Zápas o duši:

Kázání s autoritou: Tři charakteristiky výkladového kázání

Verze pro tisk

Pravé výkladové kázání se vyznačuje třemi znaky: autoritou, úctou a ústředním významem. Výkladové kázání je autoritativní, protože stojí na autoritě Bible coby Božího slova. Takové kázání vyžaduje u Božího lidu zbožné očekávání a posiluje ho. Výkladové kázání si žádá ústřední místo v křesťanském uctívání a je považováno za úctyhodnou chvíli, při níž živý Bůh promlouvá ke svému lidu.

Sociolog Richard Sennett z New York University představil kritickou analýzu naší současnosti. Sennett si všímá, že v minulosti se většina lidí bála ztráty vládnoucí autority. Nyní se věci obrátily a moderní lidé mají strach z každé autority, která je nad nimi: „Začali jsme se bát vlivu autority coby hrozby pro naše svobody, v rodině i ve společnosti.“ Jestli se předchozí generace bály absence autority, dnes vídáme „strach z autority, je-li přítomná“.

Někteří homiletici navrhují, aby kazatelé prostě tento nový světonázor přijali a vzdali se veškerého nároku pronášet autoritativní kázání. Ti, kdo ztratili důvěru v autoritu Bible coby Božího slova, už nemají co říct a nemají pro svá kázání žádnou oporu. Fred Craddock, jeden z nejvlivnějších současných homiletiků, skvěle popisuje dnešního kazatele jako „toho, kdo nemá autoritu“. Jeho popis kazatelova nepříjemného postavení je znepokojivý: „Staré blesky reziví na půdě, zatímco služebník se snaží provést své lidi marastem relativit a bezprostředních možností.“ „Kazatel už nemůže předpokládat obecné uznání své autority coby duchovního nebo autority své instituce nebo autority Písma,“ tvrdí Craddock. Když shrnuje ošemetné postavení postmoderního kazatele, říká, že kazatel „se sám sebe vážně ptá, zda má i nadále servírovat monolog v dialogickém světě“.

Craddockova analýza vyvolává otázku: Proč kázat, nemáme-li žádné autoritativní poselství? Bez autority mrhají kazatel i shromáždění drahocenným časem. Myšlenka, že kázání lze proměnit na dialog mezi kazatelnou a lavicí, jen vyjevuje zmatek naší doby.

Opakem tohoto tvrzení je poznámka o autoritě obsažené v pravém výkladovém kázání. Martyn Lloyd-Jones si všímá:

„Každé studium církevních dějin a obzvláště každé studium významných období probuzení ukazuje především na tuto skutečnost: že křesťanská církev během všech těchto období mluvila s autoritou. Významnou charakteristikou všech probuzení byla autorita kazatele. Zdálo se, že v tom, co prohlašuje o Bohu, je něco nového, něco navíc a neodolatelného.“

Kazatel se odvažuje mluvit za Boha. Stojí za kazatelnou coby správce „Božích tajemství“ (1K 4,1) a hlásá pravdu Božího slova, prohlašuje moc toho slova a vztahuje ho na život. To je nepochybně troufalý čin. Nikdo by neměl ani pomyslet, že se o něco takového pokusí, aniž by měl absolutní jistotu, že je povolán kázat shůry a že moc jeho kázání má původ v neposkvrněné autoritě Písma.

Konečnou autoritou pro kázání je autorita Bible coby Božího slova. Bez této autority stojí kazatel nahý a tichý před shromážděním a světem, který přihlíží. Pokud Bible není Boží slovo, pak se kazatel zapletl do sebeklamu a profesionální samolibosti.

Kazatel na základě autority Písma prohlašuje pravdu, kterou obdržel, ne zprávu, kterou si vymyslel. Pozice učitele není poradenská role založená na náboženské odbornosti, ale funkce proroka, skrze něhož Bůh mluví ke svému lidu.

