Bylo mi ctí, že jsem se v polovině šedesátých let načas stal součástí společenství Christian Union v Aberystwyth, UK. Vrcholným zážitkem, kromě kázání vynikajících kazatelů, pro mě vždycky bylo, když se na stole vystavovaly knihy.

Vždy jednou za rok přijímalo nakladatelství Banner of Truth objednávky na „poškozené“ knihy se slevou až na 40 procent z původní ceny. Slýchával jsem o puritánských autorech, ale 16svazkové dílo Johna Owena na mě působilo dost hrozivě, zatímco 6svazková řada od Johna Flavela za méně než 3 libry se mi zdála být mnohem stravitelnější.

Dílo

Krátce před svatbou jsem se pustil do čtení prvního svazku Flavelova díla The fountain of life – a display of Christ in his essential and mediatorial glory (Zdroj života – představení Krista v jeho neodmyslitelné a zprostředkující slávě) a námět této knihy mě zcela přemohl, takže jsem si tu knihu zabalil do kufru dokonce i na svatební cestu.

Byli jsme ubytováni v malém hotelu v Ambleside, a když jsme v hale čekali na večeři, řekl jsem si, že si přečtu další kousek z Flavela. Do haly vešel jakýsi mladý muž a zamířil ke mně. „To je moc dobrá kniha,“ prohodil. Pak vyšlo najevo, že je kazatelem církve v Yorku, též na svatební cestě.

Další z dostupných Flavelových „hlavních chodů“ jsou např. knihy A treatise of the soul of man (Pojednání o duši člověka); A practical treatise on fear (Praktické pojednání o strachu); The mystery of providence (Tajemství prozřetelnosti) a Preparation for suffering. Or the best work in the worst times (Příprava na utrpení neboli nejlepší dílo v nejhorších časech).

Jakousi „přílohu“ či „salát“ by mohla představovat následující díla: A narrative of some late and wonderful sea deliverances (Vyprávění o některých nedávných a divuplných vysvobozeních na moři), Navigation spiritualised (Zduchovnělá mořeplavba), Husbandry spiritualised (Zduchovnělé hospodářství) a The seamen’s companion (Námořníkův druh).

Flavel byl vzdělaný člověk, přesto dokázal svůj řečnický styl hravě přizpůsobit svým posluchačům, kterými byli z valné většiny námořníci a drobní zemědělci. Připomínal Spurgeona, který velmi rád používal nejrůznější alegorie a ilustrace převzaté z každodenního života. Jeho díla si cenili i Johnatan Edwards a George Whitefield, kteří ho stavěli na stejnou úroveň jako Johna Bunyana či Mathewa Henryho.

John Flavel (1628–1691) se narodil v Bromsgrove jako syn puritána Richarda Flavela. Jeho otec byl pronásledován a skončil ve vězení v Newgate, kde se nakazil morem a brzy nato v roce 1665 zemřel.

John byl střední postavy a po tělesné stránce ne příliš odolný, trpěl totiž mnoha neduhy. Na vlastní náklady a bez nároku na stipendium studoval na univerzitě v Oxfordu, kde se během studia projevoval jako velmi pilný student. V pouhých 22 letech byl povolán jako novic do Diptfordu v Devonu a brzy nato byl v říjnu roku 1650 vysvěcen na kněze presbyteriánským synodem v Salisbury.

Oženil se s Jane Randalovou, zbožnou ženou, která ovšem krátce po svatbě zemřela při porodu a stejně tak i jejich dítě. Po rok trvajícím zármutku se John Flavel oženil s Elizabeth Morrisovou a přestěhoval se spolu s ní do rušného přímořského městečka Dartmouth v devonském hrabství.

Služba

Flavelova kázání bývala jednoduchá, ale velmi srdečná a mezi posluchači docházelo k mnoha zjevným obrácením. Kdosi popsal účinek Flavelových kázání popsal následovně: „Člověk by musel mít buď příliš měkký mozek, anebo příliš tvrdé srdce, aby mohl při Flavelově službě zůstat sedět naprosto nedotčen.“

Flavel pokračoval ve studiích a stal se odborníkem na tehdy aktuální teologické rozpory. Zaznamenával si rovněž různá pozoruhodná tvrzení, která zaslechl v soukromých rozhovorech, a používal je pak v kázáních a psaných pojednáních.

