Tvrdíme, že Kristus zemřel takovým způsobem, kterým zcela jistě zajistil spásu zástupu, jež nikdo nemůže sečíst. Tento zástup nejen, že může být potencionálně spasen skrze Kristovu smrt, ale on skutečně je spasen, musí být spasen a neexistuje způsob, jak by se mohl ocitnout v nebezpečí, že by snad nebyl spasen. – Charles Haddon Spurgeon

Bývaly časy, kdy jsem sám sebe nazýval „čtyřbodovým kalvinistou“. Existuje spousta lidí, kteří ten výraz používají, a téměř vždy je tím jedním bodem, který odmítají, to strašné, příšerné „O“. Omezené vykoupení. Na tom výrazu je něco, co nezní nejlépe. Jak by mohlo být Kristovo vykoupení omezené? A přesně to jsem říkával, než jsem začal o celé záležitosti vážně přemýšlet. Mám zkušenost, že většina lidí, kteří odmítají specifické, omezené Kristovo vykoupení, „ve skutečnosti“ nevěří v úplnou Boží svrchovanost nebo v úplnou zkaženost člověka nebo v nepodmíněné Boží vyvolení. Většina námitek, které jsou vznášeny proti této doktríně, jsou ve skutečnosti námitkami k jednomu z předchozích bodů, ne proti samotnému omezenému vyvolení. „Zlom“ v mém myšlení přišel při čtení knihy Edwina Palmera The Five Points of Calvinism (Pět bodů kalvinismu). [Edwin H. Palmer, The Five Points of Calvinism (Grand Rapids: Baker Book House, 1980), str. 41–55] Když jsem připravoval rozhlasový program o pravdě Boží vyvolující milosti, položil mi jeden volající otázku ve spojení s Kristovou smrtí. „Proč by Kristus umíral za celý svět, kdyby Bůh neměl v úmyslu spasit všechny?“ Podíval jsem se na svého spolumoderátora, on se podíval na mě a v duchu jsem si umínil, že tuto konkrétní otázku lépe prostuduji. Jakmile jsem se vrátil domů, vylovil jsem Palmerovu knihu a začal číst kapitolu o Kristově vykupitelském díle.

Po přečtení následujícího textu se ze mě stal „pětiboďák“:

„Otázka, kterou je třeba přesně zodpovědět, zní takto: „Ano nebo ne? Podstoupil Kristus skutečně zástupnou oběť za hříchy, nebo ne? Pokud ano, pak to nebylo za celý svět, jinak by byl spasen celý svět.“ (Palmer, The Five Points of Calvinism, str. 47)

Čelil jsem rozhodnutí. Pokud zůstanu u „univerzálního“ vykoupení, tedy, pokud budu i nadále tvrdit, že Kristus zemřel na místě každého člověka celého světa, pak jsem také nucen prohlásit, že 1) bude spasen každý, nebo 2) Kristova smrt bez dalších skutků ke spáse nestačí. Nebyl jsem ochoten věřit, že Kristova smrt by nedokázala spasit bez přidaných lidských skutků. Proto jsem musel pochopit, že Kristus podstoupil smrt za Boží vyvolené a že jistě dosahuje svého záměru, jistě zachraňuje ty, pro něž byla podstoupena. V tomto bodě jsem porozuměl, že jsem vždycky zastával pozici „omezeného“ vykoupení. Pokud totiž nevěříte v reformovanou doktrínu „omezeného vykoupení“, stejně věříte nějakým způsobem v „omezené vykoupení“! Jak to? Pokud nejste zastáncem univerzálního vykoupení (tedy pokud nevěříte, že budou spaseni všichni), pak věříte, že Kristovo vykoupení, pokud bylo zajištěno pro všechny lidi, je ve svém účinku omezené. Věříte, že Kristus sice místo někoho zemřel, avšak ta osoba může být i přesto navěky zatracena. Tím sami omezujete moc a účinek vykoupení. Já omezuji rozsah vykoupení a říkám, že jeho moc a účinek je neomezený! Jeden pisatel to dobře vyjádřil takto:

„Ať se v tomto nikdo nemýlí. Arminián omezuje vykoupení stejně jako kalvinista. Jeden omezuje jeho rozsah, když říká, že se nevztahuje na všechny lidi... zatímco druhý omezuje jeho moc, neboť říká, že samo o sobě vlastně nepřináší spasení nikomu. Kalvinista ho omezuje kvantitativně, ale ne kvalitativně. Arminián ho omezuje kvalitativně, ale ne kvantitativně. Pro kalvinistu je to jako úzký most, který vede celou cestu přes proud, pro arminiána je to velký široký most, který vede jen do poloviny řeky. Arminián vlastně omezuje Kristovo dílo daleko závažněji než kalvinista. (Lorraine Boettner, The Reformed Doctrine of Predestination (Phillipsburg, New Jersey: Presbyterian and Reformed Publishing Company, 1932) str. 153.)

