Zápas o duši:

Kdo je svatý

Verze pro tisk

Dopis Oldovi

Nyní, v říjnu 2015, procházím svým pécéčkem, a narážím na dopis, který jsem před devíti roky napsal a poslal svému dlouholetému katolickému příteli a kolegovi z báňské branže. V coloradském Denveru jsme se v raných 80. letech minulého století často dostávali do teologického křížku. Přejmenuji jej na Oldu podle svého prostředního jména po kmotrovi Oldřichovi. Protože mě v posledních letech trápí plíživé ekumenické pohlcování nových evangelikálů katolicismem, rozhodli jsme se opustit náš novoevangelikální sbor a tento soukromý dopis oprášit a vytisknout.

V létě r. 2006 jsem se širší rodinou turisticky navštívil baziliku Nanebevzetí Panny Marie na Svatém Hostýně. Zaujala mne tato vývěska:

Bazilika dostává i výsady — privilegia

Při návštěvě baziliky mohou věřící za obvyklých podmínek získat plnomocné odpustky v tyto dny:

29. června – Slavnost sv. Petra a Pavla, apoštolů

15. srpna – Nanebevzetí Panny Marie

2. srpna – Portiunkula

Jednou do roka v den, který si sami zvolí.

Vyfotografovali jsme ji a přeloženou otiskli v našem zářijovém oběžníku z r. 2006, který posíláme těm, kdo se za mořem za naši práci modlí a podporují ji. Fotografii jsme uvedli slovy:

Také jsme navštívili katolický poutní kostel „Svatý Hostýn.“ To, co jsme viděli viset na zdi uvnitř kostela, nám vzalo dech.

Dál jsme již věc nekomentovali. Na to mi Olda, který náš oběžník dostával internetem, překvapivě a rychle odpověděl. Zde je moje odpověď na Oldův dopis, který budu postupně citovat:

PAVEL: Milí, je mi líto, že vás až teprve hostýnská vývěska pohnula k odpovědi. Ani jsme donedávna nevěděli, že jste tady v Česku. Věřím, že nepíšu do větru. Teď k té vývěsce. Nedorozumění vždy nastává, když si začneme domýšlet anebo nemáme vyjasněné a definované pojmy, tj. když dva řeknou totéž, není to totéž. Kdybych vás nemiloval, neodpověděl bych.

OLDA: Byli jsme velice překvapení otištěnou vývěskou z kostela (jak vy píšete v uvozovkách) Svatý Hostýn, nevím, co ty uvozovky znamenají, snad to, že pochybujete o svatosti.

PAVEL: V angličtině dáváme uvozovky skoro ke každému českému jménu, aby lidé odlišili jména obcí, knih, věcí atd. od ostatního textu. Vůbec mne nenapadlo spojení s pochybnostmi o svatosti „Svatého Hostýna“, protože jsem jej chápal jako místní jméno. Jak by mohl anglicky mluvící čtenář, který vůbec nerozumí českému slovu svatý, vydedukovat „náš úmysl“ s uvozovkami? To můžeš předpokládat jen Ty, protože ovládáš oba jazyky a podezíráš nás z jistého zesměšnění, a kdysi jsi mi napsal i z nenávisti ke katolické církvi (už to nemohu doložit, ale jednalo se tehdy o znamení kříže).

Pokud se týká svatosti, prosím Tě, Oldo, abys pochopil, čemu věříme. Snažně Tě prosím, pochop, že naší jedinou předpojatostí je Bible a pouze Bible. V tom se s katolickou vírou rozcházíme. Sola Scriptura, pouze Písmo, je jedním z našich kréd. Jsme protestanti [pro-testificatio], tedy svědci obou testamentů — jak Starého, tak Nového.

