Na téma "Kdy bude u nás lépe?" došla do redakce celá řada ohlasů. Protože se jedná o závažné téma, dotýkající se nás všech, rozšíříme jej o další aktuální zamyšlení, které navazuje na Zápas o duši, číslo 55. Ve stručnosti zopakuji důležité body předchozího zamyšlení. Dospěli jsme k závěru, že tam, kde národ dodržuje alespoň některá z Božích přikázání, všude tam, kde lidé nevyloučili ze života principy křesťanské morálky a etiky, máme svobodnější společnost a lidem se žije lépe. K základním pravidlům týkajících se mezilidských vztahů patří:

Cti svého otce i matku, abys byl dlouho živ na zemi.
Nezabiješ (přesněji přeloženo znamená nezavraždíš).
Nesesmilníš.
Nepokradeš.
Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví - nezalžeš.
Nebudeš dychtit po domě, ženě, ani majetku svého bližního; vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu (nebudeš závidět).

Všude tam, kde je určité kritické procento lidí bohabojné, tam je morální a etická atmosféra podstatně lepší, než v zemích, kde si poslušnost vynucuje stát svým mečem, který mu dal do užívání Bůh. Historické srovnávání odhaluje, že Bůh po reformaci požehnal především severozápadní Evropě a Spojeným státům. Tam se kapitalismus vyvíjel a vzkvétal jen proto, že přikázání "nekrást, nesmilnit, nelhat, nevraždit, nezávidět a ctít rodiče," mělo svou osobní biblickou váhu; nebylo to jen církevní klišé.

Protože Desatero ztratilo obzvláště v posledních desetiletích svoji váhu, vidíme, že kapitalismus přestává fungovat i v reformačních zemích. Svobodné podnikání a soukromé vlastnictví je ohroženo všude tam, kde lidé ztrácejí bázeň před Hospodinem a přestávají dodržovat základní biblické principy. To platí bez výjimky pro každou společnost, tedy i pro naši transformaci.

Z Božího Písma víme, že člověk je veskrze zkažený a bez autority, bez vrchnosti, nemůže vládnout sám sobě, natož prosperovat. Bůh, v zájmu našeho dobra, ustanovil nejen zákon, ale i vlády. Bez vlády a podřízenosti vyšším autoritám se neobejdeme. Ze zkušeností víme, že je lepší zlý král, špatnávláda, než bezvládí a anarchie.

Ideální vláda je ta, která dá lidem co nejvíce možností a příležitostí svobodně rozvíjet svůj talent a budovat prosperující společnost. Jen bohabojní a moudří občané vytvářejí svobodnou společnost:

  • Počátek moudrosti je bát se Hospodina; velice jsou prozíraví všichni, kdo tak činí. Jeho chvála trvá navždy! (Žalmy 111:10)

Protože bázeň před Hospodinem postupně upadá i v západních zemích, nemůžeme očekávat nic jiného, než centralizaci moci jednotlivých vlád, nadnárodních společností a postupnou podřízenost ekonomické globalizaci. Globální moc není žádná demokracie. Svojí formou vládnutí spíše připomíná mafii. Mafie nikdy nebyla a není anarchie. Mafie může být dokonce prospěšná a ochranná pro ty, kdo dodržují její pravidla hry. Mnozí, obzvláště příživnická mašinérie státních byrokratů, tento centralistický a globalistický způsob vládnutí s nadšením vítá, protože jde o moc. Ten, kdo ji má, stává se, třeba i jen částečným, správcem a ochráncem majetku, včetně soukromého vlastnictví výrobních prostředků a kontroluje přerozdělování bohatství. Toto nové uspořádání není návrat ke klasickému socialismu, kde stát neefektivně hospodaří se "společným" majetkem. Mocný, zdaňující, beroucí a přerozdělující stát je celosvětový trend společnosti, pro nějž na Západě vymysleli nový název - neosocialismus. Na rozdíl od marxistických socialistů si neosocialisté uvědomují, podobně jako mafie, že nemohou svoji dojnou krávu úplně vysát.

