Odpovídá Pavel Borovanský

Otázka ze Zimní konference ZODu a PČ

 Co byste řekli člověku, který se sice hlásí ke Kristu, ale odmítá být součástí jakéhokoliv sboru? Má manželku a dvě děti a „shromažďují se“ doma. Své jednání obhajuje slovy z Matouše 18,20, kde se dva nebo tři sejdou, tam je církev. Domnívá se, že on a manželka už jsou dva.

Chybný výklad Matouše 18,20

Pokoj a milost všem čtenářům. Není neobvyklé, že odpověď na některé otázky je jednodušší, než se na první pohled zdá. Platí to i v případě uvedené otázky. Stačí se podívat na samotný text, na který se dotyčná rodina odvolává.

Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich. (Mt 18,20)

Pán Ježíš neříká: „Kde se sejdou dva nebo tři v mém jménu, tam je církev.“ O čem skutečně mluví? Ukazuje se nám, jak je důležité číst Písmo v kontextu a s porozuměním. Jak je důležité se modlit, aby Duch svatý, autor Písma, otevíral Písmo každému z nás v milosti a v pravdě. Když se podíváme na bezprostřední kontext Matouše 18,20, porozumíme, o čem Pán Ježíš mluví. 

Opět vám pravím, shodnou-li se dva z vás na zemi v prosbě o jakoukoli věc, můj nebeský Otec jim to učiní. Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich. (Mt 18,19–20)

Pán Ježíš mluví o společných prosbách a zaslíbení, které se k nim váže: kde jsou křesťané na modlitbách jednotní v pravdě, tam mohou s naprostou jistotou očekávat, že Otec Bůh jejich modlitby vyslyší. Širší kontext potom zasazuje dané zaslíbení do konkrétní problematiky hříchu mezi křesťany a církevní kázně.

Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima; dá-li si říci, získal jsi svého bratra. Nedá-li si říci, přiber k sobě ještě jednoho nebo dva, aby ‚ústy dvou nebo tří svědků byla potvrzena každá výpověď‘. Jestliže ani je neuposlechne, oznam to církvi; jestliže však neuposlechne ani církev, ať je ti jako pohan nebo celník. Amen, pravím vám, cokoli odmítnete na zemi, bude odmítnuto v nebi, a cokoli přijmete na zemi, bude přijato v nebi. Opět vám pravím, shodnou-li se dva z vás na zemi v prosbě o jakoukoli věc, můj nebeský Otec jim to učiní. Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“ (Mt 18,15–20)

Text nemluví o tom, co je církev, ale jak má jednat církev v případě, kdy jeden z křesťanů hřeší proti druhému. Všimněte si, že pokud provinilec odmítne pokárání mezi čtyřma očima, má ten, kdo káral, přivést svědky. Pokud provinilec znovu odmítne pokárání, má předstoupit před církev a vydat věc k rozhodnutí celé církvi. Jde o věc káznění mezi křesťany a text zaslibuje, že se k jednání v jednotě a v souladu s jeho slovem Bůh přiznává. Protože hřích mezi křesťany a biblická kázeň jsou vážné věci, požaduje Pán Ježíš po svatých potvrzení hříšného jednání dvěma či třemi svědky. Toto opatření také zajišťuje, že biblické káznění nebude hříšně zneužito. Dva či tři svědci, jsou-li ve shodě v otázce hříchu a jeho káznění, se potom mohou spolehlivě držet zaslíbení Pána Ježíše o jeho přítomnosti. Jednoduše řečeno, Pán je v celé záležitosti s nimi! 

Obhajovat z Matouše 18,20, že kde jsou dva nebo tři křesťané spolu, tam je automaticky církev, je špatný výklad Písma. Jde o nepochopení daného oddílu, vytržení z kontextu a překroucení pravdivého významu.  

Definice církve podle Písma

V Novém zákoně je církev označována řeckým slovem ekklésia. Tento pojem znamená „ti, kdo jsou povoláni“. Ve starověku slovo označovalo skupinu občanů, kteří byli povoláni ke správě občanských záležitostí či k obraně společnosti. Později se začalo používat obecněji a také trochu nepřesně ve vztahu k jakémukoli shromáždění.

Když je slovo ekklésia v Novém zákoně použito ve významu pro církev, znamená vždy společenství lidí, kteří byli Bohem osvobozeni a povoláni z otroctví hříchu skrze víru v dílo Ježíše Krista. 

