Pokračování z minulého čísla: část 1.

Pohled na některé detaily

Poté, co jsme vytvořili základní a přitom jednoduchou strukturu vycházející z přímých slov Pána Ježíše a jeho apoštolů, můžeme se nyní věnovat některým detailům. Stále bychom však měli mít na paměti tu základní jednoduchou strukturu (dva věky a předěl v podobě Kristova druhého příchodu se soudem a vzkříšením) a jí přizpůsobovat ony detaily, nikoliv opačně.

A. Doba jeho příchodu

Dobu Kristova druhého příchodu nezná nikdo kromě samotného Otce: „O onom dni a hodině však neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn; jenom Otec sám.“ (Mt 24,36; Mk 13,32) Ani Pán Ježíš během svého pobytu na Zemi neznal dobu svého druhého příchodu, což bylo jeho dobrovolně přijaté omezení, když žil na Zemi jako vtělený Boží Syn.

V dějinách byly různé pokusy předpovědět Kristův druhý příchod. Všechny tyto spekulace skončily neúspěchem a následovníci těchto učení často končili tragicky. K nejznámějším pokusům předpovědět Kristův příchod patřily spekulace Williama Millera, předchůdce dnešních Adventistů sedmého dne. Ten postupně propočítal příchod Pána Ježíše na dobu mezi 21. březnem 1843 a 21. březnem 1844. Později, když se předpověď nenaplnila, posunul ještě toto datum na 22. října 1844. Když se opět nic nestalo, přišlo obrovské rozčarování a zklamání. Mnoho lidí ztratilo víru. Boží slovo, že druhý příchod Krista nelze předpovědět, se nedá obelstít lidskou chytrostí!

B. Znamení jeho příchodu

Přesto, že se Kristův příchod nedá předpovědět, Písmo zjevuje určitá znamení, která budou Kristův druhý příchod předcházet. To však neznamená, že některé z těchto událostí se nemohly vyskytovat i v dobách minulých. Např. války, hlad a zemětřesení se vyskytovaly už v prvním století po Kristu. S tím, jak se však bude Kristův druhý příchod přibližovat, budou tato znamení narůstat na intenzitě.

1. Znamení svědčící o Boží milosti

Jedním z nedůležitějších znamení Kristova druhého příchodu je zvěstování evangelia všem národům. Sám Pán Ježíš řekl: „A toto evangelium o království bude kázáno po celém světě na svědectví všem národům, a teprve potom přijde konec“ (Mt 24,14). Období mezi oběma Kristovými příchody je časem, kdy je všem národům zvěstováno evangelium o spasení. Pouze Bůh však ví, kdy toto znamení bude zcela naplněno.

2. Znamení vyjadřující Boží soud

Další skupina znamení, kam patří války, zemětřesení, hlad, mor a znamení na nebi (viz Mt 24,6–8; Mk 13,7–8; L 21,9–11.25–26), je vyjádřením Božího soudu. To však neznamená, že lidé, kteří trpí v důsledku těchto pohrom, jsou zvláštními objekty Božího hněvu (viz L 13,1–5). Narušení řádu v přírodě nám však připomíná, že tento padlý svět je Bohem proklet (viz Gn 3,17), a tak „veškeré tvorstvo až podnes společně sténá a pracuje k porodu“ (Ř 8,19–22). Tato znamení jsou projevy Božího hněvu, které mají všem hříšníkům ukazovat na potřebu pokání (Zj 9,20–21 a 16,9), avšak křesťané mají v nich vidět porodní bolesti onoho nového a lepšího světa: „I my ve svém nitru sténáme, očekávajíce přijetí za syny, totiž vykoupení svého těla“ (Ř 8,23).

3. Znamení vyjadřující odpor vůči Bohu

Třetí skupina znamení je vyjádřením odporu vůči Bohu a jeho království a zahrnuje soužení, odpadlictví od víry a Antikrista.

