Co přesně děláme, když se shromažďujeme v církvích k bohoslužbám? A jak víme, co máme při těchto pravidelných setkáních každý týden dělat?

Když evangelikální křesťané hledají vedení v uvedených otázkách, přirozeně se obrací k Písmu. Do kterých částí Písma se však máme dívat? Ve Starém zákoně najdeme mnoho textů o uctívání – o modlitbě, obětech, zpívání a hudebních nástrojích a o mnoha dalších věcech. Lze však všechen uvedený materiál aplikovat na novozákonní shromáždění věřících?

Abychom mohli odpovědět na vznesenou otázku, budeme potřebovat biblickou teologii uctívání. Biblická teologie je disciplína, která nám pomáhá sledovat jak jednotu, tak rozmanitost, jak plynulost, tak nespojitost v rozsáhlém příběhu Písma.

V tomto článku hodlám načrtnout, možná až příliš stručně, biblickou teologii společného uctívání: 1. společné uctívání ve Starém zákoně, 2. naplnění v Kristu, 3. společné uctívání v Novém zákoně, 4. čtení celé Bible při společném uctívání.

Společné uctívání ve Starém zákoně

Od té doby, kdy byli lidé po pádu v Genesis 3 vypovězeni z Boží přítomnosti, pracoval Pán Bůh na tom, aby je přitáhl zpátky k sobě. Takže když Izrael trpěl v zajetí v Egyptě, nezachránil je Pán Bůh, jen aby získali svobodu od útlaku, ale aby ho uctívali v jeho přítomnosti (Ex 3,12.17). Bůh vyvedl svůj lid z Egypta a přivedl je na místo svého přebývání (Ex 15,13.17).

Kde se nachází ono místo? Za prvé je to svatostánek, propracovaný stan, ve kterém kněží přinášeli oběti za hříchy a nečistotu lidu. V Exodu 29,44–46 čteme: 

Posvětím stan setkávání a oltář; také Árona a jeho syny posvětím, aby mi sloužili jako kněží. Budu přebývat uprostřed Izraelců a budu jejich Bohem. Poznají, že já jsem Hospodin, jejich Bůh, že já jsem je vyvedl z egyptské země, abych přebýval uprostřed nich. Já jsem Hospodin, jejich Bůh.

Cílem exodu bylo, aby Bůh přebýval uprostřed svého lidu, a on to činí prostřednictvím svatého místa (svatostánku) a lidí (kněží), které pro tento účel ustanovil.

Když Hospodin vyvedl Izrael z Egypta, přijal jej za svůj lid. A aby potvrdil svůj nový vztah k Izraeli, uzavřel s nimi smlouvu, která se často nazývá „mojžíšovská smlouva“. V Exodu 19 připomíná Hospodin lidem, co pro ně udělal, když je vykoupil z Egypta, a následně jim slibuje, že když budou dodržovat podmínky smlouvy, stanou se jeho zvláštním vlastnictvím (Ex 19,1–6).

Svou smlouvu s lidmi potvrdil Hospodin v Exodu 24, přičemž všechny zákony v Exodu, Levitiku, Numeri a Deuteronomiu upřesňují podmínky této smlouvy. Všechny v nich uvedené detaily upřesňují, jak mají Boží lidé žít s Bohem a mezi sebou navzájem v rámci této konkrétní smlouvy, kterou s nimi Pán Bůh uzavřel.

Do podrobností popsané oběti a způsoby očišťování uvedené v Levitiku jsou vlastně prostředky nutné pro obnovení porušeného smluvního vztahu.

Všem Izraelcům bylo přikázáno, aby se několikrát do roka shromáždili před Hospodinem u svatostánku ke slavnosti hodu beránka, ke slavnosti stánků atd. (Lv 23). Kromě popsaných slavností měly být kněžími obětovány pravidelné oběti. Jednotliví Izraelité přicházeli ke stánku (později do chrámu), jen když potřebovali obětovat za konkrétní hřích nebo nečistotu.

Jinými slovy bylo pro společné uctívání Izraele určeno několik zvláštních příležitostí několikrát do roka. Uctívání, rozumějme výhradní oddanost Hospodinu, byli Izraelci povoláni praktikovat nepřetržitě (Dt 6,13–15). Ale ve smyslu důvěrného přístupu do Boží přítomnosti bylo uctívání omezeno na určené lidi, místa a doby. Bůh přebýval uprostřed svého lidu, ano, ale jeho přítomnost byla omezena na svatostánek a byla střežena kněžími.

