Kniha vyšla poprvé v roce 1950 a způsobila i v odborných kruzích psychiatrů a psychologů velmi kontroverzní reakci. Psychoanalytici většinou vystoupili proti dianetice velmi ostře, ale nemalý počet odborníků přivítal L. R. Hubbarda spíše pozitivně. Doufali, že objevil účinnější a rychlejší způsob léčby duševních nemocí než do té doby dominantní psychoanalýza. Kritický a realistický pohled v odborných kruzích poměrně rychle zvítězil, nicméně role mouřenína, do které byla odborná obec takto navlečena, byla splněna. Velmi záhy se totiž ukázalo, že cílovou skupinou autora nebyla ani psychiatrická nebo psychologická obec, ale spíše lidé bez speciálního vzdělání, duchovně nezakotvení, zato s rozmanitými životními potížemi, se kterými se buď neobrátili na odborníky, nebo s nimi udělali špatnou zkušenost.

U nás se na počátku sedmdesátých let objevil samizdatový překlad, na kterém se podle mých informací podíleli také psychiatričtí pacienti, kteří našli v dianetice naději, kterou jim tehdejší medicína nemohla poskytnout. Byli mezi nimi lidé velmi nadaní a vzdělaní. Leč když je člověk ve velké nouzi, nezřídka hledá naději i za cenu ztráty soudnosti. Terapii s pomocí dianetiky se spíše experimentálně zabýval dnes již zesnulý dr. A. Boukal.

Dianetika se u nás neuchytila prostě proto, že v ní o žádnou léčbu nejde. V době před rokem 1989 neměli scientologové žádnou naději na jakýkoliv ekonomický a politický vliv, a proto se nikterak o rozšíření své svérázné "terapie" v naší zemi nezajímali. Teprve s možností beztrestně manipulovat větším počtem lidí, ze kterých by mohli mít finanční zisk, se hubbardovci objevují i u nás. Nabízejí "Oxfordský test", nabalují na sebe řadu lidí, pokoušejí se vpašovat do odborné lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně. Především se však snaží proniknout do ekonomických struktur. Tato skutečnost nechť zajímá jiné, my máme za úkol vypracovat přehled "rodinného stříbra" scientologů.

Nesmrtelnost jako absolutní cíl

Čtenáře na první pohled zaujme velmi expresivní obal. Sopka chrlící oheň, lávu a kameny, mezi kterými se vyjímají reklamní nápisy 17 milionů výtisků. Která kniha se může chlubit takovým počtem? Střízlivý čtenář jistě zpozorní, ale jemu kniha není určena. Zato lidé vyprahlí, frustrovaní, hledači zázraků a zjevení, duševně rozkolísaní, duchovně nenaplnění a nezakotvení, trpící, jimž se nedostalo pomoci, důvěřivci, naivkové i nekonformní opozičníci, ti všichni jsou onou skupinou, kterou má dianetika zasáhnout.

Ještě na přebalu jsou uvedeny základní dianetické axiomy. Z nich je patrné následující:

1. Hubbard překroutil Darwinovu vývojovou teorii, která hovoří o obecné tendenci živých tvorů k přežití, v psychologický imperativ "Přežij!". Přežití už není obecnou biologickou vlastností, ale vytyčeným cílem lidského konání, který má vysoce individualistický a nikoliv druhový charakter. Rodové, společenské i druhové přežití je chápáno jako pouhý prostředek k individualistickému cíli.

2. Vzbuzuje naději na nesmrtelnost, když ji staví za absolutní cíl. Uvádí ovšem i eventualitu nekonečného přežívání prostřednictvím ostatních živočichů. Jaký význam mají tyto kvality pro jedince, to kniha raději ponechává stranou.

3. Zavádí psychologické pojmy, které vytrhává z kontextu původních teorií, kde měly funkci hypotéz a konstrukcí a nikoliv nezvratných skutečností. Později je sice definuje, ale způsob neodpovídá ani v nejmenším požadavkům na vědeckou definici.