Jsme pro svědectví obou zákonů, proto slovo svatost posuzujeme pouze podle Písma, a nemůžeme přijmout žádnou tradici, která Písmu odporuje. Neprosím Tě o přijmutí našeho výchozího stanoviska, ale prosím Tě, abys mu porozuměl. Vycházíme-li pouze z Písma, potom svatý je jenom a pouze Bůh ve všech svých třech osobách:

  • Všechny čtyři bytosti jedna jako druhá měly po šesti křídlech a plno očí hledících ven i dovnitř. A bez ustání dnem i nocí volají: „Svatý, svatý, svatý Hospodin, Bůh všemohoucí, ten, který byl a který jest a který přichází.“ (Zj 4,8)
  • Kdo by se nebál tebe, Pane, a nevzdal slávu tvému jménu, neboť ty jediný jsi Svatý; všechny národy přijdou a skloní se před tebou, neboť tvé spravedlivé soudy vyšly najevo. (Zj 15,4)

Svaté, v přeneseném, druhotném smyslu je také všechno, v čem nebo spíše v kom přebývá Bůh. Může to být země na hoře Sinaj, na které stál Mojžíš, starozákonní židovský chrám, schrána atd. Doufám, že to nemusím doložit biblickými verši. V dnešní novozákonní době svatý Bůh přebývá ve svém lidu, jenž Písmo nazývá Boží chrám, Kristovo tělo, církev, „ekklésia“, tj. „hlasitě vyvolaní“ atd.

  • Nevíte, že jste Boží chrám a že Duch Boží ve vás přebývá? Kdo ničí chrám Boží, toho zničí Bůh; neboť Boží chrám je svatý, a ten chrám jste vy. … Či snad nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který ve vás přebývá a jejž máte od Boha? Nepatříte sami sobě! (1K 3,16-17.19)

Každý, kdo byl povolán ze satanovy tmy do Kristova světla, je svatý:

  • Vy však jste ‚rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu‘, abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla. (1Pt 2,9)

V dnešním světě je v druhotném smyslu svatý jen ten, v kom přebývá Bůh, to znamená i Ty, protože jistě věříš, že Kristus zemřel za Tvé hříchy. Svatý věřící není svatý ze své podstaty, ale z podstaty Ducha Božího, který v něm přebývá. Svatým nemůže být ani Svatý Kopeček ani Svatý Hostýn, protože Boží Písmo výslovně říká, že v nich svatý Bůh nepřebývá:

  • Avšak Nejvyšší nepřebývá v chrámech, vystavěných lidskýma rukama, jak praví prorok… (Sk 7,48)

Boží duchovní svatá podstata, „idea“, nemůže přebývat v bezduchém kameni, ale jen v lidech, protože pouze člověk byl stvořen k Božímu obrazu. Svatý tedy není Svatý Hostýn, svatí jsou jen ti, v nichž přebývá svatý Boží Duch. Jestliže Svatý Hostýn (ten kopec s kamennou budovou) je svatý, potom, odpusť mi to, Oldo, se jedná o pohanskou víru, totiž, že zvířata, rostliny a neživé věci třeba voda nebo kámen vlastní jakousi duchovní podstatu. To je animismus. Bůh v kamenných chrámech nepřebývá – to nenapsal Steiger, ale Duch svatý.

OLDA: Rovněž jsem nepochopil, proč jste to otiskli, nabízí se jedno vysvětlení = zesměšnění.

PAVEL: Nikdy jsem katolickou církev nezesměšňoval, to jsou jen Tvé závěry. Před nedávnem jsem dostal od čtenářů internetového Granosalis „Zlatou perlu Granosalis“ za rok 2005. Nevytahuji se, odpověděl jsem pouze na několik otázek. Přečti si prosím ten rozhovor. Přeji si, abys z něj pochopil, kde stojím. Nesouhlas není zesměšnění. Víc jsem bil do protestantů, když se mne otázali na nárůst katolicismu. Zde je výňatek:

