Blíží se velikonoční svátky, kdy si připomínáme ukřižování a slavné zmrtvýchvstání Pána Ježíše. Tato událost je spjata s místem zvaným Golgota, které se nachází v Jeruzalémě. Mnoho staletí před tím se však na stejném nebo velmi blízko odehrálo několik mimořádných epizod, které byly významnou předehrou k oběti Pána Ježíše.

Obětování Izáka na hoře v zemi Mórija

Asi 18 století před narozením Krista obdržel patriarcha Abraham podivný příkaz od Hospodina:

Vezmi svého jediného syna Izáka, kterého miluješ, odejdi do země Mórija a tam ho obětuj jako oběť zápalnou na jedné hoře, o níž ti povím! (Gn 22,2)

Toto nařízení bylo ještě podivnější, když si uvědomíme, že předtím Pán Bůh Abrahamovi opakovaně zaslíbil, že mu dá nesčetné potomstvo (viz Gn 13,16 a 15,5). Když měl konečně po těžkých životních zkušenostech s neplodností a zástupným mateřstvím Abraham svého vlastního potomka (Izmael, kterého měl s otrokyní Hagar, byl vypuzen), říká mu Bůh, ať ho jde obětovat. Odhlédneme-li od toho, co příkaz musel znamenat pro otcovu lásku k jedinému synu, nedává toto Boží nařízení v kontextu předchozích zaslíbení jakýkoliv smysl. Vypadá to jako popření všech předchozích slibů.

Nicméně v Božím svrchovaném plánu spasení měl tento příběh mimořádný význam. Jeho cílem bylo, aby Bohem vyvolený Abraham pochopil, co se jednou – za mnoho staletí – odehraje na stejném místě, až se Bůh rozhodne provést tu největší oběť, která navždy změní osud lidstva. Víme, že zkouška víry dopadla pro Abrahama dobře. Izák zůstal naživu a místo něj byl zástupně obětován beran, kterého opatřil Hospodin.

Abraham se rozhlédl a vidí, že vzadu je beran, který uvízl svými rohy v houští. Šel tedy, vzal berana a obětoval jej v zápalnou oběť místo svého syna. (Gn 22,13)

Pro Abrahama to byla obrovská lekce, během které pochopil několik zásadních věcí: cenu oběti vlastního jediného syna, princip zástupné oběti a Boží zaopatření ve spasení. Abraham toto místo (tj. zvláštní horu v zemi Mórija) proto pojmenoval „Hospodin opatří“ (hebrejsky Jehovah Jireh – Gn 22,14 ČSP).

Protože Abraham skrze tento skutek osvědčil svou víru (Žd 11,17–19), Hospodin mu potvrdil a na tomto místě i rozšířil zaslíbení týkající se jeho budoucího potomstva:

… jistotně ti požehnám a tvé potomstvo jistotně rozmnožím jako nebeské hvězdy a jako písek na mořském břehu. Tvé potomstvo obdrží bránu svých nepřátel a ve tvém potomstvu dojdou požehnání všechny pronárody země, protože jsi uposlechl mého hlasu. (Gn 22,17–18)

Na hoře v zemi Mórija slyší Abraham o požehnání, kterého dojdou všechny národy země skrze událost spojenou s touto horou.

Davidova zkušenost s horou v zemi Mória

Avšak na této konkrétní hoře se udály ještě jiné mimořádné věci, které ukazují, že si Bůh tuto lokalitu vybral a vyhradil jako naprosto zvláštní a mimořádné místo ve svém programu spasení člověka. Asi osm staletí po nedokonané oběti Izáka, tedy zhruba tisíc let před Kristovým narozením, se v těchto místech odehrála jiná zvláštní událost.

Hospodin vzplanul hněvem proti Izraeli a podnítil krále Davida, aby provedl sčítání lidu. Tento čin se Hospodinu nelíbil a izraelský národ potrestal pohromou v podobě moru:

Hospodin tedy dopustil na Izraele mor od toho jitra až do určeného času. I pomřelo z lidu od Danu až k Beer-šebě sedmdesát tisíc mužů. Pak vztáhl anděl svou ruku nad Jeruzalém, aby v něm šířil zkázu. Ale Hospodina pojala nad tím zlem lítost. I řekl andělu, jenž šířil mezi lidem zkázu: „Dost, již přestaň.“ Hospodinův anděl byl právě u humna Aravny Jebúsejského. (2S 24,15–16)

Ve verši 16 si můžeme všimnout, že když se anděl hubící izraelský lid dostal na určité místo v Jeruzalémě, zvedl ruku, ale už nemohl postupovat dále, protože jej Pán Bůh zastavil. Toto místo patřilo muži jménem Aravna Jebúsejský. Co bylo na tom místě tak zvláštního? Všimněte si, že o Aravnovi Jebúsejském není v Písmu až do onoho okamžiku nikde zmínka. Dokonce ani nepatřil k Božímu smluvnímu lidu. Byl to pohan, Kanaanec!

