Naučil jsem se totiž být spokojený s tím, co mám. (Fp 4,11)

A nyní bych rád velmi stručně promluvil k bohatým, trochu obšírněji k chudým a pak, soucitně a skrze radu, k nemocným – k těm, kdo sami procházejí bolestivým utrpením.

Nejprve k BOHATÝM. Apoštol Pavel říká: „Naučil jsem se být spokojený s tím, co mám.“ Někteří z vás máte, mluvíme-li o vašich životních podmínkách, vše, co si můžete přát. Bůh vás postavil do takové situace, že nemusíte dřít rukama a v potu tváře získávat obživu. Možná si budete myslet, že jakékoli nabádání, abyste byli spokojení, je zbytečné. Bohužel, moji bratři, člověk může být velmi nespokojený, i když je velmi bohatý. Je docela dobře možné, aby se nespokojenost usadila na trůnu stejně jako na chudé židli s rozlámaným opěradlem v chatrči. Pamatujte, že spokojenost člověka spočívá v jeho mysli, nikoli ve velikosti jeho majetku. Alexandr, jemuž leží celý svět u nohou, volá po dalším světě, který by dobyl. Je mu líto, že neexistují další země, do nichž by mohl přenést své vítězné zbraně a brodit se až po bedra v krvi svých bližních, aby ukojil žízeň své nenasytné ctižádosti. Vám, kteří jste bohatí, je třeba dát stejnou výzvu jako chudým: „Naučte se být spokojení.“ Mnohý bohatý člověk není spokojen, protože tam kdesi leží malý kousek půdy, který patří jeho sousedovi. Jako Nábotova vinice, kterou potřeboval izraelský král, aby si mohl udělat zelinářskou zahradu blízko svého paláce. „Co na tom záleží,“ řekl, „že mi patří všechny tyhle akry, když nemohu mít Nábotovu vinici?“ Jistě byla hanba, že se dožadoval ubohého půl akru z dědictví chudého člověka. Totéž se děje i dnes. Lidé s rozlehlými lány polí, na jejichž konec nedokážou ani dohlédnout, mohou mít v srdci pijavici koňskou, která bez přestání volá: „Dej, dej!“ Když měli málo, mysleli si, že až budou mít deset tisíc liber, bude to stačit. Mají je, a chtějí dvacet tisíc liber. A když mají dvacet tisíc, chtějí ještě víc. Ano, a kdybyste je získali, říkali byste: „Ještě trošku.“ A tak pořád dokola. Jak by se váš majetek zvětšoval, rostla by i touha po dalším. Musím tedy na bohaté naléhat: „Učte se být spokojeni s tím, co máte.“

Kromě toho je tu ještě jedno nebezpečí, které na bohatého člověka číhá. Když má dostatek bohatství a majetku, nemá vždy dostatek cti. Kdyby ho královna jen učinila smírčím soudcem, jak slavným by se můj pán stal! To se stalo, ale on není spokojen, dokud se nestane rytířem. A až se stane rytířem, nebude spokojen, dokud z něj nebude baron. Můj pán však nebude spokojen, dokud se nestane hrabětem a ani pak by nebyl zcela spokojen, dokud z něj nebude vévoda. A domnívám se, že ani pak by nebyl zcela spokojen, dokud by se pro něj někde nenašlo království. Lidé jsou neukojitelní, co se týče poct. Svět se mu může klanět k nohám, a on si vyžádá, aby vstal a zase se klaněl, a tak se bude klanět věčně dokola, neboť touha po poctách je nenasytná. Člověk musí být ctěn, a i kdyby král Achašveróš učinil Hamana prvním mužem v říši, nic mu to nepomůže, dokud se Mordokaj sedící v bráně před svým pánem Hamanem neskloní. Naučte se, bratři a sestry, být spokojeni s tím, co máte.

A zde mi dovolte promluvit ke starším a diákonům naší církve. Bratři, naučte se být spokojeni s úřadem, který zastáváte, a nedychtěte po vyšším postavení, nechtějte vyvýšit sami sebe. Obracím se k sobě, obracím se ke služebníkům, obracím se k nám všem v našich hodnostech a postaveních v Kristově církvi. Musíme být spokojeni se ctí, které se nám dostává, a spokojeně se jí vzdát s vědomím, že je to nakonec jen závan dechu. Buďme ochotnými služebníky církve a služme jí za nic, v případě potřeby i bez odměny v podobě jejích díků. Kéž se nám nakonec dostane jen spravedlivého rozsudku z úst Pána Ježíše Krista. Musíme se naučit být spokojeni s tím, co máme.

