Co budeš sklízet?

Máme před sebou druhou část Pavlovy aplikace toho, co učil v páté kapitole. Mluvil tam o životě v Duchu svatém, o nesení ovoce Ducha, mluvil o životě v Kristu, o svobodě v Kristu, která se tolik liší od života pod zákonem. Svoboda v Kristu vede k lásce, život pod zákonem vede k sebelásce. Svoboda v Kristu vede ke službě druhým, život pod zákonem vede ke srovnávání se se druhými a díky tomu k pýše a odsuzování druhých. Svoboda v Kristu vede ke spoléhání na Boží moc v evangeliu, život pod zákonem vede ke spoléhání na sebe a na vlastní skutky. Svoboda v Kristu vede ke slávě, ale život pod zákonem vede k odsouzení. Pavel už dříve jasně napsal:

• Ga 2:16 Vždyť ze skutků zákona ‚nebude nikdo ospravedlněn‘.

Budeme nyní číst z listu Galatským delší oddíl – Ga 5,25-6,10 a potom se budeme zabývat verši 6-10 ze šesté kapitoly.

Náš dnešní oddíl navazuje na ten předchozí od prvního verše šesté kapitoly. V něm jsme si ukázali na některé praktické dopady života v Duchu svatém, v souladu s Duchem svatým. Celý tento oddíl mluví o společenství. Jsme spaseni jako jednotlivci, ale nejsme spaseni pro individualismus, nýbrž pro společenství. Byli jsme zachráněni jako jednotlivci, ale Duchem svatým jsme byli učiněni součástí jednoho těla, Kristova těla, církve. Nebyli jsme připraveni o svou jedinečnost, je to spíše naopak, že skrze evangelium tato stvořitelská jedinečnost každého křesťana ještě vyniká. Ale tato jedinečnost každého křesťana je nyní zaintegrována do společenství. Přesto církev není šedivou masou, monotónní vojenskou jednotkou, kde nikdo nevyčnívá a všichni musí vypadat stejně a být pěkně seřazeni v jedné lajně. Církev je živým organismem, je nádherným klenotem, kde každý jednotlivý kousek je originálem a má své nezastupitelné místo. Dobře to Pavel popsal v listu Efezským, kde čteme:

• Ef 4:15-16 Buďme pravdiví v lásce, ať ve všem dorůstáme v Krista. On je hlava, z něho roste celé tělo, pevně spojené klouby navzájem se podpírajícími, a buduje se v lásce podle toho, jak je každé části dáno.

Církev je tělo, kde je každý úd potřebný, každý úd je jiný, ale každý potřebuje další a je potřebný pro další. Je to živý organismus, který roste a buduje se v lásce. A přesně o tom jsme mluvili minule, když jsme si vysvětlovali, co to znamená nést břemena jedni druhých. Viděli jsme, že na prvním místě se to týká vzájemné podřízenosti a pokory, vzájemného napomínání, povzbuzování a přivádění bratrů a sester, kteří se vzdálili od pravdy, zpět do obnoveného společenství s Pánem Ježíšem Kristem. To je nesení břemen. Musím unést bratrův hřích a místo toho, abych jím pohrdl ve svém srdci, protože je tak slabý a neduchovní, raději mu podám pomocnou ruku, půjdu s ním kus cesty a přivedu ho zpátky do Kristovy blízkosti. To je láska. To je naplnění Kristova zákona. A minule jsme si zdůraznili, že to je primární význam toho, co to znamená nést břemena jedni druhých.

V dnešním textu půjdeme ještě o kousek dále – půjdeme k tomu, co většinou chápeme jako nesení břemen druhých, tedy k praktické pomoci. A je nesmírně zajímavé všimnout, kde podle Pavla tato praktická pomoc začíná – začíná u těch, kteří vyučují. V prvním verši byli bratři (nebo sestry), kteří se dopouštějí přestoupení. A ti, kteří jsou duchovní, mají povinnost nést jejich břemena. Nyní, v šestém verši, se dostáváme na úplně opačný konec pomyslného spektra – na jedné straně jsou ti, kdo vyučují a na druhé straně ti, kdo jsou vyučováni. Pojďme tedy k šestému verši, k prvnímu bodu kázání:

I. Sdílejte se (v. 6)

• Galatským 6:6 Kdo je vyučován v slovu, nechť se s vyučujícím dělí o všechno potřebné k životu.