Pokud se týká vzrůstajícího katolického vlivu, tak ten vzrůstá hlavně proto, že protestanti otevřeně nehájí doktrinální a morální odkaz Božího slova. Nedávno jsem četl: „Je to mýtus, tvrdí-li se, že lidé u nás (v Británii) odmítli křesťanství; řeklo se jim o něm tak málo, že ho nemohou ani přijmout ani odmítnout.“ Hlásat nevykleštěné Boží slovo vždy znamená nosit svoji kůži na trh. Když v neděli ráno před odchodem do sboru slyším v rozhlase přenos katolické bohoslužby a soustředím se na jeho evangelijní úseky, dozvím se o zástupné oběti Ježíše Krista často víc než v mnoha protestantských shromážděních. Nárůst katolicismu je přímo úměrný protestantské impotenci. Mnohé protestantské církve, nejen zde v ČR, se zaobírají často samy sebou, místo Písmem a službou. Řeší stále totéž: osobní problémy, finance, prosperitu, zdraví, časté nechutné vztahy v církvi, vztah ke státu, problémy s dětmi, rozvodovost, homosexualitu, potraty, prostituci, pornografii, euthanasii, alkoholismus, drogovou závislost, deprese atd. To vše je antropocentrismus [soustředěnost na člověka]. Většina těchto problémů má, až na zanedbatelné výjimky, kořeny v chabé znalosti a důvěře v Boží svrchovanost. Humanisticky zkreslené představy o tom, kdo je Bůh a kdo je člověk, zdegenerovaly církev. Protestanti musí poznat příčinu své duchovní impotence a neřešit jen její důsledky. Mnohé uvedené problémy zmizí, když odstraníme jejich příčinu. Jedině poznání naprosté svrchovanosti Boha, se všemi jejími důsledky, je cesta k obrodě – to je teocentrismus, to je kristocentrismus [soudředěnost na Boha a Krista].

OLDA: Poznámka o tom, že vám to vzalo dech, to jen potvrzuje. Co vám vzalo dech, bylo slovo odpustky. Nechali jste bez povšimnutí slova „za obvyklých podmínek“ a právě tato slova obsahují více než to nešťastné slovo odpustky.

PAVEL: Vše, co jsme napsali, bylo, že nám vývěska vzala dech a pak jsme ji jen přeložili do angličtiny a nic nekomentovali, ani „odpustky“ ani „za obvyklých podmínek“. Většina našich anglicky mluvících čtenářů přesně ví, o co jde. Vůbec nejde o nešťastné slovo „odpustky“, ale o princip odpuštění. Dobře rozumí tomu, co jsem Ti výše stručně popsal. Co jim i mně bere dech je, že „Bazilika dostává i výsady – privilegia“ udělovat odpustky (odpuštění). Ani duchovní představitelé baziliky (kromě osobního odpuštění, tak jako my odpouštíme naším viníkům) ani kamenný chrám (bazilika) ani dny k tomu určené nemohou udělit nic. A nikdo, ani od baziliky ani od jejich představitelů, nemůže získat za žádných podmínek jakékoliv odpustky (odpuštění), které samozřejmě dnes nemají nic společného se středověkými odpustky. Nikdo nemůže mít privilegium spásných odpustků (odpuštění) kromě Boha. I farizeům bylo jasné, že jediný, kdo má výsady i privilegia odpustků (odpuštění), je pouze Bůh a žádný člověk.

  • Zákoníci a farizeové začali uvažovat: „Kdo je ten člověk, že mluví tak rouhavě? Kdo může odpustit hříchy, než sám Bůh?“ (Lk 5,21)

Proto Krista pronásledovali. Jestli, Oldo, řekneš, že je to samozřejmě Bůh, kdo odpouští, tak proč není na vývěsce napsáno něco v tomto smyslu:

Jedině Bůh má výsady – privilegia udělit odpustky (odpuštění) za obvyklých podmínek, totiž víru, že skrze Pána Ježíše Krista, který nás na kříži zastoupil v potrestání, získáváme věčný život s Bohem a Ježíš smyl všechny naše hříchy.