O něco déle budu mluvit k CHUDÝM. „Naučil jsem se,“ říká apoštol, „být spokojený s tím, co mám.“

Velmi mnoho lidí z mého současného shromáždění patří k těm, kdo těžce pracují a které snad lze bez jakýchkoliv nevlídných postranních úvah zařadit na tento seznam chudých. Mají sotva dost, a někdy se dokonce ocitají v úzkých. Nyní si uvědomte, milí přátelé, vy, kteří jste chudí, že na světě jsou dva druhy chudých lidí. Jsou chudí Páně a jsou chudí ďábla. Pokud jde o ďáblovy chudé, ti se stávají chudáky vlastní zahálkou, vlastní neřestí, vlastní rozmařilostí. Nemám jim dnes večer co říct. Je tu ještě jedna skupina – chudí Páně. Ti jsou chudí uprostřed zkoušky prozřetelnosti, chudí, ale pracovití. Snaží se o poctivé živobytí, ale přesto jsou dílem nevyzpytatelné prozřetelnosti nadále počítáni mezi chudé a potřebné. Omluvte mě, bratři a sestry, že vás nabádám, abyste byli spokojeni, a přesto, proč bych se měl omlouvat, když je to součástí mého úřadu, abych vás povzbuzoval ke všemu, co je čisté, hodné lásky a co má dobrou pověst? Prosím vás, abyste ve své skromné sféře pěstovali spokojenost. Nebuďte nečinní. Snažte se, pokud můžete, vynikajícími schopnostmi, stálou vytrvalostí a střídmou šetrností zlepšit své postavení. Nebuďte tak rozmařilí, abyste žili nedbale a bezstarostně, neboť ten, kdo s pečlivou promyšleností nezajišťuje svou domácnost, je horší než pohan a celník. Avšak zároveň buďte spokojení a tam, kde vás Bůh postavil, se snažte toto postavení zdobit, buďte mu vděční a žehnejte jeho jménu. Mám uvést několik důvodů, proč tak činit?

Pamatujte, že jste-li na tomto světě chudí, byl na tom stejně i váš Pán. Křesťan je věřící člověk, který má společenství s Kristem. Avšak chudý křesťan má ve své chudobě otevřenou zvláštní žílu společenství s Kristem. Váš Mistr nosil venkovskou halenu a mluvil venkovským nářečím. Jeho společníky byli pracující rybáři. Nebyl tím, kdo se oblékal do purpuru a jemného plátna a denně se přepychově stravoval. Věděl, co je to mít hlad a žízeň. Byl dokonce chudší než vy, neboť neměl, kde by hlavu složil. Nechte se tím utěšit. Proč by měl učedník převyšovat svého Mistra nebo služebník svého Pána? Ve své chudobě jsi schopen ještě bližšího společenství s Kristem. Můžeš říct: „Byl Kristus chudý? Nyní s ním mohu v jeho chudobě soucítit. Byl unavený, a proto zůstal sedět u studny? I já jsem unavený a mohu mít s Kristem společenství v potu, který si stíral z čela.“ Někteří z vašich bratrů nemohou jít tak daleko jako vy. Bylo by od nich špatné, kdyby se o to pokoušeli, protože dobrovolná chudoba je dobrovolná špatnost. Vás však do chudoby postavil Bůh, máte možnost chodit s Kristem tam, kde jiní nemohou. Můžeš s ním projít všemi hlubinami starostí a běd a následovat ho téměř až do pustiny pokušení, když se ocitneš v tísni a těžkostech kvůli nedostatku chleba. To ať tě vždy povzbudí a potěší a učiní tě šťastným ve tvé chudobě, protože tvůj Pán a Mistr s tebou dokáže soucítit a také ti pomoci.

Dovolte mi, abych vám znovu připomněl, že byste měli být spokojeni, protože jinak byste popírali své vlastní modlitby. Ráno poklekáte a říkáte: „Buď vůle tvá!“ Když pak vstanete a chcete prosadit svou vlastní vůli a bouříte se proti ustanovení svého nebeského Otce, nečiníte tak ze sebe pokrytce? Jazyk tvé modlitby je v rozporu s pocity tvého srdce. Ať ti vždy stačí, když si uvědomíš, že jsi tam, kam tě Bůh postavil. Neslyšel jsi příběh o hrdinném chlapci na palubě hořící lodi? Když mu otec řekl, aby se postavil do určité části lodi, nechtěl se pohnout, dokud otec svůj příkaz neodvolal. Stál na místě, i když loď hořela. Ačkoli byl varován před nebezpečím, zůstal tam stát. Loď vyletěla do povětří a on ve své věrnosti zahynul. Má snad být dítě věrnější pozemskému rodiči než my svému Otci v nebesích? On vše nařídil pro naše dobro. Může snad na nás zapomenout? Věřme, že cokoli určí, je nejlepší. Volme raději jeho vůli než svou vlastní. Kdyby existovala jen dvě místa, místo chudoby a místo bohatství a cti, a já bych si mohl vybrat, bylo by mou výsadou říct: „Ne jak já chci, ale jak ty chceš.“