Všem vám v Římě, kdo jste Bohem milováni a povoláni ke svatosti: milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista. (Ř 1,7)

Byli předurčeni na minulé věčnosti, ospravedlněni a povoláni v tomto životě a mají zaslíbení slávy v budoucím věku (Ř 8,30–39). Nebo:

Veleben buď Bůh a Otec Pána našeho Ježíše Krista, neboť nám ze svého velikého milosrdenství dal vzkříšením Ježíše Krista nově se narodit k živé naději. Dědictví nehynoucí, neposkvrněné a nevadnoucí je připraveno pro vás v nebesích a Boží moc vás skrze víru střeží ke spasení, které bude odhaleno v posledním čase. (1Pt 1,3–5)

Církev není budova, instituce, občanský spolek ani politické uskupení. Je to shromáždění vykoupených svatých povolaných Bohem ke spáse. Vykoupení svatí jsou dar Boha Otce jeho Synu Kristu (J 6,37). Církev je shromáždění lidí, které Bůh přenesl mocí evangelia z říše zla a temnoty do Kristova království. Jde o občany nebe, a tedy cizince v tomto světě (1Pt 2,11). 

Církev je vykoupena ukřižovaným a vzkříšeným Kristem (Sk 20,28) a narodila se v den letnic příchodem Ducha svatého (Sk 2,1–21). Církev od letnic roste a jsou do ní působením Ducha svatého přidáváni další vykoupení svatí (Sk 2,39; 2,47). Jednoho dne, až přijde Pán Ježíš, dosáhne své slavné plnosti.

Zazní povel, hlas archanděla a zvuk Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe, a ti, kdo zemřeli v Kristu, vstanou nejdříve; potom my živí, kteří se toho dočkáme, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích vzhůru vstříc Pánu. A pak už navždy budeme s Pánem. (1Te 4,16–17)

Dále musíme trvat na tom, že církev je tam, kde se věrně káže a vyučuje Boží slovo prostřednictvím k tomu povolaných, obdarovaných a církví rozpoznaných mužů věrných Písmu (1Tm 3,2; Ef 4,11). 

Církev je tam, kde jsou ustanoveni starší a kde se vykonává biblická kázeň (Tt 1,5; Mt 18,15–20).

Církev je tam, kde máme společně účast v poslušnosti Kristu na památce večeře Páně, která je posilou svatých a zároveň je zvláštním způsobem zvěstování smrti Pána Ježíše až do jeho příchodu (1K 11,26).

Církev je tam, kde se zvěstováním evangelia získávají noví učedníci Pána Ježíše, křtí se ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a vedou se k poslušnému zachovávání Pánových příkazů (Mt 28,19–20). 

Církev je tam, kde je jednota v Duchu svatém, úsilí o svatost, bratrská náklonnost a láska, vzájemné povzbuzování a růst v poznání Krista, napomínání a budování.

Naplňuje muž z naší otázky spolu se svou ženou tyto pravdy Písma? 

Jak Písmo charakterizuje církev?

Písmo říká, že církev je Boží lid, rodina, duchovní dům a stavba. Pavel napsal do Efezu svatým z řad pohanů:

Nejste již tedy cizinci a přistěhovalci, máte právo Božího lidu a patříte k Boží rodině. Jste stavbou, jejímž základem jsou apoštolové a proroci a úhelným kamenem sám Kristus Ježíš. V něm je celá stavba pevně spojena a roste v chrám, posvěcený v Pánu; v něm jste i vy společně budováni v duchovní příbytek Boží. (Ef 2,19–22)

Boží lid charakterizuje naprostá jednota v živém obecenství. Jde o živé, úzké a silné vztahy. Tak živé a tak intimní, že Pavel nazývá efezské Božím lidem, Boží rodinou, stavbou, chrámem posvěceným v Pánu a duchovním příbytkem, ve který jsme společně budováni. A výraz společně budováni je tím nejdůležitějším pro řešení našeho problému. Znamená totiž, že jsme společně budováni jako jeden živý organismus. Zdůrazňují to všechny obrazy a přirovnání, které Pavel použil. Jak do toho zapadá izolovaná rodina z naší otázky? Pokud zastávám stejný názor jako onen muž, popírám učení Písma. 

1. Písmo říká, že jsem součástí Božího lidu, ale já nechci mít žádné obecenství s dalšími křesťany. Něco je špatně.
2. Jsem podle Písma součást Boží rodiny, ale nebuduji žádné vztahy s ostatními Božími dětmi a odmítám mít s nimi láskyplné společenství v místním sboru. Jan říká, že kdo miluje Boha Otce, miluje i jeho děti (1J 5,1). Jestli se jich ale straním, jak je mohu milovat a jak miluji samotného Boha? Něco je špatně.
3. Jsem podle Písma součástí jedné soudržné stavby, jejímž základem jsou apoštolové a novozákonní proroci, úhelným kamenem je sám Pán Ježíš, ale fakticky stojím mimo stavbu i základ a nechci mít se zbytkem stavby společného. Něco je špatně.
4. Jsem podle Písma budován v jeden duchovní příbytek a verš 22 mluví o tom, že jsem do příbytku budován se všemi ostatními společně. Ale já s nimi nemám žádné živé vztahy. Něco je špatně. 

