Pozn. red.: Níže uvedený článek byl ve zkrácené podobě publikován v Zápase o duši č. 69. 

Úvod

Proroctví, které Danielovi vyřídil anděl Gabriel v odpovědi na jeho modlitby za izraelský národ, město Jeruzalém a Boží chrám, patří mezi nejzajímavější a nejvíce fascinující pasáže Písma. Patří ovšem také mezi ty části Písma, o jejichž výklad se vedou spory, někdy značně prudké. Cílem tohoto článku není nalezení konečného a jednoznačného řešení; nemám dojem, že bych byl povolán rozhodovat ve sporech mezi uznávanými teology, historiky a znalci původních jazyků. Rád bych zde ale uvedl názory, které zastávají, a důvody, které je k tomu vedou. Chci čtenáři přiblížit obě základní názorové skupiny, aby věděl, že existují. Tyto dva názory jsou nesmiřitelně rozdílné a zastáncům jednoho z nich může ten druhý připadat rouhavý. Otázka je to tedy velmi citlivá. Nenajdeme tu žádnou střední cestu: musíme se rozhodnout, ke kterému názoru se přikloníme - pokud nechceme na otázku, jak tomuto proroctví rozumíme, odpovídat po celý život vyhýbavým: „Nevím.“ Je to důležité, protože někteří nevěřící (i někteří věřící) pochybují o pravosti tohoto proroctví, a možná se budou ptát, jestli se naplnilo a jak. Na druhou stranu výklad tohoto proroctví nepatří mezi zásadní otázky křesťanského života a víry, a měli bychom tedy mít na paměti, že jiný výklad než ten náš, nepříčí-li se tomu, co Bible na jiných místech říká jasně a srozumitelně, odpovídá-li danému textu a opírá-li se o jeho rozumné vysvětlení, nemusí být nutně kacířstvím - o nic více nebo méně než to, co tvrdíme my.

Musíme si také uvědomit, že samotný překlad tohoto oddílu je silně ovlivněn předběžným názorem překladatele a že náš názor je ovlivněn překladem, kterému dáváme přednost. V tomto článku se budu odvolávat zejména na Český ekumenický překlad (EP) a Bibli kralickou (BK). Doporučuji mít je oba při ruce. Kromě toho uvádím (pro zajímavost a pro srovnání) pokud možno doslovný překlad anglické Verze krále Jakuba (King James Version - KJV).

Souvislostí s jinými proroctvími (Izajáš, Ezechiel, Zjevení) si převážně všímat nebudeme, protože jejich vzájemné časové a významové vztahy jsou příliš komplikované a není zde pro ně prostor. Vlastnímu čtenářovu studiu ponecháváme i desátou kapitolu Daniele, která podle některých obsahuje výklad našeho textu. Myslím, že až se s ním alespoň povrchně seznámíme, posoudíme to lépe.

Pozorování

Základem biblického výkladu je pozorování zkoumaného textu, abychom si uvědomili, co všechno z něj můžeme vyčíst, ale také, co se z něj nedovíme.

¹Sedmdesát týdnů je určeno tvému lidu a svatému městu k tomu, aby bylo ²završeno přestoupení a aby byl učiněn ³konec hříchům a aby bylo vykonáno ⁴smíření za nepravosti a aby byla ⁵přinesena věčná spravedlnost a aby byla ⁶zpečetěna vidění a proroctví a aby byl ⁷pomazán Svatý svatých. Věz tedy a rozuměj, že od vydání ⁸příkazu k obnově a zbudování Jeruzaléma až ¹⁰po ⁹knížete Mesiáše to bude ¹¹sedm týdnů a dvaašedesát týdnů: ulice budou znovu postaveny, i hradby, dokonce v těžkých dobách. A ¹²po dvaašedesáti týdnech bude Mesiáš zahlazen, ale ne kvůli sobě; a lid ¹³knížete, který přijde, zničí město i svatyni a to všechno skončí potopou a až do konce války je určeno ničení. A ¹⁴on ¹⁵potvrdí smlouvu s ¹⁶mnohými v ¹⁷jednom týdnu a uprostřed toho týdne způsobí, že ¹⁸oběti i dary pominou, a kvůli rozšíření ohavnosti učiní, že budou zničeny až do konce, a na to, co bylo zničeno, bude vylito to, co je určeno.  (Daniel 9:24-27)

