Úvod

Křesťané všech tradic si letos připomínají 1700 let od uplynutí prvního ekumenického církevního koncilu. Odehrál se v roce 325 jako první celosvětový sněm, na kterém se sešlo pravděpodobně přes 300 biskupů zastupujících celou tehdejší všeobecnou církev. Jednalo se také o první církevní sněm svolaný tehdejším pokřesťanštěným panovníkem Konstantinem I. Velikým. Ten totiž krátce po svém obrácení k víře zjistil, že se církev nachází ve víru konfliktu, který ohrožuje nejen jednotu křesťanů, ale zejména soudržnost římské říše. Oproti populární představě však tento koncil neměl za úkol machinovat s obsahem křesťanské víry (například přidáváním či cenzurováním existujících biblických spisů). Byť byly politické spory a ambice nejen císařů zjevné v mnoha momentech koncilního jednání, které, jak uvidíme, vyústí až v dalším koncilu roku 381, nelze v celém procesu přehlédnout Boží prozřetelnou ruku. Následující řádky popisují fascinující příběh raně křesťanských kontroverzí a christologických formulací, které ústí právě v nicejském vyznání víry (též nikájském). Jak uvidíme, nejedná se však jen o pouhý artefakt křesťanské minulosti. Nicejské vyznání nezůstává i po sedmnácti staletích pro každého pravověrného křesťana ničím jiným než průkazem jeho křesťanské totožnosti. Jak dobře známe jeho obsah?

Historický kontext

„Nicejské vyznání vzniklo proto, že se křesťané zhrozili.“ Tak shrnuje hlavní příčiny vzniku nicejského kréda jedna z nedávno vydaných knih.[1] Správně připomíná, že křesťanům nešlo v první řadě o „filozofování“ na téma „Bůh“ či „Boží trojjedinost“. Šlo primárně o otázku jejich uctívání. Koho vlastně křesťané nejen na nedělních bohoslužbách, ale ve svých modlitbách a svých životech uctívají? Od samých počátků novozákonní církve zněla odpověď na tuto otázku v mnoha ohledech jasně: uctíváme Boha Otce a jeho jednorozeného Syna, Ježíše Krista z Nazaretu (např. 1K 1,2). Je doloženou skutečností, že již od prvních staletích církve byl Ježíš uctíván spolu s Otcem jako Bůh. Jak shrnuje významný církevní historik Jaroslav Pelikán: 

„Nejstarší dochované kázání křesťanské církve po Novém zákoně začíná slovy: ‚Bratři, o Ježíši Kristu bychom měli smýšlet jako o Bohu, jako o soudci živých i mrtvých...‘ Nejstarší dochovaná zpráva o smrti křesťanského mučedníka obsahovala prohlášení: ‚Je nemožné, abychom opustili Krista ... nebo se klaněli někomu jinému.‘ Nejstarší dochovaná pohanská zpráva o církvi popisuje, že se křesťané scházeli před východem slunce a ‚zpívali hymnus Kristu jako Bohu‘. Nejstarší dochovaná liturgická modlitba církve byla modlitbou adresovanou Kristu: ‚Pane náš, přijď!‘“[2]

Jak sám Pelikán následně dodává, je zřejmé, že poselství, kterému církev věřila a které učila, zní, že „Bůh“ je pro Ježíše Krista vhodným jménem.[3] Mohlo by se tedy zdát, že otázka „Koho křesťané vlastně uctívají?“ měla být dávno zodpovězena. Přesto se však křesťanský svět ještě ve 4. století nachází uprostřed doposud největší teologické bouře, která, jak se zdá, jen tak neskončí. Jak někdo poznamenal: „Jedna věc je uctívat Krista jako Boha na kolenou v modlitbě, druhá věc však je to vysvětlit, když se postavíme…“[4] Křesťané tedy sice od počátku uctívali Krista jako Boha, bylo však třeba ještě vysvětlit, v jakém slova smyslu ho jako Boha vyznávají. 