Máme před sebou dva zajímavé kontrasty, které nám ukazují na plnost a bohatství duchovního společenství. V prvním verši šesté kapitoly byl člověk, který se dopouští přestoupení a vedle něj ti, kdo jsou duchovní, což by v ideálním případě měla být celá církev. V šestém verši je na církev nahlíženo z úplně jiné perspektivy – je zde ten, kdo je vyučován v slovu a ten, kdo vyučuje.

Na několika místech v Písmu čteme, že církev jsou ti, kdo byli vyučeni od Otce. Když Jan psal o lidech, kteří se vloudili do církve a matou křesťany, povzbuzoval učedníky slovy:

• 1J 2:27 Ale zasvěcení, které jste vy od něho přijali, zůstává ve vás, takže nepotřebujete, aby vás někdo učil; jeho zasvěcení vás učí všemu, a je pravé a není to žádná lež; jak vás vyučil, tak zůstávejte v něm.

Křesťan je vyučen. Co to znamená? Že po svém obrácení všechno ví? Že už se nic nepotřebuje dozvědět? Jistě dobře rozumíme tomu, že to tak není. Vždyť Ježíš také říká, že věčný život je v tom, že budeme poznávat Boha a toho, kterého poslal, Ježíše Krista (J 17,3). Kromě toho, Bůh obdaroval církev pastýři a učiteli (Ef 4,11), Originální text spojuje ta dvě slova dohromady, takže je asi lepší mluvit o jednom obdarování, než o dvou. A nelze si úplně představit pastýře, který by nebyl učitelem – jak by sytil Boží lid? Čím by ho mohl nasytit, kdyby mu nepředkládal hutnou stravu Božího slova? A mohl by být v církvi nějaký učitel, který by nebyl zároveň pastýřem? Mohl by být učitel, který by se nestaral o Boží lid, o ty, které vyučuje? Mohl by být učitel teoretik? Možné to asi je, ale rozhodně to není něco, co by odpovídalo Božímu slovu a Božímu záměru s církví.

Bůh některé ustanovil za pastýře, aby vyučovali Boží lid. Všichni potřebujeme vyučovat a každá místní církev naléhavě potřebuje muže, kteří budou kopat v Božím slově, budou pracovat jako dělníci, kteří se nemají zač stydět, a budou z Božího slova vynášet veliké pravdy evangelia. Mluvíme o starších, které Bůh ustanovil jako dohlížitele a správce Božího domu, jímž je církev. Jsou to podpastýři velkého pastýře našich duší, Pána Ježíše Krista. Jejich úkolem je povzbuzovat ve zdravém učení a usvědčovat odpůrce. Jejich úkolem je kázat Boží slovo, vyučovat Boží lid. Jedná se o lidi, kteří mají nezištnou touhu sloužit církvi (1Pt 5,2). Přesto Boží slovo říká, že pokud dělají svůj úkol dobře, jsou hodni dvojí cti, nebo jak kontext napovídá, dvojí odměny (1Tm 5,17-18). To jsou ti, kdo vyučují a církev jsou ti, kdo jsou vyučovaní. A kam nás vede náš text?

Ti, kdo jsou vyučovaní, se mají dělit s těmi, kdo je vyučují o vše dobré. Ekumenický překlad nám tu nabízí výklad, když říká „o vše potřebné k životu“, ale myslím, že originál jde ještě o kousek dále, když mluví o všem dobrém. Nejde o to, aby starší sboru přežil. Jde o mnohem více, jde o společenství.

Kdyby šlo pouze o vše potřebné k životu, měli bychom dneska hodně usnadněnou práci – mohli bychom jednoduše stanovit životní minimum, jak ho stanoví stát, a bylo by to. Víc by nás nemuselo zajímat. A možná by stačil jeden bohatší člen sboru, který by zabezpečil takové životní minimum pro starší, o ostatní by se vůbec nemuseli starat. Ale Písmo mluví o všech vyučovaných a o všem dobrém. A to je velký rozdíl. Každý, kdo je vyučován ve Slovu, malý i velký, chudý i bohatý, zakouší ve svém životě dobré. Vždycky byli lidé, kteří zakoušeli naprostou, totální, bídu, tedy neměli kde spát, neměli, co jíst, neměli, co na sebe. Ale pokud nebyla doba války, epidemie nebo hladomoru, obvykle jich nebylo zas tak moc. A kolik takový lidí znáte dneska? Mimochodem je povinností církve postarat se také o takové lidi, pokud jsou takoví lidé v církvi. Chtěl jsem ale poukázat na to, že dneska žijeme v době velké hojnosti a blahobytu. A s tím vším dobrým, co nám Bůh dává, se máme sdílet s těmi, kdo nás vyučují.

