Žijeme v době materialistického nazírání na člověka. Člověk je chápán jako pouhý biologický organismus a psychické děje jsou vnímány jako chemické reakce v lidském mozku. Víra v nehmotnou duši byla vykázána do středověku. Vše duševní se zdá být vysvětlitelné hmotnými procesy. Dokonce i v křesťanství vidíme trend popisovat člověka jako nedělitelnou jednotu, s cílem vyhnout se učení o nehmotné duši člověka. Argumentuje se, že dvousložkový pohled, tedy rozlišování mezi tělem a duší, byl typický pro řeckou filozofii. V pohledu nedělitelné jednoty je rozlišování mezi tělem a duší jako dvěma rozdílnými skutečnostmi neudržitelné. Oddělování tělesného od duševního či duchovního je údajně umělé. Důležitá má být jednota lidské bytosti.

Nicméně Bible nás na mnoha místech, jak ve Starém, tak v Novém zákoně přesvědčuje o tom, že podstata člověka je dvousložková – hmotná i nehmotná.

Nefeš a ruach v SZ

Již ve Starém zákonu najdeme mnoho míst, které takový názor podporují. V této části Písma najdeme dva důležité pojmy – nefeš (duše) a ruach (duch).

Nefeš (נֶ֫פֶשׁ‎) se vyskytuje 754krát a vztahuje se primárně k lidským bytostem. Slovo má tři základní významy: princip života, různé přenesené významy a lidská duše, která odchází v okamžiku smrti a vrací se k životu při zmrtvýchvstání. Slovo nefeš se vztahuje k životu samotnému:

V krvi je život (nefeš) těla. (Lv 17,11)

Má také vztah k lidské osobě, která odchází v okamžiku smrti do nehmotného posmrtného života. Svědčí o tom následující texty Genesis 35,18:

Když její duše vycházela – neboť umírala… (Gn 35,18 ČSP)

Natáhl se třikrát na chlapce a volal k Hospodinu: Hospodine, můj Bože, ať se vrátí duše tohoto chlapce do jeho nitra. (1Kr 17,21 ČSP)

Smrt a vzkříšení jsou často vyjadřovány v podobě odchodu a návratu duše. 

Slovo ruach (רוּחַ) je často překládáno jako duch. Vyskytuje se 361krát. Podle Brownova lexikonu Starého zákona lze najít devět významů tohoto slova, kromě jiných Boží Duch, princip života v lidech, nehmotný (odtělesněný) duch, dech, vítr aj.

Význam ruach a nefeš se částečně překrývají. Ovšem jsou rozdíly, kdy se ruach přednostně vztahuje k Bohu. Ruach v tomto smyslu se vztahuje k větru jako obrazu neviditelné aktivní Boží moci:

Duch Boží se vznášel nad vodami. (Gn 1,2 ČSP)

Je to také životní síla, která proniká a oživuje, resp. dává život a vědomí:

… Hospodina, který roztáhl nebesa, založil zemi a vytvořil ducha člověka v jeho nitru. (Za 12,1 ČSP)

Je to Bůh, který poskytuje a odnímá ruach, podstatu života:

Kdyby zaměřil svou pozornost na sebe, vzal k sobě svého ducha a svůj dech, všechno tvorstvo společně naposled vydechlo a člověk se obrátil v prach. (Jb 34,14–15 ČSP)

Proroctví Ezechiele 37 popisuje, jak Bůh oživuje vyschlé kosti. Oživuje je Boží ruach, který je přeměňuje na živé osoby. Vidíme zde paralelu ke stvoření člověka v Gn 2,7, kde Bůh vdechuje nešamah (což je synonymum pro ruach) do již zformovaného těla. V obou případech složka, kterou přidává Bůh k hmotnému tělu, oživuje tělo, dává mu život. Naopak po smrti tato nemateriální složka odchází z člověka:

Až se navrátí prach na zem tak, jak dříve byl, a duch (ruach) se navrátí k Bohu, který jej dal. (Kaz 12,7)

Naděje zmrtvýchvstání ve SZ

Již ve světle těchto několika vybraných veršů je zřejmé, že starozákonní texty dávají solidní oporu pro podvojný (dualistický) pohled na člověka. Člověk má stránku materiální a nemateriální, která bývá označována jako nefeš nebo ruach, přičemž se obě slova do značné míry významově překrývají.

