Ó hlubino bohatství a moudrosti i poznání Božího! Jak nevyzpytatelné jsou jeho soudy a nepostižitelné jeho cesty! „Kdo poznal Pánovu mysl a kdo se stal jeho rádcem?“ „Anebo kdo mu dal něco dopředu, aby mu to on musel odplatit?“ Vždyť z něho a skrze něho a pro něho jsou všechny věci. Jemu buď sláva na věky. Amen. (Ř 11,33–36)

Máme přes sebou text z listu Římanům, jedné z nejkrásnějších, nejhutnějších knih Nového zákona. Jde o velmi systematickou knihu, která je velmi často citována. Pokud se někdo z vás do hloubky zabývá teologií, víte, že list Římanům je z těch, které vždy budou citovány v teologických knihách. Zároveň jde o list, v němž se velmi často cituje ze Starého zákona, a to z celé řady starozákonních knih, ať už z Izajáše, z Jóela nebo z Mojžíšových knih. Díky tomu je kniha Římanům skutečně nádherná, a v našem textu právě přechází apoštol Pavel k doxologii, jinými slovy k oslavě Boha. Říkal jsem si, jestli není troufalé, abych já jakožto člověk limitovaný svou myslí a svými omezenými vědomostmi nazval kázání Oslava Boha. Lidé by možná čekali, že přijde Boží sláva na zem, ale přesně to zde Pavel dělá! Pavel zde přechází do doxologie, tedy oslavy Boha. Co však k tomu Pavla vede? Od čeho přechází? Přechází od teologie. Celých prvních jedenáct kapitol Římanům obsahuje velmi hutnou teologii. A tady skutečně přechází Pavel k doxologii z hutné, nádherné teologie úžasné knihy Římanům, která se skvěle hodí pro evangelizaci i pro vyučování či jakékoliv studium.

Víte, že když se řekne teologie, v některých sborech nebo v některých místech se lidé ošívají: „Netoužíme po jakémsi akademickém cvičení, to není nic pro nás.“ Ne, teologie je zcela jednoduše nauka o Pánu Bohu. A není bez zajímavosti, že list Římanům je kniha, která přináší reformaci, kdykoli je vykládána. Kam přichází tato kniha, tam přichází reformace. Když mluvíme o reformaci, představíme si Martina Luthera a říkáme si, ano, tak tady list Římanům nějak pomohl – při jeho osobním studiu přišla reformace. Taková věc se ovšem nestala jen jednou. Kdykoliv byl v historii církve tento list hlásán a studován, ať už se mu věnoval Augustin, či další osobnosti církevní historie až do dnešního dne, vždy můžeme vidět, že to přineslo reformaci v církvi.

V našem textu tedy Pavel přechází z teologie k doxologii. Proč je pro něho oslava Pána Boha najednou tak důležitá? Často ke mně lidé ve sboru přijdou s prosbou, abychom probírali praktické věci, jak plnit Boží příkazy a podobně. Ale kdybychom rovnou šli k praktickým věcem, které v listu Římanům začíná Pavel rozebírat od 12. kapitoly, viděli bychom řadu věcí, které máme činit, a řadu věcí, které nás činí řekněme dobrými lidmi a třeba i dobrými křesťany, ale jaksi by nám chyběl nějaký motor. Chyběla by nám hnací síla, správná motivace žít posvěcené životy. A tak se Pavel nejprve věnuje teoretické nauce, hutné teologii, kdy vysvětluje mnoho důležitých pravd, které jakožto věřící potřebujeme znát, ke chvále a vyvyšování Pána Boha. A to je úžasné. Snažím se nakazit lidi u nás ve sboru, aby je teologie vedla k doxologii, aby dobrá, hutná teologie vedla lidi k oslavování Pána Boha, aby se radovali v nádherných pravdách, které nám Boží slovo předává.

Teprve taková znalost povede mnohem krásněji a jednodušeji k praktickým věcem, k posvěcení podle Písma, že ano? Když se lidé ptají, co je Boží vůle pro můj život, odpověď je jednoduchá. Boží vůle pro náš život je naše posvěcení, tedy náš duchovní růst. A čemu člověk věří, tedy jakou má teologii, určuje, jak uctívá Pána Boha a jak žije svůj život. Také to určuje, s jakým postojem přijde do shromáždění a jak se třeba projevuje v soukromí, zejména o samotě.