Když mluvíme o „omezeném vykoupení“, nemáme na mysli nějaké strašlivé omezení Kristova díla. Ve skutečnosti předkládáme daleko vyšší účinek Kristova díla na Golgatě, když říkáme, že Jeho smrt skutečně něčeho dosahuje, a nejde jen o teoretickou příležitost. Vykoupení, jak věříme, bylo skutečné, opravdové, zástupné, a ne teoretické, s možností volby, takové, jehož účinnost závisí na skutcích nebo rozhodnutí člověka. A jako ten, kdo často sdílí evangelium s lidmi zapojenými ve falešných náboženských systémech, říkám, že biblická doktrína Kristova vykoupení je mocná pravda, která je jediným poselstvím se skutečným vlivem při setkání s mnoha heretickými učeními o Kristu, která se v dnešním světě vyskytují. Ježíš Kristus zemřel kvůli těm, které Otec od věčnosti vyvolil a určil ke spáse. Mezi Otcem a Synem je ve spáse Božího lidu naprostá jednota. Otec nařizuje jejich spasení, Syn na jejich místě umírá a Duch je posvěcuje a připodobňuje je Kristu. To je konzistentní svědectví Písma.

Záměr vykoupení

Proč přišel Kristus zemřít? Přišel jednoduše proto, aby umožnil spasení, nebo přišel, aby získal věčné vykoupení (Žd 9,12)? Abychom na tuto otázku odpověděli správně, zamysleme se nad některými texty z Písma:

„Neboť Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo.“ Lk 19,10

Zde sám Pán Ježíš mluví o důvodech svého příchodu. Přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo. Málokdo vidí problém v tom, že hledal, ale mnozí mají problém s myšlenkou, že vlastně dokončil celé své poslání. Ježíš však vysvětlil, že přišel, aby spasil, co zahynulo. Svou smrtí zachránil hříšníky.

„Věrohodné je to slovo a zaslouží si plného přijetí: Kristus Ježíš přišel na svět, aby zachránil hříšníky. Já k nim patřím na prvním místě.“ (1Tm 1,15)

Pavel tvrdí, že záměrem Kristova příchodu na tento svět vlastně bylo zachránit hříšníky. Pavel neříká nic, co by nás mohlo vést k závěru, který je dnes tak populární – že Kristova smrt prostě dělá ze spasení možnost spíše než skutečnost. Kristus přišel, aby spasil. Jestliže ano, tak jak? Skrze svou smrt? Zcela jistě. Vykupující Kristova smrt zajišťuje odpuštění hříchu všem, jimž byla určena a pro které byla dokonána. Proto Kristus přišel.

Kristovo přímluvné dílo

„Ježíšovo kněžství však nepřechází na jiného, neboť on zůstává navěky. Proto přináší dokonalé spasení těm, kdo skrze něho přistupují k Bohu; je stále živ a přimlouvá se za ně.“ (Žd 7,24–25)

Nový zákon úzce spojuje Kristovo dílo coby našeho nejvyššího Kněze a Přímluvce s Jeho smrtí na kříži. V této pasáži listu Židům je řečeno, že Pán Ježíš, protože zůstává navěky, vlastní neměnné a stálé kněžství. On není jako ti staří umírající kněží, ale je dokonalý kněz, protože zůstává navěky. Proto je schopen zcela spasit ty, kdo skrze Něho přicházejí k Bohu. Proč? Protože stále žije, aby se za ně přimlouval.

Než se zamyslíme nad vztahem Kristovy smrti a Jeho přímluv, rád bych zdůraznil biblickou skutečnost, že Kristus je schopen spasit lidi zcela. Není omezen prostě na podružnou roli velkého Pomocníka, který umožňuje člověku, aby měl na svém spasení svůj podíl. Ti, kdo se přibližují k Bohu skrze Krista, najdou v Něm plné a dokončené spasení. Navíc si musíme připomenout, že Kristus se přimlouvá za ty, kdo přistupují k Bohu. Je zřejmé, že Kristus se nepřimlouvá za ty, kdo skrze Něho k Bohu nepřistupují. Kristovy přímluvy se konají za Boží lid. Za okamžik si ukážeme, jak je to důležité.

