Jedna z nejznámějších slov Nového zákona nacházíme v prologu k evangeliu podle Jana:

„Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh.“

Tak je aspoň překládá Český ekumenický překlad (ČEP) i všechny ostatní běžné české překlady (ČSP, B21, BKR atd.). Ale možná jste se někdy (chtě nechtě) dali do rozhovoru se svědky Jehovovými. Ti, jak známo, mají i svůj vlastní překlad Bible – Překlad Nového světa (PNS), kde jsou tato slova přeložena následovně:

„Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha, a to Slovo bylo bohem.“

Klíčová otázka tedy zní, zda překládat slovo „bohem“ s malým či velkým „B“. Na první pohled se to může zdát jako naprosto malicherná otázka, obzvláště lidem mimo křesťanské kruhy. Je však daleko důležitější, než by se mohlo zdát. Jak sami svědkové vysvětlují, Ježíš není všemohoucí Bůh. Nemůže být všemohoucí Bůh, jelikož Bůh je jen jeden. Ježíš je Boží stvoření. Mocná, „božská“ bytost, kterou Jehova stvořil na počátku věků a skrze kterou stvořil svět. Křesťané však vyznávají, že Ježíš je skutečný, pravý, všemohoucí Bůh. On a Otec jsou jedno. Sdílí stejnou božskou podstatu.

Jak tomu tedy je? Pro lepší pochopení se musíme podívat pod povrch českého překladu do řeckého originálu. V řečtině stojí:

Ἐν ἀρχῇ ἦν ὁ λόγος, καὶ ὁ λόγος ἦν πρὸς τὸν θεόν, καὶ θεὸς ἦν ὁ λόγος.

První dvě půlky verše jsou v podstatě identické jak v řečtině, tak v běžných překladech a stejně tak v PNS. Rozpor se nachází v poslední části tohoto verše (καὶ θεὸς ἦν ὁ λόγος). První rozdíl je ve slovosledu. V řeckém znění stojí: A BŮH BYLO SLOVO. Tento překlad by byl však poněkud krkolomný, ne-li nesprávný. Před slovem (λόγος) stojí totiž určitý člen (ὁ). Ten značí, že „slovo“ (λόγος) je podmět. Je tedy správné, dát jej na začátek a případně, doplnit v češtině pro zdůraznění i ukazovací zájmeno „to.“ Když tedy verš takto přeložíme, bude odpovídat slovosledu většiny překladů: „a to Slovo bylo Bůh.“

Zůstává však klíčová otázka, zda je správně „Bůh“ nebo „bohem.“ Naši jehovističtí přátelé v tomto bodě nesouhlasí se všemi běžnými českými a koneckonců i se všemi ostatními běžně používanými světovými překlady Bible. Jejich studijní pomůcky jim totiž vysvětlují, že podstatné jméno θεὸς [theos] zde na rozdíl od první části verše nemá určitý člen. Tvrdí, že pokud by „to Slovo“ mělo být vševědoucí Bůh, měl by ve verši před slovem Bůh stát určitý člen (ὁ θεὸς). Mají však pravdu? Nemají.

Jedná se o základní, ale zároveň zásadní nepochopení řecké gramatiky a teologické nuance, kterou Jan sděluje. Jak už bylo zmíněno, podmětem poslední věty je „to Slovo.“ Následuje sloveso být (εἰμί) v minulém průběhovém čase (ἦν). Toto sloveso zde popisuje vlastnost „Slova“ (Logu). Říká o něm, že je Bůh. Slovo „Bůh“ je zde tedy přísudek (jmenný):

„to Slovo“ (= podmět) je Bůh (= přísudek).

Z tohoto důvodu před slovem „Bůh“ nemůže stát určitý člen (ὁ). Pokud by tam byl, nebylo by jasné, co nebo kdo je vlastně podmět? Je jím Slovo či Bůh? Takto Jan velmi jasně a zřetelně sděluje, že je stále řeč o „Slově,“ které je „Bůh.“

Problém jehovistické interpretace se také odhaluje i v nekonzistentním uplatnění vlastní poučky, že pouze slovo Bůh (θεὸς) s určitým členem by mělo být přeloženo s velkým „B.“ Jen v Janově prologu (Jn 1,1–18) se slovo Bůh (θεὸς) objevuje 8krát ve verších 1, 2, 6, 12, 13, 18. Z toho pouze ve dvou verších s určitým členem (v. 1, 2). Čekali bychom, že tedy zbývajících 6 veršů bude PNS překládat s důsledně s malým „b.“ Není tomu tak. Pokud se nemluví o Ježíši, PNS vždy překládá slovo „Bůh“ s velkým „B“ a to i přesto, že mu chybí onen určitý člen. Vezměme si jako příklad verše 12, 13 a 18. V PNS stojí:

„Ale všem, kdo ho přijali, dal právo stát se Božími dětmi (τέκνα θεοῦ – bez členu), protože věřili v jeho jméno. A nenarodili se z lidských rodičů ani z přání těla ani z přání muže, ale z Boha (θεοῦ – bez členu) (v. 12–13)

„Boha (θεὸν – bez členu) nikdy nikdo neviděl. Jednorozený bůh (θεὸς – bez členu), který je po Otcově boku, nám ho přiblížil“ (v. 18).[1]

Když je řeč o Otci, je to „Bůh,“ ale když o Synovi, tak pouze „bůh.“ Nehledě na absenci oněch protěžovaných určitých členů. Nelze než podotknout, že se očividně jedná o dvojí metr.

Pojďme závěrem ještě krátce shrnout teologické důvody, proč se mnozí komentátoři historicky domnívají, že Jan volil ta nejlepší a nejdůmyslnější slova, která mohl.  Z tohoto verše je jasné, že zde máme Boha, který existuje od věčnosti. Na druhou stranu zde máme někoho, jmenovitě Logos, které je/existuje (vyjádřené průběhovým minulým časem slovesa být) celou tu dobu „u Boha“ (případně se dá překládat „s Bohem“). Jan nám tedy říká, že jsou tu dva, kteří jsou ve věčném společenství, ale přitom oba jsou Bůh.

Pokud by Jan přeci jenom dal onen určitý člen před slovo „Bůh,“ nejenom, že by se zamlžil jasný podmět věty, ale teologicky by zcela ztotožnil Logos s Bohem, u kterého je Logos od věčnosti. Toto ztotožnění by tak vedlo k sabelianismu, což je forma monarchianismu, neboli starověkého (heretického) učení, že Bůh je jen jeden, jak bytost, tak osoba. Pouze se v historii spásy „projevuje“ různými osobami, ať už jako Otec, Syn nebo Duch. Jan však ve svém prologu učí, že existují dvě osoby, jedna je Otec a druhá Logos, který u něho přebývá a který se stává člověkem (v. 14). Martin Luther tento verš výstižně shrnuje, když říká, že „proti Areiovi[2] svědčí fráze ‚Slovo bylo Bůh‘ a proti Sabelliovi zase ‚to Slovo bylo u Boha.‘“

Jan nám tedy v tomto verši úžasným, byť tajemným způsobem poodhaluje, že Logos (Ježíš Kristus) je Bůh, ale zároveň je v určitém slova smyslu od Boha (Otce) odlišný. V klasické křesťanské terminologii je soupodstatný s Bohem Otcem, sdílí stejnou božskou přirozenost, stejné božské vlastnosti, ale přesto s ním není zaměnitelný. Otec, Syna a Duch svatý – jeden všemohoucí Bůh, věčně existující ve třech osobách.