Bůh svoji slávu pokud se týká odpustků (odpuštění) nikomu nedá:

  • Hle, přetavil jsem tě, ne však jako stříbro, vyzkoušel jsem tě v tavící peci utrpení. Kvůli sobě, kvůli sobě samému to dělám. Což smí být mé jméno znesvěceno? Svou slávu nikomu nedám. (Iz 48,10-11)

OLDA: To že jde o dlouhou zpověď, vyznání hříchů, meditaci nad nimi a prosbu o odpuštění je ve vašem popisu pominuto. Církev zachovává slovo odpustek, i když jde v podstatě o milost odpuštění vyznaných hříchů a lítost nad nimi a vyjádření snahy být lepším.

PAVEL: Oldo, tohle zná každý Duchem znovuzrozený člověk a není nutné to rozvíjet. Znovuzrozený křesťan tím žije a dýchá; nepotřebuje ale k tomu privilegia žádné baziliky, ani zpověď knězi, protože každý bližní v Kristu je kněz. Jenom tři ukázky z mnoha:

  • V každý čas se v Duchu svatém modlete a proste, bděte na modlitbách a vytrvale se přimlouvejte za všechny bratry i za mne… (Ef 6,18)
  • Vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni. Velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého. (Jk 5,16)
  • Vy však jste ‚rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu…‘(1Pt 2,9a)

OLDA: V žádném kostele a náboženském shromáždění jsem nikdy neslyšel kritiku jiných denominací anebo jejich zlehčování, proč to děláte vy. Kdo vám dal právo se povýšit nad jiné náboženské instituce?

PAVEL: Oldo, Ty jistě uznáváš papežovu autoritu, jinak bys mi nedoporučil Ratzingera. Proč papež nezruší dosud trvalé prokletí nekatolíků z Tridentu? My věříme, že ti katolíci, kteří jsou znovuzrozeni z Ducha Božího, jsou spaseni. Ale oficiální, stále platná katolická doktrína nás proklíná:

1562 822 Kán. 12. Tvrdí-li kdo, že víra, která ospravedlňuje, není nic jiného než důvěra v Boží milosrdenství, které odpouští hříchy kvůli Kristu, nebo že pouhá tato je tím, čím jsme ospravedlněni, budiž anathema [=proklet] (srov. DS 1533n).

Kdo dal římskokatolické církvi takové právo? To je to, o čem se nyní bavíme. Podle katolického oficiálního učení jsem trvale oddělen od Krista. Podle závěrů tridentského koncilu jsem „ztracen.“ Jsem katolickou organizací „proklet“ a „oddělen“ od Boha. Opak je tedy pravda. Co tvrdíš, je z neznalosti vlastních, papežem schválených doktrín. To není zesměšňování, ale jen konstatování. Jistě, v kroužku bližních mne neproklejete, ale tu práci za vás už udělali vaši představení, aniž by sis to uvědomoval. Prostuduj úřední doktríny své organizace. Stejně bych mohl říci, kdo dal Tridentskému koncilu právo mne proklít. Já katolíky neproklínám, proklít, (zavrhnout) může jen Bůh.

OLDA: Proč vlastně chodíte do katolického kostela, nejdete se tam modlit, ale hledat chyby a kritizovat.

PAVEL: Chodíme nejen do kostelů, ale i do budhistických chrámů, do mešit a jakékoli podobné budovy. Zajímá nás nejen architektura, ale i doktrinální učení. Máš naprostou pravdu, nechodíme se tam modlit. Naším vzorem je Ježíšovo doporučení. Oldo, prosím, nevztahuj na sebe následující verše, jen o nich přemýšlej. Nevěřím, že se na Tebe vztahují:

  • A když se modlíte, nebuďte jako pokrytci: ti se s oblibou modlí v synagógách a na nárožích, aby byli lidem na očích; amen pravím vám, už mají svou odměnu. Když se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se k svému Otci, který zůstává skryt; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí. Při modlitbě pak nemluvte naprázdno jako pohané; oni si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov. (Mt 6,5-7)

OLDA: Jedna z cest k ateismu a jeho šíření je zlehčování a zpochybňování náboženských zvyklostí jiných denominací nebo církví lidmi bez teologického vzdělání a jejich konečnými a absolutními názory.