Na jakém základě se Kristus přimlouvá u Otce? Stojí před Otcem a žádá Ho, aby zapomněl na svou svatost, na svou spravedlnost a prostě přešel hříchy lidí? Samozřejmě, že ne. Syn se přimlouvá u Otce na základě své smrti. Kristovy přímluvy jsou založeny na skutečnosti, že zemřel jako Zástupce Božího lidu a protože nesl jejich hříchy na svém těle na kříž (1Pt 2,24), může předkládat svou oběť před Otce místo nich a na tomto základě se za ně přimlouvat. Syn nežádá Otce, aby se zpronevěřil své svatosti nebo aby hříchy opomíjel. Kristus se o hřích na Golgotě postaral. Jak si čteme v listu Židům 9,11–12:

„... když přišel Kristus, velekněz, který nám přináší skutečné dobro, neprošel stánkem zhotoveným rukama, to jest patřícím k tomuto světu, nýbrž stánkem větším a dokonalejším. A nevešel do svatyně s krví kozlů a telat, ale jednou provždy dal svou vlastní krev, a tak nám získal věčné vykoupení.“

Když Kristus vstoupil do svatyně svatých, přišel s „vlastní krví“. Když to udělal, je nám řečeno, že „získal věčné vykoupení“. A opět, nejde o žádné teoretické tvrzení, ale faktické. Kristus nevstoupil do svatyně svatých, aby se pokusil získat vykoupení pro svůj lid! Vešel, když toho již dosáhl. Co tedy dělá? Je Jeho přímluvné dílo přídavným dílem k Jeho obětní smrti? Je Jeho smrt bez tohoto „dalšího“ díla neúčinná? Kristovy přímluvy nejsou další dílo, mimo Jeho smrt. Kristus spíše předkládá před Otce svou dokonalou a úplnou oběť. Je náš nejvyšší kněz a oběť, kterou přináší místo nás, je oběť sebe sama. Je náš Přímluvce, jak říká Jan:

„Toto vám píšu, děti moje, abyste nehřešili. Avšak zhřeší-li kdo, máme u Otce přímluvce, Ježíše Krista spravedlivého. On je smírnou obětí za naše hříchy, a nejenom za naše, ale za hříchy celého světa“ (1J 2,1–2). [Tento text se často používá k popření konkrétního Kristova vykoupení. Když se však podíváme do Jana 11,51–52, je jasné, že Jan má na mysli „svět“ ve stejném smyslu, jak je nám vysvětlen ve Zjevení 5,9–11, kde Kristova smrt získává pro Boha lidi „ze všech kmenů, jazyků, národů a ras“, to znamená z celého světa.]

Kristova vykupitelská smrt je nerozlučně spojena s Jeho přímluvami před Otcem. Tato skutečnost odhaluje následující pravdy:

1) Není možné, aby se Syn nepřimlouval za všechny, za které zemřel. Kristus umírá jako jejich Zástupce, aby před Otce předkládal tuto svou oběť za ně? Můžeme skutečně věřit, že by Kristus zemřel za někoho, koho neměl v úmyslu spasit?

2) Není možné, aby někdo, za koho Syn nezemřel, měl užitek z Jeho přímluv. Pokud Kristus nezemřel za určitého jedince, jak by se za něj mohl přimlouvat, na jakém základě by mohl usilovat o Otcovo milosrdenství?

3) Není možné, aby ten, za koho se Syn přimlouvá, byl zatracen. Umíme si představit, jak Syn prosí Otce, předkládá své dokonalé vykoupení za jednotlivce, kterého si přeje spasit, a Otec tuto Synovu přímluvu odmítá? Otec svého Syna vždy slyší (Jan 11,42). Neslyšel by Synovy žádosti za všechny, které si Syn přeje spasit? Navíc, pokud věříme, že Kristus se může přimlouvat za někoho, koho Otec nespasí, pak musíme věřit, že buďto 1) v Božství panují neshody, Otec si přeje něco jiného než Syn, nebo 2) že Otec není schopen vykonat to, co si Syn přeje. Obě možnosti se vzájemně vylučují.