¹Sedmdesát týdnů.  Prakticky všechny výkladové školy uznávají, že těchto sedmdesát týdnů představuje sedmdesát krát sedm let. Pro tento výklad mluví různé důvody, které zde nebudu všechny jmenovat, ale chtěl bych upozornit na jednu jeho stránku. Často se uvádí, že je zřejmé, že dny těchto týdnů symbolicky představují roky. Chtěl bych poukázat na to, že tento výklad lze považovat i za doslovný.

V řečtině a hebrejštině je výraz pro týden odvozen od číslovky sedm a znamená něco jako skupina sedmi, „sedmice“ (podobně jako máme dvojice, trojice nebo čtveřice). Vzhledem k tomu, že se – jak soudíme z kontextu – jedná o časový údaj, mohlo by jít o sedmice hodin, dnů, týdnů, měsíců, let nebo podobně. Nejčastěji se tohoto slova používá ve smyslu sedmice dnů – totiž týden. Týden, na rozdíl od měsíce a roku, nevychází z astronomických úkazů. Týden byl ustanoven Bohem jako připomínka sedmidenního stvoření a jeho určujícím prvkem je pravidelné opakování sedmého, sobotního dne – dne odpočinku (ostatní dny byly den jako den, čtvrtek jako pondělí, nebyl mezi nimi žádný rozdíl). Dny jsou přiměřenou jednotkou pro pracovní cyklus člověka, ale ne pro zemi. Bůh však chtěl, aby i izraelská země dostala svůj odpočinek – sobotu (v hebrejštině jsou tyto dva pojmy úzce spojeny). Proto ustanovil každý sedmý rok jako rok odpočinutí, sobotní rok (3. Mojžíšova 25:5). Tím vlastně vytvořil další jednotku času, která nesouvisí s astronomickými jevy – od soboty do soboty, týden let.

Je možné, že právě to měl Gabriel na mysli? Je možné, že to tak pochopil i Daniel? Snad ano: Gabrielova zpráva je odpovědí na Danielovu modlitbu, a ta byla odpovědí na to, co Daniel vyrozuměl z Jeremjášova proroctví o sedmdesáti letech, během nichž bude Jeruzalém v troskách. A pisatel 2. Paralipomenon 36:21 ukazuje, že Bůh v těchto sedmdesáti letech naplnil své ustanovení ze 3. Mojžíšovy 26:34,43: „Tehdy si země vynahradí své roky odpočinutí po celou dobu, co bude zpustošena, až vy budete v zemi svých nepřátel. Tehdy bude země odpočívat a vynahradí si své roky odpočinutí. … Země totiž bude od nich opuštěna a vynahradí si své roky odpočinutí, bude zpustošena, bez nich, dokud oni neodpykají své provinění, protože znovu a znovu zavrhovali mé řády a má nařízení si protivili.“

V tom, že sedmdesát týdnů představuje sedmdesát sedmiletých období, tedy panuje shoda. Liší se ovšem názory, zda těchto sedmdesát let určuje časový úsek, během kterého má k něčemu dojít, nebo počet jednotlivých týdnů, v nichž se mají tyto události uskutečnit – asi jako když řekneme, že v letošním roce 2001 je nám dáno třiapadesát dnů k nedělním shromážděním, a přitom tím nemyslíme, že na bohoslužbách strávíme přes sedm týdnů v kuse nebo že letos budeme chodit na nedělní bohoslužby pouze během určitého téměř dvouměsíčního období, a po zbytek roku ne.

^2,3,4Završení přestoupení, konec hříchů a smíření za nepravosti.  Završení přestoupení (EP: skoncování s nevěrností, BK: zabránění převrácenosti), konec hříchů (EP, BK: zapečetění hříchů) a smíření za nepravosti (EP: zproštění viny; BK: vyčištění nepravosti) jsou další sporné body. Někdy se předpokládá, že jde o tři různé popisy jedné události, jindy o tři jednotlivé události, které spolu více či méně souvisí. Jak ukazují už překlady, není jasné, jde-li o vrchol špatnosti (což je často vztahováno k zavraždění Ježíše Krista), nebo k okamžiku, kdy špatné skutky ustanou (to by ukazovalo na konec světa nebo nějaký nový Boží ráj na zemi, například tisícileté království), nebo k okamžiku, kdy bude nahromaděná špatnost naráz odklizena (což by mohlo popisovat Kristovu smírnou oběť na kříži, ale i okamžik, kdy Bůh způsobí, že mu Izrael již nebude nevěrný).