Náš život ukazuje, jaká je naše teologie, čemu věříme o Bohu, jaké jsou naše představy. Proto apoštol Pavel nejenom tady v Římanům, ale i v dalších listech přichází nejprve s hutnou teologií. Především vyzdvihne Pána Boha, pak, řekněme, sníží nás hříšníky a teprve následně přejde k praktickým věcem, jak následovat našeho Pána, které pak i my věřící přijímáme s mnohem větší vděčností a radostí.

Stejně postupuje Pavel třeba v listu Efezským. V prvních třech kapitolách předkládá hutnou teologii, na konci 3. kapitoly se ve verších 20 a 21 nachází přechod k doxologii, kde máme napsáno:

Tomu pak, kdo je mocen podle síly, kterou působí v nás, učinit daleko více nade všechno, co žádáme nebo co si můžeme pomyslet, jemu buď sláva v církvi a v Kristu Ježíši po všecka pokolení věčnosti věků! Amen.

Teprve potom přechází Pavel k praktické části. Teologie má vést k uctívání a uctívání spolu s teologií určuje, jaký potom vedeme praktický život, jestli v něm skutečně oslavujeme Pána Boha. Nyní chápeme, jaký motor, jaká síla evangelia je pohonem našeho života, našeho uctívání, našeho chápání Pána Boha. Konečně se můžeme obrátit k našemu textu.

1.    Boží moudrost je nesrovnatelná

Ó hlubino bohatství a moudrosti i poznání Božího! Jak nevyzpytatelné jsou jeho soudy a nepostižitelné jeho cesty!

Všimněte si, jak nádherně Pavel přejde z těžkých nauk, které často vstřebáváme i celá léta, k uctívání Pána Boha. Na základě čeho začne Pavel oslavnou část textu? Na základě svého pochopení Boha a nauky o Bohu a pochopení sama sebe jakožto člověka. Něco z té moudrosti a hloubky svého listu předává samozřejmě i nám.

Ve svém listu Pavel vyložil, jak spravedlivý Bůh zachraňuje bezbožné a hříšníky. Vidíme, jak je na tom lidstvo, které může poznat, že Bůh je, ale přesto ho odmítá. Vidíme, že Boží hněv již je na člověku pro jeho odmítání, a vidíme, k jaké nemorálnosti vede bezbožnost. Později oslovuje lidi, kteří byli morálnější a náboženští a říkali si, že nepatří k těm nemorálním, k těm pohanům, ale Pavel je napomíná: „Vy morální, náboženští lidé. Myslíte si, že něco znáte? Myslíte, že vy jste jiní?“ A Pavel oslovuje všechny skupiny lidí: „Všichni jste stejní, plujete na jedné lodi.“ Ve 3. kapitole Římanům píše známá slova:

Není spravedlivého, není ani jednoho, není, kdo by rozuměl, není, kdo by horlivě hledal Boha. Všichni se odchýlili, společně se stali nepotřebnými, není, kdo by činil dobro, není ani jeden. (Ř 3,10)

Římská církev byla složená z židů i z pohanů a každý pocházel z jiných podmínek. Židé byli více náboženští, cítili se nadřazení a každý víme, jaké to je vyrůstat jako pohan. Ale Pavel jim ukazuje, že před Pánem Bohem jsou na tom všichni stejně. Že nikdo není spravedlivý, že nikdo nemůže přijít před Boha a říct: Pane Bože, já jsem tak dobrý a spravedlivý člověk, že nemůžeš jinak, musíš mě zachránit. Pavel do základů boří samospravedlivý postoj náboženských lidí, což vrcholí ve 23. verši:

Všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy. (ČEP)

Ukazuje, jak nepřekonatelná je vzdálenost mezi hříšným člověkem a svatým Bohem. Později v 5. kapitole v 6. verši říká Pavel úžasnou věc:

Vždyť když jsme ještě byli bezmocní, zemřel Kristus v určený čas za bezbožné.

Když jsme ještě byli bezmocní, nemohli jsme udělat vůbec nic. Tehdy „zemřel Kristus v určený čas za bezbožné“. Nikdo na tom nemohl nic změnit. Bůh měl vždy jediný plán, který se v určený čas uskutečnil. Neexistoval žádný plán B, C nebo D.  

