Thomas Watson (1620-1686), „Doctrine of Repentance“ (Učení o pokání)

Svatý odpor k hříchu je tou nejlepší známkou opravdového pokání. Zdravé pokání začíná láskou k Bohu – a končí nenávistí k hříchu.

Jak můžeme poznat opravdovou nenávist k hříchu?

1. Když je srdce člověka trvale obráceno proti hříchu. Nejen, že jazyk protestuje proti hříchu – ale že si ho srdci oškliví. Jakkoliv krásně je hřích vykreslen, nacházíme ho odporným – stejně jako si ošklivíme – byť sebelépe vymalovaný – obrázek toho, koho smrtelně nenávidíme.

Pokud se člověku nějaké jídlo hnusí, nebude ho jíst, i kdyby bylo skvěle připravené a s delikátní omáčkou. I když ďábel uvaří a nazdobí hřích, takže bude lákavý pro smysly a bude vypadat užitečně, ten, kdo doopravdy činí pokání, z něj přesto bude mít hrůzu, bude jím znechucený a nezaplete se do něj.

2. Opravdová nenávist k hříchu je univerzální. Oškliví si hřích nejenom myslí, ale také vůlí a pocity. Mnozí jsou přesvědčeni o tom, že hřích je odporný, a mají k němu ve své mysli averzi – a přesto touží ochutnat jeho sladkost a tajně se v něm potěšit. To je ošklivení si hříchu v mysli, ale jeho objímání v pocitech! Kde je pravé pokání, tam bude odpor k hříchu ve všech oblastech, ne jenom v mysli, ale především ve vůli: „…činím to, co nenávidím!“ (Ř 7,15). Pavel nebyl svobodný od hříchu, ale přesto byl svou vůlí proti němu.

3. Ten, kdo skutečně nenávidí hřích, nenávidí všechny hříchy. Kdo nesnáší hada, nesnáší všechny hady. „Nenávidím každou stezku klamu.“ (Ž 119,104). Pokrytci nenávidí ty hříchy, které kazí jejich pověst. Ale opravdově obrácení nenávidí všechny hříchy – hříchy, na kterých se dá vydělat, hříchy přetvářky, i jen náznaky porušení.

4. Svaté srdce si oškliví hřích kvůli tomu, jak znečišťuje. Hřích zanechává skvrnu na duši. Znovuzrozený člověk odmítá hřích nejen kvůli prokletí, které je s ním spojené, ale kvůli tomu, jak je nakažlivý. Nenávidí tohoto hada nejen kvůli jeho kousnutí, ale kvůli jeho jedu. Nenávidí hřích nejen kvůli peklu, ale jako peklo.

Ti, kteří si neoškliví hřích, jsou vzdáleni skutečnému pokání. Hřích je v nich – jako jed v hadovi, který, podle své přirozenosti, nabízí potěšení. Jak daleko jsou od pokání ti, kdo místo toho, aby hřích nenáviděli, hřích milují! Zbožným je hřích trnem v oku, ale pro zlé je hřích korunou na hlavě. „V zlosti své pléšeš“ (Jr 11,15 KRAL).

Milovat hřích je horší, než se mu oddávat. Co to je, co vede prase k tomu, že miluje válení se v bahně? Je to láska k nečistotě. Jak mnozí dnes milují zakázané ovoce! Milují svůj hřích – a nenávidí svatost.

Mezi srdcem a hříchem by měla být smrtelná zášť. Je v hříchu něco takového, co by nás mohlo vést k tomu, abychom ho s pokáním odmítli?

Hřích je prokletá věc, nejodpornější monstrum! Podívejte se na původ hříchu, odkud se vzal. Jeho rodokmen směřuje až do pekla: „Kdo však se dopouští hříchu, je z ďábla“ (1J 3,8). Hřích je ďáblova vlastní práce. Jak odporné je dopouštět se toho, co je ďáblovým vlastním dílem – opravdu, to je něco, co činí člověka ďábelským.