PAVEL: Pokud jde o „teologické vzdělání“, věřím, že Duch svatý a Písmo jsou jedinými autoritami v milování a znalosti Boha. Pouze On, Duch svatý, nás „teologicky vzdělá“. Měli bychom se všichni řídit Ježíšovým:

  • Ale Přímluvce, Duch svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl. (J 14,26)

OLDA: Láska k našemu Pánu vede přes lásku k bližnímu a ne zesměšňováním a kritikou institucí, které mu slouží. Je nám velice líto, že je ve vás více nevhodného vztahu ke katolické církvi než lásky k bližním, jichž je katolická církev součástí.

PAVEL: Oldo, každý z nás, Ty i já, se budeme Bohu zodpovídat za prázdná slova. Nechme na Něm, ať On posoudí, zda Pavel a Klára Steigerovi zesměšňují instituci, která Mu slouží, nebo zda měli na srdci rozpor mezi katolickou doktrínou a Božím Písmem. Nechme na Bohu, ať On posoudí Tvé i naše srdce, zda opravdu máme méně lásky k bližním než nevhodného vztahu ke katolické církvi. Jsou to odvážná tvrzení. Abych pravdu řekl, moc mne katolická církev nezajímá, ani o ní skoro vůbec nepíšeme; naopak, někdy otiskneme článek katolického autora. Zajímají mne dosud ztracení lidé, ať jsou v jakékoliv organizaci.

OLDA: Budeme se za vás modlit, aby vás náš nebeský otec ochraňoval od všeho zlého a špatného. Za nás oba s pozdravem

Olda.

PAVEL:  Opravdu a bez výsměchu vám děkuji, jestli tomu uvěříte…

 

P.S.:

OLDA: Přikládám vám několik citátů, (které doufám nezesměšníte) od současného papeže. Z knihy J. Ratzingera: „Called to Communion“ str. 63–65. Originál: „Zur Gemeinschaft gerufen: Kirche heute verstehen“ 1991. Vydal Herder, Freiburg in Breisgau.

Nevím, jestli to vyšlo česky. Název by zněl asi: „Povolání ke společenství: Jak porozumět dnešní Církvi.“ Jde o komentář k různým místům u Matouše 16:18-23 a 18:15-18

Souběžnost pojmů „na zemi i na nebi“ znamená, že Petrova rozhodnutí ohledně Církve mají platnost i před Bohem. Tato myšlenka se v podobném smyslu objevuje i v talmudistické literatuře. Bereme-li v úvahu souběžnost pojmů stejného zaměření u zmrtvýchvstalého Ježíše uvedených u Jana 20,23, ukazuje se, že moc svazování a rozvazování znamená pravomoc odpouštět hříchy, svěřenou Církvi v osobě Petrově.

PAVEL: Tady je, Oldo, kámen úrazu a to doslovně. Odmítám, (nezesměšňuji) že církev má moc skrze Petra odpouštět hříchy; a naprosto odmítám, že Petrova, potažmo papežská, rozhodnutí ohledně Církve mají platnost i před Bohem. Hlavou církve je přece Kristus. Rovněž, odmítám podporu talmudu, jenž není součástí biblického kánonu. Není pro mne důležité, že komentář napsal současný papež Ratzinger. Znovu, opakuji, mojí konečnou autoritou je Písmo. Židům bylo jasné, že odpouštět hříchy může jen Bůh:

  • Co to ten člověk [Kristus] říká? Rouhá se! Kdo jiný může odpouštět hříchy než Bůh? (Mk 2,7)

Dokonce i v modlitbě, jak nás ji učí Kristus, stojí, že máme hledat odpuštění především u Boha a potom odpustit těm, kteří se provinili proti nám:

  • A odpusť nám naše viny, jako i my jsme odpustili těm, kdo se provinili proti nám. (Mt 6,12)

