Zápas o duši:

Není jiné evangelium!

Verze pro tisk

Každá doba a každá společnost měly svá tabu, svá „to přece nemůžeš říct“ a „no to snad ne“ – a nejinak je tomu i u nás. K nejhorším proviněním dneška patří tzv. netolerantnost. Není dovoleno říci, že něčí přesvědčení jsou špatná. To, na čem dnes záleží, není, nakolik něčí názory odpovídají realitě, ale zda je „myslí upřímně“. A nejvíce to platí v oblastech sexuality a duchovního života. „Cítíš se jako sedmiletá dívka? Fajn. Dobře pro tebe.“ „Říkáš, že jsi prožil to a to… a prohlašuješ se za křesťana? Fajn. Dobře pro tebe. Kdo jsem já, abych to soudil.“

Bůh nás však ve svém Slově znovu a znovu volá, abychom rozsuzovali učitele a jejich učení a abychom se drželi pravdy. A o pravdě evangelia, o pravdě toho, jak může být padlý hříšník usmířen se svatým Bohem, to platí více než kde jinde. Bůh o tom jasně svědčí, když skrze apoštola Pavla se vší svou božskou autoritou opakovaně vyhlašuje prokletí nad těmi, kdo by se odvážili vyučovat jako evangelium něco jiného, než je evangelium Krista a Jeho apoštolů: „Není jiné evangelium, ale jsou někteří, kteří vás uvádějí ve zmatek a chtějí Kristovo evangelium překroutit. Ale i kdybychom vám my nebo sám anděl z nebe zvěstoval v evangeliu něco jiného než to, co jsme vám zvěstovali, budiž proklet! Jak jsme řekli dříve, i nyní říkám znovu: Jestliže vám někdo zvěstuje jako evangelium něco mimo to, co jste přijali, budiž proklet!“ (Ga 1,7–9) Nemylme se, i v Pavlově době to byla velmi tvrdá slova. Ne náhodou Pavel pokračuje: „Získávám si teď lidi, nebo Boha? Či se snažím líbit lidem? Kdybych se chtěl ještě líbit lidem, nebyl bych Kristův otrok“ (v. 10). Slova, která budu psát, budou mnohým připadat jako nemístně tvrdá. Mnohých se jistě velmi dotknou. Ale tam, kde Boží Slovo hovoří jasně, nemůžeme předstírat, že tomu tak není, a bouřit se proti Bohu jen proto, abychom uspokojili něčí modlu.

Slova apoštola Jana, apoštola lásky, zní stejně nesmlouvavě jako ta Pavlova:

  • Každý, kdo zachází dále a nezůstává v učení Kristově, nemá Boha; kdo zůstává v učení Kristově, má i Otce i Syna. Přichází-li někdo k vám a nepřináší toto učení, nepřijímejte ho do domu ani ho nezdravte; kdo ho zdraví, má účast na jeho zlých skutcích. (2J 1,9–11)

Písmo jasně předkládá, že kázat falešné evangelium znamená spáchat věčnou vraždu, a proto nás vyzývá, ať vytrvale zápasíme o víru, která byla jednou provždy svěřena svatým a ať se ani v nejmenším nepodílíme na společenství s falešnými učiteli, jinak nás Bůh bude volat ke zodpovědnosti jako jejich spolupachatele.

Chci, abychom si tuto skutečnost drželi v mysli, až budeme podle Bible měřit nauku vládnoucí v drtivé většině sborů, které se prohlašují za křesťanské – arminianismus. Jednou z katastrof dnešní doby je, že mnoho křesťanů zastává názory, o kterých ani nevědí, že je mají. Křesťané jsou natolik neznalí církevní historie a historie církevní nauky, že netuší, kde a jak a na čem stojí. Je tedy dost možné, že jste slovo „arminianismus“ vůbec neslyšeli a nevíte, co znamená. Velmi stručně – arminianismus (nauka remonstrace pojmenovaná podle Jakuba Arminia) tvrdí, že:

  • Ježíš zemřel za každého člověka;
  • Bůh nabízí spásu všem a je jen otázkou svobodné vůle člověka, jestli se rozhodne uvěřit a být spasen;
  • člověk může vzdorovat Božímu spásnému působení, a tak mnoho z těch, za které Ježíš zemřel, skončí v pekle;
  • praotcové arminianismu tvrdili, že z Písma není zcela jasné, zda člověk může „ztratit spasení“, ale mnozí jejich dnešní následovníci už se za tuto nauku srdnatě bijí a tvrdí, že to rozhodně možné je.