Kromě toho se musíme ptát, o čí přestoupení, hříchy a nepravosti jde: víme, že proroctví se týká Danielova lidu, tedy Izraele, ale kterého Izraele? Izraelského národa, nebo jenom vyvolených v Izraeli, nebo všech vyvolených – pravého Izraele čili věčné Církve?

⁵Přinesení věčné spravedlnosti.  Další výkladový problém představuje přinesení (EP: uvedení, BK: přivedení) věčné spravedlnosti. Ježíš jistě přinesl izraelskému národu, ale i celému světu, věčnou spravedlnost. Těžko však říci, že by stav věčné spravedlnosti byl uveden na izraelský národ nebo že by byl současný izraelský národ už přiveden do věčné spravedlnosti. Přitom není zcela zřejmé, o čem z toho náš text mluví.

⁶Zpečetění vidění a proroctví.  Dále se můžeme ptát, co to znamená zpečetění vidění a proroctví. Jde o jejich naplnění? O okamžik, kdy se potvrdí? Nebo o okamžik, kdy budou ukončena a uzavřena a už k nim nebude možno nic přidat? Jde o všechna Boží proroctví, nebo jen o biblická proroctví, nebo jen o proroctví, která ukazovala ke Kristu, nebo jen o proroctví, která byla vyslovena do Danielovy doby, nebo jen o proroctví, která obdržel Daniel? Na tom samozřejmě závisí odpověď na otázku, kdy tato proroctví byla nebo budou zpečetěna.

⁷Pomazání Svatého svatých.  Hebrejský text na tomto místě umožňuje překlad Svatý svatých (pod čímž si obvykle představujeme Krista) i svatyně svatých (EP), tedy chrám. I kdybychom si byli jisti, že jde o chrám, mohli bychom to vztáhnout na Krista, protože on je naším chrámem i veleknězem. Kdy byl Kristus (což samo o sobě znamená Pomazaný) pomazán? Podle některých při křtu, když na něj sestoupil Duch svatý. Nebo na Hoře proměnění, kdy ho naplnila Boží sláva. Podle jiných na kříži, když byl (jako za starozákonních časů archa úmluvy) skropen vlastní krví. Podle dalších jde o jeho triumfální vjezd do Jeruzaléma. Ještě jiní se domnívají, že byl pomazán až poté, co vystoupil k Otci, aby usedl po jeho pravici a tak se stal králem všeho.

Kdy byl pomazán chrám? Šalomounův chrám byl posvěcen při jeho otevření – naplnila ho Boží sláva. Není jisté, zda v Zerubábelově chrámě někdy přebývala Boží sláva, ale posvěcen byl jednak při svém otevření slavností nekvašených chlebů, jednak byl poté, co byl znesvěcen Antiochem Epifanem, znovu posvěcen v dobách Makabejců – na památku této události slaví židé dodnes svátek chanuka, posvěcení chrámu (Jan 10:22). Za Heroda Velikého byl přestavěn a roku 70 zbořen. Kdyby měl být posvěcen nebo pomazán ještě někdy v budoucnu, musel by být znovu postaven.

⁸Příkaz k obnově a zbudování Jeruzaléma.  Kdy vyšlo slovo (takto EP; BK: výpověď) o navrácení a vybudování Jeruzaléma a od koho? Domnívám se, že tato otázka je pro výklad Danielova proroctví nejpodstatnější. Kdo mohl takový příkaz vydat?