Můžeme tady vidět podobný princip, který měl fungovat na úrovni sborů, jako když se sbory v Řecku rozhodly, že podpoří sbírkou chudé sbory v Judsku, kde byl hladomor. Poslouchejte a všimněte si, jak Pavel mluví o díle lásky a o společenství, o sounáležitosti:

• 2K 8:6-9.11-13 A tak jsme vybídli Tita, který započal toto dílo lásky, aby je mezi vámi také dokončil. ⁷Jako jste ve všem bohatí, ve víře, v slovu, v poznání, v horlivosti i v lásce, kterou máte k nám, buďte bohatí i v tomto díle milosti. ⁸Neříkám to jako rozkaz, zmiňuji se však o horlivosti jiných, abych vyzkoušel opravdovost vaší lásky. ⁹Znáte přece štědrost našeho Pána Ježíše Krista: byl bohatý, ale pro vás se stal chudým, abyste vy jeho chudobou zbohatli. … ¹¹Každý ať dá podle toho, co má; ¹²vždyť je-li zde tato ochota, pak je dar před Bohem cenný podle toho, co kdo má, ne podle toho, co nemá. ¹³Nejde o to, aby se jiným ulehčilo a vy byli přetíženi, nýbrž abyste na tom byli stejně.

Dávání a podpora starších budují velmi intenzivní společenství a vztah mezi těmi, kdo se starají, kdo dávají a těmi, kdo přijímají. Sdílení znamená mít na jedné straně zájem o druhého a na druhé straně obětovat se pro druhého. Proto se mluví o díle lásky, o díle milosti, o štědrosti a o cenném daru před Bohem.

Proč je tak důležité, aby se církev starala o své starší? Je to způsob, jak je Kristus oslaven uprostřed svého lidu. Je to projev Kristovy lásky. Když se vrátíme k našemu textu, můžeme říci, že je to stejně důležité jako náprava bratra, který se dopustil přestoupení. Starší má zodpovědnost za Boží lid a je na něm existenčně závislý. Je doslova vydán do rukou Božímu lidu. A Boží lid má zodpovědnost za své starší, za jejich živobytí, za jejich rodiny. To je skutečné společenství, ne shromáždění konzumentů služeb, ale shromáždění služebníků. To je život z Ducha svatého, to je dílo Kristovy lásky v nás a skrze nás, to je jedinečná oslava Pána uprostřed církve a svědectví pro svět kolem nás. Jak je to celé vážné, nám ukazují hned následující verše, které nás vedou ke druhému bodu dnešního kázání:

II. Rozsévejte (v. 7-8)

• Galatským 6:7-8 Neklamte se, Bohu se nikdo nebude posmívat. Co člověk zaseje, to také sklidí. Kdo zasévá pro své sobectví, sklidí zánik, kdo však zasévá pro Ducha, sklidí život věčný.

Proč najednou tak silná slova, zvlášť v kontextu šestého verše? Copak tohle je způsob, jak se někdo může posmívat Bohu? Přesně tak to je! Bůh sice svěřil evangelium každému křesťanovi, ale přesto Bůh sám vybral spolehlivé a věrné služebníky, kteří mají střežit evangelium jako poklad. Mají hlídat čistotu evangelia, jsou zodpovědní za obranu evangelia i ochranu Božího lidu, který jim Bůh jako pastýřům svěřil. S tím souvisí výsada, kterou Bůh těmto služebníkům, starším, pastýřům, dal:

• 1K 9:14 Tak i Pán ustanovil, aby ti, kteří zvěstují evangelium, měli z evangelia obživu.

Mohou být lidé, jako byl Pavel, co se této výsady zřeknou. Nikdy by to ale nemělo být k neprospěchu evangelia, k tomu, že budou zanedbávat službu, kterou jim Bůh svěřil. A nikdy to neznamená, že církev přestane být zodpovědná za to, aby se starala o své služebníky.