Jak je obecně známo, pokračuje křesťanství ve šlépějích starozákonní židovské víry, která stavěla na striktním monoteismu (Dt 6). Bůh Starého zákona, Hospodin, byl jediný Stvořitel, jediný Bůh. Jak křesťané vysvětlí tvrzení, že i Kristus je Bůh, aniž by tento pilíř monoteismu popřeli? Navíc se jevil Ježíš z Nazareta veskrze lidsky. Nejenom že zde na zemi prožil desítky let běžného lidského života, ale také nakonec umírá krutou, ale zcela lidskou smrtí. Jinými slovy, jak může být Bůh člověkem? Jak může trpět? Není snad Bůh neměnný? Antický kritik křesťanství, Kelsos, uštěpačně poznamenává, že: „Boží tělo by se nenarodilo... ani by nejedlo.“[5] Jinými slovy, jak shrnuje historik A. Harnack: „Je to božské, které se objevilo na zemi a spojilo člověka s Bohem, totožné s nejvyšším božským, které vládne nebi i zemi, nebo je to polobůh?“[6] Křesťané na základě zjevené pravdy apoštolského učení museli oba stěžejní pilíře svého náboženství obhájit a vysvětlit: Kristus jako pravý Bůh i pravý člověk. 

První čtyři století se staly tak příběhem křesťanské teologie, která se snaží proplout mezi Skyllou a Charybdou dvou teologických omylů. Na jedné straně stáli ti, kteří se snažili toto pnutí vyřešit podkopáním Kristova pravého lidství. Mezi ně řadíme variace gnostických heretiků, kteří v zásadě neměli problém s Kristovým božstvím, ale „jen“ s jeho pravým lidstvím. Na druhé straně stáli ti, kteří neměli problém s Kristovým pravým lidstvím, zato vycházeli z představy striktního monoteismu, který nebyl slučitelný s žádnou představou „plurality“ božských osob. Klíčovým hnutím byl monarchianismus (monos, arché – „jeden vládce“), obzvláště jeho odnož zvaná modalismus, jehož zastánci se za každou cenu snažili ochránit Boží jednotu. A tak tvrdili, že Bůh je pouze jeden, v průběhu dějin spásy se však projevuje různými způsoby či „módy“. Stručně řečeno věřili, že je jeden Bůh, který je v rámci starozákonního období nazýván jako Otec, v rámci novozákonní doby Syn a od doby církve Duch (např. Sabellius v Římě ztotožňuje Syna s Otcem natolik, že ho nazývá „Syno-Otec“, hyo-patér; Praxes podle Tertuliana zase svým zaměňováním Božích osob „křižuje Otce a vyhání Parakléta“[7]). Ačkoliv se na první pohled jednalo o srozumitelné vysvětlení, obsah a učení Bible nakonec plně vysvětlit nedokázalo. Písmo totiž nedovolí Boží osoby takto zplošťovat. Každá z nich jedná sama za sebe a je jasně odlišitelná od druhé (viz Ježíšův křest; Mt 3,13–17). 

Dalším významným pokusem vysvětlit pnutí mezi Kristovou lidskou a božskou přirozeností byly různé formy učení o gradaci božství (obecně známé jako subordinacionismus). Jednalo se o raně křesťanskou snahu vysvětlit vnitrobožské vztahy tím, že se Kristovo božství řadí svou podstatou pod božství Otce. Justin Mučedník je například schopný nazvat Syna „druhým Bohem“ (deuteros-theos).[8] Asi nejvýznamnějším zastáncem formy tohoto učení byl známý myslitel Órigenés. Ten sice zastával božství Syna a Ducha, zároveň je však podřídil Otci, aby tak udržel Boží jedinost. Z toho pro něj také vyplýval závěr (v rozporu s novozákonním učení), že se nesmíme modlit k Synu, ale pouze k Otci, skrze Syna. Díky velkému Órigenovu vlivu se tato podoba trojičního učení rozšířila ve východní části církve. Mnozí historikové se domnívají, že když na scénu přichází se svým učením náš hlavní antagonista Areios, podnítí pouze to, co díky Órigenově nevyjasněnému trojičnímu učení již nějakou dobu doutnalo.[9]

Arciheretik Areios

Areios byl presbyterem v Alexandrii, kde se kolem roku 318 pustil do sporu s tamním biskupem Alexandrem o podstatě Ježíše Krista. Začíná učit o pravé podstatě Otce a Syna, s cílem vyjasnit Órigenovu trojiční teologii. Na základě novoplatónských principů o prazákladním bytí, které je samotné nezávislé a nestvořené, došel k závěru, že tuto podstatu může mít pouze Otec, jinak by hrozil ditheismus (doslova „dvojbožství“). Syn je zrozený z Otce ve smyslu stvořený – se všemi důsledky. Tím postavil Syna svou podstatou jednoznačně na stranu stvoření.