Již ve Starém zákoně se také objevuje přežívání lidské osoby po smrti v odhmotněné či odtělesněné podobě. Mrtví v šeolu (místě zemřelých) jsou pojmenováni jako refaim, což je někdy překládáno jako „stíny“. V některých případech je posmrtný stav chápán jako odtělesněné přežívání se sníženým vědomím:

… není činnost ani úmysl ani poznání ani moudrost v podsvětí, kam odcházíš. (Kaz 9,10 ČSP)

Jindy je tento stav aktivní, a to značně:

Podsvětí dole se třese na tebe, vstříc tvému příchodu; zburcovalo kvůli tobě nebožtíky… (Iz 14,9 ČSP)

Starozákonní texty také přinášejí naději zmrtvýchvstání, které bude následovat po smrti. Nejznámější je text z Jóba 19,25 a 27:

Můj Vykupitel žije, to jedno vím, a že nakonec se nad prachem postaví… Já ho uvidím vlastníma očima, ne někdo cizí, ale já – srdce mi touhou umírá! (B21)

Jiný text je z Daniele:

Tehdy se probudí mnozí, kdo v prachu země spí. Jedni k věčnému životu, jiní k hanbě, pro věčnou výstrahu. (Da 12,2 B21)

Když shrneme učení Starého zákona, můžeme konstatovat, že 1) nefeš resp. ruach představují nehmotnou stránku člověka, která po smrti odchází, avšak existuje dále a vrací se zpět. Obojí představuje jednotící místo nehmotné lidské totožnosti, která je základem různých myšlenkových pochodů a projevů života. 2) Při spojení duše, resp. ducha s masem a kostmi vzniká živá lidská bytost. Zmrtvýchvstání znamená opětovné ztělesnění ducha, resp. duše:

Tvoji mrtví ožijí, moje mrtvoly vstanou. Probuďte se a jásejte, obyvatelé prachu, protože tvoje rosa je rosou světla úsvitu a země vyvrhne nebožtíky. (Iz 26, 19 ČSP)

Duše a duch v Novém zákonu

Když obrátíme pozornost k svědectví novozákonních textů, je patrné, že podvojný pohled na podstatu člověka je ještě přesvědčivější. I když Nový zákon nikde nerozebírá člověka z filozofického hlediska, vyskytují se zde řecká slova jako psyché (ψυχή) – duše a pneuma (πνεῦμα) – duch. Význam těchto slov je různý, ale v mnoha případech jde o nemateriální stránku lidské osoby. V období mezi oběma zákony existovaly v judaismu různé názory na to, co se děje s člověkem po smrti. Mezi farizei byl rozšířen názor, že duše, resp. duch v okamžiku smrti opouští tělo, vstupuje do přechodného odhmotněného stavu a očekává na zmrtvýchvstání těla. Mrtví v přechodném stavu mají vědomí a jsou aktivní. Zmrtvýchvstání je chápáno jako spojení duše a těla do nové podoby tělesné existence. Pán Ježíš, stejně jako později apoštol Pavel, byli ve svých rozpravách se židy názorově na straně farizeů v odlišení od saduceů, kteří existenci vědomého přežívaní lidské osoby po smrti odmítali.

Saduceové versus farizeové

Existují dvě významná místa, která potvrzují postoj Pána Ježíše a apoštola Pavla. Prvním z nich jsou slova zapsaná u Matouše 22,23–32. Čteme zde, jak saduceové, kteří nevěřili ve zmrtvýchvstání, přistoupili k Ježíši a líčili mu příběh o sedmi bratřích, kteří postupně zemřeli bezdětní a zanechali svou ženu dalšímu z nich. Otázka, kterou kladli Ježíši, se týkala ženy:

Kdo z těch sedmi ji tedy bude mít za manželku, až přijde vzkříšení? Měli ji přece všichni! (v. 28 B21)

Pán Ježíš odpověděl:

Mýlíte se, protože neznáte Písma ani Boží moc. Po vzkříšení se lidé nežení ani nevdávají, ale jsou jako andělé v nebi. Ale pokud jde o vzkříšení z mrtvých – copak jste nečetli, jak vám Bůh řekl: „Já jsem Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův?“ On není Bohem mrtvých, ale živých!  (v. 29–32 B21)

Pán Ježíš dal saduceům jasně najevo, že kdyby Abraham, Izák a Jakob žili, zemřeli a přestali existovat, text by zněl jinak: „Byl jsem Bůh Abrahamův…“ Ježíš však říká: „Já jsem Bůh Abrahamův…“ To znamená, že on je stále jejich Bohem, protože oni, ačkoliv zemřeli, nadále existují. Pán Ježíš tímto svým výrokem potvrzuje existenci člověka po smrti v odhmotněném či odtělesněném stavu.