To, že Kristus nejedná jako Nejvyšší kněz všech lidí, můžeme vidět v Jeho „velekněžské modlitbě“ v Janovi 17. Pán ve své modlitbě jasně rozlišuje mezi „světem“ a těmi, kdo jsou Jeho, a verš 9 to velmi silně potvrzuje:

„Za ně prosím. Ne za svět prosím, ale za ty, které jsi mi dal, neboť jsou tvoji.“

Když se Kristus modlí ke svému Otci, nemodlí se za „svět“, ale za ty, které Mu Otec dává. (J 6,37)

Za koho Kristus zemřel?

Existuje spousta veršů, které nás učí, že rozsah Kristovy oběti byl omezen na vyvolené. Zde je několik z nich:

„Tak jako Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.“ (Mt 20,28)

„Mnozí“, za které Kristus zemřel, jsou Boží vyvolení, jak řekl Izajáš dlouho předtím:

„Můj spravedlivý služebník získá spravedlnost mnohým; jejich nepravosti on na sebe vezme.“ (Iz 53,11)

Když Pán Ježíš mluvil o pastýři a ovcích, jasně vysvětlil, že Jeho smrt byla za Jeho lid:

„Já jsem dobrý pastýř. Dobrý pastýř položí svůj život za ovce... tak jako mě zná Otec a já znám Otce. A svůj život dávám za ovce.“ (J 10,11; 15)

Dobrý pastýř pokládá svůj život za ovce. Jsou všichni lidé Kristovými ovcemi? Jistě ne, neboť většina lidí nezná Krista a Kristus říká, že Jeho ovce Ho znají (J 10,14). Dále Ježíš konkrétně řekl Židům, kteří v Něho nevěřili: „Ale vy nevěříte, protože nejste z mých ovcí.“ (J 10,26). Všimněte si, že na rozdíl od myšlenky, že věříme, a tím ze sebe činíme Kristovy ovce, Ježíš říká, že oni nevěří, protože nejsou Jeho ovcemi! To, zda je člověk Kristovou ovcí, je Otcovým rozhodnutím (J 6,37; 8,47), ne rozhodnutím ovcí!

„... tak jako Kristus miloval nás a sám sebe dal za nás jako dar a oběť, jejíž vůně je Bohu milá... Muži, milujte své ženy, jako si Kristus zamiloval církev a sám se za ni obětoval, aby ji posvětil a očistil křtem vody a slovem; tak si on sám připravil církev slavnou, bez poskvrny, vrásky a čehokoli podobného, aby byla svatá a bezúhonná.“ (Ef 5,2; 25–27)

Kristus dal sebe za svoji církev, svoje Tělo, a to za tím účelem, aby ji očistil a učinil ji svatou. Pokud toto byl Jeho prvotní úmysl, proč by se vydával za ty, kdo k církvi nepatří? Nepřál by si učinit svatými také tyto „ostatní“? Pokud však Kristus zemřel za všechny lidi, existují mnozí, mnozí, kteří zůstanou nečistí po celou věčnost. Byla Kristova smrt nedostatečná, aby je očistila? Jistěže ne. Měl tedy na mysli i jiný cíl, když za ně zemřel? [Nepopírám, že Kristova smrt měla vliv na všechny lidi a na celé stvoření. Věřím, že Jeho smrt byla opravdu součástí „přivedení všeho k jednotě“ v Kristu. Ale my zde mluvíme jen o spásném efektu zástupného Kristova vykoupení. Mohlo by se říci, že Kristova smrt má vliv na ty, pro něž nebyla zamýšlena coby vykupitelská oběť.] Ne, obětní smrt za Jeho církev má za následek její očištění, a to je to, co zamýšlel pro všechny, za které zemřel.

„On neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal; jak by nám spolu s ním nedaroval všecko? Kdo vznese žalobu proti vyvoleným Božím? Vždyť Bůh ospravedlňuje! Kdo je odsoudí? Vždyť Kristus Ježíš, který zemřel a který byl vzkříšen, je na pravici Boží a přimlouvá se za nás!“ (Ř 8,32–34).