V první řadě určitě Bůh. V prvním dějství knihy Jób vidíme, že Boží příkazy k tomu, aby se na zemi něco stalo, jsou v jistém smyslu vydávány v určitých okamžicích našeho času. (Napřed Bůh vydal povolení, aby satan Jóba připravil o rodinu a o majetek, potom se to stalo. Potom Bůh viděl výsledek, rozšířil satanovo pole působnosti, a teprve pak satan Jóba postihl i na těle.) Proroku Izajášovi Bůh sdělil, že se rozhodl poslat muže jménem Kýros, aby Jeruzalému oznámil, že bude zbudován. Lze toto považovat za Boží slovo o vybudování Jeruzaléma? Bohužel nevíme přesně, kdy Izajáš toto proroctví přijal, víme ale, že v té době Jeruzalém ještě stál a že od jeho zboření uplynulo nejméně sedmdesát let, než byla stavba zahájena. Mimoto mohl Bůh někdy v době, než Kýros propustil Židy ze zajetí, prohlásit něco jako: „Nechť nyní Kýros dobude Babylón a dá vybudovat Jeruzalém.“ O takové události nám ale Bible nic neříká a je otázkou, zda by potom mělo smysl, aby se na ni Gabriel odkazoval, když mluví s Danielem.

Další, kdo mohl vydat příkaz ke znovuvybudování Jeruzaléma, byl Kýros a po něm další vládcové, kteří nad územím Jeruzalému vládli, když byl v troskách. Bible zaznamenává tři dokumenty, v nichž tito vládcové o Jeruzalému hovoří: Kýrův dekret (Ezdráš 1:1-4, 6:2-5), Dareiův dekret (Ezdráš 6:6-12) a Artaxerxův příkaz Ezdrášovi (Ezdráš 7:11-26). Podobný dokument vydal Artaxerxes i pro Nehemjáše (Nehemjáš 2:1-8). Dareiův dekret je pouze potvrzením Kýrova dekretu a Artaxerxův příkaz Ezdrášovi se zabývá hmotným zabezpečením služby v chrámě, který byl postaven už předtím (Ezdráš 6:15). Zbývá Kýrův dekret a poslání Nehemjášovo.

Ani v jednom z obou úryvků Kýrova dekretu, které máme v Bibli, není výslovně uvedeno, že jde o vystavění Jeruzaléma jako města. Tento dekret o Jeruzalému hovoří spíš tak, jako by existoval. Na druhou stranu Nehemjáš Artaxerxa výslovně žádá o dovolení odejít do Jeruzaléma, aby město znovu vystavěl. Připomeňme si ovšem, že Daniel právě četl Izajáše a verš Izajáš 44:28 říká, že Jeruzalému oznámí vybudování Kýros. Je možné, že Kýrův dekret obsahoval příkaz k vystavění města, ale v biblických úryvcích citován nebyl. Je pravděpodobnější, že Izajáš mluví prostě o tom, že Kýros ukončí babylónské zajetí a změní situaci tak, že Jeruzalém bude možno vybudovat. Gabriel by pak mohl mluvit o Kýrově dekretu v obecnosti. Někteří se ale domnívají, že město nelze nazývat městem, dokud nemá hradby. Je otázkou, zda první přesídlenci stavěli hradby. Jejich nepřátelé o tom sice psali králi Artaxerxovi (Ezdráš 4:11-16), předchůdci krále Dareia, ale nebyla to pouhá pomluva? Kdyby byl Kýros přikázal obnovit hradby Jeruzaléma, bránil by Artaxerxes ve své odpovědi (Ezdráš 4:17-22) provedení tohoto příkazu? (Aby nedošlo k omylu: toto byl jiný Artaxerxes než ten, který později poslal do Jeruzaléma Ezdráše a Nehemjáše.)

Od vydání Kýrova dekretu (v prvním roce Kýrovy vlády) po Nehemjášovo poslání (ve dvacátém roce Artaxerxovy vlády) se na persko-médském trůně vystřídalo několik panovníků a uplynuly nejméně tři týdny let. Nepomohlo by nám srovnání dat těchto událostí?