Skrze proroka Gáda toho dne zjevil Hospodin králi Davidovi, že toto místo je pro něj výjimečné a že s ním má zvláštní plán. Načež David odkoupil ono místo – humno i skot, který patřil Aravnovi – za padesát šekelů stříbra (2S 24,24). A na tomto místě nechal vybudovat oltář Hospodinu a obětoval zde zápalné i pokojné oběti (v. 25).

Chrám na hoře Mórija

O několik let později znovu slyšíme o tomto místě. Davidův Syn Šalomoun buduje na Boží popud Hospodinův chrám… na hoře Mórija!

Šalomoun začal budovat v Jeruzalémě Hospodinův dům na hoře Mórija, kde se Hospodin ukázal jeho otci Davidovi, na místě, které připravil David, na humně Ornána Jebúsejského. (2Pa 3,1)

Teď to začíná být opravdu vzrušující. Šalomounův chrám vzniká na místě, kde Hospodin zastavil anděla, který vykonával soud nad Izraelem. Na místě původního humna byl Davidem vystavěn Hospodinův oltář. Ale na stejném (či velmi blízkém) místě byl již před staletími vybudován oltář Abrahamem, který poznal Hospodina jako toho, který zaopatřuje. A nyní budou celá staletí na tomto místě obětovány oběti za hříchy Izraele. Za celou historii židovského chrámu zde byly zabity tisíce zvířat a prolity hektolitry obětní krve. Nicméně Písmo nám zjevuje, že tyto oběti byly pouze připomenutím lidských hříchů a odkazem na přicházející oběť nejvyšší a dokonalou:

Ale těmito oběťmi se hříchy naopak každoročně připomínají, neboť krev býků a kozlů není s to hříchy odstranit… Kristus však přinesl za hříchy jedinou oběť, navěky usedl po pravici Boží… Tak jedinou obětí navždy přivedl k dokonalosti ty, které posvěcuje. (Žd 10,3–4.12.14)

Šalomounův chrám, známý také jako První chrám, byl zničen kolem roku 587–586 před Kristem. Židé se v této době ocitli v babylonském zajetí. Zhruba 70 let po zničení prvního chrámu byl navrátilci z babylonského zajetí zbudován druhý chrám, jak o tom čteme v knize Ezdráš. Herodes Veliký chrám roku 19 před Kristem nechal přestavět a proměnil jej v honosnou stavbu. Nicméně o této monumentální stavbě prorokoval Pán Ježíš, že bude zbořena a nezůstane z ní kámen na kameni (Mt 34,2). Jeho slova se naplnila v srpnu roku 70, kdy byl chrám vypálen a demontován římským vojskem vedeným Titem. Chrám pak již nebyl nikdy obnoven a na jeho místě, zvaném Chrámová hora, byla na konci 7. století po islámské expanzi postavena mešita Skalní dóm, kterou v dnešní době zdobí zlatá kopule. Dodnes se z původního židovského chrámu zachovala pouze část jeho vnějšího opevnění nazývaná Západní zeď či Zeď nářků, kde se židé scházejí k modlitbám.

Kde byla Golgota?

Nyní se dostáváme k nejdůležitější části našeho povídání o hoře Mórija. Pán Ježíš byl ukřižován na místě zvaném Golgota.

Když přišli na místo, které se nazývá Lebka, ukřižovali jej i ty zločince, jednoho po jeho pravici a druhého po levici. (L 23,33)

O přesném místě Kristova ukřižování se vedou diskuze. V letech 326–335 nechal římský císař Konstantin I. Veliký postavit chrám Svatého hrobu jako památku nad Ježíšovým hrobem poblíž Golgoty. Podle Janova evangelia bylo místo popravy velmi blízko od hrobu, kam byl Pán Ježíš pochován:

V těch místech, kde byl Ježíš ukřižován, byla zahrada a v ní nový hrob, v němž dosud nikdo nebyl pochován. (J 19,41)