Otec postavil svého Syna na naše místo. Kdo se skrývá pod slovem „naše“ v tomto textu? Text říká, že to jsou „ti, které Bůh vyvolil“, tzn. Boží vyvolení. Přímluvné dílo Kristovo po pravici Otce se opět ukazuje v dokonalém souladu s Kristovou obětí – ti, za něž Kristus zemřel, jsou ti, za které se přimlouvá. A jak tento text ukazuje, když se Kristus za někoho přimlouvá, kdo může vznést žalobu proti této osobě a doufat, že uvidí její zavržení? Zde vidíme, co jsme viděli dříve: Kristus umírá za někoho, přimlouvá se za ně a oni jsou bezpodmínečně zachráněni. Kristovo dílo je dokonalé, dokonané a úplné. On je mocný Spasitel a vždy dosáhne svého cíle.

„Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.“ (J 15,13)

Jsou všichni Kristovi přátelé? Vlastní všichni Jeho jméno? Klanějí se před Ním všichni a přijímají Ho jako svého Pána? Žijí v souladu s Jeho přikázáními (J 15,14)? Pokud ne, pak nemohou být všichni Jeho přátelé.

„[abychom] očekávali blažené splnění naděje a příchod slávy velikého Boha a našeho Spasitele Ježíše Krista. On se za nás obětoval, aby nás vykoupil ze všeho hříchu a posvětil za svůj vlastní lid, horlivý v dobrých skutcích.“ (Ti 2,13–14)

Zde je Titovi přesvědčivě předkládán jak zástupný prvek kříže (vydal se za nás), tak jeho záměr (vykoupit nás... očistit). Pokud Kristův záměr byl vykoupit a očistit ty, za které zemřel, mohlo by se to neuskutečnit?

„Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů.“ (Mt 1,21)

Kristus zachrání svůj lid z jejich hříchů. Ptám se, na co se mě Edwin Palmer zeptal předtím: Ano? Zachránil svůj lid nebo ne?

„Jsem ukřižován spolu s Kristem, nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. A život, který zde nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne.“ (Ga 2,20)

To je běžné vyznání každého pravého věřícího v Krista. Zemřeli jsme s Ním, je nás Zástupce, ten, kdo nás miloval a vydal sebe samého za nás.

Viděli jsme tedy ve slově, že Kristus zemřel za mnohé, za své ovce, za svou církev, za Boží vyvolené, za své přátele, za lid horlivý v dobrých skutcích, za svůj lid, za každého jednotlivého křesťana.

Zdokonalený a posvěcený

Člověk by mohl naplnit celé svazky knih studií o Kristově vykoupení. [Čtenářům vřele doporučuji, aby si přečetli klasické dílo The Death of Death in the Death of Christ (Smrt smrti ve smrti Kristově) od Johna Owena, vydal Banner of Truth, 1985, kde najdou komplexní pojednání o otázkách Kristova vykoupení.] To však nyní zde nemáme v úmyslu. Místo toho uzavřeme naše krátké studium Písma slovy z listu Židům 10,10–14:

„Tou vůlí jsme posvěceni, neboť Ježíš Kristus jednou provždy obětoval své tělo. Každý kněz stojí a koná denně bohoslužbu, znovu a znovu přináší tytéž oběti, ale ty nikdy nemohou navždy zahladit hříchy. Kristus však přinesl za hříchy jedinou oběť, navěky usedl po pravici Boží a hledí vstříc tomu, až mu budou nepřátelé dáni za podnož jeho trůnu‘. Tak jedinou obětí navždy přivedl k dokonalosti ty, které posvěcuje.“

I když jsme viděli mnoho logických důvodů pro víru v omezené vykoupení s odkazy na Kristovu smrt za Jeho lid, z tohoto textu doktrína omezeného vykoupení bez pochyb vyplývá. Věnujte pozornost následujícím otázkám. Zaprvé, jaký je účinek jednorázové oběti těla Ježíše Krista? Co nám říká verš 10? „... jsme posvěceni“ nebo jiný překlad: „byli jsme posvěceni“. Řečtina zde používá minulý čas, čímž vyjadřuje minulou a dokončenou akci. Kristova smrt nás vlastně dělá svatými. Věříme tomu? Posvětila Kristova smrt ve skutečnosti ty, pro které byla určena a vykonána? Nebo jim jen umožnila, aby se stali svatými? Opět jde o otázky, které nemůžeme jen tak odsunout. Pisatel pokračuje v popisu toho, jak tento se Kněz, Ježíš, posadil po Boží pravici, ne jako staří kněží, kteří museli stále opakovat oběti dokola. Jeho dílo naopak bylo dokonalé a dokonané. Může odpočívat, neboť svou jednou obětí učinil dokonalé ty, kdo v životě procházejí posvěcováním Ducha. Pro věčnost je učinil dokonalými, úplnými. „Dokonáno jest“ se vztahuje k dokončení, ukončení. Opět – věříme, že toho Kristova smrt dosáhla? A pokud máme před sebou jasné učení Písma, jsme ochotni opravit své názory a své metody hlásání evangelia, aby odpovídaly pravdě?