Podle Areia je Ježíš Kristus sice božskou bytostí, ta je však ve výsledku stvořená Otcem. Syn byl prvním a největším z Božího stvoření. Otec skrze Syna tvoří vše. Syn je tedy jakýmsi polobohem, nicméně byl sám Otcem stvořen z ničeho. Pouze Otec je věčný a nestvořený Bůh. Veškeré výsady, které Syn má, neplynou z jeho přirozenosti, ale z Boží milosti. Tento pohled se odráží ve známém Areiově rčení, které razil ve svém hlavním díle „Hostina“ (Thaleia), kde píše o Synu že „byla doba, kdy nebyl“ (Ἧ ποτε ὅτε οὐκ ἦν). Areios měl se svými následovníky za to, že tímto pojetím chrání základní pilíř pravého náboženství, tedy monoteismus. Věřil, že by víra v Synovo pravé božství nevyhnutelně vedla k nějaké formě biblicky zapovězeného polyteismu (tato věrouka je dodnes s určitými variacemi zastávána svědky Jehovovými a věroučně unitářskými systémy). 

Komplikovanost celého sporu ještě prohloubila skutečnost, že se Areios nezřídka odvolával na učení Písma: od nauky o monoteismu až po celou řadu zmínek o Ježíšově podřízenosti Otci, omezenosti, nevědoucnosti a proměnlivosti. Nicméně tento zjednodušující přístup k Bibli (někdy nazýván „biblicismus“) nejenže nebral dostatečně v potaz ostatní biblické údaje o pravé identitě Syna, ale také vycházel z filozofií pokřiveného pohledu na samotného Boha.

Tím se rozhořel otevřený spor. Kolem roku 320 shromáždil biskup Alexandr na regionálním synodu egyptské biskupy, kteří Areia s jeho pohledy odsoudili a sesadili. Ten se však nemínil svých přesvědčení vzdát. Odešel do Palestiny, kde získal podporu velké části východních biskupů, jelikož mnozí z nich studovali u stejného učitele, Lúkiana z Antiochie (který podle některých historiků zastával podobnou christologii jako později sám Areios).[10] Není jasné, zda Areiovi podporovatelé jeho postojům do důsledku rozuměli, jisté je, že se blížili Órigenově důrazu na subordinaci Syna, který byl na východě velmi rozšířený. S Órigenem se však arianismus rozcházel v zásadním bodě, a to v otázce Ježíšovy podstaty. Tu východní teologové chápali jako nestvořenou, byť podřízenou Otci. Tímto se celý spor ještě více komplikoval. Začínalo být zřejmé, že bude třeba se k němu postavit čelem.

Nicejský koncil

V reakci na neutuchající kontroverze ohledně podstaty Ježíše jako Syna Božího se po nějaké době rozhodl císař Konstantin I. Veliký svolat roku 325 do své císařské rezidence v Niceji, jedné maloasijské vesnici, která leží nedaleko od Marmarského moře, první ekumenický koncil (či synodu). Sešli se tam biskupové východní církve a také několik klíčových zástupců její západních větve, dohromady přes 300 biskupů (podle pozdější tradice 318, viz Abrahamovi služebníci; Gn 14,14), řada presbyterů a diakonů. Po ediktu milánském, který učinil roku 318 z křesťanství legální náboženskou víru, se jednalo o další krok k integraci křesťanství a panující moci. Po obdobích pronásledování a skrývání, které křesťany od počátku provázelo, se nyní karty obrátily a křesťané jsou pozváni k jednání se samotným císařem! Ten si také dal, podle záznamu církevního historika Eusebia, patřičně záležet na tom, aby svým zjevem připomínal téměř andělského posla a ochránce nově uznaného křesťanského náboženství. Jeho cílem bylo zprostředkovat řešení, které by učinilo přítrž teologickým polemikám a sjednotilo křesťany ve společném vyznání. Toto vyznání (symbolum) nyní mělo sloužit jako prubířský kámen ortodoxie. Jeho poradci z řad západních biskupů byli silní zastánci Kristova pravého božství, a tak se i sám Konstantin ve výsledku zasadil o formulaci, kterou dnes známe jako nicejské vyznání víry, přestože konečné znění dostalo až na druhém ekumenickém koncilu o padesát let později (viz níže). Je rozděleno do tří článků, tedy vyznání víry v Otce Stvořitele, Syna Vykupitele a Ducha svatého. Toto vyznání, či „krédo“ známé jako Nicaenum, bylo přímou odpovědí na teologické názory Areia a jeho následovníků. Klíčová část vyznává podstatu Ježíše Krista následovně:

Bůh z Boha, Světlo ze Světla,
   pravý Bůh z pravého Boha,
zrozený, nestvořený,
   jedné podstaty s Otcem,
   skrze něho všechno je stvořeno.