Pravé výkladové kázání se také vyznačuje úctou. Shromáždění, které se sešlo před Ezdrášem a dalšími kazateli, prokázalo lásku a úctu k Božímu slovu (Neh 8). Když byla kniha čtena, lid povstal. To, že se postavili, odhaluje jejich srdce a očekávání, které měli při čtení a kázání slova.

Výkladové kázání vyžaduje uctivý postoj ze strany shromáždění. Kázání není dialog, ale zahrnuje minimálně dvě strany – kazatele a shromáždění. Při kázání je úkolem shromáždění naslouchat, přijímat Boží slovo a prokazovat mu poslušnost. Pokud tak bude činit, projeví tím úctu ke kázání a vyučování Bible a pochopení, že kázání je prostředkem, kterým se Kristovo slovo přibližuje shromáždění. To je pravé uctívání.

Mnohá shromáždění nemají Boží slovo v úctě a zadrhla se v zoufalém pátrání po významu uctívání. Křesťané odcházejí z bohoslužeb a ptají se navzájem: „Vzal sis z toho něco?“ Sbory organizují průzkumy, aby zjistily, co lidé od uctívání očekávají: Chtěli byste více muziky? Jaký styl? A co dramatické představení? Je náš kazatel dostatečně kreativní?

Výkladové kázání vyžaduje velmi odlišný soubor otázek. Poslechnu Boží slovo? Jak moc se musí moje myšlení skrze Písmo zformovat? Jak musím změnit své chování, abych vykazoval plnou poslušnost slovu? Tyto otázky odhalují poddání se autoritě Boha a úctu k Bibli coby Jeho slovu.

Podobně i kazatel musí projevovat úctu k Božímu slovu tím, že bude s textem zacházet pravdivě a zodpovědně. Nesmí být lehkovážný a nedbalý, a už vůbec ne pohrdavý a neuctivý. Tím si můžeme být jistí – žádné shromáždění nebude mít větší úctu k Bibli, než jakou má kazatel.

Jestliže je výkladové kázání autoritativní a vyžaduje úctu, musí být také centrem křesťanského uctívání. Uctívání řádně nasměrované k Boží cti a slávě bude soustředěno na čtení a kázání Božího slova. Výkladovému kázání nelze v uctívání připsat podpůrnou roli – musí zaujímat ústřední postavení.

Během reformace poháněl Luthera úmysl navrátit kázání na jeho původní místo v křesťanském uctívání. Poukázáním na incident mezi Marií a Martou v Lukáši 10 Luther svému shromáždění a studentům připomněl, že Ježíš Kristus prohlásil, že „jen jedno je třeba.“, kázání slova (Lk 10,42). Proto bylo Lutherovou hlavní starostí reformovat uctívání ve sborech tím, že znovu vyčlení ústřední místo pro čtení a kázání slova.

V evangelikálním světě je dnes zapotřebí stejné reformace. Výkladové kázání se musí opět stát ústředním bodem života sboru i křesťanského uctívání. Konec konců Pán nebude soudit sbor za kvalitu jeho hudby, ale za jeho věrnost v kázání.

Když dnešní evangelikálové mluví nedbale o rozdílu mezi uctíváním a kázáním (čímž myslí, že církev se nejprve bude těšit z přinášení hudební oběti a pak přidá trochu kázání), prozrazují tím, že nerozumí podstatě uctívání ani kázání. Uctívání není něco, co děláme, než se usadíme k Božímu slovu, je to akt, při kterém Boží lid namíří veškerou svoji pozornost na jediného pravého a živého Boha, který k nim promlouvá a přijímá jejich chvály. Bůh je nejnádherněji chválen tehdy, když Jeho lidé naslouchají Jeho slovu, milují Jeho slovo a prokazují mu poslušnost.

Stejně jako v době reformace je nejdůležitější způsob, jak napravit porušené uctívání (a jak se bránit požadavkům současných konzumentů) vrátit výkladovému kázání a veřejnému čtení Božího slova přední a ústřední místo v uctívání. Jen tehdy bude ztracený drahokam skutečně znovuobjeven.

Albert Mohler

Přeložila Julie Petrecká