V 8. verši 5. kapitoly projevuje Pán Bůh svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní. Jediné, čím jsme mohli přispět, byly naše hříchy.
A ve verši 10 říká Pavel další zajímavou věc:

Jestliže jsme jako nepřátelé byli usmířeni s Bohem smrtí jeho Syna, tím spíše jako usmíření budeme zachráněni jeho životem. (Ř 8,10)

Bratři a sestry, byli jsme v nepřátelství vůči Bohu – nevěřili jsme v Boha, nebyli jsme živi Duchem, žili jsme podle těla. Pavel ukazuje, jaké bylo naše postavení a co Bůh vykonal v našich životech a že je to on, kdo ospravedlňuje člověka. Ukazuje, jak hřích vešel do světa:

Proto jako skrze jednoho člověka vešel do světa hřích a skrze hřích smrt, tak se také smrt rozšířila na všechny lidi, protože všichni zhřešili. (Ř5,12)

Na závěr nám Pavel ukazuje, že v Adamovi jsme na tom všichni stejně, v Adamovi jsme všichni hříšníci.

A v dalším textu přejde Pavel k takové krásné věci – popisuje, co vykonal Pán Ježíš Kristus a co nám přineslo jeho dílo vykoupení. Nejenom, že přineslo Pánu Bohu tu největší slávu, ale zároveň přineslo i mnohem větší požehnání lidem, než jaké Adam kvůli hříchu ztratil. Jak je to možné? V Kristu jsme získali mnohem víc, než by měl Adam, kdyby nezhřešil. Mnohem víc požehnání, mnohem víc slávy, mnohem víc milosti. Pavel pak v 17. verši říká:

Jestliže proviněním jednoho člověka smrt vládla skrze toho jednoho, tím spíše ti, kteří přijímají hojnost milosti a dar spravedlnosti, budou vládnout v životě skrze toho jednoho, Ježíše Krista.

Tak nádherně Pavel popisuje, že když je člověk ospravedlněn, je ospravedlněn Bohem na základě pokání a víry v Pána Ježíše Krista. Jak nádhernou milost získáváme v našem Pánu:

On byl vydán pro naše provinění a vzkříšen pro naše ospravedlnění. (Ř 4,25)

Vzkříšení je důležitá součást evangelia. Protože Ježíš je vzkříšený, víme, že i my můžeme být vzkříšeni. Byli jsme v našem nitru vzkříšeni stejnou mocí, kterou on byl vzkříšen. Když člověk uvěří v Krista a činí pokání, nelze to jinak než mocí, která je z Božího Ducha, kdy Bůh působí skrze slyšení Slova, skrze evangelium. A v tu chvíli Pán Bůh prohlásí: „Spravedlivý v mých očích.“ Ale je to Bůh, kdo ospravedlňuje. My lidé si často myslíme a říkáme, byl jsem to já, kdo tenkrát vyznal a kdo tenkrát činil pokání, víte? Jsme spaseni na základě našeho moudrého, dobrého rozhodnutí nebo většího vědění? V žádném případě – jsme spaseni na základě slyšení jeho Slova, na základě evangelia a na základě díla Ducha Božího v našem nitru. Díky němu jsme pochopili a uznali, že jsme hříšníci před Bohem, a vyznali jsme, že není nikdo jiný, kdo nás může zachránit, a uvěřili jsme té nádherné zvěsti o svém Zachránci a Spasiteli Pánu Ježíši Kristu.

Pavel přechází dál a ukazuje nám milost, která vede k posvěcenému životu. Nejde o lacinou milost, abychom mohli dál hřešit. Možná si mnozí z náboženských lidí říkali: „Když nestačí, abych dodržoval zákon, což Pavel jasně říká, tak stačí víra. Asi si můžu žít, jak chci.“ Ale Pavel tvrdí: „Naprosto ne!“ (Ř 6,2) a vykresluje rozdíl mezi člověkem, který uvěřil Pánu Bohu a chce být otrokem Božím, a člověkem, který je otrokem hříchu. Dosud jsme otročili hříchu, ale když jsme uvěřili a činili pokání, stáváme se otroky Božími. Ačkoliv jsme v hříšném těle a stále jsme hříšníci, nemusíme už na základě Kristovy oběti a jeho milosti otročit hříchu, ale máme mít i tu touhu. Jak jsem řekl na začátku, teologie, poznání Boha, radost z evangelia, milost evangelia přechází do praktického života a přináší touhu. Boží milost vede k posvěcenému životu, vede k tomu, že chceme být poslušní Bohu, chceme ho následovat, a Pavel dokonce používá nádherné slovo, chceme být otroky Božími. A není lepší titul než říct, jsem otrok Boží.