A co víra?

Je třeba se zabývat ještě jedním obecným názorem. Mnozí, kteří věří v „univerzální“ či všeobecné vykoupení, tvrdí, že zatímco Kristus zemřel za všechny, Jeho vykoupení a spasení je účinné jen pro ty, kdo věří. V další části budeme probírat skutečnost, že víra sama o sobě je dar od Boha a je darována jen Božím vyvoleným. Odpověď necháme na skvělém puritánském autorovi, Johnu Owenovi:

K čemuž bych mohl našim univerzalistům přidat toto dilema – Bůh vylil svůj hněv na Krista a Kristus prošel bolestmi pekla buď kvůli všem hříchů všech lidí, nebo všem hříchům některých lidí nebo některým hříchům všech lidí. Pokud platí to poslední, kvůli některým hříchům všech lidí, pak mají všichni lidé ještě hříchy, za které se budou zodpovídat, a tak nebude žádný člověk spasen, protože bude-li nás Bůh soudit, i kdyby šlo jen o jeden hřích, nikdo nebude v jeho očích ospravedlněn: „Budeš-li mít, Hospodine, na zřeteli nepravosti, kdo obstojí, Panovníku“ (Ž 130,3)? Pokud platí to druhé, což zastáváme my, Kristus trpěl za všechny hříchy všech vyvolených na světě. Pokud platí to první, proč tedy nejsou všichni osvobozeni od trestu za všechny své hříchy? Možná si říkáte: „Pro svou nevíru, protože neuvěří.“ Ale tato nevíra je také hřích, nebo snad ne? Pokud není, proč by za ni měli být potrestáni? Pokud je, pak i za nevíru Kristus podstoupil trest, nebo ne? Pokud ano, proč je nevíra horší než jejich ostatní hříchy, za které zemřel,? Pokud ne, pak nezemřel za všechny jejich hříchy. Ať si vyberou, kterou část chtějí. (John Owen, The Death of Death in the Death of Christ, London: Banner of Truth Trust, 1985, str. 61 –62.)

Závěr

Někteří oponují doktríně omezeného vykoupení z velmi pragmatických důvodů. „Doktrína ničí evangelizaci, protože nemůžete říct lidem, že za ně Kristus zemřel, protože to nevíte!“ Avšak my se ptáme: je nějaká výhoda v tom, když budeme lidem předkládat vykoupení, které je jen teoretické, Spasitele, jehož dílo není dokončené, a evangelium, které je jen možností volby? Jaký druh evangelizace Bůh svým Duchem poctí: to, které je ušité na míru, aby bylo „úspěšné“, nebo to, které je součástí pravdy Božího slova? Když apoštolové kázali evangelium, neříkali: „Kristus zemřel za všechny lidi všude a je na tobě, abys Jeho dílo přijal a tím aktivoval k účinnosti.“ Učili, že Kristus zemřel za hříšníky a že je povinností každého člověka činit pokání a věřit. Věděli, že jen Boží moc může vyvolat pokání a víru v lidském srdci. A vůbec jim to nepřekáželo v evangelizační práci, to byla moc, která za tím stála! Vyhlašovali „mocného“ Spasitele, jehož dílo je zcela dostatečné, a který zachraňuje lidi zcela a úplně! Věděli, že Bůh se chystá k sobě přivést lidi, a protože On je Vládce vesmíru, na zemi neexistuje moc, která by zastavila Jeho ruku! To je pevný základ pro evangelizaci! A co by mohlo být větší útěchou srdci sužovanému vinou než vědomí, že Kristus zemřel za hříšníky a že Jeho dílo není jen teoretické, ale je skutečné?

Církev musí opět vyzývat svět smělým prohlašováním evangelia, které uráží – uráží, protože mluví o Bohu, který zachraňuje ty, které chce, uráží, protože vyhlašuje svrchovaného Spasitele, který vykupuje svůj lid.