Podle dat obecně přijímaných světskými historiky vyslal Artaxerxes Nehemjáše v období Velikonoc v roce 444 před Kristem. Do Velikonoc roku 33 po Kristu, kdy byl podle tradice Ježíš ukřižován, uplynulo podle určitých výpočtů právě 69×7×360 dní. Vzhledem k tomu, že typický rok židovského kalendáře měl 360 dní (zatímco přestupný 390), by se dalo tvrdit, že od Nehemjášovy žádosti o povolení ke znovuvybudování Jeruzaléma do Kristova ukřižování uplynulo právě 69 týdnů let. Kdybychom podle tohoto datování chtěli určit dobu, která uplynula od Kýrova dekretu do Kristova ukřižování, vyšlo by nám o dost více než 70 týdnů let. To vypadá velmi působivě.

Toto datování je založeno na výpočtech a odhadech řeckého historika Ptolemaia. V moderní době ale vypracoval Martin Anstey datování, o němž tvrdí, že je založeno výhradně na biblických informacích. Podle něj se Ptolemaios ve svých výpočtech data Kýrova nástupu k moci zmýlil až o osmdesát let. Ansteyovo datování potvrzuje spíše to, že od vydání Kýrova dekretu do roku 33 po Kristu uplynulo 69 a půl týdne let v běžném slova smyslu, tedy nikoli 360 dní, ale jeden cyklus ročních dob, jeden oběh Země kolem Slunce – počítáno dejme tomu od jedné jarní rovnodennosti k další. Jakou roli tu hraje ten poloviční týden, ještě uvidíme.

^9,10Kníže Mesiáš.  Kdo je to kníže Mesiáš (BK: Mesiáš vévoda, EP: pomazaný vévoda)? Na první pohled to není žádná otázka. Mesiáš je Mesiáš, Spasitel Izraele, Spasitel světa. Mesiáš je v hebrejštině totéž, co v řečtině Kristus. A to je právě ten problém. To obojí znamená pomazaný. Ve skutečnosti – a vidíme to i v překladech – si nemůžeme být jisti, jestli to slovo znamená prostě nějaký pomazaný kníže nebo ten jediný Pomazaný Kníže – Mesiáš, Kristus. Starý zákon tímto slovem označuje mimo jiné všechny Izraelské krále, zvláště Davida, který je v tom Kristovým předobrazem. Pomazáváni byli i proroci (1. Královská 19:16). Bůh sám nazval tímto slovem dokonce pohanského krále Kýra (Izajáš 45:1). (Mimochodem: přečteme-li si pozorně toto proroctví, možná nás napadne, že se naplnilo nejen na Kýrovi, ale do určité míry i na Kristu. Ostatně jméno Kýros znamená v řečtině Pán.)

Který okamžik je ovšem míněn slovy do knížete Mesiáše? V Ježíšově životě je významných okamžiků více: narození, křest (podle některých jeho pomazání), proměnění na Hoře (jiné možné pomazání), triumfální vjezd do Jeruzaléma (kdy se podle některých veřejně prohlásil králem Židů), zatčení, soudy, ukřižování, pohřeb, zmrtvýchvstání a nanebevstoupení.

¹¹Sedm týdnů a dvaašedesát týdnů.  Stojí za povšimnutí, že Gabriel rozdělil oněch sedmdesát týdnů do tří skupin: v jedné je sedm týdnů, ve druhé dvaašedesát týdnů a ve třetí je jediný, poslední týden (verš 27). Měli bychom se ptát: proč? Buďto nám chce naznačit, že týdny v jedné skupině spolu nějak souvisí, například, že opravdu následují po sobě, nebo chce upozornit na významné mezníky v onom sedmdesátiletém období.

Většinou se předpokládá, že během prvních sedmi týdnů měl být vybudován chrám a město. Je ovšem otázkou, do jaké míry mělo být vybudováno. Když byl Nehemjáš poslán, aby město vystavěl, uplynulo od Kýrova dekretu podle všeho více než 49 let. Někteří se domnívají, že poté, co bylo město vystavěno, bylo opět pobořeno. Dále se říká, že město bude vystavěno ve svízelných dobách. Doby od vydání Kýrova dekretu do vystavění chrámu (Ezdráš 1-6) byly jistě těžké. Dá se ale o zbývajících staletích před přelomem letopočtu tvrdit, že by to byly doby kdovíjak snadné?