 Pavel zde ukazuje, jaký je rozdíl mezi životem v Duchu a životem v těle. Jak jsme byli osvojeni, jak jsme byli adoptováni a přijati do nádherné Boží rodiny, jak nás Bůh skrze víru v Pána Ježíše Krista prohlásil za spravedlivé, jak jsme se stali dědici Božími a spoludědici Kristovými. Umíte si to představit? Když zdědíte nějaký velký majetek, třeba velké množství hodnotných pozemků, nic to neznamená v porovnání s tím, jaké dědictví máte v Bohu, jaké bohatství máte v Pánu Ježíši Kristu.

A Pavel se postupně dostává do 8. kapitoly 1. verše, kdy říká nádhernou věc:

Nyní tedy není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši a nechodí podle těla, ale podle Ducha.

Pro hříšníka, který tě, Pane Bože, potřebuje každou vteřinu svého života, už není odsouzení. Ale je tady ještě řečeno, „a nechodí podle těla, ale podle Ducha“. Tím je míněno, nežije tělesný život, nenásleduje hřích, nenásleduje tělesnost, ale žije podle Ducha, protože když jsme se stali Božími dětmi, Duch Boží v nás působí. Proto můžeme říct, že máme Ducha Kristova, že patříme Kristu.

Pavel dodává další nádherné věci:

A stejně tak i Duch se spolu s námi ujímá naší slabosti. Vždyť my nevíme, jak a za co se máme modlit, ale sám ten Duch se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit slovy. (Ř 8,26)

Kdo je ten, který je odsoudí? Vždyť Kristus Ježíš, který zemřel a byl i vzkříšen z mrtvých, je na pravici Boží a přimlouvá se za nás! (Ř 8,34)

Duch Boží se za nás přimlouvá a Pán Ježíš Kristus po Boží pravici se za nás také přimlouvá. Je nádherné vědět, že ten, který byl proklán pro naše provinění, který byl vzkříšen pro naše ospravedlnění, se za nás přimlouvá, ačkoli vidí do našeho nitra a ví, jací jsme lidé.

A Pavel pokračuje dál v Římanům 8,28–30. Někdy procházíme těžkostmi, různými životními zkouškami a říkáme si, proč? Odpověď zní: „Těm, kteří milují Boha, všechny věci spolu působí k dobrému, těm, kdo jsou povoláni podle jeho předsevzetí“. „Které předem poznal, také předem určil.“ K čemu? „Aby byli připodobněni obrazu jeho Syna, tak aby on byl prvorozený mezi mnoha bratřími; které předem určil, ty také povolal; a které povolal, ty také ospravedlnil.“ Já jsem se nemohl prohlásit za spravedlivého, rozhodně ne před Bohem. Můžeme však žít s vědomím, že Bůh nám dal dar víry a prohlásil nás za spravedlivé. „A které ospravedlnil, ty také oslavil.“ Jsem ospravedlněný a věřím, že i mnozí z vás. Co znamená „ty také oslavil“? Naše tělo přece není oslavené. Přesto je zajímavé, že jde o něco, co se stalo v minulosti (podle gramatiky). Stalo se to v minulosti, ale výsledek uvidíme v budoucnu, až bude plně dokončeno vykoupení. Až budeme při Kristově druhém příchodu na zemi vzkříšeni. Pak budeme v oslaveném těle, budeme jako on. A podobně pokračuje Pavel v kapitolách 9 až 11.

Vybral jsem jenom střípky, ale na základě slov, která napsal, vytryskne Pavel do takové radosti a do takového úžasu nad skvělým Božím plánem, že začne oslavovat Pána Boha. Proto Pavel zvolá:

Ó hlubino bohatství a moudrosti i poznání Božího! Jak nevyzpytatelné jsou jeho soudy a nepostižitelné jeho cesty! (Ř 11,33)

Věřím, že si Pavel nemůže pomoct. Přemohla ho nádhera Božího díla. Vykonal, co my jsme nikdy nemohli vykonat. Jak nádherné dílo spásy. Stejně jako Pavel i my bychom měli žasnout nad Božími cestami a naše poznání Boží pravdy by nás mělo vést k radosti a k oslavě Boží.