Zde nacházíme nejen jádro nejvýznamnějšího křesťanského vyznání, ale podstatu samotného křesťanství. O těchto řádcích byly napsány stohy knih a stohy teologických pojednání. Ať už bychom k nim chtěli dodat cokoli, dotkneme se celé problematiky pouze povrchně.

Klíčovým pojmem, který nám pomůže vrhnout světlo na ostatní pojmy, je zároveň i ten, který v minulosti vzbudil nejvíce kontroverzí. Jedná se o řecký pojem homoúsios (ὁμοούσιος). V našem textu se skrývá pod překladem „jedné podstaty“ [s Otcem] (ὁμοούσιον τῷ Πατρί). Je složeninou přídavného jména homos tedy „stejný“ a příčestí úsia, což znamená „bytí“ či „podstatu“. Jinými slovy se zde o Synu vyznává, že je stejné podstaty jako Otec: je „soupodstatný“ či „soubytný“. Jak jsme viděli, tvrzení, že Ježíš Kristus je Bůh, mohlo být v mnoha ohledech překrouceno k té či oné teologické perspektivě. Proto krédo upřesňuje, co se pojmem Bůh myslí. Nenechává ani smítko pochyb, o jakém božství je zde řeč. Stejné božství, které má Otec, má i Syn. Stejný „materiál“, „z něhož je Bůh“ (quiditas), náleží i Synu (samozřejmě mluvit o materiálu v kontextu božího bytí je vzhledem ke konotacím češtiny značně nepatřičné, přibližuje však pojem „podstata“). Pokud je Otec věčný, neměnný, všemohoucí Bůh, je stejně tak i Syn věčný, neměnný, všemohoucí Bůh. Nelze tedy mluvit o Ježíšově božství v odvozeném slova smyslu. Syn je sice „zrozený“ (γεννηθείς), což s ohledem na soupodstatnost nemůže znamenat, že je „stvořený“ (γενηθείς). Syn je Bohem ne z Otcovy vůle, nýbrž z jeho podstaty. Je „pravý Bůh z pravého Boha“. Termín homoúsios staví Syna jednoznačně a neodvolatelně na stranu Boha. Tento závěr byl v přímém rozporu s Areiovým učením, které koncilní otcové v závěru odsoudili jako heretické a prohlásili jej za anathema tedy „prokleté“.

Homoúsios vs. homoiúsios

Nicejský koncil sice soupodstatnost Syna s Otcem, a tím i Synovo pravé božství jednohlasně obhájil, ke kýženému sjednocení rozepřených stran to však přesto nevedlo. Nejenže nevzbuzoval termín homoúsios svým mimobiblickým původem důvěru, východní Origenovský subordinacionismus měl navíc stále v živé paměti spor se sabeliány (či modalisty), kteří používali pro zdůraznění jednoho božství tentýž termín (který byl z toho důvodu roku 268 odsouzen na synodu v Antiochii). Vznikly tak defacto tři teologické frakce: 

1. Strana ariánů – kteří tvrdili, že Syn je stvořená bytost a svou podstatou, tedy bytím, je kategoricky jinou bytostí než Bůh.
2. Strana nikajských teologů – kteří zastávali Synovu soupodstatnost s Otcem, a tedy jeho pravé božství.
3. Origénovská strana – někdy také zvaná jako semiariáni, zahrnovala většinu tehdejších východních biskupů, kteří sice hájili Synovu věčnou, nestvořenou, božskou podstatu, ale takovou, která je ve svém božství podřadná Otci.