¹²Po dvaašedesáti týdnech.  Nejpravděpodobnější je, že se jedná o týchž 62 týdnů, které byly zmíněny výše (alespoň podle BK to tak vypadá). Nebudeme tedy uvažovat možnost, že by šlo o prvních dvaašedesát týdnů z celého semdesátitýdenního období, ani možnost, že by šlo o týdny, které vůbec nepočítáme v rámec zmíněných sedmdesáti týdnů a které následují někdy později (například po uplynutí prvních dvaašedesáti).

Přesto zůstává otázkou, co to znamená, že pomazaný bude zahlazen po dvaašedesáti týdnech. Znamená to, že jeho zahlazení bude poslední událostí tohoto období, že k němu dojde bezprostředně po skončení tohoto období, nebo zkrátka někdy po skončení tohoto období? České překlady připouštějí také možnost, že by k tomu došlo někdy během tohoto období, takže po skončení tohoto období by už byl zahlazen. Ale vzhledem k tomu, že jsem se s takovým výkladem nikde nesetkal, domnívám se, že původní hebrejský text ho vylučuje.

Hlavní rozpor je ovšem v tom, zda po uplynutí dvaašedesáti týdnů, zatímco se naplňují události 26. verše, už běží sedmdesátý týden, který je výslovně zmíněn až ve verši následujícím.

¹³Kníže, který přijde.  Někteří se domnívají, že tímto knížetem je dříve zmíněný kníže Mesiáš. Jeho lidem pak není míněn Izrael ani církev, ale pohanská armáda, která z Božího svrchovaného rozhodnutí zničí město i svatyni. Případně by to mohla být církev, neboť ta svou existencí a svými konflikty se Židy přivedla na město i svatyni záhubu v podobě Titovy armády. Přímočařejší vysvětlení je, že knížetem je míněn Titus a jeho lidem římská armáda.

Jiní ovšem nabízejí vysvětlení, že knížetem je míněn antikrist, jmenovaný v 1. Janově 2:18-22, či šelma, známá ze Zjevení. Jeho lid bude zkrátka jakýsi jeho lid. V každém případě tento verš mluví o zkáze Jeruzaléma a chrámu, a většinou se předpokládá, že jde o doslovné město a kamenný chrám.

Pokud jde o potopu či záplavu, jsou všichni zajedno v tom, že může být řeč o záplavě nepřátelských armád, nikdo neočekává doslovnou povodeň.

¹⁴On.  Kdekoli je ve Starém zákoně použito zájmeno on, vznikají nejasnosti. Prakticky za všech okolností a ve všech kontextech může být řeč o Bohu. Kromě toho je třeba uvažovat o posledním podstatném jménu mužského rodu, pokud možno v postavení podmětu. V tomto případě je posledním podstatným jménem mužského rodu kníže (totiž ten, který přijde). Ten však není v postavení podmětu, ale neshodného přívlastku. Podmětem je jeho lid, ale lid nikomu obvykle neutvrzuje (BK) nebo nevnucuje (EP) smlouvy. Nejbližší další podmět mužského rodu je pomazaný kníže či Mesiáš, který však měl být tou dobou zahlazen a buďto již nebýt (EP), možná už nikdy, nebo mu to naopak nemělo uškodit (BK). Je-li řeč o Kristu, pak vzkříšený Kristus nepochybně ještě má možnost utvrdit svou smlouvu mnohým – pokud to ovšem neučinil už předtím svou smrtí na kříži. Je-li řeč o Titovi, pak musíme přiznat, že o žádné takové smlouvě nic nevíme. Je-li řeč o antikristu, můžeme jen těžko něco namítat, protože v budoucnosti se může stát leccos. Někteří se také domnívají, že by mohlo jít o Antiocha IV. Epifana, který se Židy uzavřel smlouvu, ale po třech a půl letech ji zrušil a znesvětil Boží chrám.

¹⁵Potvrzení smlouvy v jednom týdnu.  Podle některých překladů má být v tomto týdnu uzavřena, buď násilně (EP) nebo dobrovolně, přičemž některé z nich nabízejí i možnost, že je to smlouva na dobu určitou: na těchto sedm let. Jiné překlady připouštějí výklad, že po těchto sedm let má ta smlouva mít jaksi navrch – má být zřetelná a má se prosazovat. Nebo může jít o to, že by měla být jednou uzavřená smlouva nějak potvrzena (BK), snad tím, že se nějaká její část naplní. Například dřívější Boží zaslíbení se naplnila a tím i potvrdila, když Ježíš Kristus přišel jako Mesiáš.