Druhý text je zapsán ve Skutcích 23,6–9 a popisuje Pavlovo vystoupení před židovskou veleradou. Apoštol Pavel věděl, že jednu část velerady tvoří saduceové a druhou část farizeové. V této situaci začíná mluvit o vzkříšení:

„Muži bratři, já jsem farizeus, syn farizeů. Jsem souzen pro naději a vzkříšení mrtvých.“ Když to řekl, nastala hádka mezi farizeji a saduceji a shromáždění se rozdělilo. Saduceové totiž říkají, že není vzkříšení, ani andělé, ani duchové, kdežto farizeové to všechno vyznávají. Nastal veliký křik a někteří učitelé Zákona ze strany farizeů povstali a začali prudce namítat: „Nenacházíme na tomto člověku nic zlého. Co když k němu promluvil duch nebo anděl?“ (Sk 23,6–9 ČSP)

V 8. verši se Pavel hlásí k učení o zmrtvýchvstání, které vyznávali farizeové, tedy k „životu po smrti“. To znamená, že po smrti následuje přechodné období v odtělesněném stavu, po němž přijde všeobecné vzkříšení těla. Důraz je zde kladen na odhmotněný přechodný stav, protože Pavel se snažil přesvědčit své posluchače, že slyšel, jak k němu promluvil někdo, kdo je po smrti (v tomto případě Pán Ježíš).

Rozdílnost od řeckého platonismu

V Novém zákonu existuje mnoho dalších míst, jak pavlovských, tak jiného autorství, které ukazují na podvojnou podstatu člověka. Jedno z nich je zapsáno v 1. Petrově 3,18–20 (B21):

Vždyť i Kristus, sám spravedlivý, jednou trpěl za hříchy nespravedlivých, aby vás přivedl k Bohu. V těle podstoupil smrt, ale v Duchu dostal život. Tehdy přišel kázat duchům v žaláři – těm, kteří kdysi za Noemových dnů nechtěli uposlechnout, zatímco Bůh trpělivě čekal…

Existuje více interpretací uvedeného textu, ale nejpravděpodobnější se jeví, že Kristus v období mezi svou smrtí a zmrtvýchvstáním kázal odtělesněným duchům kdysi zemřelých lidí.

Dalším místem je oddíl o Ježíšově proměnění, kde se zjevují Elijáš (který nikdy nezemřel) a Mojžíš, který zemřel, spolu s Pánem Ježíšem (viz Mt 17,1–13). Nejpřirozenějším výkladem tohoto textu je trvalá existence Mojžíše a Elijáše v přechodném stavu a jejich zjevení ve viditelné podobě na hoře proměnění. 

Ve 2. Korintským 12,1–4 popisuje Pavel svůj zvláštní zážitek, o kterém neví, zda se uskutečnil v těle nebo ve stavu přechodného odtělesnění (snad po jeho smrti?). Už samotný fakt, že Pavel připouští možnost existence v odtělesněném stavu, ukazuje na skutečnost, že Pavel nevnímal svou osobu (své „já“) jako totožnou se svým tělem. Důvodem je, že Pavel vnímá sám sebe jako nehmotného ducha či duši, které jsou sjednoceny s hmotným tělem.

Zde je třeba poznamenat, že biblické chápání podvojné podstaty člověka (tedy těla a duše/ducha) není totožné s platónským (řeckým) pojetím. Platonisté zastávali tzv. radikální dualismus, který vnímal tělo jako méněcenné, či dokonce špatné (v určitém smyslu jako vězení pro duši). Duše byla vnímána jako nesmrtelná sama o sobě bez potřeby být udržována Bohem a odtělesněný stav jako ideální stav v nebi bez potřeby zmrtvýchvstání těla. Biblický dualismus není totožný s řeckým (zejména platónským) dualismem, jak bývá někdy namítáno kritiky dualistického chápání člověka.

Realita duše

Jednou z největších záhad ve vesmíru je existence vědomí. Materialističtí vědci si lámou hlavu nad tím, jak pouhá hmota – ve své podstatě hmotné částice – v určitém okamžiku vytvořila vědomí. Vědomí je radikální novinka, kterou nelze odvodit z velkého třesku na začátku vesmíru ani z jiných evolučních procesů. Materialismus má obrovské problémy s vysvětlením vzniku vědomí. Z daného pohledu je Boží existence mnohem lepším vysvětlením pro vznik omezeného vědomí ve stvořeních, jako je člověk a některá zvířata. Vědomí v těchto stvořeních je velmi silným argumentem pro Boží existenci.