Nabízí se další úvaha. Jsi-li chudý, měl bys být se svým postavením spokojen, protože, to si piš, je pro tebe nejvhodnější. Tvůj úděl ti přisoudila neomylná moudrost. Kdybys byl bohatý, neměl bys tolik milosti jako nyní. Bůh možná věděl, že kdyby tě neučinil chudým, vůbec by tě nedostal do nebe, a proto tě nechal tam, kde jsi, aby tě tam mohl dovést. Předpokládejme, že po řece pluje loď o velké tonáži. V jedné části řeky je mělčina. Někdo by se mohl zeptat: „Proč vede kapitán svou loď hlubokou částí koryta?“ Odpověď by zněla: „Protože by ji vůbec nedostal do přístavu, kdybych ji neřídil tímto směrem.“ Stejně tak by se mohlo stát, že byste zůstali na mělčině a ztroskotali, kdyby vás váš božský kapitán nevedl vždy tou nejhlubší částí vody a nenutil vás plout tam, kde proud teče největší rychlostí. Některé rostliny odumírají, jsou-li příliš vystaveny slunci. Může být, že jsi zasazen v nějaké chráněné části zahrady, kde nemáš tolik slunce, kolik by sis přál, ale byl jsi tam vysazen jako rostlina z jeho vlastní spravedlivé výsadby, abys mohl přinášet dokonalé ovoce. Pamatuj si toto: Kdyby pro tebe byl jakýkoli jiný stav lepší než ten, ve kterém se nacházíš, Bůh by tě tam umístil. Postavil tě na nejvhodnější místo, a kdybys dostal po půlhodině možnost vybrat si vlastní úděl, nakonec by ses vrátil a řekl: „Pane, vyber za mě, protože já jsem si nevybral to nejlepší.“ Slyšeli jste možná starou Ezopovu bajku o lidech, kteří si stěžovali Jupiterovi na svá břemena, a bůh jim v hněvu přikázal, aby se každý zbavil svého břemene a vzal si to, které by se mu zamlouvalo nejvíc. To všichni učinili. Jeden muž měl chromou nohu a myslel si, že by se mu lépe dařilo, kdyby měl slepé oko. Muž, který měl slepé oko, si myslel, že by mu bylo lépe, kdyby musel snášet chudobu, a ne slepotu, zatímco muž, který byl chudý, si myslel, že chudoba je nejhorší z nemocí. Nevadilo mu tedy vzít na sebe nemoc bohatého muže, jen když mohl mít jeho bohatství. A tak všichni prošli změnou. Ale bajka vypráví, že za hodinu byli všichni zase zpátky a prosili o navrácení svého původního břemene, protože zjistili, že je mnohem lehčí než to, které si sami vybrali. Totéž byste shledali i vy. Buďte tedy spokojeni. Lepší úděl nemůžete mít. Vezměte svůj kříž. Nemůžete procházet lepší zkouškou, než jakou už procházíte. Je pro vás tou nejlepší, nejlépe vás proseje, nejvíce vám prospěje a ukáže se jako nejúčinnější prostředek k tomu, abyste se stali dokonalými v každém dobrém slově a skutku k Boží slávě.

A jistě, moji drazí bratři, kdybych měl dodat ještě jeden argument, proč byste měli být spokojeni, byl by to tento: Ať už je vaše trápení jakékoliv, není na dlouho. Možná nemáte žádný majetek na zemi, ale máte velký majetek v nebi a možná bude tento majetek v nebi o to větší, že jste museli snášet chudobu zde dole. Možná máte sotva střechu nad hlavou, ale v nebi máte sídlo, dům, který nebyl vytvořen rukama. Vaše hlava může často ležet bez polštáře, ale jednoho dne bude nosit korunu. Možná máte na rukou puchýře od namáhavé práce, ale jednoho dne budou rozechvívat struny zlatých harf. Možná často večeříte jen hrách a kroupy, ale tam budete jíst chléb v Božím království a zasednete ke svatební večeři Beránkově.