¹⁶Mnozí.  Mnohých je mnoho. V tomto případě se někteří domnívají, že jde o mnohé z Izraele, nebo dokonce o celý Izrael, jiní mají na mysli Boží vyvolené ze všech národů. Ve 24. verši je řeč o Danielově lidu, ale jak jsme viděli, je otázkou, zda jde o izraelský národ nebo o Boží lid.

¹⁷Jeden týden.  Hlavní otázkou je, kdy měl nebo má tento týden nastat. Viděli jsme, že někteří se domnívají, že týdny jdou jeden za druhým, tedy sedmdesátý hned po devětašedesátém. Jiní naopak předpokládají, že tomu tak být nemusí a že se nejprve má naplnit obsah verše 26.

Existuje také domněnka, že délka posledního týdne byla z Božího svrchovaného rozhodnutí změněna a že tento týden stále trvá. Vypadá to podivně, ale je obecně uznáváno, že – ačkoli od prvních Velikonoc slunce mnohokrát zapadlo a vyšlo a vystřídalo se mnoho jar a zim – stále trvá ono dnes (dnes je den spasení) a stále trvá Hospodinovo milostivé léto. Uprostřed tohoto týdne by pak mohlo znamenat prostě v tomto týdnu, tedy například v roce 70.

¹⁸Pominutí obětí i darů.  On (ať je to kdokoli) má způsobit, že oběti a dary pominou (EP: zastaví obětní hod i oběť přídavnou, BK: učiní konec oběti zápalné i oběti suché). Pomysleme, jak na Daniela tato zpráva zapůsobila: oběť, samotné jádro vztahu izraelského národa s Hospodinem, měla pominout: kdykoli oběti v Jeruzalémě ustaly, znamenalo to, že Boží lid nedbá o Boha a jeho smlouvu. Pro Izraelce představovaly oběti něco nesmírně posvátného a jejich zastavení bylo podle nich urážkou Boha (3. Mojžíšova 6). Na druhou stranu Bůh neváhal v rámci svého trestu nad Izraelem pozastavit i oběti. Když Nebúkadnesar vyplenil Jeruzalém a zbořil chrám, čímž zastavil oběti, znamenalo to pro Izrael hroznou zkázu. Když Kýros propustil Izraelce z Babylóna, byly oběti obnoveny ještě dříve, než byla zahájena stavba chrámu (Ezdráš 3:2).

Nicméně překlad BK (učinit konec) připouští ještě další výklad: On způsobí, že oběti ztratí svůj smysl (totiž ukazovat ke Kristu) a také svůj účinek (totiž očišťovat izraelské hříšníky před Hospodinem – pokud takový účinek vůbec někdy měly). V tom případě by měl obětem, které ustanovil Bůh, učinit konec Boží Mesiáš. Tento výklad by v Danielově době znalce 3. Mojžíšovy nesmírně překvapil, ale při podrobnějším zamyšlení nabízí mnohovrstevná vysvětlení. (Uvědomme si, že v Kristu ukřižovali Izraelci svůj vztah s Bohem, že trest za jeho smrt měla padnout na jejich hlavy, že při ukřižování se roztrhla chrámová opona, že v Kristu byly potrestány všechny hříchy ne-li celého světa, tedy všech vyvolených.)

Oběti fakticky ustaly roku 70 po Kristu, a předtím v době Antiocha IV. Epifana, který jeruzalémský chrám zasvětil Diovi Olympskému. Zdá se ovšem, že tyto události, pokud týdny následovaly těsně po sobě, jsou bezpečně před nebo za polovinou sedmdesátého týdne.

Zbytek.  Druhá polovina sedmadvacátého verše se v EP natolik liší od BK i KJV, že se upřímně řečeno obávám vycházet z ní v jakýchkoli úvahách. Ačkoli překladatel knihy Daniel v EP se vůči pravosti Danielova proroctví staví skepticky, přece na rozdíl ode mne hebrejštinu ovládá a jeho překlad je pro mne důkazem toho, že originální text připouští i jiné významy než ty, které uvádí BK a KJV. Pro naše úvodní pochopení snad ani není nutné zabývat se tímto textem podrobněji.