Naplnění v Kristu

Bodem obratu v příběhu Písma je vtělení Boha Syna, našeho Pána Ježíše Krista. V něm jsou naplněna všechna Boží zaslíbení (2K 1,20). Všechny starozákonní předobrazy – příkazy týkající se kněžství, chrámu a krále, události exodu, exilu a návratu – nacházejí naplnění v něm. Abychom tedy porozuměli teologii uctívání celé Bible, musíme pochopit, jak Ježíš naplňuje a proměňuje uctívání zakotvené v mojžíšovské smlouvě.

Svatostánek a později chrám byl místem, kde Bůh zjevoval svou přítomnost uprostřed svého lidu. Ježíš naplňuje, a proto nahrazuje starozákonní ustanovení. Jan nám říká, že Slovo se stalo tělem a – doslova – svatostánkem mezi námi (J 2,20). Ježíš slíbil: „Zbořte tento chrám a ve třech dnech jej postavím.“ Jinými slovy Ježíšovo tělo je nyní tím chrámem, místem, kde se Bůh setkává se svým lidem, zjevuje svou přítomnost a jedná s jejich hříchem (J 2,21–22). Proto může Ježíš tvrdit, že přichází hodina, kdy ti, kdo Boha opravdově ctí, nebudou ho již muset uctívat v Jeruzalémě, ale budou ho uctívat v Duchu a v pravdě (J 4,21–24).

Ježíš naplňuje a nahrazuje pozemský jeruzalémský chrám. On je nyní oním „místem“, kde opravdoví uctívači ctí Boha.

Ježíš naplňuje a nahrazuje celý obětní systém spojený s mojžíšovskou smlouvou a jejím svatostánkem a později chrámem. V listu Židům čteme, že na rozdíl od kněží, kteří přinášeli každodenní oběti, usmířil Ježíš hříchy lidí „jednou provždy, když obětoval sebe sama“ (Žd 7,27). Jediná Ježíšova oběť neočišťuje pouze tělo, jak to činily starozákonní oběti, ale očišťuje naše svědomí a zcela nás vnitřně obnovuje (Žd 9,13–14). Protože Ježíš jedinou obětí přivedl své lidi k dokonalosti, už není třeba obětovat býky a kozly (Žd 10,1–4.10.11–18).

Ježíš naplňuje a nahrazuje oběti ustanovené v Levitiku. Jeho krev zajišťuje naše vykoupení (Žd 9,12).

A podobně bych mohl pokračovat dál. Důležité je, že Ježíšovo spasitelné dílo zahajuje radikální posun ve vztahu mezi Bohem a lidmi. Nová smlouva, kterou uvádí Ježíš, činí starou smlouvu – uzavřenou Bohem skrze Mojžíše na Sínaji – zastaralou (Žd 8,6–7.13). Boží lidé mají odpuštěné hříchy skrze víru v Ježíšovu oběť. Dále Boží lidé zakoušejí jeho milostivou přítomnost skrze víru v Krista a přebývání Ducha. Navíc mají všichni Boží lidé, nejen malý počet kněží, důvěrný přístup k Bohu (Žd 4,16; 10,19–22).

Společné uctívání v Novém zákoně

Jaký to má význam pro společné uctívání v novozákonní době? První věc, které si musíme všimnout, je, že starozákonní termíny (slova, výrazy) pro uctívání jsou nyní vztaženy k celému životu věřících. V Římanům 12,1 Pavel píše:

Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba.

Nepřinášíme oběti zvířecí, přinášíme však sami sebe. Celý život křesťana je skutkem obětavé služby Bohu.

Nebo uvažujme nad Židům 13,15:

Přinášejme tedy skrze Ježíše stále oběť chvály Bohu; naše rty nechť vyznávají jeho jméno.

Chvála je naší obětí a my ji přinášíme bez ustání, nejen v průběhu jedné hodiny v neděli. K ovoci rtů, které vyznávají Boží jméno, náleží nejen písně chvály, ale ještě mnohem víc: smělé zvěstování evangelia na veřejnosti, zvěstování pravdy a lásky dalším lidem, přinášení každého slova, které vyjde z našich úst, pod Ježíšovu vládu.

To znamená, že „uctívání“ není něčím, co děláme hlavně v neděli ve sboru. Naopak uctívání by mělo zaplavit celý náš život. Pro křesťana není uctívání omezeno na posvátná místa a určené časy – vždyť jsme skrze víru spojeni s Kristem, který je Boží chrám, a v našem nitru přebývá Duch svatý, který z nás, jak z jednotlivců, tak z celku, činí Boží chrám (1K 3,16–17; 6,19; Ef 2,22).