Soužení, stejně jako ostatní znamení, se vztahuje k celému období mezi oběma Kristovými příchody. Pán Ježíš předpovídal soužení svému lidu (Jan 15,18–20). Křesťané tedy mohou očekávat pronásledování v tomto světě v každé době a jsou vyzývání k tomu, aby vytrvali až do konce: „Tehdy vás budou vydávat v soužení i na smrt a všechny národy vás budou nenávidět pro mé jméno... Ale kdo vytrvá až do konce, bude spasen“ (Mt 24,9.13). Avšak Písmo učí, že před druhým příchodem Pána Ježíše „nastane hrozné soužení, jaké nebylo od počátku světa až do nynějška a nikdy již nebude“ (Mt 24,21). Pán Ježíš dále říká, že „kvůli vyvoleným budou tyto dny zkráceny“. Jinak by nebyl spasen žádný člověk (Mt 24,22). Znamení soužení kromě jiného slouží k tomu, aby věřící napřímili a pozvedli své hlavy, protože jejich vykoupení je blízko (Lk 21,28).

Dalším znamením vyjadřujícím odpor vůči Bohu je odpadlictví. Pán Ježíš mluvil o tom, že „vyvstanou lžimesiášové a lžiproroci a budou předvádět veliká znamení a zázraky, že by svedli i vyvolené, kdyby to bylo možné“ (Mt 24,24). Takéapoštol Pavel učí, že druhý příchod Pána Ježíše nenastane, dokud nedojde k odvrácení(odstoupení) od Boha a neobjeví se člověk nepravosti, Syn zatracení (2Te 2,3; KR a B21). I když odpadlictví se mezi křesťany vyskytovalo ve všech dobách,toto konečné a vrcholné odpadnutí bude stejně jako soužení kulminovat předdruhým Kristovým příchodem.

Posledním znamením vyjadřujícím odpor vůči Bohu bude Antikrist. Slovo antikrist má dvojí význam – za prvé znamená náhražku Krista, zadruhé je to Kristův odpůrce. Nový zákon předpovídá, že církev se ve své historii bude setkávat s mnohými antikristy (1J 2,18; 4,3; 2J 7). Avšak Písmo také učí, že bude jeden konečný (vrcholný) Antikrist, který přijde před druhým příchodem Kristovým. Apoštol Pavel jej nazývá člověkem nepravosti, Synem zatracení, který se „postaví na odpor a ,povýší se nade všecko, co má jméno Boží’ nebo čemu se vzdává božská pocta“, a dokonce se bude vydávat za Boha (2Te 2,3–4).

Tato osoba bývá někdy ztotožňována s dravou šelmou o deseti rozích a sedmi hlavách, o které mluví apoštol Jan ve Zjevení 13,1–18. Pavel o něm dále píše, že „přijde v moci satanově, bude konat kdejaký mocný čin, klamná znamení a zázraky a všemožnou nepravostí bude svádět ty, kdo jdou k záhubě“ (2Te 2,9–10). Popisuje také jeho osud: „Pán Ježíš ho zabije dechem svých úst a zničí svým slavným příchodem“ (2Te 2,8).

C. Milénium

Tento pojem, chceme-li jej zařadit do jednoduché eschatologie, může na první pohled znamenat problém. Zkusme se však podívat na otázku „milénia“ v kontextu oné jednoduché základní eschatologické struktury.

Jediné místo, které mluví o tisíciletém království, je Zjevení 20,1–7. Jinak neexistuje žádná přímá paralela s ostatními novozákonními texty. Jak jsme již viděli, v přímých novozákonních textech, které se vztahují k eschatologii, není žádný náznak existence žádného přechodného období mezi věkem tímto a věkem budoucím s jasným předělem v podobě soudu a vzkříšení. Přechodný věk také naráží na jeden zásadní problém, a to zničení smrti jako podmínky k nastolení plného Božího království (viz 1K 15,54–55).

Chceme-li dostat vysvětlení, jak chápat milénium v kontextu ostatních přímých textů, měli bychom si odpovědět na následující otázky:

Co je to spoutání satana ve Zjevení 20,3?

Kde se nacházejí trůny ze Zjevení 20,4?

Co je první a druhé vzkříšení (Zj 20,6)?

1. Spoutání satana

Pokud chceme pochopit, co znamená spoutání satana, měli bychom hledat paralely v Novém zákoně. Pán Ježíš Kristus hovořil o „spoutání silného muže“: „Jestliže však vyháním démony Duchem Božím, pak už vás zastihlo Boží království. Což může někdo vejít do domu silného muže a uloupit jeho věci, jestliže dříve toho siláka nespoutá? Pak teprve vyloupí jeho dům“ (Mt 12,28–29). Na jiných místech čteme, že „… nyní bude vládce tohoto světa [satan] vyvržen ven“ (J 12,31), a také, že „… vládce tohoto světa je již odsouzen“ (J 16,11).