Neosocialismus ponechává dostatek prostoru pro "důstojné" přežití soukromých podnikatelských iniciativ občanů, aby prostřednictvím vysokých daní získal svůj podíl, který potřebuje k udržování moci. Všichni víme, že jisté daně musí odevzdávat každý z nás, sám Bůh to nařizuje a desátky byly příkladem, jak zajišťovat sociální péči. Bůh ustanovil zákon, vlády i výběrčí daní, aby společně zajišťovali mravnost společnosti, ne její hospodářství.

V bezbožné společnosti, v kapitalismu bez Božích principů, určuje chod společnosti sociální politika přerozdělování. Ve stávajícím mravním a etickém prostředí je nemyslitelné, aby lidé zůstali trvale svobodní. Kdo přestane ctít rodiče, začne smilnit; kdo smilní, začne lhát; kdo lže, začne dychtit; kdo dychtí, začne krást; kdo krade, začne zabíjet. Je to neúprosný koloběh. Korupce, úplatky, nájemní vrazi prorůstají jako rakovina mnohé společnosti.

Velká část populace vyspělých demokratických zemí si zvyká na skryté znárodňování - legalizaci státem řízených krádeží, kterým se eufemisticky říká sociální politika. Proto vidíme vítězné tažení sociálních demokracií po celém vyspělém světě, které svým občanům slibují nejrůznější dávky, které získávají přerozdělováním hodnot vytvořených soukromým sektorem opravdových podnikatelů - výrobců hodnot. Neosocialismus, někdy též nazývaný demokratický socialismus, se postupně prosazuje ve volebních programech a prorůstá myšlením převážně dychtících voličů. Ten jako první vlaštovky ohlašuje konec kapitalismu založeného na etice desatera a reformace; a ohlašuje počátek kapitalismu založeného na "etice" člověka.

Rupert Murdoch, prezident správní rady jedné z největších světových tiskových agentur "News Corporation", nedávno prohlásil ve svém projevu nadepsaném "Nová třída" (mějme na paměti, že autor hovoří o západních zemích) toto:

Socialismus není mrtev. Je živý a dobře se mu daří v řídících a regulačních státních úřadech. "Nová třída" je složena z masy kolektivu státních byrokratů, mediálních mocipánů, žurnalistů, právníků, politiků, intelektuálů a pohádkově bohatých, kteří se stali jednou mocnou zájmovou skupinou, podobnou těm skupinám, které obklopovaly Stalina a Hitlera. Méně než 20% obyvatelstva ovládá osud své země.

Tolik světoznámý Rupert Murdoch.

Co to je neosocialismus?

Klasický komunismus znamenal státní vlastnictví výrobních prostředků, distribuce a obchodu. Socialismus v tomto smyslu chápání je opravdu mrtev. Nikdo už nehovoří o znárodňování průmyslu. Není to zapotřebí. Konkrétní vlastníci jsou odpovědnější než funkcionáři a političtí kádři. Kontrolní funkci plní mnohem lépe státní regulační páky a kontroly. Tímto způsobem mohou nadnárodní autority efektivně ovládat výrobní prostředky, distribuci a obchod, aniž by se stát musel zatěžovat investicemi a technickým řízením těchto organizací; stejně na to administrativně ani organizačně nestačí. Ohromná státní kontrola je možná jen díky tomu, že následkem nedodržování desatera si lid vynucuje potřebu pevné ruky. Naopak skutečná občanská kontrola se může uplatňovat jen tam, kde se dodržuje mravní zákon - desatero, na němž stojí občanská společnost. Murdoch ve svém projevu řekl, že vzestup nového řádu neosocialismu je hrozivý a to znamená, že kapitalismus nezvítězil. Nová třída je fenomén stranické politiky.

Mnozí komentátoři jsou zaskočeni úspěchem středo-levých stran v USA, Kanadě, Velké Británii a v mnohých západoevropských zemích, kde se dostávají k moci sociálně demokratické strany. Ani u nás v České republice nebudeme dlouho čekat na vládu neosocialistů. Neosocialismus potřebuje voliče, kteří si přejí náruč, která je bude dál hýčkat a přidělovat jim sociální dávky, nároky a příspěvky. Taková společnost bude dál tolerovat osobní nezodpovědnost, krádeže, lži a závist, smilstvo, nesamostatnou a především nemorální pohodlnou existenci s vynaložením minimálního úsilí.