Robert Murrey M‘Cheyne vypráví o jednom americkém imigrantovi jménem Luke Short, který vzpomínal, jak když mu bylo patnáct, slyšel v Anglii Flavela kázat. Právě kázal na text: „Kdo nemiluje Pána, ať je proklet! Maranatha!“ Osmdesát pět let poté, kdy coby chlapec slyšel Flavelovo kázání o tom, jak je hrozné umírat pod Božím prokletím, se Luke Short ve věku 100 let pod vedením Ducha svatého obrátil, když se v myšlenkách vrátil k onomu kázání!

Jednou Flavel během jakési cesty rozjímal o nebi a byl najednou natolik přemožen nebeskou radostí, že doslova ztratil ze zřetele tento svět. Zprudka zarazil koně a pak spatřil smrt jako tu nejpřívětivější a nejlaskavější tvář, jakou kdy viděl, s výjimkou tváře Kristovy, který to způsobil.

Když dorazil do hostince, řekl mu pan hostinský: „Co se s vámi děje, pane? Vypadáte jako mrtvý muž.“ „Příteli,“ odvětil Flavel, „v životě jsem se necítil tak dobře jako nyní.“

Po letech Flavel přiznal, že díky této zkušenosti pochopil o nebi daleko víc než ze všech knih, které kdy četl, a ze všech kázání, která kdy na toto téma slyšel.

Flavel se též do paměti lidí zapsal svými pozoruhodnými veřejnými modlitbami, které vždy vycházely z hloubi srdce a byly doprovázeny vášní a zápalem. Málokdy přitom zopakoval jedno slovo dvakrát.

Pronásledování

Po schválení Zákona o jednotě (1662) byl Flavel vypuzen z místní církve, kde sloužil, a ztratil tak většinu finanční podpory. Když v roce 1665 vstoupil v platnost Zákon pěti mil (který posílal kazatele do vyhnanství za hranici pěti mil od jejich původní farnosti), dali Flavelovi jeho farníci své srdceryvné sbohem a on se přestěhoval do malé přímořské vísky Slapton.

Dál tam pokračoval ve službě, i když riskoval, že ho podle Zákona o tajném shromažďování (Conventicle Act, 1664) zatknou pro pořádání setkání více než pěti osob, které nejsou nijak spřízněny rodinnými vazbami. Při některých příležitostech kázal Flavel i z naprosto jedinečné kamenné kazatelny Salstone Rock nacházející se v zálivu Salcombe na ostrově, který je při přílivu úplně ponořen. V bezpečí tohoto útočiště místní společenství „setrvávalo ve svatém shromáždění, dokud je stoupající příliv nevyhnal do loděk“. Navzdory hrozícímu nebezpečí se Flavel příležitostně tajně vkradl do Dartmouthu, aby tam potěšil a povzbudil své stádo, ale prakticky všude na něho bez ustání číhali nepřátelé.

Jednou tajně kázal v lese tři míle od Exeteru, když tu jeho nepřátelé nečekaně udeřili. Mnozí z posluchačů byli zatčeni a dostali pokutu, ale Flavel utekl dál do lesa a pokračoval v započatém kázání.

Když roku 1672 vydal Karel II. Stuart Deklaraci o náboženské shovívavosti, vrátil se Flavel zpět na svou farnost v Dartmouthu, kde sloužil každému, kdo byl ochoten slyšet evangelium. Ačkoli si o rok později parlament vynutil odvolání zmíněné deklarace, Flavel stále kázal, ať vhod, či nevhod.

Právě v té době zemřela Flavelova druhá manželka Elizabeth, která mu byla ve chvílích jeho slabostí velkou oporou. Věrný Pán Bůh se mu opět postaral o vhodnou ženu. Stala se jí Ann Downeová, dcera kazatele, která mu porodila dva syny. Ona sama žila už jen dalších 11 let.