S prvním příchodem Pána Ježíše dochází k výraznému omezení satanova působení. S jeho příchodem došlo ke spoutání onoho siláka, který doposud držel národy ve svém zajetí, že se nikdo nemohl obrátit k Bohu. Po jeho příchodu se vyvolení z různých národů obracejí ke Kristu. Spoutání siláka neznamená kompletní zrušení satanovy aktivity, ale její podstatné omezení, aby nemohl svádět národy (ve smyslu odvádění od Krista). Spoutání satana tedy začíná prvním Kristovým příchodem! Když se podíváme na dějiny církve, můžeme se právem ptát, proč satan nezničil malou církev v jejích začátcích a proč církev přes různá pronásledování a svody vydržela až dodnes? Odpověď zní, jelikož satan je „spoután“ a „vyvržen ven“.

2. Kde jsou trůny?

Od 4. verše čteme o tom, že ti, „kdo byli sťati pro svědectví Ježíšovo a pro slovo Boží, … ujali se vlády s Kristem na tisíc let“. Předtím čteme o trůnech, které Jan viděl. Zásadní otázkou však je, o jaké trůny se jedná. Kde se nachází Kristův trůn? Nový zákon na mnoha místech mluví o tom, že Kristus sedí po pravici Boží (Ef 1,20 a Ko 3,1; Žd 1,3 a další). Ve Skutcích 2,29–34 ve svém kázání apoštol Petr říká, že Kristus byl skrze vzkříšení posazen na trůně Davidově. Jan dále píše, že viděl „duše popravených“ (Zj 20,4). Celý tento popis velmi připomíná scenérii ze Zj 6,9–11: „… spatřil jsem pod oltářem ty, kdo byli zabiti pro slovo Boží a pro svědectví, které vydali… Tu jim všem bylo dáno bílé roucho…“ Místo, kde je Kristus na trůně a kde jsou duše popravených, není na Zemi, ale v nebi. Apoštol Pavel popisuje takový stav jako „být s Kristem“: „V této důvěře chceme raději odejít z těla a být už doma u Pána“ (2K 5,8; Fp 1,23). V kontextu s ostatními novozákonními texty tedy vidíme, že Zjevení 20,4–6 se odehrává v nebi, kde jsou trůny, duše zemřelých a Kristus, který vládne.

3. Co je to první vzkříšení?

Otázkou je, zda „povstání k životu“, o kterém čteme ve Zj 20,4, je tělesné vzkříšení? Zavádí apoštol Jan v tomto místě určité číslování událostí, které dělí na první a druhé? Ve Zj 20,6 čteme o prvním vzkříšení a druhé smrti. Z toho by se dala odvodit logicky také první smrt a druhé vzkříšení. Proč první a proč druhé?

Existuje ještě jiné místo ve Zjevení, které používá toto číslování a může nám vnést světlo v otázce prvního vzkříšení. Je to Zjevení 2,9–11, kde čteme: „Buď věrný až na smrt, a dám ti vítězný věnec života… Kdo zvítězí, tomu druhá smrt neublíží.“

Všimněme si ve verši 9 slova smrt, které se vztahuje k smrti tělesné, tj. smrti první. Věrným je slíben vítězný věnec života – tedy přebývání s Kristem po smrti. Kdo zvítězí – a takto přebývá s Kristem po smrti, tomu druhá smrt už neublíží.

V tomto kontextu se najednou verš 20,6 „Blahoslavený a svatý, kdo má podíl na prvním vzkříšení! Nad těmi druhá smrt nemá moci...“ stává mnohem jasnější.

Lidé, kteří byli věrni až na smrt (zemřeli první smrtí), prožívají oživení (první vzkříšení) a přebývají s Kristem v nebi. Nad těmito již druhá smrt nemá moci, protože druhá smrt je smrtí duchovní.