Možná, že je vám tato nauka velmi dobře známá, možná, že ji sami zastáváte, a určitě už jste se setkali s řadou lidí, kteří se jí drží. A dnes si položím dvě otázky: Jak tato nauka obstojí ve světle Písma? a Jsou lidé, kteří se důsledně drží tohoto učení, křesťané?

Od mnoha lidí jsem slyšel, že arminiánství je rozhodně křesťanskou naukou, vždyť „arminiáni věří v Kristovo božství, zastávají trojiční učení a věří ve spásu milostí skrze víru“. Nachází se ale Bohem určená dělicí čára právě zde? Stačí se hlásit k trojičnímu učení a „spáse milostí skrze víru“? Boží trojjedinost a spásu milostí skrze víru v Efezským 2,8–9 odkývají i papežisté, přisuzují jim však zcela jiný význam. Budou mít na mysli svůj systém obětování Krista při mši, modliteb ke svatým, pokladnice zásluh, odpustků, očistce a dalších ďábelských výmyslů. Nestačí se tedy ptát, jestli náboženský systém, s nímž se potýkáme, používá stejné výrazy jako Bible (což dělají i mormoni, svědkové Jehovovi, adventisté sedmého dne a další sekty), ale jestli těmito výrazy míní to samé jako bibličtí autoři. Jak zde tedy obstojí arminiánství?

  • Připomínám vám, bratři, evangelium, které jsem vám zvěstoval, které jste přijali, v němž stojíte… Předal jsem vám především to, co jsem také sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem, byl pohřben a třetího dne byl vzkříšen podle Písem… (1K 15,1.3–4)

 Evangelium je podle Pavlových slov dobrá zpráva o tom, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem, byl pohřben a třetího dne byl vzkříšen podle Písem. To je něco, co arminiáni jistě odsouhlasí a sami rádi řeknou (tak jako papežisté). Otázka zní – myslí tím to samé jako apoštolové a sám náš Pán Ježíš? Pojďme se podívat, jak o tom, co se odehrálo na kříži, hovoří Boží vdechnuté Slovo.

  • … potom řekl: ‚Hle, tu jsem, abych vykonal, Bože, tvou vůli.‘ … V této vůli jsme posvěceni skrze oběť těla Ježíše Krista jednou provždy. Každý kněz stojí a koná denně službu a častokrát přináší stejné oběti, které nemohou nikdy odstranit hříchy. On však přinesl jedinou oběť za hříchy a navždy usedl po pravici Boží. … Neboť jedinou obětí učinil navždy dokonalými ty, kteří jsou posvěcováni. (Žd 10,9–14)

Kristus všechny ty, za které zemřel na kříži, jednou provždy svou jedinou obětí dokonale očistil, dokonale posvětil. Všichni ti, za které Kristus zemřel, jsou čistí. Je na Boží svrchované vůli, kdy jim tato svatost bude připočtena, ale jisté je to, že je jednou provždy zajištěna.

Jak je to ale možné? Tak, že „[Bůh] toho, který hřích nepoznal, za nás učinil hříchem, abychom se my v něm stali Boží spravedlností“ (2K 5,21). Kristus na kříži nesl hřích svého lidu, vytrpěl trest za každý prohřešek každého člověka, za kterého umíral. On vytrpěl veškerý Boží hněv, který patřil jim, a tak pro ně již žádný Boží trest nezbývá – naopak, je jim připsána Kristova dokonalá spravedlnost.

Kristus „byl vydán pro naše provinění a vzkříšen pro naše ospravedlnění“ (Ř 4,25). Znovu a znovu čteme, že Kristus vytrpěl trest těch, za které zemřel, zaplatil to, co dlužili… a tak pro ně již nezbývá žádný trest, nezbývá pro ně žádný Boží hněv, nejsou hříchy, z nichž by se před Bohem museli zodpovídat.

A stejná nádherná pravda se ozývá i ve slovech proroka Izajáše: „Opovržený a lidmi zavržený, muž bolestí, který znal nemoci; jako někdo, před nímž člověk skryje tvář –  všemi opovržený, takže jsme si ho nevážili. Jenže to byly naše nemoci, které snášel, a naše bolesti, které nesl; a my jsme si o něm mysleli, že je zasažen a ubit Bohem a zkrušen. Ale on byl proboden za naše přestoupení, zdeptán za naše provinění, na něho dolehla kázeň pro náš pokoj a jeho šrámy jsme uzdraveni. Z námahy své duše uvidí ovoce a nasytí se. Svým poznáním můj spravedlivý otrok ospravedlní mnohé a jejich provinění on sám ponese“ (Iz 53,3–5.11).