Mravní chaos potřebuje pevnou ruku, kterou zajistí jen "nová třída". Aby stát - chůva mohl pečovat o své pohodlné svěřence a voliče, nutně potřebuje střední vrstvu tvořící hodnoty a zdanění jejího snažení na hranici únosnosti. Stejně jako za blahých dob marxistického socialismu nejde o nic jiného, než o přerozdělení práce produktivní menšiny ve prospěch neproduktivní většiny těch, kteří budou opakovaně "novou třídu neosocialismu" volit.

Murdoch dále odpozoroval zvláštní odrůdu amerického neosocialismu. Ve Spojených státech je většina obyčejných lidí se zdravým selským rozumem a s biblickým vědomím mravnosti přesvědčena, že Ameriku zničí zevnitř soudní spory a právníci. Regulace a následné soudní spory a penalizace není nic jiného než další forma "zdanění". Střední podnikatel může být finančně vyždímán až k likvidaci. V méně vyspělých zemích, všude tam, kde ještě nejsou pány právníci a nevládnou soudní spory, vládne byrokracie, úředníci, korupce a úplatky. V zemích třetího světa a v postkomunistickém bloku, tedy v zemích bez demokratických tradic, úřady nevybírají daně soudními spory, ale úředníci přímo požadují úplatky; nač se zdržovat soudními spory a zdáním dodržování práva a zákonů.

Co může zachránit Ameriku a demokracii? Ameriku postavili na nohy "amatéři" a jen "amatéři" ji mohou zachránit. "Amatérem" je míněn morálně zdravý člověk používající selský rozum, etiku Božího desatera, bez utopií humanistického intelektualismu.

Lidé na Západě i Východě si často představují, že globální civilizace se ubírá k americkému způsobu života - dům, auto, soukromé podnikání, svoboda vyznání, projevu, tisku, politického přesvědčení atd. Pravdou však zůstává, že jednotlivec na Západě i Východě se po pádu komunismu stává stále menším a bezvýznamnějším občanem, zatímco centrální řízení a byrokracie je stále větší a významnější. Téměř by se mohlo zdát, že to ani jinak nejde. Přesto věřím, že se komunisté k veslu nevrátí, alespoň ne v té formě vládnutí, jak jsme ji sami poznali.

Nejúčinnější pákou neosocialismu je neúměrné zdanění a regulace. Vyšší než 60% zdanění příjmu je v Japonsku, v Dánsku, Holandsku, Belgii a Švédsku. Mezi země s 50-60% zdaněním patří Finsko, Francie, Španělsko, Německo, Itálie a Rakousko. Čtyřicet až 50% daní vybírají ve Švýcarsku, Norsku a Velké Británii. Pod 40% jsou zdaněni jen občané Spojených států. Jmenovaná míra zdanění se týká pouze daní z příjmu. Pak následují různé DPH, místní daně, silniční daně, daně na pohonné hmoty, stále vyšší daně z nemovitostí, různé kolky a poplatky za téměř každý úřední výkon. Z uvedených skutečností vyplývá, že jde víceméně o legální konfiskaci zisků. V Evropské unii je u moci středo-levá strana nebo koalice se socialisticky laděnou administrativou ve třinácti z patnácti zemí. Patří k nim: Rakousko, Belgie, Dánsko, Finsko, Francie, Řecko, Irsko, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko, Portugalsko, Švédsko a Velká Británie. Společenství se přibližuje zavedení společné měny, jejímiž duchovními otci jsou socialističtí politici jako Francois Mitterand a Jacques Delors.

Když probíhaly sametové revoluce ve Východní Evropě, s výjimkou Rumunska, většina Západního světa byla přesvědčena, že nastal konec socialismu. Ten marxistický určitě skončil, ale neosocialismus se pomalu a jistě vkrádá do hospodářsky rozvinutého světa kapitalismu i k nám. Starého socialismu se opravdu nemusíme obávat; neosocialismus je pro vládnoucí elitu (obzvláště starých struktur) výhodnější a pohodlnější. Co za to může? Úpadek bohabojnosti!

-pst-