Dostáváme se tak k významům jednotlivých pojmů s číslovkami, kdy

• první smrt znamená smrt tělesnou, tj. oddělení těla od duše,
• první vzkříšení je přebývání s Kristem (duše zemřelých přebývající s Kristem v meziobdobí do druhého příchodu),
• druhá smrt je smrt věčná (duchovní) a znamená věčné oddělení od Boha a
• druhé vzkříšení je vzkříšení tělesné, které je vstupem do věku budoucího.

Vidíme, že číslovka „první“ má vztah k tomuto věku, číslovka „druhá“ pak vztah k věku budoucímu.

4. Struktura milénia

V kontextu výše uvedeného můžeme chápat Kristovo království v několika fázích. Bylo zahájeno jeho příchodem na tuto Zem, který měl za následek svázání satana (v. 1–3). Pokračuje jeho královstvím v nebi, kde Kristus po svém vzkříšení a nanebevstoupení sedí po pravicí Boží a spolu s ním všichni, kteří zemřeli v Kristu (byli věrni až na smrt). Verše 7–10 nás opět přivádějí na Zem, kde bude království dovršeno po vítězství nad satanem a jeho nepřáteli.

Číslovka „1000“ je v tom symbolem plnosti a dokonalosti a neznamená přesný počet let. V této souvislosti je si vhodné připomenout slova z 2Pt 3,8–9, kde vidíme jedinou novozákonní zmínku o tisíci let:

„Ale tato jedna věc kéž vám nezůstane skryta, milovaní, že jeden den je u Pána jako tisíc let a ‚tisíc let jako jeden den‘. Pán neotálí splnit svá zaslíbení, jak si to někteří vykládají, nýbrž má s námi trpělivost, protože si nepřeje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání.“

Apoštol Petr mluví o tisíci let v souvislosti s očekáváním druhého příchodu a také v souvislosti s Boží trpělivostí, aby všichni dospěli k pokání. V této souvislosti tisíc let nepředstavuje nic jiného než čas Boží milosti (tj. čas církve).

Obr. 3: Struktura milénia (popis viz v textu). V tomto pohledu vidíme napětí mezi tím, co „už je“ a co „ještě není“. Věk budoucí je už nastolen v nebi Kristovou vládou, ale ještě není nastolen zde na Zemi. K tomu dojde až po druhém Kristově příchodu.

5. Závažné problémy tradičního chápání milénia jako pozemského království

Tradiční chápání milénia jako pozemského království, které má být nastoleno po Kristově příchodu na tuto Zem, je spojeno s některými závažnými problémy, pro které v Božím slově nemáme žádné vysvětlení a které vedou často k velmi nebezpečným spekulacím.

Jedním ze zásadních problémů je soužití vzkříšených a nevzkříšených lidí v miléniu. Podle tradičního chápání by se zde měli vyskytovat věřící s proměněnými těly (ti, kteří byli předtím vytrženi), věřící s neproměněnými těly a nevěřící s přirozenými těly. Pro takový stav soužití nenacházíme v novozákonních textech žádnou oporu, navíc by to znamenalo jen částečnou porážku posledního nepřítele, tj. smrti. Při vzkříšení bude smrt poraženě úplně, nikoliv jen po částech (viz předchozí texty z 1K 15).

Podle tradiční představy by proměnění věřící, kteří přijdou s Kristem vládnout na Zem, museli žít na ještě neobnovené zemi. Setkáváme se opět s míšením – tentokrát nepomíjitelného s pomíjitelným. Pro takové soužití dvou neslučitelných existencí nenajdeme v Božím slovu oporu.

Nejzávažnějším problémem je opětovné odmítnutí Krista a masivní vzpoura proti němu na konci milénia: „Až se dovrší tisíc let, bude satan propuštěn ze svého žaláře a vyjde, aby oklamal národy ve všech čtyřech úhlech světa, Góga i Magóga. Shromáždí je k boji a bude jich jako písku v moři“ (Zj 20,8–9). Jak může satan oklamat národy, které žily pod panováním Krista? Kde čteme v Písmu o dalším odmítnutí Krista? Jak to satan dokáže? Kde bude Kristus v tuto dobu – bude utíkat, skrývat se, odejde do nebe? Zde je místo pro ničím nepodložené spekulace, které vznikají právě z důvodu chápání milénia, které je vytrženo z kontextu ostatních eschatologických textů v Novém zákoně.

Pokračování: část 3.