Můžeme pokračovat Pavlovým obrazem církve jako těla. Živého těla, jehož hlavou je sám Pán Ježíš a my jsme jeho údy: 

Tak jako tělo je jedno, ale má mnoho údů, a jako všecky údy těla jsou jedno tělo, ač je jich mnoho, tak je to i s Kristem. Neboť my všichni, ať Židé či Řekové, ať otroci či svobodní, byli jsme jedním Duchem pokřtěni v jedno tělo a všichni jsme byli napojeni týmž Duchem. (1K 12,12–13)

Pavel také říká, že Bůh dal tělu rozličné údy, které pracují pro blaho celého těla a všech ostatních údů v něm. Jak to může naplňovat člověk, který se od zbytku těla dobrovolně odřízl? Dále Pavel praví, že oko nebo jakákoli jiná část těla nemůže říct ostatním částem: nepotřebuji vás! Taková končetina zahyne. Obraz jednoho těla, které má jednu hlavu, Krista, také navozuje vážnou otázku, zda jsou tito manželé opravdu duchovně spojeni s touto hlavou, Kristem, když odmítají spojení s jeho ostatním tělem.

Všeobecná církev a místní sbor

Duch svatý pro nás zaznamenal v listu Židům:

Držme se neotřesitelné naděje, kterou vyznáváme, protože ten, kdo nám dal zaslíbení, je věrný. Mějme zájem jeden o druhého a povzbuzujme se k lásce a k dobrým skutkům. Nezanedbávejte společná shromáždění, jak to někteří mají ve zvyku, ale napomínejte se tím více, čím více vidíte, že se blíží den Kristův. Jestliže svévolně hřešíme i potom, když jsme už poznali pravdu, nemůžeme počítat s žádnou obětí za hříchy… (Žd 10,23–26)

Naše naděje je nám dána od Boha prostřednictvím prolité krve Pána Ježíše Krista. Skrze krev Beránka máme přístup do nebeské svatyně a k samotnému Bohu (Žd 10,23). Máme mít také zájem jeden o druhého a povzbuzovat se k dobrým skutkům (Žd 10,24). A řecký text zde doslova říká, abychom se mezi sebou bedlivě pozorovali a zapalovali se vzájemně v lásce k dobrému. Jde tedy o soustředěný zájem jedněch o druhé. Pavlíkův překlad je výstižný.

… a věnujme si navzájem pozornost k podněcování lásky a dobrých činů… (Žd 10,24)

Ve verši 25 je varování, abychom neopouštěli společná shromáždění, abychom neutíkali ze společenství svatých. List Židům byl psán do situace, kdy někteří Židé hlásící se ke Kristu pod tlakem pronásledování opouštěli církev a vraceli se k judaismu. Tím opouštěli evangelium, Pána Ježíše a návratem k zákonu Ježíše veřejně zapírali. Verš 25 je tedy varováním před odpadnutím od milosti (Ga 5,1–4)! Jde o vnitřní záležitost srdce, která se projevuje navenek odchodem, izolací od společenství. Často je to ten první krok. 

Pisatel listu Židům také potvrzuje, že jakýkoli návrat ke starému způsobu života je pohrdáním evangeliem a jde v podstatě o návrat k hříchu na základě svévolného rozhodnutí. V takovém případě nás oběť Pána Ježíše nechrání od Božího hněvu (Žd 10,26).

Souhrnem lze říct, že zastávaný pohled je v příkrém rozporu s učením evangelia našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista. S takovým chybným pohledem nelze v podstatě naplnit Boží cíl, vůli a záměr ohledně církve, Božího lidu, který si Bůh draze vykoupil krví vlastního Syna (Sk 20,28). S takovým postojem také nelze naplnit dvě největší přikázání o lásce k Bohu a lásce k bližním, především k jeho dětem (Ga 6,10). Pokud by křesťané zastávali uvedený chybný pohled, nebude Boží lid růst k Boží slávě ani žádný jednotlivý křesťan nebude růst v poznání Boha a k Boží slávě. 

A toto jsou jeho dary: jedny povolal za apoštoly, jiné za proroky, jiné za zvěstovatele evangelia, jiné za pastýře a učitele, aby své vyvolené dokonale připravil k dílu služby – k budování Kristova těla, až bychom všichni dosáhli jednoty víry a poznání Syna Božího, a tak dorostli zralého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti. (Ef 4,11–13)

Amen.