Co tedy charakterizuje společné uctívání v Novém zákoně? Čtení a vyučování Písma (1Tm 4,13), zpěv žalmů, chvalozpěvů a duchovních písní (Ef 5,19; Ko 3,16), modlitby (1Tm 2,1–2.8), slavení večeře Páně a křtu (1K 11,17–34; Mt 28,19), vzájemné povzbuzování v lásce a dobrých skutcích (Žd 10,24–25).

Jednou z nejpozoruhodnějších charakteristik společného uctívání v Novém zákoně je neustálý důraz na budování celého těla. Pavel píše:

Nechť ve vás přebývá slovo Kristovo v celém svém bohatství: se vší moudrostí se navzájem učte a napomínejte a s vděčností v srdci oslavujte Boha žalmy, chválami a zpěvem, jak vám dává Duch. (Ko 3,16)

Vyučujeme a napomínáme se vzájemně, když zpíváme Pánu. Když chválíme Boha, budujeme se navzájem. Pavel jde tak daleko, až tvrdí, že ve společném shromáždění by se mělo všechno dělat s ohledem na budování Kristova těla (1K 14,26).

Každotýdenní shromáždění není jedinečné tím, že jde o čas uctívání, ale že je to čas, kdy se vzájemně budujeme během společného uctívání Pána Boha.

Protože Kristus přinesl novou smlouvu, společné uctívání v novozákonní době má zcela odlišnou strukturu než společné uctívání pod starou smlouvou. Místo několika příležitostí v roce se společné uctívání odehrává každý týden. Místo setkání v jeruzalémském chrámu se věřící setkávají v místních sborech, ať už žijí kdekoli. Místo aby byla Boží přítomnost omezena na velesvatyni a střežena kněžími, nyní přebývá Bůh ve všech svých lidech prostřednictvím svého Ducha a Kristus je přítomen uprostřed svého lidu kdykoli se lid sejde (Mt 18,20). Místo přinášení komplikovaných obětí a darů se křesťané setkávají, aby naslouchali Slovu, kázali Slovo, modlili se Slovo, zpívali Slovo a rozpoznávali Slovo při svátostech. A to vše má za účel budování těla v lásce, abychom všichni dosáhli dospělosti v Kristu (Ef 4,11–16).

Porozumění celé Bibli pro účel společného uctívání

Jak tedy hledat v Písmu, co bychom měli dělat při společném uctívání?

Především považuji za důležité, abychom si uvědomili, že Písmo nás skutečně učí, co máme dělat při pravidelných shromážděních církve. Pamatujte, že ačkoli je celý náš život uctíváním, každotýdenní shromáždění církve zaujímá zvláštní místo v životě křesťana. Po všech křesťanech se požaduje, aby se scházeli ve sboru (Žd 10,24–25). Přítomnost ve shromáždění není pro křesťana otázka volby. Znamená to, že se skutečně všechno, co dělá církev při uctívání, stává pro její členy požadovaným jednáním. A Pavel vyzývá křesťany, aby nedovolili, aby jejich svědomí byla vnucována jakákoli lidmi vykonstruovaná pravidla nebo způsoby uctívání (Ko 2,16–23).

Domnívám se, že uvedená biblická pravidla lze zahrnout do „regulativního principu“ uctívání uplatňovaného v historii. Znamená to, že církve musí do svého společného uctívání zahrnout jen ty úkony, které jsou výslovně předepsané v Písmu, ať už přímým příkazem, nebo normativním příkladem. Dělat cokoli dalšího znamená ohrožování křesťanské svobody. Církve by tedy měly hledat v Písmu, co říká o společném uctívání, a měly by dělat jen to, co nám Písmo říká.

Vyvstává ale otázka, co přesně po nás Písmo vyžaduje. Neboli jak poznáme, které biblické oddíly týkající se uctívání jsou normativní a závazné? V plnosti odpovědět na danou otázku by zabralo celou knihu, zde nabídnu jen nejstručnější náčrty.

Je třeba jistých dovedností, abychom si uměli utřídit biblické učení o uctívání, protože Písmo pro nás nikde nezaznamenává např. celkový normativní „řád při bohoslužbě“, který bychom měli praktikovat. V Novém zákoně jsou však jisté příkazy, které se dost jasně týkají všech církví. Jelikož církvím v Efezu i Kolosech bylo přikázáno, aby zpívaly (Ef 5,18–19; Ko 3,16), a o korintské církvi čteme, že zpívá (1K 14,26), můžeme učinit závěr, že by všechny církve měly zpívat. Jelikož Pavel ve svém dopise napsaném jako návod, jak se má církev chovat, přikázal Timoteovi, aby četl a kázal Slovo, můžeme učinit závěr, že čtení a kázání Písma je Boží vůle nejen pro jednu církev, ale pro každou z nich.

