Pavel píše Efeským: „A neopíjejte se vínem, v němž je prostopášnost, ale naplňujte se Duchem, mluvíce k sobě v chvalozpěvech, v oslavných zpěvech a v písních, svým srdcem zpívajíce Pánu a velebíce ho a vždycky za všechno děkujíce ve jménu našeho Pána Ježíše Krista Bohu a Otci“ (Ef 5,18–20). Nejdůležitějším posluchačem našeho zpěvu je Bůh, ale 19. verš poukazuje na to, že existuje i další publikum: my sami. O kapitolu výše Pavel věřící vyzývá, aby k sobě byli pravdiví v lásce (Ef 4,15). Zpěv je jedním ze způsobů, jak to dělat. David Peterson to vyjadřuje takto:

V Novém zákoně jsou Bohem řízená služba modlitby či chvály a představa budování úzce propojeny. Dokonce i „chvalozpěvy, oslavné zpěvy a písně“, které jsou projevem víry a vděčnosti Bohu, je třeba zároveň považovat za nástroj vzájemného vyučování a napomínání se.

To znamená, že zpěv je součástí služby každého údu celému tělu. Když člověk vstupuje do církve, stává se členem pěveckého sboru. Je správcem duchovní vitality těla, což je správcovství, které částečně vykonává svými ústy při zpěvu. Člen sboru, který snáší pronásledování ze strany své pozemské rodiny, potřebuje slyšet, jak jeho duchovní bratři a sestry zpívají: „Ježíši, svůj beru kříž, vše opouštím, jdu ti vstříc.“ Křesťan obtížený pocity studu potřebuje slyšet náš jásot: „Já sám nemusím snášet trest za svůj hřích, vždyť místo mne Pán nesl kříž!“ Naše znavené srdce touží slyšet, jak se kolem nás ozývá evangelium. Slyšíme hlasy svých bratří ze sboru a připomínáme si, že v tom nejsme sami. Bůh nás přijal do své rodiny. Není divu, že nás zpěv svatých zahřeje u srdce. Sám Bůh zpívá nad těmi, které vykoupil (Sf 3,17). Stvořil nás ke svému obrazu. Náš zpěv tedy slabounce odráží jeho vlastní krásu, jeho velkorysost, jeho tvořivost. Jonathan Edwards si nebe představoval jako místo, kde Boží lid vyjadřuje „vnitřní soulad, harmonii a duchovní krásu svých duší tím, že si navzájem líbezně zpívají“. Když projevujeme Kristovu lásku zpěvem ve shromáždění, těšíme se z něčeho, co by se dalo nazvat „předzpěvem“ chvály nového stvoření. Uveďme toto pojetí zpěvu ve shromáždění do praxe tím, že si odpovíme na několik klíčových otázek.

JAKÉ PÍSNĚ BY SBORY MĚLY ZPÍVAT?
Měli bychom zpívat biblickou pravdu. Pavel píše: „Slovo Kristovo ať ve vás bohatě přebývá. Ve vší moudrosti se navzájem vyučujte a napomínejte a s vděčností zpívejte Bohu ve svých srdcích chvalozpěvy a duchovní písně“ (Ko 3,16). To znamená, že bychom měli pravidelně zpívat biblické žalmy (přeložené do jazyka vaší církve). Měli bychom zpívat také další skladby oslavující Boha, i když mi není jasné, zda existuje pevně stanovený rozdíl mezi „chvalozpěvy“ a „duchovními písněmi“. Řecké slovo hymnos jednoduše označuje náboženskou píseň. „Duchovní písně“ zřejmě odkazují na písně, které vyjadřují nebo reflektují to, co Duch Svatý inspiroval v Písmu. Pavel tím chce říct, že bychom měli zpívat různé písně, které shrnují a oslavují „Kristovo slovo“, tedy zvěst evangelia.
To znamená, že zpěv je součástí služby Božím slovem. Když sbor vyjadřuje pravdu v písni, Duch Svatý uprostřed nás tasí dvojsečný meč Písma. Navzájem se učíme, že Bůh je „svatý, svatý, svatý“. Jedni druhým zpíváme, že je „svatý silný, svatý nesmrtelný“.  Díky tomu si Boha víc ceníme   a zároveň mu lépe rozumíme. Když se spolu sladí nově obrácení a zralí svatí, stává se církev seminářem, v němž jsme všichni zároveň učiteli i studenty.

Z tohoto důvodu tvrdím, že starší církve by měli na výběr písní dohlížet. Písně jsou další vrstvou služby vyučování – koneckonců starší jsou ti, které sbor uznává jako „schopné učit“ (1Tm 3,2). Když zvažují chvalozpěv, který je pravdivý a biblický, ale složil ho někdo, kdo zastává pochybnou nebo falešnou teologii, měli by kazatelé posoudit, zda zařazení skladby tohoto autora nemůže být pro jejich stádo nebezpečné. Pokud je autor dané písně po smrti nebo není dobře znám, může být její použití méně riskantní. Neexistuje žádné přesné pravidlo, kterým by bylo možné se v takových situacích řídit, ale je to oblast, která vyžaduje opatrnost a moudrost.