Materialisté se snaží spojovat různé duševní stavy s činností mozku. Je však obtížné vysvětlit tímto způsobem podstatu vědomí člověka. Neurověda nám poskytuje mnoho informací, jak funguje mozek, ale neříká vůbec nic o tom, co je vědomí a co je ono „já“, které v sobě vnímáme.

Existují neurovědci (John Eccles, Jeffrey Schwartz, Mario Beaureguard, Eben Alexander aj.), kteří zkoumali mozek, a přitom jsou přesvědčeni o podvojné podstatě člověka. Znalosti z neurovědy jim nejsou překážkou, aby o duši uvažovali jako zvláštním jsoucnu. Neurověda je také zcela bezvýznamná ve vztahu k vysvětlení různých zážitků klinické smrti (prožitků blízké smrti). Tyto zážitky negují zažité schéma, že jsou určité oblasti mozku odpovědné za určité stavy našeho vědomí. Ukazují naopak na skutečnost, že je to duše, která je nositelem vědomí, a nikoliv mozek.

Dvě, nebo tři složky?

Někteří křesťané zastávají tzv. třísložkový pohled na člověka (tj. tělo, duše a duch). Argumentují při tom biblickými verši (např. 1Te 5,23; L 1,46–47; Žd 4,12). V 1. Tesalonickým 5,23, kde Pavel píše o zachování celého ducha, duše i těla bez poskvrny k příchodu Pána, je však důraz položen na zachování celého člověka (tj. různých jeho aspektů) od poskvrny. Když Marie v Lukášově evangeliu říká, „má duše velebí Pána a můj duch se rozveselil nad Bohem, mým Spasitelem“, nejsou duše a duch rozdílné podstaty (tj. obojí má nehmotnou podstatu). Stejně tak, když autor listu Židům píše, že Boží slovo „proniká až do rozdělení duše a ducha, kloubů a morku, a je schopné rozsoudit myšlenky a postoje srdce“ (ČSP), neznamená to, že duch a duše mají rozdílnou podstavu. Oba pojmy mají nehmotnou podstatu, stejně jako klouby a morek mají hmotnou podstatu. Jak duše, tak duch tvoří nehmotnou podstatu člověka. Když vezmeme v úvahu mnoho textů, které ukazují na podvojnou podstatu člověka (tj. hmotnou a nehmotnou), je třísložkový pohled na člověka spíše zavádějící. V historii křesťanství to byl odrazový můstek pro různé hereze.

To ovšem neznamená, že by dvousložkový pohled negoval existenci ducha člověka. Ve dvousložkovém pojetí člověka je duch chápán jako schopnost či kapacita duše. Duch je schopnost duše, skrze kterou člověk (osoba) vytváří svůj vztah s Bohem:

… obnov v mém nitru pevného ducha. (Ž 51,12)

Sám Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti. (Ř 8,16 B21)

Obnovujte ducha své mysli. (Ef 4,23 B21)

Před znovuzrozením duch existuje a je schopen určitého povědomí o Bohu. Avšak většina schopností v této oblasti je mrtvá a nefunkční. Po znovuzrození nám dává Bůh nové schopnosti ducha (viz Ř 8,16). Tyto schopnosti musí být rozvíjeny a přiživovány, aby mohl růst.

Závěr

Jako lidé jsme byli stvořeni k Božímu obrazu. Protože v nás je Boží dech (ruach), máme duši, která má nesmírnou hodnotu. Pán Ježíš říká:

Vždyť co člověku prospěje, získá-li celý svět, ale uškodí své duši? Anebo co dá člověk výměnou za svou duši? (Mt 16,26)

 Naše studium nám mělo připomenout skutečnost, že nejsme pouhá hmota, nýbrž v sobě máme něco mimořádného – duši, která je nositelem vědomí a mnoha dalších schopností. Proto bychom měli o svou duši pečovat, chránit ji a také usilovat ze všech sil, aby byla naše duše zachována od zlého a mohla jednou přebývat v místě blaženosti – v nebi, kde budeme mít nerušené společenství s naším Stvořitelem.

Text byl inspirován knihou J. P. Morelanda The Soul, How we know it’s real and why it matters