Tři teologické tábory a jejich odlišné christologické názory bychom mohli názorně také shrnout třemi řeckými pojmy. Již jsme se seznámili s pojmem homoúsios, který zastávali nicejští teologové. Jim oponovali ariáni, kteří tvrdili, že Syn je jiné podstaty. Je tedy hetero-úsios (technicky anomoios; Syn je Otci ve všem „nepodobný“). Mezi nimi stáli východní stoupenci órigenovské teologie, kteří hledali mezi ariánskou a nikájskou pozicí střední cestu. Tvrdili, že Syn není ani stejné (homo-),ani jiné (hetero-), ale podobné (homoi-) podstaty s Otcem. Nezasvěcený čtenář by mohl být v pokušení považovat tyto debaty, vyjádřené rozdílem jedné řecké ioty (homo-úsios vs. homoi-úsios), za teologické cedění komára. V chápání nicejských teologů, kterým nakonec přitakal celý křesťanský svět, se však jednalo o rozdíl nedozírných důsledků. Syn jednoduše buď je Bůh, nebo není. Pokud mu je pouze podobný, pak nelze mluvit o pravém Bohu a jeho uctíváním se dopouštíme modloslužby.

Athanasius contra mundum

Později se sice ukázalo, že strana órigenovská a nicejská k sobě měly teologicky blíž, než se zprvu zdálo, přesto se zpočátku ariánské straně podařilo órigenovské přesvědčit, že jsou si svým pojetím christologie blíže než s nicejskými.[11] Na několik let tak získali početní převahu. Tomu významně pomohla i turbulentní politická situace. Následujících 50 let hořkých sporů se totiž neslo v prostředí překotných změn vládnoucích císařů a politických intrik, které celý spor pouze prohlubovaly a komplikovaly. 

Právě v období, ve kterém přízeň vlády a početní převahu získává ariánská strana, se zaskvěl neústupný obhájce nicejského pravověří Athanasios z Alexandrie (česky také Atanáš). Ten se roku 328 stává biskupem v Alexandrii a pouští se do neohroženého a vytrvalého boje s arianismem. Už jako diákon prokázal Athanasios na nicejském koncilu své argumentační nadání. Svá klíčová literární díla, zejména O vtělení (De Incarnatione) a Promluvy proti ariánům (Contra Arianos), zasvětil protiariánské polemice. Athanasios svou argumentaci nepromýšlel primárně trojičně, ale soteriologicky, tedy v kontextu spásy. Písmo přece dosvědčuje, že nás Bůh přišel mimo jiné vykoupit ze smrtelnosti našeho těla, přetvořit nás ke svému obrazu a darovat nám věčný život. Slovy Písma nás přišel učinit „účastníky jeho božské přirozenosti“ (2Pt 1,4 ČSP). Jak by se to však mohlo stát, pokud ten, kdo nás sjednocuje s Bohem, není sám Bůh? Athanasios píše:

„V Kristu tedy bylo lidské pokolení zdokonaleno, a tak obnoveno, jak bylo i na počátku, nebo spíše s ještě větší milostí. Neboť jestliže jsme povstali z mrtvých, již se nebojíme smrti, nýbrž budeme v Kristu provždy vládnout v nebi. To se však stalo proto, protože vlastní a z Otce pocházející slovo Boží samo obléklo tělo a stalo se člověkem.“^[12]

Athanasios neúnavně poukazuje na skutečnost, že pouhé stvoření (či polobůh), které je svým bytím od Boha Otce kategoricky oddělené, by nás nemohlo přivést zpět k Otci a učinit nás Božími syny. Podobně jako mnozí další také zdůrazňoval, že uctívat Syna s podstatou jinou než v pravdě božskou by bylo neobhajitelné modlářství.

Svou neústupnost prokázal Athanasios i svým životem. Podstoupil více než pět vyhnanství, z nichž některá trvala dlouhé roky, jen proto, že se pevně držel Nicaena.[13] V bouřlivém politickém klimatu plném zvratů neměnil Athanasios kabát podle toho, co by pomohlo jeho církevní kariéře. Trval na svém přesvědčení i v době, kdy se zdálo, že se celý svět obrací na ariánskou víru. Athanasios si stál na svém takřka proti celému světu, a proto se až dodnes praví: Athanasius contra mundum („Atanáš proti světu“).