Stín těchto věcí můžeme zahlédnout ve Starém zákoně. Bůh ustanovil kněze a lévity, kteří měli sloužit v chrámu, měli přinášet oběti, měli se modlit, pálit kadidlo, dávat na oltář uvnitř chrámu předkladný chléb. Kněží a levité byli z kmene Lévi, který jako jediný z Izraelských kmenů nedostal podíl v zaslíbené zemi, protože podílem tohoto kmene byl sám Hospodin. Přesto dostali všichni levité půdu – losem byla určena města z každého kmene, kde se měli levité usadit. Dostali pastviny i pole. A na základě losu se potom střídali podle rodů ve službě v chrámu. Ale aby mohli sloužit v chrámu, přikázal Bůh, že všichni Izraelci mají přinášet desátky, ze kterých levité žili. Ve Starém zákoně dobře vidíme, co se dělo, když Izraelci zanedbávali levity – levité se rozešli do svých měst a místo služby v chrámu se starali o obživu svých rodin.

Dnes nemáme levity, chrám, oběti ani desátky. Všichni jsme kněžími krále a naším podílem je sám Hospodin. To platí o každém jednom křesťanovi. Žádný křesťan nemá lidského prostředníka, kterého by si mohl zaplatit, aby se za něj a místo něj modlil, aby místo něj přistupoval k Bohu, aby přinášel duchovní oběti. To je výsada každého křesťana. Kdo by takovou výsadu nechtěl, nemůže být součástí Božího království. Přesto tady máme ty, kdo vyučují, vedou, starají se, dohlížejí, chrání, pečují, sytí, zůstávají v Božím slově a na modlitbách. A máme mnohem vyšší standard, než byl Mojžíšův zákon. Ti, kdo jsou vyučováni v Slovu, se mají s vyučujícím dělit o všechno dobré. Je to stejně důležité, jako to bylo v době Starého zákona. Nic na tom nemění skutečnost, že starší jsou povoláni ke službě a budou voláni k zodpovědnosti, ať již se o ně Boží lid staral nebo ne. Písmo nám tady ukazuje, že tato péče je zodpovědností Božího lidu, tedy každého jednotlivého křesťana. A každý křesťan bude muset vydat počet z této služby. Úplně stejně jako každý starší bude muset vydat počet ze své služby. Proto je to tak vážné, proto v našem textu mluví Písmo o posmívání se Bohu.

Pavel spojuje péči o ty, kdo vyučují Boží lid, s tím, o čem mluvil v páté kapitole Galatským. Mluvil tam o lásce, která je naplněním zákona. Mluvil o tom, že nezáleží na obřízce nebo neobřízce, ale důležitá je víra skrze lásku konající. V šesté kapitole ukazuje konkrétní věci, které má láska konat. A znovu se vrací ke dvěma principům, které už dříve vysvětlil – život podle zákona, které vede k tělesnosti, k soustředění na sebe, a život podle milosti, život v Duchu svatém, který vede k soustředění na Krista, a ke službě Kristu. Tato služba Kristu se prakticky projevuje službou Božímu lidu – to je službě lásky. Pomoc bratrovi, který sešel z cesty, péče o ty, kdo vyučují Boží lid – to je služba Ducha. To je rozsévání v Duchu.

Proto mluví o zákonu setby a sklizně – kdo zasévá pro sebe, pro svou tělesnost (viz Ga 5,26 – hledání prázdné slávy, vyzývavost, závist), sklidí tělesnost a s ní Boží hněv, tedy zkázu. Kdo zasévá pro Krista, tedy v Duchu svatém, sklidí duchovní žeň, a tou je život věčný. Podobně to popisuje Pavel v listu Římanům:

• Římanům 8:5-7 Ti, kdo dělají jen to, co sami chtějí, tíhnou k tomu, co je tělesné; ale ti, kdo se dají vést Duchem, tíhnou k tomu, co je duchovní. Dát se vést sobectvím znamená smrt, dát se vést Duchem je život a pokoj. Soustředění na sebe je Bohu nepřátelské.