Zde je, Oldo, sporný biblický text:

  • (13) Když Ježíš přišel do okolí Cesareje Filipovy, zeptal se svých učedníků: „Za koho mě, Syna člověka, mají lidé?“ (14) Odpověděli: “Někteří za Jana Křtitele, jiní za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jiného z proroků.“ (15) “A za koho mě máte vy?“ zeptal se. (16) „Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha!“ odpověděl mu Šimon Petr. (17) Ježíš mu na to řekl: „Blaze tobě, Šimone, synu Jonášův, protože toto ti nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích. (18) A já ti říkám, že jsi Petr a na té skále postavím svou církev a brány pekel ji nepřemohou. (19) Dám ti klíče nebeského království: cokoli svážeš na zemi, bude svázáno v nebi, a cokoli na zemi rozvážeš, bude rozvázáno v nebi.” (Mt 16,13-19)

V celém kontextu jde o Ježíšovu totožnost. Ježíš se táže, za koho Jej lidé mají? Objektem dohadů je Ježíš, nikoli Petr. Ta skála, na které je zbudována církev, Jeho tělo, Jeho chrám je Ježíš, nikoli Petr. Dodám ti, Oldo, nejméně tucet veršů z celého Písma, kde je Bůh nebo Ježíš nazýván skálou, kamenem nebo dokonce úhelným kamenem; Petr ani jednou. Zde jsou alespoň dva:

  • Nestrachujte se! Nebuďte zmateni. Což jsem ti vše neohlašoval a neoznamoval už předem? Vy jste moji svědkové. Což je Bůh kromě mne? Jiné skály není, já o žádné nevím. (Iz 44,8)
  • a pili týž duchovní nápoj; pili totiž z duchovní skály, která je doprovázela, a tou skálou byl Kristus. (1K 10,4)

Oldo, osobně jím a piji ze skály, která je Pán Ježíš Kristus a ne Petr. Petr v žádném případě nikoho nezastupuje, protože nikdo není Kristovým vikářem, tedy zástupcem:

  • Je přece jediný Bůh a jediný prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš. (1Tm 2,5)

Pokud se týká posledního verše, který Ježíš řekl Petrovi, potažmo všem znovuzrozeným věřícím:

  • Dám ti klíče nebeského království: cokoli svážeš [odmítneš, neodpustíš] na zemi, bude svázáno [odmítnuto, neodpuštěno] v nebi, a cokoli na zemi rozvážeš [přijmeš, odpustíš], bude rozvázáno [přijato, odpuštěno] v nebi. (Mt 16,19)

Nabízím Ti tuto interpretaci: Klíč symbolizuje výsadu přístupu. Nebeské království je již zde. Každý, kdo se narodil z Ducha, je v Kristu, je občanem nebes, včetně, jak věřím, i Tebe. Petr zde představuje všechny věřící, nezastupuje Krista v tom smyslu, že by na něm byla zbudována církev. Tuto výsadu, tedy vlastnit klíče, dostal nejenom Petr, ale i učedníci (Jan 20:23) a všichni věřící (Matouš 18:15-18):

  • Komu odpustíte [rozvážete, přijmete] hříchy, tomu jsou odpuštěny [rozvázány, přijmuty], a komu je neodpustíte [svážete, odmítnete], tomu odpuštěny nejsou [jsou svázány, odmítnuty]. (J 20,23)

Abychom plně pochopili, co Ježíš Petrovi a učedníkům skutečně řekl, musíme Jeho řeč k Petrovi chápat v kontextu, co řekl všem věřícím, tzn. celé církvi:

  • Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima; dá-li si říci, získal jsi svého bratra. … Nedá-li si říci, přiber k sobě ještě jednoho nebo dva, aby `ústy dvou nebo tří svědků byla potvrzena každá výpověď´. Jestliže ani potom neuposlechne, oznam to církvi; jestliže však neuposlechne ani církev, ať je ti jako pohan nebo celník. Amen, pravím vám, cokoli odmítnete [svážete, neodpustíte] na zemi, bude odmítnuto [svázáno, neodpuštěno] v nebi, a cokoli přijmete [rozvážete, odpustíte] na zemi, bude přijato [rozvázáno, odpuštěno] v nebi. (Mt 18,15-18)