Nicejské vyznání dnes

Na Athanasiův neutuchající boj za nicejskou ortodoxii navázali v polovině 4. století kapadočtí otcové. Ti nauku o soupodstatnosti nejen zásadně propracovali, ale také se zasadili o obhajobu božství Ducha svatého, které čelilo útokům v kontroverzi s tzv. pneumatomachoi („bojovníky proti Duchu“). Poté co nastoupil na trůn v roce 364 císař Valentinian, pověřil správou východní části říše ariánského vladaře Valenta. Ten se pustil do pronásledování jak nicejských, tak órigenovských křesťanů, což obě strany zásadně sblížilo a nakonec je to v odporu vůči arianismu úplně sjednotilo. Po nástupu nového pronicejského císaře Gratiana vyústil v roce 381 nově sjednocený odpor proti arianismu dalším ekumenickým koncilem, který se odehrál v Konstantinopoli (Cařihradu). Ten předchozí nauku nicejského vyznání víry potvrdil a doplnil ji o nauku o Duchu svatém, o kterém původně nicejské vyznání nic konkrétního neříká. Finální podoba kréda je sice dnes známá jako nicejské vyznání víry (či jednoduše „krédo“), ve skutečnosti se však jedná o nicejsko-cařihradské vyznání víry pocházející až z roku 381. V každém případě toto vyznání obsahově i věcně odráží nicejské vyznání z roku 325. V této podobě se dodnes vyznává nejen v církvi pravoslavné a římskokatolické, ale také v mnoha protestantských církvích.

Viděli jsme tedy, že je příběh nicejského vyznání protkaný celu řadou zvratů, a to nejen teologických, ale i politických, které svědčí o silném lidském vlivu – často ve větší míře, než si samotní křesťané připouštějí. To nám připomíná, že žádné vyznání, nehledě na jeho nesmírnou důležitost, nelze postavit na roveň Písma svatého. Bylo by však naivní domnívat se, že spletité historické okolnosti nicejského kréda mohou být záminkou k ignorování jeho závěru. Nepůsobí Pán Bůh svrchovaně své záměry právě uprostřed lidského, často hříšného počínání? (Viz Josefovo vyznání Boží svrchovanosti v Egyptě; Gn 45,5; 50,20.)

Po sedmnácti stoletích církevní historie vidíme snad lépe než kdy dřív, že pravda o Bohu Otci, Stvořiteli nebe a země a jeho jednorozeném, soupodstatném Synu, který se stal člověkem pro nás a naši spásu, kterou nám přináší působení Ducha svatého, je učení, které nejen obstálo v testování časem, ale které také unikátním způsobem odráží a chrání zvěst novozákonního evangelia o Bohu, který se stal člověkem, aby nás vykoupil z prokletí hříchu. Nemělo by nás proto překvapit, že ačkoliv se protestanští reformátoři snažili očistit církevní praxi od nebiblických nánosů lidské tradice, nicejské vyznání víry zůstalo ve všech hlavních větvích reformace zachováno, vyučováno a vyznáváno jako shrnutí biblické pravdy. Nikdy nepřestalo být považováno za základní a zásadní vyznání křesťanské teologické identity.

Každá generace věřících se musí zasadit o to, aby nezůstal obsah tohoto vyznání pohřben jako relikt historie, ale aby byl znovu vykládán, vysvětlován, obhajován a vyznáván. Protože ten, kterého Nicejské krédo vyznává, je „tentýž včera, i dnes i navěky“ (Žd 13,8). 

A toto je život věčný: Aby poznávali tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista. (J 17,3 ČSP)

Nicejské krédo:

Věřím v jednoho Boha,

Otce všemohoucího,

Stvořitele nebe i země,

všeho viditelného i neviditelného.

Věřím v jednoho Pána

Ježíše Krista,

jednorozeného Syna Božího,

který se zrodil z Otce

přede všemi věky:

Bůh z Boha, Světlo ze Světla,

pravý Bůh z pravého Boha,

zrozený, nestvořený,

jedné podstaty s Otcem,

skrze něho všechno je stvořeno.

On pro nás lidi

a pro naši spásu

sestoupil z nebe,

skrze Ducha svatého

přijal tělo z Marie Panny

a stal se člověkem.

Byl za nás ukřižován,

za dnů Pontia Piláta,

byl umučen a pohřben.

Třetího dne vstal z mrtvých

podle Písma.

Vstoupil na nebesa,

sedí po pravici Otce.

A znovu přijde, ve slávě,

soudit živé i mrtvé

a jeho království bude bez konce.

Věřím v Ducha svatého,

Pána a Dárce života,

který z Otce (i Syna) vychází,

s Otcem i Synem je zároveň

uctíván a oslavován

a mluvil ústy proroků.

Věřím v jednu svatou,

všeobecnou apoštolskou Církev.

Vyznávám jeden křest

na odpuštění hříchů,

očekávám vzkříšení mrtvých

a život budoucího věku.

Amen.

Mojmír Adámek je členem církve Biblické společenství křesťanů v Kroměříži (krestanekromeriz.cz)