Křesťané nebyli zachráněni proto, aby se zabývali sami sebou. Evangelium tady není proto, aby vylepšilo naši tělesnost, aby nám zlepšilo život na zemi. Samozřejmě, že evangelium může v mnoha ohledech vylepšit kvalitu lidského života – ale hodně bude záležet na tom, kde žijete, protože jiné to bude v Severní Koreji nebo na severu Nigérie, kde stát křesťanem znamená být připravený brzo zemřít mučednickou smrtí, a zcela jiné to bude v bohatých západních státech. Ale evangelium není na prvním místě o kvalitě tělesného života. I v naší zemi můžete být kvůli evangeliu pronásledováni, i v naší zemi se vás mohou příbuzní zřeknout kvůli tomu, že jste uvěřili v Kristu, i v naší zemi se můžete intelektuálně znemožnit, protože věříte Božímu slovu. Minulý týden mi jedna žena v debatě o Písmu řekla, že si nemyslela, že by tomu ještě dneska někdo mohl takle věřit – tedy tak fundamentalisticky, v tom smyslu, jak je to psáno v Písmu.

Ale Bůh nebude posmíván. A to platí jak v kontextu, v němž se to nachází, tedy v kontextu vzájemné služby, vzájemného společenství, v kontextu sdílení se o vše dobré s tím, kdo mě vyučuje, v kontextu pomoci člověku, který se dopouští přestoupení, ale platí to také velmi obecně v tom nejširším slova smyslu. Kdo zasévá pro tělo, kdo se stará jen o světské věci, kdo pro své koníčky a zájmy nemá čas na Boží slovo, na modlitbu, na Boží lid, sklidí zánik. To je člověk, který svým životem ukazuje, že jeho prioritou je on sám, nikoliv Kristus, nikoliv Kristovo tělo. Ale kdo zasévá pro Ducha, kdo je ochoten obětovat své pohodlí, svůj nadbytek, svůj čas, své zájmy, své koníčky, své těžce vydělané peníze, kdo je ochoten přinášet sám sebe jako oběť živou a svatou, to je člověk, který byl vykoupen Kristovou obětí, a takový, i kdyby ztratil svůj život pro Krista, už získal mnohem víc – věčný život. Co budete sklízet, moji milí? Vím dobře, co byste chtěli sklízet – všichni bychom chtěli sklízet jen to nejlepší. Ale víte, na čem je sklizeň závislá? Na tom, co rozséváme. Takže to, co budete sklízet, se velmi jednoduše pozná podle toho, co rozséváte.

III. Čiňte dobře (v. 9-10)

• Galatským 6:9 V konání dobra neumdlévejme; neochabneme-li, budeme sklízet v ustanovený čas.

Boží slovo nám tady říká, že den sklizně přijde. Každý člověk bude jednoho dne sklízet. Den velké sklizně se blíží a každý z nás si musí klást otázku, co bude sklízet. Víme, co bychom chtěli sklízet. Jak toho ale dosáhneme? Náš text nám dává odpověď: v konání dobra neumdlévejme. Je zajímavé, že Pavel tady v první polovině devátého použil trochu jiné slovo, než jaké je v šestém verši, ve druhé polovině devátého a v desátém verši. Myslím, že dobře to vystihl Pavlík, když to překládá slovy „konajíce to, co je správné“. Řecké slovo, které zde popisuje to dobré, má velmi široký význam a použití a jde o popis morálních kvalit. To slovo se dá přeložit také slovem krásné, znamenité, užitečné, vhodné. Můžeme tedy dobře rozumět této výzvě v tom smyslu, že nemáme umdlévat v užitečném jednání. V takovém jednání, které je výtečné, ve skutcích, které nám Bůh připravil, v tom, co slouží druhým a co je tedy užitečné Božímu lidu a Božímu království. Nemáme umdlévat v tom, co přinese slávu Bohu, co vyvýší Pána Ježíše Krista, co povede ke spasení druhých lidí. Vždyť naším Pánem je Ježíš Kristus, a naší silou je Duch svatý, který v nás přebývá, motivuje nás, povzbuzuje i uschopňuje. Když Pavel připomínal Titovi Boží milost, která nás zachránila, zaměřoval jeho pozornost na Ježíše Krista, který:

• Titovi 2:14 … se za nás obětoval, aby nás vykoupil ze všeho hříchu a posvětil za svůj vlastní lid, horlivý v dobrých skutcích.