4. Axiomy jsou významově naprosto nesourodé. Klade vedle sebe slova převzatá z různých oborů. Přitom se vydává za vědce a dianetiku za vědeckou disciplínu s duchovním přesahem. Záměrem není informovat, ale navnadit, přesvědčit nikoli věcnými, ale emočně účinnými formulacemi.

5. Tvrzení mají po stránce formální podobu reklamních sloganů.

Hubbard nevychází z určitých autorů, ani je necituje, spíše je používá podle toho, jak se mu to hodí. Některé směry vůbec necituje, ale prostě je vykrade. To učinil především s psychoanalýzou, kterou sice kritizuje, ale necituje ji a ani se k ní jako k myšlenkovému zdroji nehlásí. Přisvojil si její základní poznatky i pojmy, které jinak pojmenoval a zjednodušeně, účelově vymezil. Tak např. Hubbardovo "bezvědomí" je Freudovo "nevědomí, "reaktivní mysl" je přejmenovaný výraz pro "potlačené" obsahy, "clearing" a "releasing" jsou posunuté významy "katarze" a "abreakce". A tak bychom mohli pokračovat dále. Důležité je, že Freudův topografický" a "strukturální" model je evidentně přejat a přeformulován, aniž by k němu existoval jediný odkaz. Totéž ovšem udělal s kybernetikou, s darwinismem, s teorií lidské paměti.

Čistému vše čisté

První kniha (část) Hubbardova svazku se zabývá cíli člověka. Tím má být nepochybně slovo "clear", a to jako jméno podstatné, "vyčištěnec", přídavné jméno "vyčištěný" nebo "čistý" i jako sloveso, tedy "čistit", "očišťovat". Zajímavé je, že slovo poukazuje jak k duševnímu zdraví, tak ke stavu mravní čistoty, ale má i význam magický a pověrečný. To sice Hubbbard neříká, pouze se velmi chytře spoléhá na kulturní asociace, které slovo vzbudí. "Clear" je exemplární případ způsobu jeho psaní. Spoléhá totiž mnohem více na vágní, ale zato emočně významná a účinná spojení, které jeho text vzbuzuje, nežli na vědeckou nebo věcně správnou argumentaci. "Clear" je nejen "stav duše", ale zároveň označení pro nadčlověka. "Clear" je náš cíl, zní slogan první i druhé kapitoly.

Sugestivní, demagogické, ale v kaž- dém případě účinné je stanovování dianetického cíle. Hubbard si velmi dobře uvědomuje, že běžný člověk nechápe vědecký názor především jako hypotézu, kterou je třeba doložit těmi nejpřísnějšími verifikačními postupy. Hubbard přesouvá vědu a vědecké poznání do oblasti absolutních pravd, které se nedokazují, ale kterým se prostě věří. Odtud scientologie. Demagogický způsob jeho řeči v třetí kapitole první knihy je exemplární. Kapitola začíná pomalu, jeden pramínek se řadí vedle druhého. Proud řeči mohutní, nastupují silná slova a silná prohlášení. Imperativ: "Přežij!", dramatické "pryč od smrti, směrem k nesmrtelnosti". Extatické věty jsou doloženy grafem, který má nulovou vědeckou hodnotu.

Kniha druhá uvádí několik pojmů běžných v psychologii, které autor definuje zcela svévolně a bez nezbytného kontextu. Lidskou mysl přirovnává k počítači. O jaké počítačové a psychické funkce zde běží, jaký druh počítače má na mysli, proč je přirovnání užitečné, to se samozřejmě nedozvíme. Prostě se tak nějak hodí, především proto, že běžný člověk toho o po čítačích i o psychologii ví velmi málo, zato má k oběma tak trochu iracionální úctu. A to je přesně onen základ, zbožná úcta, který Hubbard opracovává. "Klírování", "čištění" znamená uvolnění veškeré fyzické bolesti. Autor ovšem nemá pouze psychologické ambice, ale též cíle sociální a politické. Neboť nechce mít pouze čistého jedince, čistí i společenské aberace. Cílem je nadčlověk, "clear", "který nemá ani potenciální onemocnění". "Cleaři" by podle Hubbarda mohli ovládnout zbytek lidstva, ale kdyby se tak stalo, dělali by to vždy v jeho zájmu. Co k tomu dodat? Na takových místech se ukazuje, že dianetici mají řadu společných rysů s fašistickými nebo rasistickými ideologiemi. "Nečistí" jsou slabí, nemocní, neschopní, neinteligentní. "Čistým" se však člověk nestává skutky, sebeovládáním a úsilím, které přináší dobro druhým lidem, ani mravností. Nemusí odolávat pokušením, ani se jich neodříká. Přijde k dianetikům a podrobí se jejich čištění.