Stejně jako Pavel pronikám do hlubin „moudrosti i poznání Božího“. Bůh má veškerou znalost, tedy veškeré vědění a veškerou moudrost, a to obojí dohromady a obojí v plnosti. I kdybychom se dali dohromady my, celá planeta lidská, všechno lidstvo na zemi nebudeme mít takové poznání, jaké má Pán Bůh. Nebudeme mít ani moudrost, jakou má Bůh, protože on je vrcholem všeho poznání a moudrosti.

My můžeme dosáhnout moudrosti skrze poznání jeho Slova a na základě toho, že rosteme mezi bratry a sestrami, a na základě svých životních zkušeností. Přesto je naše moudrost omezená a i ti nejmoudřejší často musejí říct: „Pane Bože, nevím si rady, prosím pomoz, co mám dělat?“

Ale Boží moudrost je nekonečná, jak jsem se zmínil v úvodu, je nesrovnatelná. Jeho soudy jsou nevyzpytatelné, jeho cesty nevystopovatelné. Nejsme schopni vystopovat všechny jeho cesty. On zná všechno – minulost, přítomnost, budoucnost – a není nikdo, kdo by ho mohl překonat nejenom ve vědění, ale ani v milosti, spravedlnosti, věrnosti, moci, trpělivosti, slitování – tak obrovské je Boží bohatství, říká apoštol Pavel.

A Hospodin praví skrze proroka Izajáše:

 Vždyť moje myšlení nejsou myšlení vaše, ani vaše cesty nejsou cesty mé, je Hospodinův výrok. Neboť jako jsou nebesa vyšší než země, tak jsou mé cesty vyšší než cesty vaše a má myšlení vyšší než myšlení vaše. (Iz 55,8–9)

A Jób si z vichřice vyslechl Hospodinova pokořující slova:

Přepásej si nyní bedra jako muž. Vyptám se tě a pouč mě. Kde jsi byl, když jsem zakládal zemi? Pověz, pokud víš něco rozumného. Kdo určil její rozměry, jestlipak víš? Anebo kdo nad ní roztáhl měřicí šňůru? (Jb 38,3–5)

Až do kapitoly 41 se Hospodin Jóba vyptává. A co na to Jób?

Vím, že dokážeš cokoliv a žádný plán pro tebe není nemožný. Kdo že je tento člověk, který bez rozmyslu zakrývá radu? Jistě, povídal jsem o něčem, co nikdy nepochopím. Ve srovnání se mnou jsou to obdivuhodné věci a nemohu je poznat. Řekl jsi: Nyní slyš, já promluvím. Zeptám se tě a ty mě pouč. Slyšel jsem tě jen z doslechu, a nyní tě vidělo mé oko. Proto odvolávám, lituji toho v prachu a popelu. (Jb 42,2–6)

Taková je reakce člověka na Boží vědění a na Boží moudrost. Záblesk pochopení, jak nás lidi Bůh přesahuje.

2.    Bůh nepotřebuje rádce a nikomu nic nedluží

Kdo poznal Pánovu mysl a kdo se stal jeho rádcem?  (Ř 11,34)

Tady apoštol Pavel cituje z Izajáše. Ta otázka je jednoduchá, že ano? Kdo mohl někdy navrhnout něco, co Bůh nevěděl? Mohl někdy někdo poradit Pánu Bohu? Myslím, že i na základě uvedených textů z Jóba známe odpověď. Pán Bůh ví všechno. Má všechno plně ve své moci. Vše, co dělá, je moudré, a dělá vše, co zaslíbil. A vše vede k jedinému konci – k Boží slávě. Dělá všechno pro svou slávu, kdo mu kdy mohl poradit?

Pojďme prosím do Jana 6. kapitoly. Kdybych z kontextu vytrhl jenom verš 5 („Když Ježíš pozdvihl oči a uviděl, že k němu přichází velký zástup, řekl Filipovi: ‚Kde nakoupíme chleba, aby se tito lidé najedli?‘“), mohli bychom manipulovat s textem a říct, vidíte, Pán Ježíš potřeboval poradit. Ale podívejme se, jak text pokračuje:

To říkal, aby ho zkoušel. Sám totiž věděl, co chce dělat. Filip mu odpověděl: „Ani chleby za dvě stě denárů nestačí, aby si každý trochu vzal.“ (J 6,6)

A všimněte si, jak Pán Ježíš vyučuje svoje učedníky. Nejprve se ptá, na něco je připravuje a potom zase přejímá zpět autoritu a ukazuje jim, že on už ví, co nastane, už je rozhodnutý. V 10. verši Ježíš řekl:

„Postarejte se, ať se lidé posadí.“ Na tom místě bylo mnoho trávy. I posadili se muži v počtu asi pěti tisíc. (J 6,10)

A pak už víte, jak Pán Ježíš vzal chléb, který požehnal, rozmnožil ho a nakrmil celé to množství.