Kristus se posvětil za svůj lid, který je horlivý v dobrých skutcích. Křesťané nemohou být pasivní, protože víra je aktivní, činná. Víra nikdy není pasivní, skrytá, neviditelná, niterná. Víra není soukromou záležitostí, která by se nikdy nedostala na světlo světa. Víra se vždycky bude projevovat láskou a láska je usilovná, láska pracuje. Proto se mluví o Božím lidu, který je horlivý v dobrých skutcích. A církvi v Tesalonice Pavel dosvědčuje jejich skutky lásky (1Te 1,3 – činná víra, usilovná láska, vytrvalá naděje). Titus měl na Krétě učit křesťany vynikat v dobrých skutcích, aby nebyli neužiteční (Tt 3,14). Proč? Protože neužitečný křesťan je protimluv!

Křesťan byl stvořen k dobrým skutkům, které mu Bůh připravil (Ef 2,10), byl zapečetěn Duchem svatým, který v něm působí chtění i činění (Fp 2,13). Prorok Daniel popisuje vykoupené jako prozíravé, kteří:

• Daniel 12:3 … budou zářit jako záře oblohy, a ti, kteří mnohým dopomáhají k spravedlnosti, jako hvězdy, navěky a navždy.

Chci, abyste mi rozuměli – nevolám po žádné formě křesťanského aktivismu. Ale chci vás vyburcovat k tomu, abyste přemýšleli nad tím, co rozséváte. Rozséváte Boží věci – poznání Krista, evangelium, pravdu, lásku, spravedlnost, ctnost, pokoru, radost, pokoj? Boží slovo nás ujišťuje, že budeme sklízet v ustanovený čas. To neznamená, že budeme nutně sklízet až na věčnosti, i když teprve na věčnosti se ukáže celý rozsah této sklizně. Bůh dává takovou milost, že často můžeme vidět ovoce své služby už nyní. Jenom málo lidí v historii bylo jako Noe, který byl kazatelem spravedlnosti, přesto bylo zachráněno jenom dalších sedm lidí kromě něho samotného. Většinou nám Bůh dává jako povzbuzení a jako důkaz své dobroty vidět nějaké ovoce naší služby, našeho rozsévání.

Církev, kde jsou obětaví lidé, kteří jsou ochotní jít za bratrem nebo sestrou, kteří se dopustili přestoupení, uvidí růst ve svatosti. Církev, kde jsou obětaví křesťané, kteří jsou ochotní se sdílet s těmi, kdo je vyučují, uvidí růst v poznání Krista. Křesťané, kteří jsou ochotní investovat své životy do životů druhých lidí, uvidí proměněné životy kolem sebe, uvidí duše zachráněné pro věčnost. A na věčnosti zazáří jejich dílo dokonalou nádherou, protože na něm ještě více vynikne moc evangelia a dobrota a láska našeho Spasitele.

Naší povinností je činit, co je správné. Božím dílem je všechno ostatní. Bůh dovádí pole ke sklizni. Bůh dává úrodu. Bůh určuje pravý čas. Na nás je, abychom rozsévali. To není vždycky snadné. Žalmista říká:

• Ž 126:5-6 Ti, kdo v slzách sejí, s plesáním budou sklízet. S pláčem nyní chodí, kdo rozsévá, s plesáním však přijde, až ponese snopy.

Není to snadné, když rozséváme a dlouho nevidíme žádnou úrodu. Ale obvykle to tak v našich životech není. Rozhlédněte se kolem sebe, milovaní, tady a teď. Co vidíte? Vidíte Boží dílo. Vidíte církev, která roste v bázni Boží a upevňuje se Božím slovem, vidíte bratry a sestry, kteří rostou v milosti a v poznání Pána, vidíte pole, do něhož máte rozsévat to nejlepší, co máte.

• Galatským 6:10 A tak dokud je čas, čiňme dobře všem, nejvíce však těm, kteří patří do rodiny víry.

Tohle je místo, kde máme začít. Toto je Boží dům, chrám Ducha svatého, toto jsou svatí, kteří byli vykoupeni Kristovou krví. Tohle je pole připravené na rozsévání. Co budete rozsévat? Co chcete sklízet?

• J 12:24-25 Amen, amen, pravím vám, jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek. Kdo miluje svůj život, ztratí jej; kdo nenávidí svůj život v tomto světě, uchrání jej pro život věčný. Kdo mně chce sloužit, ať mě následuje, a kde jsem já, tam bude i můj služebník. Kdo mně slouží, dojde cti od Otce.

Amen.