Dianetika jako křivé zrcadlo

Pár slov na závěr. Nemohl jsem se udržet, abych nebyl ironický a sarkastický. Dílo je od začátku do konce podvod. Předstírá vědeckost, ale vědu nectí, zajímá se o léčebnou péči, a přitom ji zneužívá, slibuje nesplnitelné a vytváří další utopii, na kterou naletí mnoho zoufalých, opuštěných a zbloudilých lidí. Samozřejmě se k scientologům pohrnou i ti, kteří se pomocí psychologických technologií zmocňují druhých a pod pláštíkem zájmu a pomoci je ovládají a manipulují s nimi. A samozřejmě dianetika získá i mnohé lidi trpící vážnými duševními nemocemi, kteří nemají dost jiných možností komunikace a lidské blízkosti.

Dianetika je zpotvořenou psychoterapií. Je ovšem také jejím křivým zrcadlem a karikaturou. V tomto smyslu může být i poučná, protože Hubbard, aniž to zamýšlel, poukázal na nesčetné možnosti, jak dělat psychoterapii špatně. Ukázal, kam vede polovzdělanost, pseudovědeckost, jak vypadá špatná a svévolná diagnostika a manipulace s klienty a pacienty. Poukázal na důsledky nadměrných ambicí, na nebezpečí plynoucí z možnosti politizace a ideologizace psychologických disciplín.

Svévolné používání vědy nastoluje mnohé otázky. Cožpak naše školy neumějí dětem jednoduše a srozumitelně vysvětlit rozdíl mezi vědou a pavědou? Cožpak děti nenaučily rozumět tomu, jaký důkaz je vědecký? K čemu pak jsou stovky hodin fyziky, chemie, biologie a matematiky? Není dianetika výzvou také učitelům a učebním osnovám?

Dianetika je rovněž karikaturou náboženství. Zcela vágně, avšak účinně hovoří o nesmrtelnosti, štěstí, radosti. Našla i své démony a jednoduše je vysvětlila. Jsou pouze v našich myslích. Stačí "klírování" nebo alespoň "uvolňování" a člověku se otevře perspektiva a tedy i naděje. Stavem svátosti je "čistota" - náboženský pojem, který slibuje zvláštní výhody i společenské postavení. Je si velmi dobře vědom lidské potřeby patřit do společenství. A tak vykořenění a zklamaní mohou přijít. Vítá je "auditor" a společenství usilující o duševní klid a naplnění duchovní prázdnoty. Věda v jeho podání ztrácí svůj chlad a neúčastnou objektivitu a stává se důkazem i prostředkem osobního zájmu. A ten lidé potřebují, když ne skutečně, tak alespoň jako iluzi. Není tohle poučením církvím? Není tohle výzva k sebereflexi? A nenastavuje i jim Hubbard křivé zrcadlo?

Hubbard tak vlastně přispěl k porozumění duchovní nouzi a vyprahlosti moderní doby, která ztratila své duchovní kořeny a nahrazuje je novými sektami či sektářstvím církví již tradičních. Nebo dianetikou.

- Jiří RŮŽIČKA - Prezident Asociace klinických psychologů Čech, Moravy a Slezska

Převzato z časopisu Nová přítomnost, 5/98