Podívejme se teď, jak Ježíš mluví o svém vykupitelském díle v Janovi 10: „Já jsem dobrý pastýř; znám svoje ovce a moje ovce znají mne, jako Otec zná mne a já znám Otce. A svou duši pokládám za ovce.“ Tu ho obklopili Židé a říkali mu: „Jak dlouho chceš naši duši držet v nejistotě? Jsi-li Mesiáš, řekni nám to otevřeně.“ Ježíš jim odpověděl: „Řekl jsem vám to, a nevěříte. Skutky, které já činím ve jménu svého Otce, ty o mně svědčí. Ale vy nevěříte, protože nejste z mých ovcí. Mé ovce slyší můj hlas, já je znám, jdou za mnou a já jim dávám život věčný; nezahynou na věčnost a nikdo je nevytrhne z mé ruky. Můj Otec, který mi je dal, je větší nade všechny a nikdo je nemůže vytrhnout z ruky mého Otce“ (J 10,14–15.24–29). „Znám své ovce, pokládám za ně život, dávám jim život věčný, nikdo je nevytrhne z mé ruky… vy ale nejste z mých ovcí.“ Kristus pokládá svůj život za své ovce, každé z nich na kříži vykupuje věčný život… ale ne každý člověk je Jeho ovce, ne každý člověk bude spasen (Mt 25,30-46; J 3,18; J 3,36; J 5,29).

Mnozí si jistě vzpomeneme na to, co náš Pán řekl večer před svým ukřižováním, když se svými učedníky lámal chléb a sdílel kalich (Mt 26,28; Lk 22,20; 1K 11,25). Pán Ježíš zde hovoří o nové smlouvě v Jeho krvi. Bůh tuto smlouvu sepsal Jeho krví na kříži, On sám se stal ručitelem této Nové smlouvy (Žd 7,22), který se přimlouvá a dokonale zachraňuje ty, s nimiž je tato smlouva sepsaná (Žd 7,25). Nová smlouva je zaslíbením věčného dědictví (Žd 9,15)… ale abychom si jasněji uvědomili, co v sobě tato smlouva nese, musíme do proroka Jeremiáše:

  • Hle, přicházejí dny, je Hospodinův výrok, kdy uzavřu s domem izraelským i s domem judským novou smlouvu. Ne jako smlouvu, kterou jsem uzavřel s jejich otci… smlouvu, kterou porušili… toto je ta smlouva, kterou uzavřu s domem izraelským po těchto dnech, je Hospodinův výrok: Svůj zákon dám do jejich nitra a zapíšu jej na jejich srdce. Budu jejich Bohem a oni budou mým lidem. … protože odpustím jejich vinu a na jejich hřích již nevzpomenu. Dám jim jedno srdce a jednu cestu, aby se mě báli po všechny dny, aby se dobře dařilo jim i jejich synům po nich. Uzavřu s nimi věčnou smlouvu, že jim nepřestanu prokazovat dobro, a dám do jejich srdce bázeň přede mnou, aby se ode mě neodvrátili. (Jer 31,31–34; 32,39–41)

Vidíme tedy, že Nová smlouva sepsaná Ježíšovou krví zajišťuje těm, s nimiž ji Bůh na kříži uzavřel, že 1) jejich smlouva s Bohem je věčná; 2) Bůh jim nikdy nepřestane prokazovat dobro; 3) Bůh jim odpustí a už ani jedinkrát nepřipomene jejich hříchy; 4) Bůh jim dá do srdce dar posvátné bázně a poslušnosti; 5) Bůh se od nich nikdy neodvrátí; 6) Bůh zajistí, že se oni nikdy neodvrátí od Něj.

Vidíme tedy, že dodržení Nové smlouvy je něco, co zajišťuje Bůh svou mocí (Ř 8,29-30; Fp 10,6; 1Pt 1,5; Ju 24). Ozvěnu těchto zaslíbení slyšíme i ve slovech proroka Ezechiela (Ez 11,19-20; 36,26-27) a dokonce už ve slovech Mojžíšových (Dt 30,6). Neoddělitelnou součástí Nové smlouvy v Ježíšově krvi je, že Bůh svou svrchovanou mocí proměňuje kamenná, mrtvá a nepřátelská srdce hříšníků v živá, měkká srdce víry, oddanosti, lásky a poslušnosti, která se od Něj nikdy neodvrátí. Nová smlouva zaslibuje nejen věčné odpuštění a vymazání veškerých hříchů, ale i dar pokání, víry, poslušnosti, lásky vůči Bohu a vytrvalosti ve víře, a to vše skrze Boží svrchované dílo.

