické prozaické vyprávění. Starozákonní poezie je charakteristická paralelismem a opakováním. Zvažte Žalm 27,1: „Hospodin je světlo mé a moje spása, koho bych se bál? Hospodin je záštita mého života, z koho bych měl strach?“ Hebrejský básnický paralelismus používá druhý řádek k výkladu nebo rozšíření významu prvního řádku. To však nenalézáme ve vyprávění Genesis 1.

Chce to veliké úsilí, abychom popřeli, že Genesis 1 odpovídá žánru historického vyprávění. Vidíme zde strukturu tvořenou řadou po sobě jdoucích (konsekutivních) sloves waw. Waw je hebrejské písmeno V, které, když se připojí jako předpona ke slovesu, znamená „a“. Připojí-li se k podstatnému jménu, jde o disjunkci – zastavuje tok vyprávění. Když je waw konsekutivní, před slovesem, posunuje vyprávění: „Stalo se toto a poté se stalo toto a pak tamto.“ Právě to nacházíme v Genesis 1: „I řekl Bůh: „Buď světlo!“ A bylo světlo. Viděl, že světlo je dobré, a oddělil světlo od tmy“ (Gn 1,3-4). Vzhledem k této konstrukci identifikují literární průvodci Biblí Genesis obecně jako „soubor nebo sbírku příběhů“, ve které je „vyprávění základní formou“. Proto se stejně jako mnoho jiných kapitol v Bibli obsahujících zázraky shůry, které nevěřící odmítnou, Genesis prezentuje jako záznam událostí z historie. Od křesťanů se očekává, že budou číst záznamy tohoto druhu, a uvěří, že to, co je zaznamenáno, se skutečně stalo, i když to odporuje očekávání sekularistů.

Zpochybnění tohoto názoru přichází od Jacka Collinse a jeho popisu Genesis 1 coby „nadneseného prozaického vyprávění“. Na jedné straně připouští, že „se setkáváme s prozaickým vyprávěním… a pravdivými tvrzeními o světě, ve kterém žijeme“. Na druhé straně říká, že tato kapitola představuje „nadnesenou“ formu psaní. Důvodem jsou „jedinečné zde popsané události a nedostatek jiných aktérů, kromě Boha“ a také „vysoce charakteristický způsob vyprávění celého příběhu“. Posledním bodem má na mysli strukturu po sobě jdoucích dnů a vzorec ráno/večer. Kvůli těmto rysům se Collins přiklání k názoru, že „nesmíme na text uplatňovat „doslovnou“ hermeneutiku“. Tím myslí, že nesmíme věřit, že se události odehrály tak, jak se to tvrdí v textu. Ale proč by rysy vyvýšenosti použité v textu měly být důvodem k zavržení normálního způsobu čtení textu, nezmínil. Mohla by vyvýšená podstata vyprávění být způsobena samotnou událostí – Božím jedinečným stvořením všech věcí? Neočekávali bychom, že záznam stvoření bude „vyvýšený“ prostě pro výjimečnost zde popsaných událostí? A jací další aktéři kromě Boha by se měli objevit v takovém záznamu?

Ve skutečnosti žánr Genesis 1 je stejný jako žánr Genesis 2 až 50, totiž historické vyprávění. Proto by argumenty používané k odstranění historičnosti Genesis 1 musely nevyhnutelně platit rovnoměrně pro celou Genesis s veškerým jejím učením o Bohu a člověku, které odporuje sekularistickému dogmatu, včetně Adamova pádu, Noemovy potopy, babylonské věže a Boží smlouvy s Abrahamem. Všechna tato vyprávění jsou vysoce stylizované záznamy obsahující vyvýšená a neobvyklá témata, alespoň z našeho úhlu pohledu.

Existuje samozřejmě důvod pro oddělení Genesis 1 od zbytku knihy. Je nepochybně „vyvýšenějším“ vyprávěním než ta ostatní – je to záznam o stvoření! Ale Genesis 1 je také kapitola, která nejvíce překáží evoluční teorii, pro kterou jsou akademici rozhodnutí najít místo tím, že varují před „příliš doslovným“ čtením, tzn. takovým čtením, které vnímá vyprávění jako skutečné dějiny. A když se Genesis 1 podaří zneutralizovat, může být stejný přístup uplatněn na ostatní nepohodlná vyprávění jako třeba Genesis 3 a Adamův pád. Nakonec žádný Adam nemůže existovat, jestliže jsme svým způsobem čtení Genesis 1 přijali evoluci. Takže nyní nebezpečí „příliš doslovného“ čtení postoupilo na kapitolu 3. Ale počkat, ani vyprávění o potopě nelze brát vážně ve světle dnešní vědy, a i toto vyprávění je vysoce strukturované. Nebude to trvat dlouho a celá kniha Genesis bude zredukována na historický odpad.

Věřím, že jedním z hlavních motivů pro včlenění evoluce do Genesis 1 je, aby se evangelikálové mohli přestat hádat s vědou a začít vyučovat o Ježíši. Ale copak jsme si nevšimli, že Ježíšův příběh začíná v Genesis 1? „Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh“ (J 1,1). Jestliže totiž výkladový přístup používaný k neutralizaci Genesis 1 coby historie rozšíříme nezbytně o evoluci, pak se vytratí důvod Ježíšova příchodu. Vždyť kde je bez biblického Adama coby prvního člověka a smluvní hlavy lidské rasy problém, kvůli kterému přišel Boží Syn? Tady vidíme, jakou má Peter Enns pravdu: „Evoluce není přídavná funkce k Bibli, je to její náhrada.“