Zde Ježíš dává pokyny jak jednat s hříchem v církvi. V podstatě to, co Ježíš řekl Petrovi (Mt 16:19), učedníkům (Jan 20:23) a celé církvi (Mt 18:15-18), znamená toto: Církev nemá autoritu určit, kdo je spasen a kdo zavržen, tu má pouze Bůh. To by potom mohla proklít, uvalit anathemu, na kde koho, jak už uvalila na mne nejméně ve 20 paragrafech (viz výše). Ale, každý znovuzrozený věřící, který se řídí Božím Písmem, má zde na zemi výsadu prohlásit, zda je nebo není hříšníkovi v nebesích odpuštěno. Jinými slovy, cokoliv věřící „svážou“ nebo „rozvážou“ na zemi to je už „svázáno, odmítnuto, neodpuštěno“ nebo „rozvázáno, přijato, odpuštěno“ v nebi Bohem. Když věřící vidí, že se člověk obrátil ke Kristu a činí pokání, tak mohou prohlásit v Duchu svatém, na základě Písma, že je rozvázán ze satanova otroctví; čímž zde, na zemi, dávají na vědomí Boží nebeský výnos. Obdobně když věřící vidí, že se člověk neobrátil a nespoléhá na Krista jako na svého jediného Spasitele, tak mohou prohlásit v Duchu svatém, na základě Písma, že je stále svázán satanem; čímž zde, na zemi, dávají na vědomí Boží nebeský výnos.

Ani Petr ani apoštolové ani všichni, kdo jsou v Kristu, nejsou klíčníky nebe! Klíče věřících pouze zmocňují vyhlásit na zemi Boží výnos. Opravdovým klíčníkem nebe je Kristus (nikoli Petr), jediný Svatý a Pravý Bůh. Jen On nám, kdo v Něm spočíváme, otvírá dveře do nebe:

  • Andělu církve ve Filadelfii piš: Toto prohlašuje ten Svatý a Pravý, který má klíč Davidův [Kristův]; když on otvírá, nikdo nezavře, a když on zavírá, nikdo neotevře: (Zj 3,7)

OLDA: Mně se to zdá být rozhodujícím bodem: nejvnitřnějším jádrem nového pověření, které odebere silám rozvratu jejich moc, je milost odpuštění. Ona vytváří Církev. Církev je založená na odpuštění. Církev je ze své podstaty domovským sídlem odpuštění a právě tím je zbavena vnitřního chaosu. Je stmelována odpuštěním a Petr je věčně živou připomínkou skutečnosti, že Církev není společenstvím dokonalých, ale společenstvím hříšníků, kteří potřebují a hledají odpuštění.

PAVEL: Věřím, že domovským sídlem odpuštění, jak jsem se snažil výše vysvětlit, není církev, tj. společenství věřících, a už vůbec ne jakákoliv církevní instituce, ale Trojjediný Bůh – Otec, Syn a Duch svatý. To ovšem neznamená, že bychom si neměli navzájem odpouštět vzájemná provinění. Bůh je původce odpuštění jak v církvi, tak i mezi těmi, kdo jsou mimo Krista.

OLDA: Církev se stává skutečností pouze tam, kde člověk nachází cestu k pravdě o sobě samém a touto pravdou je, že člověk potřebuje milost. Klíči k nebeskému království jsou slova odpuštění, která nemůže vyslovit člověk o sobě samém, ale která jsou zaručena jedině mocí Boží.

PAVEL: K tomu musím říct jen Amen. Jsem si však jistý, že naše definice pojmů – církev, pravda, milost, klíče, nebeské království, atd. nejsou totožné.

Oldo, mám vás rád

V Jeho svrchované milosti

Váš Pavel a Klára