Bazilika Svatého hrobu je nyní v centru Starého Města v Jeruzalémě. Avšak původně se toto místo nacházelo v souladu se sdělením Písma (Žd 13,12) za hradbami. Jeruzalémské hradby byly v dalších obdobích opakovaně přestavovány a už v letech 41–44 obehnaly i prostor nynější baziliky Svatého hrobu. Uvnitř baziliky se nachází 7 metrů dlouhý, 3 metry široký a 4,8 metru vysoký kus skály, o kterém křesťané po staletí věří, že je posledním pozůstatkem Golgoty. Během restaurátorských prací a výkopů uvnitř baziliky Svatého hrobu v letech 1973–1978 bylo zjištěno, že Golgota byla původně místem, kde se těžil bílý vápenec. Pozorování potvrdilo, že při pohledu z města mohl tento kopec vypadat jako lebka.

Jiní křesťané, zejména z řad protestantů, lokalizují Golgotu a hrob Pána Ježíše do tzv. Zahradní hrobky. Toto místo bylo objeveno v devatenáctém století britským důstojníkem a úředníkem Charlesem Georgem Gordonem, který odmítal uvěřit, že se Golgota nacházela na místě chrámu Svatého hrobu. Byť toto místo působí impozantně a v dnešní době může působit značně věrohodně jako místo Golgoty a poblíže se nacházejícího hrobu, existují dosti vážné argumenty proti této lokalizaci místa Kristova umučení a pochování.  

Během našich cest po Izraeli jsme z Boží milosti navštívili obě místa mnohokrát a měli možnost nasávat mimořádnou atmosféru, kterou působí dodnes.

Abraham spatřil a zaradoval se. A my?

Židé se v rozpravě s Pánem Ježíšem zaštiťovali svým původem od Abrahama. Pán Ježíš jim jejich tvrzení rozporoval tím, že poukazoval na jejich skutky a nevíru vůči němu:

Odpověděli mu: „Náš otec je Abraham.“ Ježíš jim řekl: „Kdybyste byli děti Abrahamovy, jednali byste jako on!“ (J 8,39)

Polemika pokračovala a v určitém okamžiku řekl Pán Ježíš větu, která židy viditelně značně překvapila:

Váš otec Abraham zajásal, že spatří můj den; spatřil jej a zaradoval se.“ (J 8,56)

Načež židé oponovali, že nemá ještě ani padesát let a tvrdí, že viděl Abrahama, který žil před více než 18 stoletími. Pán Ježíš jim dal odpověď, která je šokovala:

„Amen, amen, pravím vám, dříve než se Abraham narodil, já jsem.“ (v. 58)

Deklaroval tím své božství (totožnost s Jahve – „já jsem“) a vyvolal u židů odpovídající reakci– pokus o kamenování.

Vraťme se však ještě k Ježíšově zmínce, že Abraham spatřil jeho den a zaradoval se. Podle dnešní topografie víme, kde se nacházel chrám. Zcela přesnou lokalizaci místa obětování Izáka ani místa ukřižování Pána Ježíše však nejsme schopni provést. Přesto je jasné, že se tyto věci udály na místech velmi blízkých, pokud ne totožných. Hora Mórija měla ve své topografii tvar spíše hřebene než jediného vrcholku. I kdyby nasnadě obětování Izáka proběhlo na dnešní Chrámové hoře, tak ke Golgotě (v bazilice Svatého hrobu) to je vzdušnou čarou něco přes 400 metrů. Ale místa obou obětí mohla být lokalizována i podstatně blíže.

Jsem přesvědčen, že Abraham při obětování Izáka na oné hoře v zemi Mórija zažil něco mimořádného. Podle toho, co řekl Pán Ježíš, Abraham zřejmě obdržel vizi toho, co se má udát na tomto místě za mnoho staletí. Při lekci, kterou mu dal Bůh, pochopil nejen význam zástupné oběti, ale viděl i onoho pravého Beránka, který bude jednou obětován za všechny věřící. Stal se tak otcem víry, protože věřil, že jeho viny budou smyty a očištěny dokonalou obětí.

A od doby oběti Pána Ježíše na Golgotě (na hoře Mórija) jsou všichni věřící v Kristovu zástupnou oběť takto proměnění a stávají se oním zaslíbeným potomstvem Abrahamovým.

Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši. Jste-li Kristovi, jste potomstvo Abrahamovo a dědicové toho, co Bůh zaslíbil! (Ga 3,29)

Platí to i o vás?