Boží svébytnost

Poprvé jsem slyšel slovo „svébytnost“, když jsem seděl ve třídě na semináři Trinity Evangelical Divinity School na hodinách Dr. D. A. Carsona. Během mých seminárních let byl mým poradcem a mnohokrát jsem ho slyšel říkat: „Za ta léta jsem se naučil, že si moji studenti nepamatují úplně všechno, co je učím... ale určitě mají tendenci pamatovat si věci, ze kterých jsem nejvíc nadšený!“ Dodnes si pamatuji, jak byl Dr. Carson nadšený, když vyučoval o Boží svébytnosti!

Boží svébytnost (aseita) znamená, že Bůh je věčně a zcela „sám ze sebe“. Slovo „aseita“ (česky svébytnost) pochází z latiny. Jde o slovo složené ze dvou kratších slov: „a“ (z) a „-se“ (sám). Mluvit o Boží aseitě tedy znamená říct, že Bůh je ze sebe a jedině ze sebe. Je naprosto svébytný – není závislý na ničem jiném než na sobě.

Když mluvíme o Boží svébytnosti, máme na mysli, že Bůh od věčnosti existuje zcela nezávisle na čemkoli jiném – zcela „ze sebe“ –, a proto je sám v sobě spokojený a potěšený. Je samozřejmé, že nejde o „sdílenou[i]“ Boží vlastnost (lidé tuto vlastnost s Bohem nesdílejí!). Nyní přistoupíme k popisu, jak jsem našel propojení této nauky s dalšími kategoriemi systematické teologie.

Co znamená Boží svébytnost pro stvoření světa?

Vzpomínám si, když mi bylo asi 6 nebo 7 let, jak jsme se v nedělní škole učili o stvoření (Genesis 1–2). Jedno z dětí se učitelky zeptalo: „Proč Pán Bůh stvořil Adama a Evu?“ Pamatuji si, že odpověděla asi takto: „Bůh stvořil Adama a Evu, protože se cítil osamělý a chtěl, aby s ním lidé byli a stali se jeho přáteli.“

Je to správná odpověď? Proč se Bůh rozhodl stvořit vesmír a lidské bytosti?

Učení o svébytnosti nám říká, že důvodem Božího rozhodnutí tvořit nemůže být nějaký nedostatek v Bohu. Nepotřeboval vesmír, aby byl šťastný. Nebyl bez nás osamělý! Proč tedy tvořil?

Boží stvoření vesmíru a lidských bytostí musí být hojným, radostným a milostivým přelitím jeho dobroty a laskavosti. Jak úžasná myšlenka! Boží stvoření musí být výsledkem jeho radostného potěšení sdílet a projevovat svou slávu v celém vesmíru a se všemi svými tvory!

Co znamená Boží svébytnost pro spasení hříšníků?

V Genesis 3 mohl Bůh s lidstvem oprávněně skoncovat! Adam a Eva žili v zahradě Eden, chodili s Bohem, těšili se z jeho stvoření a spravovali je a žili v dokonalém společenství se svým Stvořitelem. A v té strašné chvíli poslechli satanovy lži a vzbouřili se proti Slovu svého dobrého Boha. Bůh mohl lidstvo ze země vyhladit, ale neudělal to.

Místo trestu dostáváme v Genesis 3,15 protoevangelium, neboli první evangelium. Bůh hledí daleko do budoucnosti a slibuje, že Evino potomstvo – jeho vlastní Syn – rozdrtí pro svůj hříšný lid hadovi hlavu, a tak zničí satana, hřích a smrt! Otázka zní: Proč?

Rád bych předložil myšlenku, že učení o Boží svébytnosti nám dává jedinou odpověď: Bůh to dělá z čirého potěšení, že může prokázat svou milost! Jde o radostné přelití projevu jistých součástí Božího charakteru, a to jeho milosrdenství a milosti.

Okamžitě po pádu Adama a Evy je Bůh potěšen, že prostřednictvím vykupitelského díla, které jeho Syn vykoná pro hříšníky, může zjevit svůj milosrdný charakter, což by se nestalo, kdyby hřích nevstoupil do světa. Jinými slovy, dílo vykoupení nám dává příležitost vidět Boží charakter a zpívat mu chválu, která by bez hříchu nebyla možná!