Bouře

Pronásledování opět nabíralo na síle, a tak se v roce 1682 Flavel rozhodl nastoupit na loď a uprchnout do Londýna. Noc předtím se mu zdál sen, že se dostane do velkého nebezpečí, nebude však pro něj smrtelné.

Když se nacházeli asi pět mil od Portlandu, rozpoutala se uprostřed noci silná bouře. Když už všichni ztráceli veškerou naději na záchranu, shromáždil Flavel posádku a uspořádal v kajutě zvláštní modlitební setkání.

Mohutné vlny zmítaly lodí. Flavel se chytil dvou sloupů postele a žalostně prosil Boha o smilování za použití nejrůznějších argumentů. Ještě ani nedokončil svou modlitbu, když po schodech seběhl jeden ze členů posádky a křičel: „Záchrana! Bůh je Bohem, který slyší modlitbu! Před chviličkou začal vát příznivý západní vítr.“

Flavel se do Londýna nakonec dostal a věnoval se tam práci na Božím díle, která mu skýtala nemalé povzbuzení. Oženil se tam se svou čtvrtou manželkou, Dorothy, ovdovělou ženou šlechtického původu, dcerou jistého kazatele. Protože mu byli nepřátelé neustále v patách, navrátil se poté, co těsně unikl zhoubě, zpět do Dartmouthu, kde byl prakticky odsouzen k domácímu vězení. Přesto ho jeho stádo i nadále navštěvovalo, aby se jim dostalo zprostředkování milosti.

Když v roce 1687 vydal Karel II. Deklaraci pro svobodu svědomí, vyslovil Flavel přísahu, že bude-li mu dána svoboda, zhostí se s ještě větší horlivostí kázání evangelia. Následovala celá série jeho kázání na téma Zjevení 3,20: „Hle, stojím přede dveřmi a tluču“, která se dočkala i knižního vydání pod názvem England‘s Duty (Povinnost Anglie). Zmíněná svoboda ke službě evangelia zaznamenala ještě větší podporu s příchodem Viléma Oranžského a s následující takzvanou Slavnou revolucí v roce 1688.

Úsilí na sklonku života

Namáhavá práce a nesčetné zkoušky doprovázely Flavela až do velmi zralého věku, přesto se nevzdával svých povinností. Své poslední kázání, které vycházelo z textu, „A proto ten, kdo si myslí, že stojí, ať si dá pozor, aby nepadl“ (1K 10,12), kázal v Ashburtonu 21. června 1691.

Poté předsedal setkání devonských nekonformních kazatelů v Topshemu, tři míle od Exeteru, kde se společně dohodli na jednotě mezi nezávislými a presbyteriány. Flavel celé jednání uzavřel modlitbou a chválou, z níž čišelo radostné nadšení ze svobody. Následně poslal záznam o tomto jednání jednomu z předních kazatelů v Londýně. Ještě téhož dne si ale všiml, že nemůže zvednout ruku k hlavě.

Brzy nato mu ochrnula celá polovina těla a Flavel zůstal upoután na lůžko. Když už věděl, že se blíží jeho konec, prohlásil: „Vím, že dobře pochodím.“ Zanedloho, dne 26. června, bez jediného zasténání skonal a vstoupil do přítomnosti svého Pána.

Zamysleme se na chvíli nad slovy, kterými Flavel uzavírá své jedinečné dílo Zdroj života: „A nyní, abychom to celé uzavřeli, chci přimět všechny ty, pro něž milovaný Syn Boží vyšel z požehnaného lůna Boha Otce, vzal na sebe lidské tělo, přemohl mocí své lásky vše, co ho zrazovalo a bránilo mu v cestě, položil svůj život jako výkupné za jejich duše, žil pro ně, zemřel, opět vstal a byl vzat do nebes, kde žije navěky a přimlouvá se za ně, aby  žili cele pro Krista, tak jako Kristus žil i zemřel cele se jim vydávaje.“

www.evangelical-times.org

Od Johna Flavela si můžete přečíst zjednodušenou a zkrácenou verzi klasického díla Boží jednání aneb Tajemství prozřetelnosti. Vyšlo pod názvem Dá-li Bůh, vydala Poutníkova četba, 2003.