Minule jsme si řekli, že se musíme vystříhat tří základních chyb:

1. Nedokazujte svoji kvazipravdu, ani biblickou pravdu verši, které učí docela něco jiného.

2. Nestudujte Bibli povrchně.

3. Věřte Bibli, co říká, a nehledejte jinotaje a nezduchovňujte biblický text.

Tato tři pravidla jsou všeobecně užitečná, ale nedostačují, když se dostaneme do potyčky s určitými biblickými verši. Povězme si proto dnes o pěti základních interpretačních zásadách, principech, které musíme dodržet, abychom dospěli ke správnému výkladu.

První je zásada doslovného významu:

Tento princip jsme si již částečně vysvětlili. Chápejme totiž biblický text ve svém přirozeném, normálním významu. Když slovo něco znamená v běžném jazyce, nepřisuzujme mu žádný jiný význam. Bůh nám chce něco sdělit, zajisté použil takový způsob vyjadřování, použil taková slova a vazby, která jsou srozumitelná. Není tajností, že Bible obsahuje figurativní - t.j. obrazný, symbolický - t.j. názorný a alegorický - t.j. jinotajný jazyk. Přesto, nejprve hledejme v textu doslovný význam. Nesnažme se hledat nějaké hluboké skryté tajnosti, nebo zduchovnělé výmysly. Když ovšem studujeme apokalyptické pasáže Zachariáše, Daniela, Ezechiela, Izajáše nebo Zjevení, figury, symboly a alegorie musí být studovány s největší obezřetností. I obrazný jazyk vždy tlumočí doslovnou pravdu, kterou obyčejně objasní. Bible však většinou obrazný jazyk vykládá sama. Třeba ve Zjevení se dočteme o kozlu. O několik veršů níže se však dovíme, že kozel je král řecký. Takže kozel má zase doslovný význam.

Proto, základní kámen, na kterém stavíme biblickou interpretaci, je jazyková doslovnost. Jestliže opustíme doslovný výklad, vylučujeme se automaticky ze správného pochopení a vstupujeme do klubu interpretů, kteří mají společnou bujnou fantazii, ne však interpretaci. Opustíme-li doslovné chápání Bible, potom budeme mít tolik výkladů, kolik máme vykladačů. Jestliže popřeme doslovný výklad, nesloužíme Písmu svým pochopením, ale zotročujeme ho svým ztvárňováním, nutíme jej, aby řeklo, co chceme slyšet. Například, jestliže někdo sečte písmena v Abrahámově jménu (v hebrejštině má totiž každé písmeno i číselnou hodnotu), dostane součet 318. Abrahám měl proto prý 318 služebníků! Opustíme-li princip doslovnosti, jakákoliv interpretace je možná a zápasíme ve volném stylu. Nedávno jsem byl kritizován z doslovného chápání Bible jedním teologem v časopise "Český zápas." Citoval mimo jiné teologa Emila Brunnera: "V Bibli můžeš slyšet Mistrův hlas, ... jeho slova, co chce říci. Má však přitom vedlejší šelesty, právě proto, že Bůh mluví své Slovo skrze ústa lidská. Pavel, Petr, Izajáš a Mojžíš jsou lidé. Ale skrze ně mluví své Slovo ... Blázen, kdo naslouchá těm vedlejším šelestům místo hlasu Mistrovu!" Kdo však bude rozhodovat, co je biblický šelest a co Mistrův hlas? Rodná církevní strana? Jsem zděšen z moderních teologů. Ale Petr nás nabádá:

Nikdy totiž nebylo vyřčeno proroctví z lidské vůle, nýbrž z popudu Ducha svatého mluvili lidé posláni od Boha. (2 Pt. 1,21)

Mám-li si vybrat mezi Petrem nebo Emilem Brunnerem a jeho zdejšími teologickými stoupenci, tak si vyberu Petra. A co říká sám Ježíš?

Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo proroky... Amen pravím vám. Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona. (Mt 5,18)

Takže, poslouchejme Mistrův hlas, ten proroky Izajáše, Mojžíše a všechny další podporuje do posledního puntíku. Šelesty v Bibli slyší jen ti, kteří neslyší Mistrův. Vůbec nezáleží na jejich teologické věhlasnosti.

Druhou zásadou, kterou musíme mít neustále na zřeteli, jsou "Historické kulisy doby". Musíme rozumět historické době, kdy byla biblická pasáž napsána. Musíme vědět, kdo a kde vládl, čeho se které země účastnily a jakým způsobem, co způsobovalo politické napětí, hospodářské problémy a krizi společnosti. Jaká byla tehdejší kultura, jaké byly zvyky. Proto potřebujeme pomůcky, biblické slovníky, příručky, i sekulární učebnice dějepisu. Jestliže rekonstruujeme historické kulisy doby určitého biblického textu, naše interpretace musí získat na přesnosti. Na příklad víme, že v době, kdy Pavel psal svůj dopis Galatským, pohané zbožňovali bohyni Cybelu. Ti nejnábožnější se nechali k její oslavě i kastrovat. Když Pavel potom napíše galatským křesťanům:

Ti, kteří mezi vás kvůli obřízce vnáší neklid, ať se rovnou vyklestí.

Tak náhle tento verš nabývá ve svých historických souvislostech větší srozumitelnost. Pavel totiž říká, že cokoliv přidáš ke Kristu jako spásonosný rituál, to tě ztotožní s pohany. Bez této historické znalosti bychom si mohli myslet, že Pavel byl sadista.

Třetí zásadou, kterou musíme dále dodržovat, je gramatika. Předložky a předpony jsou velmi důležité. musíme být precizní v pádech, dokonavosti sloves, obzvláště trpný a činný rod jsou nesmírně důležité. Vztažná zájmena musí být jasně vyřešena, ke komu nebo čemu se vztahují.

Čtvrtá zásada je syntéza, neboli slučitelnost, t.j. harmonizace různých biblických pasáží. Latinsky - analogia skriptura, česky - obdoba Písma. Tento princip správně předpokládá, že žádná část Bible neprotiřečí žádné jiné části Bible, protože Bible má jednoho autora - Ducha Svatého! Jestliže vidíme zdánlivé protiřečení ve dvou různých místech Bible; potom si buďme jisti jedním: buď jedna, nebo druhá, nejčastěji však obě naše interpretace jsou chybné. Když objevím neočekávaně potvrzující verše, vztahující se k pravdě, kterou jsem již znal, má jistota se zpevňuje. Vlastně každá biblická zpráva se stane plně zřetelnou teprve, až ji vidíme ve vztahu k celku. Tento princip vystoupí ještě více, když si uvědomíme, že ani proroci vždy neznali plný význam toho, co napsali. Daniel dokonce řekl:

Slyšel jsem, ale neporozuměl jsem...

Pátá zásada je životní aplikace - použití. To znamená, jak použiji nabylou biblickou znalost ve svém vlastním křesťanském životě. Když nám Bible něco poví, když se něco nového dovíme, tak první otázku, kterou bychom měli vyřešit, je, "co s nabylou znalostí?" V Pavlově dopise Timoteovi se dovíme, že

...veškeré písmo pochází od Božího Ducha a je dobré k učení, k usvědčování, nápravě, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl náležitě připraven ke každému dobrému činu.

Doktrína neboli učení - je základní svatá pravda. Biblické učení zahrnuje všechny zásady, podle kterých máme žít. Výtky a domluvy jsou praktické biblické metody k odmaskování našeho hříchu. Biblická výtka může vést k nápravě, což je odvrácení se od hříchu. Výtka je téměř vždy následována tím nejpraktičtějším, t.j. instruktáží ve spravedlnosti.