V 60. verši téže kapitoly vidíme, jak Pána Ježíše, který dále vyučuje, opouští někteří učedníci, přestože viděli jeho zázraky:

Ježíš v sobě věděl, že jeho učedníci na to reptají, a řekl jim: „To vás pohoršuje? Což tedy, kdybyste viděli Syna člověka vystupovat tam, kde byl dříve? Duch je ten, který obživuje, tělo nic neznamená. Slova, která jsem vám pověděl já, jsou duch a jsou život. Ale jsou někteří z vás, kteří nevěří.“ (J 6,60)

Pán Ježíš od počátku věděl, kteří jsou nevěřící a kdo je ten, který ho vydá, míněno Jidáš:

„Proto jsem vám řekl, že nikdo ke mně nemůže přijít, pokud mu to není dáno od Otce.“ (J 6,65)

Co pravil na jejich odchod Pán Ježíš? „Ach, oni odešli, co budeme dělat? Svoláme radu, pojď Petře, Jakube, Jane, pojďme si říct, pojďte mi poradit. Budeme ode dneška citlivější, budeme milejší, co ještě budeme činit?“

Kdepak, Pán Ježíš se ptá Dvanácti:

„I vy chcete odejít?“ (J 6,67)

Šimon Petr mu odpověděl ta krásná slova:

Šimon Petr mu odpověděl: „Pane, ke komu půjdeme? Máš slova věčného života a my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi Kristus, ten Svatý Boží.“ 

Ježíš jim odpověděl: „Nevyvolil jsem si vás Dvanáct? Ale jeden z vás je ďábel.“ To řekl o Judovi, synu Šimona Iškariotského, neboť ten ho měl zradit, jeden z Dvanácti. (J 6,68–70)

A v odpovědi opět Ježíš přidává svoji znalost. Kdo tedy může Pánu radit? Naopak jsme to my, kdo potřebuje radu od Pána Boha, my potřebujeme pomoc, vedení, řekněme poradenství od Pána Boha. Jsme na něm plně závislí.

Slyšel jsem jednoho římskokatolického kněze, profesora na Karlově univerzitě, jak hovoří o Boží vůli: „Vy se pro něco rozhodnete a Bůh říká: ‚Chci, co chceš ty.‘“ Tomu se říká hereze. Jsem rád, že Bůh nechce, co chci já, a jsem rád, že Bůh nechce, co chcete vy. Naše mysl je omezená, náš úsudek ovlivnitelný. Ale v Božím slově, v jeho úžasném plánu můžeme vidět jeho nesrovnatelnou moudrost. Předal nám vše, co potřebujeme vědět.

Anebo kdo mu dal něco dopředu, aby mu to on musel odplatit? (Ř 11,35)

 Pavel navazuje citací z Jóba. Co jsme dali Bohu, aby nám to musel vrátit? Čím jsme si mohli Pána Boha zavázat? Vždyť jediné, co jsme přinesli do našeho vztahu s Bohem, je náš hřích. Bůh není dlužníkem lidí. Nikdo si nikdy ničím Pána Boha nezavázal. On je soběstačný, svrchovaný, spravedlivý, moudrý.

Jediné, čím se lidem zavázal, jsou slova jeho zaslíbení uvedená v Bibli. Pána Boha nelze k něčemu zmanipulovat, vždy splní svůj závazek, tedy co zaslíbil.