Všechno, o čem jsme četli, Ježíš Kristus vydobyl na kříži. To všechno mají apoštolové na mysli, když sdělují, že „Kristus zemřel za naše hříchy“ – a všimněte si, že se zde protíná svědectví Ježíše, Mojžíše, Izajáše, Jeremiáše, Ezechiela, Lukáše, Jana, Pavla, Petra, Judy… Duch Boží v Písmu znovu a znovu svědčí o dokonaném a dokonalém Kristově vykupitelském díle. Kristus zemřel za své ovce (J 10,15), za svůj lid (Iz 53,8; Mt 1,21; Lk 1,68), za svou nevěstu církev (Ef 5,25). A svou obětí je skutečně zachránil, nepřišel jen s jakousi nesplnitelnou hypotetickou nadějí.

Než se dostaneme k závěru, bylo by na místě zodpovědět pár námitek, které se možná vybaví některým z vás.

„Ale co 1. Timoteovi 4:10, kde se píše, že Bůh je Zachránce všech lidí, zvláště věřících?“

 Už ze samotného znění verše je jasné, že Bůh je Zachránce (Spasitel) věřících i nevěřících, avšak věřících nějakým zvláštním, jiným způsobem. Víme, že podmínkou záchrany ve smyslu věčného života, je víra (J 3,16-21.36; Ef 2,8-9). Bůh je zjevně tedy nějakým způsobem Zachránce i těch, kdo nevěří, ne však ve smyslu věčného spasení. Když budeme v Písmu hledat výraz zachránce/spasitel, najdeme místa (jako např. Sd 3,9; 2Kr 13,5; Neh 9,27 – tady dokonce množné číslo), kde se rozhodně nemluví o Kristu, rozhodně se nemluví o spasení duší, ale o záchraně, ochraně, péči. Když se podíváme třeba do Izajáše 63,8, mluví se zde o spasení Izraele z Egypta. Vidíme tedy, že Bůh je skutečně Zachránce všech lidí, a zvláště věřících, což však ani v nejmenším neubírá Jeho moci spasit věčně Boží děti, naopak. Nic se nemění ani na faktu, že evangelium je určeno všem a každý, kdo uvěří, bude spasen (J 3,16; Ř 10,9-10). I proto můžeme radostně jít do světa s dobrou zprávou o Ježíšově vykoupení, jelikož víme, že evangelium je Boží moc ke spasení (Ř 1,16), skrze kterou Bůh povolá své vyvolené (Sk 13,48; 1Te 1,4-5; 2Te 2,14), je dobrá zpráva o tom, že Kristus je dokonalý Spasitel, který na kříži dokonale završil své dílo.

„Dobře, ale… co 1. list Janův 2,2 – On je smírčí obětí za naše hříchy, a nejen za naše, ale i za hříchy celého světa?“

Nechci tu zabíhat do principů smírčí oběti na Jom Kipur (Lv 16), ani nechci rozebírat, kolikrát v Písmu „celý svět“ znamená prostě „pohané/věřící z pohanů“. Věřím totiž, že tento verš nám nejlépe vysvětlí sám apoštol Jan. Když se vrátíme k Janovu záznamu proroctví velekněze Kaifáše, zjistíme, že ve slovech „Ježíš má zemřít za národ, a ne jenom za národ, ale také za to, aby rozptýlené Boží děti shromáždil v jedno“ (J 11,51-52) najdeme jasnou paralelu. Kříž je nástrojem shromáždění rozptýlených Božích dětí z každého kmene, jazyka, lidu a národu (J 11,52; Zj 5,9). Právě „rozptýlené Boží děti“ jsou „ovcemi“ předchozích odstavců, za nějž Ježíš položil svůj život (J 10,15). „Přivedení ovcí… v jedno stádo“ z Jana 10,16 je „shromážděním Božích dětí v jedno“ z Jana 11,52, „vykoupení lidí z každého kmene, jazyka, lidu a národu“ ze Zjevení 5,9 a „smírčí oběť za hříchy celého světa“ z 1. Janovy 2,2. Jan ve všech těchto pasážích vyjadřuje, že usmířené Boží děti budou přivedeny ze všech národů, tříd a kast, z celého světa, nikoliv jen ze Židů. Kristus je skutečně Zachránce všech lidí, není národ, etnická skupina, věková kategorie, sociální třída…, z níž by neshromáždil rozptýlené Boží děti, Boží nevěstu.

Co tedy říct závěrem?

Boží slovo říká, že Kristus ty, za které zemřel, jednou provždy dokonale očistil (Žd 10,10.14).

Arminiánství tvrdí, že drtivá většina těch, za které Kristus zemřel, navěky zůstane ve špíně svého hříchu.