Na druhou stranu některé příkazy jako, „pozdravte jedni druhé svatým políbením“ (Ř 16,16), pravděpodobně vyjadřují obecné pravidlo (přivítejte jeden druhého s křesťanskou láskou), které možná nemusí být stejné v každé kultuře.

Dále mohou mít některé příkazy vyplývající z jistého kontextu širší uplatnění. Např. když Pavel vybízí korintské, aby první den týdne dali na stranu peníze. Příkaz platil pro konkrétní sbírku pro svaté v Jeruzalémě, ale všem církvím je přikázáno finančně podporovat své učitele (Ga 6,6). Dávání tedy může mít své místo ve společném uctívání.

Zatím jsme pracovali jen s Novým zákonem. Ale co Starý zákon? Ten přece obsahuje mnoho příkazů ohledně uctívání:

Chvalte ho zvukem polnice, chvalte ho harfou a citarou, chvalte ho bubnem a tancem, chvalte ho strunami a flétnou, chvalte ho zvučnými cimbály, chvalte ho cimbály dunivými! (Ž 150,3–5)

Znamená to, že abychom jednali biblicky, musí naše bohoslužba zahrnovat polnici, citaru a harfu, bubny, tanec, strunné nástroje, flétnu a cimbály? Předpokládám, že ne.

Pamatujme, že Žalmy jsou vyjádřením uctívání pod mojžíšovskou smlouvou, na kterou někteří novozákonní pisatelé odkazují jako na „starou smlouvu“ (Žd 8,6–13). Když tedy přišla nová smlouva, zaslíbená v Jeremjášovi 31,31, je stará smlouva zastaralá. Už nejsme pod Mojžíšovým zákonem (Ř 7,1–6; Ga 3,23–26). Proto ani způsoby uctívání svázané s Mojžíšovou dobou pro nás nejsou závazné. V chrámu sloužili kněží, z nichž se někteří specializovali na liturgickou hudbu (1Pa 9,33). Jsou to popravdě ti jediní, které vidíme hrát na nástroje popsané v Žalmu 150 (2Pa 5,12–13; 9,11). Žalm 150 tedy nedává šablonu pro křesťanské uctívání, naopak odvolává se na zvláštní formu uctívání pod starou smlouvou, spojenou s chrámem a levitikálním kněžstvím.

Nevyvolává to otázku, jaké hudební nástroje by mohly být vhodným doprovodem společného církevního zpěvu. Znamená to však, že prosté odvolávání na starozákonní příklad bohoslužby nefunguje. Zrovna tak nemůže odvolávání na starozákonní příklad ustanovit zvířecí oběti. Na tomto místě se tradice mnoha křesťanů nedrží biblické teologie uctívání, protože se odvolává na různé starozákonní příklady, jako kdyby se jisté rysy levitikálního kněžství a chrámové bohoslužby přenášely do doby nové smlouvy.

Jistěže mnohé ze Starého zákona ovlivňuje způsob našeho uctívání. Žalmy nás učí, abychom uctívali s úctou a bázní, s potěšením a úžasem, s vděčností a radostí. Ale Starý zákon nepředepisuje ani jednotlivé prvky, ani formy uctívání církvím pod novou smlouvou.

V tomto smyslu přináší Nový zákon nové uspořádání pro Boží novosmluvní lid, přesně tak jako Starý zákon poskytoval uspořádání pro Boží lid žijící pod starou smlouvou. Bůh má jediný plán spasení a jeden lid, který spasí, ale vztah mezi Bohem a jeho lidem se po Kristově příchodu a ustanovení nové smlouvy radikálně změnil. 

Proto potřebujeme využít všechny nástroje biblické teologie – srovnávání smluv, vyznačování spojitostí mezi typy a antitypy, vyhledávání slibů a jejich naplnění, vymezování kontinuit a diskontinuit – pro to, abychom dospěli k teologii společného uctívání. Jakožto Kristovi novosmluvní lidé naplnění zaslíbeným Duchem svatým uctíváme v Duchu a v pravdě v souladu s pravidly, která ustanovil v Písmu sám Bůh.

z www.9marks.org