3.    Boží sláva je nejvyšším cílem

Nakonec Pavel přechází do poslední části Boží oslavy:

Vždyť z něho a skrze něho a pro něho jsou všechny věci. Jemu buď sláva na věky. Amen. (Ř 11,36)

Všimněte si, jak chce Pavel vyvýšit Boha nade všechno, co vidíme.
Můžeme obdivovat přírodu, narození dítěte, spirálu DNA a mnoho dalších věcí. Všechno, co vidíme, je od všemohoucího Boha. On je všemocný, samostatný, soběstačný.
Vládl už před stvořením nebe a země a jeho trůn byl vždy pevný a jeho sláva neotřesitelná. Nikdy se nemusí obávat, že by ho mohl někdo nahradit, že by ho někdo přechytračil a vystrnadil. Jeho trůn a jeho sláva je pevná navěky. A na tom se nic nemění, ať si lidé myslí, co chtějí. Je jedinečný. Máme napsáno, že všechno přišlo skrze něho – on stvořil všechno. Na začátku Žalmu 19 můžeme číst krásná slova:

Nebesa vypravují o Boží slávě; obloha vypovídá o díle jeho rukou. Den dni vylévá řeč, noc noci sděluje poznání. (Ž 19,2–3)

Žalmista vyzdvihuje Boží stvoření a Boží moc ve stvoření a potom od 8. verše přechází k Božímu zákonu:

Hospodinův zákon je ryzí, obnovuje duši. Hospodinovo svědectví je spolehlivé, prostým lidem dává moudrost. Hospodinova přikázání jsou přímá, obšťastňují srdce. Hospodinův příkaz je vytříbený, dává očím světlo. (Ž 19,8–9)

 A mohli bychom pokračovat dál.

Bůh sám stvořil celý vesmír, nikdo nemohl dát žádný návrh ani pozměňovací a sami víte, jak ho stvořil. Z ničeho. Takovou má Pán Bůh moc. Nemusel někam do dílny, nemusel shánět žádný materiál – může tvořit svým slovem. Může vzkřísit našeho ducha svým slovem skrze moc evangelia. V Janovi 1,3 máme napsáno:

Všechno vzniklo skrze ně a bez něho nevzniklo vůbec nic, co je. (J 1,3)

… v něm bylo stvořeno všechno na nebesích i na zemi, věci viditelné i neviditelné, ať trůny nebo panstva, vlády nebo autority; všechno je stvořeno skrze něho a pro něho. (Ko 1,16)

Stačila by jediná vteřina bez působení Boží moci a všechno zanikne.
Když jsem chodil do školy, měli jsme matematiku, fyziku, geologii, chemii a tak dál, abychom se naučili trošku té vědy. Tehdy jsem nebyl věřící, ale dnes bych chtěl povzbudit mladé lidi: Pokud máte pevný základ v Kristu a jste přesvědčeni, že Bůh stvořil tento svět a že všechno je zde pro něho a pro jeho slávu, užívejte si a poznávejte tyto vědy. Čerpejte z nich, poznávejte Pána Boha, abyste ho mohli oslavovat. Co bych za to dneska dal, kdybych byl tenkrát věřící a mohl bych znovu všechny ty věci nastudovat, více o tom vědět a víc se radovat.

A stejné jako se stvořením, je to i s naším spasením. A když Pavel oslavuje Pána Boha, tak ukazuje, že Bůh učinil plán. On všechno stvořil a zaslíbil moment, kdy přijde Pán Ježíš, kdy a kde se narodí, co na zemi vykoná, jakou smrtí zemře, že vstane třetího dne z mrtvých, že bude vzat do nebe, že se postaví po Boží pravici. To všechno Bůh uskutečnil svou mocí, svým mocným Slovem.

Když Pavel říká, „nestydím se za evangelium, neboť je to Boží moc k záchraně pro každého, kdo věří…“ (Ř1,16), uvědomuje si Boží slávu a Boží moc ve všem. Používá řecké slovo dunami, z něhož máme nemilé české slovo dynamit. Ale věřte mi, že Boží moc, která „exploduje“ v našem nitru, když člověk činí pokání a uvěří v Krista, je mnohem větší než síla dynamitu. Je to veliká moc vzkříšení. Jsme vzkříšeni ve svém nitru, abychom uvěřili, oslavili Krista a oslavili Pána Boha. Bohu jedinému budiž sláva. Jak slavná je jeho moc, jeho milost, jeho plán spasení skrze evangelium o jeho Synu. Pán Ježíš říká:

Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, i kdyby zemřel, bude žít. (J 11,25)

Věříš tomu? Zkoumej svoje srdce. Čiň pokání a věř v Pána Ježíše. Věř evangeliu, protože to je ta jediná moc, kterou Bůh zachraňuje člověka.

Kéž by v našich životech všechna teologie a všechny nauky, které se učíme, když poznáváme Boha, vedla k takové radosti, jakou měl apoštol Pavel, která by vytryskla do téže doxologie, do téhož uctívání.