„Cesta může být drsná, ale nemůže být dlouhá, a tak ji uhladíme nadějí a rozveselíme písní.“

Ještě chvíli a bolestný konflikt skončí. Odvahu, souputníci, odvahu. Vítěze čeká zářivé roucho. Odvahu, bratře, odvahu, možná zbohatneš dříve, než se zdá. Snad už je jen krok mezi tebou a tvým dědictvím. Možná se vrátíš domů, možná se budeš třást v chladném březnovém větru, ale ještě před svítáním můžeš být v lůně svého Mistra. Smiř se tedy se svým údělem, smiř se s ním. Dítě krále, které má za hvězdami bohatství, ať nereptá jako ostatní. Nejsi přece tak chudý, jako jsou ti, kdo nemají naději. I když se může zdát, že jsi chudý, jsi bohatý. Nedovol, aby tě tvoji chudí sousedé viděli sklíčeného. Ať na tobě vidí onen svatý klid, onu sladkou odevzdanost, onu milostivou poddajnost, která činí chudáka slavnějším než toho, kdo nosí korunu, a pozvedá syna země z jeho venkovského příbytku a staví ho do nebeského království mezi knížata královské krve. Buďte šťastní, bratři, buďte spokojení. Bůh chce, abyste se naučili být spokojeni s tím, co máte.

A nyní jen jedno nebo dvě slova k TRPÍCÍM. Všichni lidé se rodí k zármutku, ale někteří se rodí k jeho dvojnásobné porci. Jako mezi stromy, tak i mezi lidmi jsou různé druhy. Zdá se, že cypřiš byl stvořen zvlášť k tomu, aby stál u hlavy hrobu a plakal, a také někteří muži a ženy jako by byli stvořeni záměrně k tomu, aby plakali. Jsou to Jeremijášové naší generace. Často nejsou ani hodinu bez bolesti. Jejich ubohá unavená těla se vlečou bídným životem, nemocná snad už od narození. Trpí nějakým smutným neduhem, který jim nedovolí poznat veselí a skotačení mládí. Dospívají do smutku a každý rok utrpení jim zaráží radlici hlouběji do čela a oni mají sklon – a kdo jim to může mít za zlé? – reptat. Říkají: „Proč jsem nemocný? Nemohu se těšit z radostí života jako ostatní, proč to tak je?“ „Ach!“ vzdychne ubohá sestra. „Trápí mne souchotiny, z té podlé nemoci jsem celá sešlá. Jdu do Božího domu a sotva popadám dech. Sedím zde vyčerpaná horkem, jak je tu přeplněno, a pak jdu domů, kde mě čeká každodenní práce, která je pro mě příliš těžká. Na lůžku nedocházím odpočinku a v noci mě děsí vidiny a zlé sny – proč tomu tak je?“ Říkám, že jestliže tito bratři a sestry truchlí, nemůžeme jim to mít za zlé, protože když jsme nemocní, špatně to snášíme a reptáme víc než oni. Obdivuji trpělivost, protože cítím, že jí sám nejsem schopen. Když vidím člověka, který trpí a trpí statečně, často se v jeho přítomnosti cítím malý. Divím se, ano, obdivuji a miluji toho člověka, který dokáže snášet bolest a málo o ní mluví. Když my, od přírody zdraví a silní, trpíme, těžko to snášíme. Caesar se svíjel jako nemocná dívka a stejně tak někteří z těch nejsilnějších, když byli sraženi na kolena, zatímco ti, kdo neustále snášejí utrpení, je snášejí jako hrdinové. Jsou to mučedníci bolesti, a přesto nevydají ani hlásku. Třeba dobrý Jan Kalvín. Po celý svůj život ho trápily nemoci, hned několik. Jeho vizáž v mládí, jak lze soudit z různých portrétů, vykazovala známky zchátralosti, a ačkoli žil dlouho, zdálo se, jako by měl už zítra zemřít. Je známo, že v nejhlubší agónii, kdy trpěl silnými bolestmi páteře a akutními projevy své nemoci, jediný výkřik, který kdy vydal, byl: „Domine usquequo? Jak dlouho, Pane? Jak dlouho, Pane?“ Nikdy neužil silnější výraz. Ale my se vzpínáme proti bodcům, reptáme a stěžujeme si. Bratři a sestry, napomínám vás, abyste byli spokojení. Vaše bolesti jsou ostré, avšak „jeho ran je méně než vašich zločinů a jsou lehčí než vaše viny“. Kristus vás vysvobodil z pekelných bolestí. Proč by si měl živý člověk stěžovat? Dokud jsi mimo peklo, můžeš ke svým nářkům mísit vděčnost.