Boží slovo říká, že Kristus na kříži jednou provždy vytrpěl trest za hřích těch, za které zemřel (Iz 53,3–5.11; Ř 4,25).

Arminiánství tvrdí, že drtivá většina těch, za které Kristus zemřel, bude věčně trestána za svůj hřích.

Boží slovo říká, že ti, za které Kristus zemřel, mají Jeho spravedlnost (2K 5,21).

Arminiánství tvrdí, že drtivá většina těch, za které Kristus zemřel, nebyla, není a nebude ospravedlněna, a tak právem stráví věčnost v pekle.

Boží slovo říká, že Kristus s těmi, za které zemřel, sepsal neporušitelnou smlouvu, v níž jim Bůh slibuje své odpuštění a přízeň a jejich vytrvání ve víře (Jer 31,31–34; 32,39–41).

Arminiánství tvrdí, že drtivá většina těch, za které Kristus zemřel, tuto neporušitelnou smlouvu poruší a Bůh selže v naplnění svých závazků, ke kterým se zavázal krví svého vlastního Syna.

Boží slovo říká, že Kristus zemřel za své ovce (přičemž ne všichni jsou Jeho ovcemi), z nichž neztratí jedinou (J 10,14–29; J 6,37–44).

Arminiánství tvrdí, že Kristus zemřel i za ovce, které nejsou z Jeho stáda, a ztratil a ztratí drtivou většinu z nich.

Je tedy arminiánství učením, které kázali apoštolové? Jak vidíme, ani v nejmenším. A to nás vede zpět ke Galatským 1,7–9 a k 2. Janově 9–11. Říkám tím, že člověk, který doposud věřil učení arminianismu, (např. že Kristus zemřel za všechny lidi, že on sám si vybral být spasen svou svobodnou vůlí atd.), není spasený? Ne. Bůh je milostivý a to, co nás zachraňuje, není naše teologické poznání, ale Kristův kříž. To však nic nemění na skutečnosti, že arminiánství je nebiblické, lživé učení… a, stejně jako u každé lži, jejím autorem je Otec lží (J 8,44). Arminiánství je satanským podvrhem skutečného biblického evangelia, které znevažuje Kristovo spasitelské dílo, a nachází se pod Božím prokletím… což ostatně vidíme v jeho důsledcích. Tam, kde se vyučuje, s sebou nese choroby liberalismu, humanismu, letniční a prosperitářské fantasmagorie, skutkařství a dalších zhoubných chorob.

Jak je napsáno: ‚Jákoba jsem miloval, ale Ezaua jsem nenáviděl.‘ Co tedy řekneme? Není u Boha nespravedlnost? Naprosto ne! Mojžíšovi říká: ‚Smiluji se, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se slituji.‘ Nezáleží tedy na tom, kdo chce, ani na tom, kdo běží, ale na Bohu, který se smilovává. Písmo praví faraonovi: ‚Právě proto jsem tě vzbudil, abych na tobě ukázal svou moc a aby mé jméno bylo rozhlášeno po celé zemi.‘ A tak se slitovává, nad kým chce, a koho chce, toho zatvrzuje. Řekneš mi tedy: ‚Proč si ještě stěžuje? Vždyť kdo odolal jeho vůli?‘ Člověče, kdo vlastně jsi, že odmlouváš Bohu? Což výtvor řekne svému tvůrci: ‚Proč jsi mě udělal takto?‘ Což nemá hrnčíř ve své moci hlínu, aby z téže hroudy učinil jednu nádobu ke cti a druhou k hanbě? Což nechtěl Bůh ukázat svůj hněv a uvést ve známost svou moc, a proto s velikou trpělivostí snášel nádoby hněvu připravené k záhubě? A také proto, aby oznámil bohatství své slávy na nádobách milosrdenství, které předem připravil k slávě, totiž na nás, které také povolal nejen ze Židů, ale i z pohanů (Ř 9,13–24)? My pak jsme zavázáni, bratři Pánem milovaní, stále za vás vzdávat díky Bohu, že si vás vybral jako prvotinu k záchraně v posvěcení ducha a víře v pravdu. K tomu vás i povolal skrze naše evangelium, abyste získali slávu našeho Pána Ježíše Krista. Proto tedy, bratři, stůjte pevně a držte se učení, která jsme vám předali a kterým jste byli vyučeni, ať už slovem nebo dopisem. Sám náš Pán Ježíš Kristus a Bůh, náš Otec, který si nás zamiloval a v milosti nám daroval věčné potěšení a dobrou naději, nechť vaše srdce povzbudí a upevní v každém dobrém skutku i slovu (2Te 2,13–17). Amen.