Můžete to vidět na písních zpívaných v nebi, jichž je apoštol Jan svědkem ve svých viděních ve 4. a 5. kapitole Zjevení. Ve Zjevení 4 vidí a slyší andělské bytosti, jak zpívají Bohu Otci jako Stvořiteli. Už jen kvůli stvoření si Bůh zaslouží slávu a chválu! Ve Zjevení 5 však Jan slyší anděly zpívat „novou“ píseň. Co je na ní nového? Je to píseň chvály Beránkovi – konkrétně kvůli Kristovu dílu vykoupení skrze kříž.

Proč se svébytný Bůh rozhodl zachránit hříšníky, kteří se proti němu vzbouřili? Dělá to z čiré radosti, že může prokázat svou milost.

Co znamená Boží svébytnost pro to, co od nás chce?

Lze tvrdit, že jde o nejdůležitější otázku života: Co chce ode mě Bůh, který mě stvořil? Myslím, že při úvahách o jeho svébytnosti poskytuje Boží odpověď na danou otázku právě Izajáš 66,1–2:

Tak praví Hospodin: „Nebe je můj trůn a země je podnož mých nohou; jaký dům mi chceš postavit a jaké je místo mého odpočinku? To všechno učinila má ruka, a tak to všechno vzniklo, prohlašuje Hospodin. Ale toto je ten, na koho pohlédnu: ten, kdo je pokorný a zkroušený v duchu a chvěje se před mým slovem.“

Co ode mě svébytný Bůh chce? Bůh říká: „Všechno jsem stvořil já. Nepotřebuji tvůj chrám ani žádný jiný dům, který bys mi mohl postavit. Samotná země je pro mě jako podnož!“

To bylo mimochodem v příkrém rozporu s pohanskými božstvy kenaanských národů. Panovalo přesvědčení, že jejich modly se opírají o oběti a rituály, které jim přinášeli jejich stoupenci. Bůh prostřednictvím proroka Izajáše říká: „Já takový nejsem!“ V Žalmu 50 dokonce objasňuje, že nejí býky ani kozly, které mu jeho lid přináší v oběť.

Pokud tedy Bůh od nás nic nepotřebuje, co vlastně od nás chce? Podle Izajáše 66,2 chce prostě, abychom byli „pokorní a zkroušení“ a abychom se „chvěli“ před jeho „Slovem“. Bůh má zalíbení v lidech, kteří se v něm pokorně radují a chvějí se v úctě i radosti před jeho životodárným Slovem.

Učení o Boží svébytnosti tedy jasně ukazuje, co přinášíme do našeho vztahu s Bohem. Co je ta jediná věc, kterou musíme nabídnout a kterou nemá? Jednoduše naše potřeby. Přinášíme svébytnému Bohu absolutní opak svébytnosti. Přinášíme mu svůj hřích a své potřeby. Jak napsal Jonathan Edwards: „Jediná věc, kterou přispíváme ke svému spasení, je hřích, který ho činí nezbytným.“ A Bůh Otec nám v Kristu s radostí odpouští a zároveň nás přijímá za syny a dcery.

Co znamená Boží svébytnost pro věčnost, která nás čeká?

Kdybychom se přenesli o milion let dopředu a ocitli se s Ježíšem a Božím lidem v novém nebi a na nové zemi, co nám Boží svébytnost říká o této věčné existenci?

Můžeme dojít k závěru, že Bůh rozhodně nepotřebuje, abychom „hospodařili“ v novém nebi a na nové zemi! Apoštol Pavel nám říká, že jednoho dne budeme „soudit anděly“, a Jan nám říká, že budeme „kralovat s Kristem“. Ale není to tak, že by Bůh potřeboval naši pomoc při svém věčném soudu a kralování.

Z toho musíme vyvodit následující závěr: Bůh si jistě přeje sdílet svou slávu, a dokonce i svou vládu se svým vykoupeným lidem, a to po celou věčnost. Když přemýšlíme o věčném životě, který se před námi rozprostírá, měli bychom si pamatovat, že náš Spasitel se s námi rád dělí o svou radost – přijímá nás do své slávy a nabízí nám věčně naplňující práci a uctívání.

Bůh to nedělá z jakési potřeby nebo nedostatku, ale ze své hojné milosti a čiré radosti.

Vidíte, jak se popisovaná Boží vlastnost dotýká mnoha různých aspektů křesťanského učení?

Křesťane, jde o Boží vlastnost, která by tě měla přimět říct o Bohu: „To je ale Bůh! Nepotřebuje nás, ale těší ho, že nám může darovat sám sebe skrze vykupitelské dílo svého Syna.“ A po celou přicházející věčnost se budeme podílet na radosti a vládě svébytného Boha, který sdílel sám sebe s těmi, kdo ho tak zoufale potřebují.