Naši starší svěřili odpovědnost za výběr písní hlavní mu kazateli sboru. Ten plánuje bohoslužby na několik měsíců dopředu. Každý týden se sejde pastorační tým, aby posoudil jeho hrubý náčrt pro nadcházející neděli a před ložil návrhy na zlepšení. Uvědomuji si, že v některých sborech vybírá písně „vedoucí chval a uctívání“. I v takovém případě doporučuji kazatelům, aby na tento proces dohlíželi a vyhradili si právo konečného veta nad seznamem písní vybraných pro bohoslužbu. Kazatelé mohou spolupracovat s kýmkoli, kdo sdílí odpovědnost za hudbu, ať už je to vedoucí chval a uctívání, diakon pověřený přípravou hudby nebo dirigent pěveckého sboru. Neměli by se však zříkat odpovědnosti za dohled nad službou vyučováním ve sboru, která zahrnuje i výběr písní.
Vybírejte písně, které doplňují téma celé bohoslužby. V ideálním případě nám písně, modlitby a čtení z Písma vtisknou do srdce fotografický negativ kázání ještě předtím, než kazatel vstoupí na kazatelnu. „Kážou“ text předem, ač se to děje nenápadně.
Měli bychom také zpívat chvalozpěvy, jejichž krása chytá za srdce. Zpěv hluboké pravdy není v rozporu s vyjadřováním upřímných emocí Bohu. Naše srdce jsou křehká a porušená, takže bychom asi neměli očekávat, že každý týden během zpěvu dojde ve shromáždění k záplavě emocí. Pokud nás však zpěv nikdy nepohne k transcendentní radosti ze Spasitele, měli bychom si začít dělat obavy o svůj duchovní stav. Nejde ani tak o intenzitu citového prožitku, který týden za týdnem zakoušíme – to můžeme nechat na Bohu. Podstatné je, abychom při zpěvu rostli v poznávání, uctívání a spoléhání na trojjediného Boha, který je hoden naší chvály. Svým zpěvem pomáháme druhým, aby se z něj také radovali.
Po textové stránce hledejte písně, které působivou básnickou formou vyjadřují bohaté pravdy. Vybírejte písně s obsahem, který se zdá být tím hlubší, čím víc je poznáváte. Nemám na mysli pouze dlouhé nebo hutné písně, ale takové, které vyjadřují největší naděje, radosti a touhy věřících, ať už v jednoduchém refrénu, nebo v šesti slokách. Je to subjektivní? Jistěže je. Ale použijte teologickou soudnost, zdravý rozum a vše, co víte o dobré poezii, a vyberte písně, u kterých se vám jeví, že mají pro váš sbor co nejvhodnější text. Dbejte na to, aby se váš sbor časem naučil písně, které pokrývají všechny hlavní okruhy systematické teologie.
Pokud jde o hudební stránku, melodie by měla odpovídat významu textu – nebo ještě lépe, měla by ho umocňovat.

Pod pojmem „melodie“ či „nápěv“ rozumím sled tónů   v určitém pořadí a rytmu, na který se zpívají slova chvalozpěvu. Ideální písně pro shromáždění mají krásné, výrazné melodie, které se zároveň snadno naučí lidé různých generací, kultur a vkusu. Ne všechny písně jsou si rovny. Doporučuji kazatelům a vedoucím odpovědným za hudební složku, aby si pěstovali estetické cítění a dokázali rozeznat, které melodie nejlépe poslouží budování jejich konkrétního sboru.
Měli bychom zpívat jak staré, tak i nové písně. Některé písně obstály ve zkoušce času z dobrého důvodu. Výběr nejlepších děl předchozích dob projevuje naši jednotu s univerzální církví v průběhu času. Je to také projev pokory: zavrhnout mistrovská díla Luthera, Wattse, Wesleyho, Bonara a dalších ve prospěch repertoáru složeného výhradně z nejnovějších skladeb napsaných v nashvillském nahrávacím studiu by znamenalo dopustit se toho, co C. S. Lewis kdysi označil jako „chronologický snobismus“.
Zároveň by Kristovy zázraky měly v každé generaci plodit nové písně (viz Ž 40,4; 96,1; 98,1; 144,9; 149,1). Zatímco staré písně udržují církev hluboce zakořeněnou, současné chvalozpěvy se mnohým zdají přístupnější, a mohou tak podporovat nadšené zapojení přítomných do zpěvu. Obojí má svou hodnotu. Těším se na to, co Pán učiní v dnešním hnutí „moderních chvalozpěvů“, které se snaží spojit bohatou teologii se svěžími melodiemi. Měli bychom zpívat písně, které vystihují celou škálu křesťanského života. Zpěv ve shromáždění by samozřejmě měl znít radostí ze vzkříšeného a kralujícího Spasitele. Kristus se však ještě nevrátil. Boží lid se dosud potýká s neplodností, rakovinou, násilím a pohromami. Žalmy nářků nás učí, že víra znamená neutíkat ve svém utrpení před Bohem, ale běžet k němu – se svými otázkami, bolestí a vůbec se vším. Proč bychom mu nemohli předkládat své starosti prostřednictvím písně? K moudré pastorační péči patří rozvíjení repertoáru písní, které mohou zpívat „zkroušení křesťané“. Žalmů, které upřímně vypovídají o zkouškách. Chvalozpěvů v mollové tónině. Písní, které se ptají: „Jak dlouho ještě, Pane?“
Při tom všem nezapomínejte, že náš přístup k výběru písní by se měl přizpůsobovat celosborovému rozměru společného zpěvu. Představte si kurátorku muzea, která má na stěnách omezený prostor. Vybírá jen ta nejlepší umělecká díla. Podobně mají věřící omezený počet písní, s nimiž se dokážou z hloubi duše ztotožnit. Kazatelé musí pečlivě spravovat kánon písní svého sboru, neboť písně patří k našim nejdůležitějším prostředkům vzájemné služby slovem. Luther ve Wittenbergu záměrně udržoval malý rozsah svého zpěvníku, protože upřednostňoval kvalitu před kvantitou.?? Uděláme dobře, když se budeme řídit jeho příkladem: zpívat jen to nejlepší.

Z knihy Matta Merkera Společné uctívání, Didasko, 2025