Kromě toho pamatuj, že všechna tato utrpení jsou menší než jeho utrpení. „To jste nemohli jedinou hodinu bdít se mnou?“ On visí na dřevě s bídou celého světa ve svých útrobách, a ty nemůžeš snést tyto menší rány, které na tebe dopadají? Pamatuj, že všechna tato kárání slouží k tvému dobru. Všechny tě připravují. Každý úder Otcovy hole tě přibližuje k dokonalosti. Plamen ti neubližuje, jen tě pročišťuje a odstraňuje tvou nečistotu. Také by ses neměl bouřit kvůli požehnáním, která ti tvá bolest a nemoc již přinesly. „Dokud jsem se nepokořil, bloudíval jsem, nyní dodržuji, co jsi řekl.“ Skrze svou nemoc jsi uviděl více z nebe, než bys kdy uviděl jako zdravý. Když jsme zdraví, jsme jako lidé v hliněné chýši – nevidíme mnoho světla. Ale když přijde nemoc, otřese chýší, bláto popraská a proutí ve stěně se rozechvěje. Objeví se jedna nebo dvě trhliny a začne prosvítat nebeské světlo. Nemocní vidí mnohem více slávy než zdraví lidé. Naše tvrdé srdce, když jej nic neruší, hrubne. Když jsou všechny struny naší harfy povolené, vydávají lepší hudbu, než když jsou dobře napjaté. Existují nebeské tóny, které k nám nedolehnou jinak, než když jsme zavřeni v potemnělé komůrce. Hrozny musí být vylisovány, než se může začít zpracovávat víno. Průchod pecí je nutný k tomu, abychom byli na světě k něčemu užiteční. Stali by se z nás ti největší ubožáci, kdybychom občas neonemocněli. Možná, že vy, kdo jste často zkoušeni a často trpíte, byste na Kristově vinici neměli skoro žádnou cenu, kdyby nebylo této zkoušky vaší víry. Jste z kvalitního železa, ale kdybyste nebyli dobře nabroušeni, nebyli byste nástrojem vhodným k Mistrovu použití a nakonec byste zrezivěli. Kdyby tě vždy uchránil utrpení, často by ti chyběly ony sladké likéry, které Lékař duší podává svým umdlévajícím pacientům.

Buďte tedy spokojení. Mám však pocit, že nemám právo něco takového říkat, protože sám nejsem nemocný. Když jsem před vás kdysi vystoupil z utrpení bledý, hubený, slabý a churavý, vzpomínám si, že jsem vás oslovil textem, který přinesl požehnání někomu daleko v Americe: „I když snad máte ještě nakrátko projít zármutkem rozmanitých zkoušek.“ Myslím, že jsem vám tehdy mohl zcela oprávněně říci: „Buďte spokojeni s tím, co máte.“ Ale teď, když sám netrpím, mám pocit, že to nemohu vyslovit s takovou smělostí jako tehdy. A přesto, bratři a sestry, snažte se, pokud můžete, napodobit milovaného apoštola Pavla. „Naučil jsem se být spokojený s tím, co mám.“

Než vás propustím, ještě jedna věta. Vy, kdo nemilujete Krista, uvědomte si, že jste nejubožejší lidé na světě. Ačkoli se možná považujete za šťastlivce, nikdo z nás by si nevyměnil místo s tím nejlepším z vás. I kdybychom byli velmi nemocní, velmi chudí a na pokraji hrobu a vy byste do toho vstoupili a řekli nám: „Pojď, vyměním si to s tebou. Budeš mít mé zlato a stříbro, mé bohatství a mé zdraví,“ neexistuje jediný živý křesťan, který by si s vámi místo vyměnil. Nezdržovali bychom se nějakým přemýšlením, hned bychom vám dali odpověď: „Ne, jděte si svou cestou a těšte se z toho, co máte, ale všechny vaše poklady jsou pomíjivé, brzy nebudou. My si ponecháme své utrpení a vy si ponechte své blyštivé hračky.“ Svatí nezažijí jiné peklo než to, čím procházejí zde na zemi, a hříšníci nezažijí jiné nebe než to, co mají zde v tomto ubohém lopotném světě. My máme své utrpení zde a svou slávu potom, vy můžete mít svou slávu zde, ale utrpení budete mít na věky věků. Bůh vám dej nové srdce a správné smýšlení, živou víru v živého Ježíše a pak bych vám řekl to, co jsem řekl ostatním: Buďte spokojeni s tím, co máte.