Výklad

Nyní bychom se každý sám měli zamyslet nad tím, jak do sebe všechny předchozí úvahy navzájem nejlépe zapadají. Můžeme při tom využít i svých znalostí dalších oddílů Písma. Když si utvoříme určitý předběžný názor, je dobré srovnat ho s názory biblických učenců. Ti, jak už bylo řečeno, nemají v této oblasti zcela jednotný názor. Ačkoli se liší i v dalších názorech, dělí se do dvou základních proudů podle toho, zda se domnívají, že se události sedmdesátého týdne již vyplnily v minulosti, v historii, nebo že se ještě někdy naplní v budoucnosti. První výklad budu nazývat historickým, druhý futuristickým (futurum znamená budoucnost).

Historický výklad zastává obyčejně amileniální i postmileniální reformovaná teologie a tvrdí, že mezi devětašedesátým a sedmdesátým týdnem není žádná mezera a že sedmdesátý zcela logicky následoval po devětašedesátém. Sedmdesátý týden znamená dobu, kdy Kristus zpečetil Novou smlouvu s Božími vyvolenými, vzal na sebe jejich hříchy a vykonal za ně smírčí oběť, daroval jim svou spravedlnost a způsobil, že židovské oběti, přikázané Bohem ve Starém zákoně, ztratily smysl - tím, že se sám stal konečnou a dokonalou obětí za hříchy. Historický výklad trvá na tom, že Židé mají dnes jako jindy jenom tu naději, kterou mají i pohané: evangelium Boží milosti.

Futuristický výklad zastává premileniální dispenzační teologie a naproti tomu tvrdí, že mezi sedmdesátým týdnem a předchozími devětašedesáti týdny, které končí s Mesiášem, je mezera zatím asi dva tisíce let. Jeho zastánci se domnívají, že sedmdesátý týden odkazuje  na  antikrista, který s Židy uzavře smlouvu. Tato Židům umožní znovu předkládat oběti v obnoveném chrámu v Jeruzalémě po sedm let, ale po třech a půl letech antikrist smlouvu poruší a oběti ukončí, načež nastane období velikého soužení a Židé budou velmi trpět pod vládou antikrista. Futuristický výklad nabízí potomkům Izraele a židovskému národu naději, že jsou stále Božím vyvoleným národem a že navzdory svým stálým nevěrnostem budou přivedeni zpět do země, postaví chrám a budou Bohem přijati a chráněni po sedm let velikého soužení.

Oba základní pohledy na výše uvedené problémy jsem se pokusil shrnout do tabulky.

Tučné výrazy v biblickém textu (Daniel 9:24-27) na začátku článku, odpovídají stejně očíslovaným řádkům v prvním sloupci tabulky na následující straně.

Prosím, prostudujte tabulku pečlivě:

Jak je vidět, mezi těmito dvěma výklady není střední cesta. Je nemyslitelné, aby jediné zájmeno (¹⁴on) v biblickém textu označovalo zároveň Ježíše Krista i antikrista. Na druhou stranu pro oba lze uvádět mnoho důvodů a stejně tak lze proti oběma vznášet mnoho námitek. Ten, kdo se pro některý z nich rozhodne, by neměl nabýt dojmu, že je to přece jasné. Tento úvod do složitého bludiště možností výkladu rozhodně není postačující pro to, aby si člověk udělal vlastní konečný závěr. Doporučuji, abychom dále uvažovali nejenom nad touto částí Božího slova, ale i nad těmi, které s ní úzce či vzdáleně souvisí, a abychom zkoumali názory těch, kteří rozumí původním jazykům a kteří dobře znají biblickou historii.

- připravil a zpracoval Jan Šraml -

Použitá literatura:

Loraine Boetner: The Millenium, P&R Publishing Company, Phillipsburg 1984, opravené vydání

William E. Cox: Amillenialism Today, P&R Publishing Company, Phillipsburg 1966

Keith A. Mathison: Dispensationalism: rightly dividing the people of God?,
P&R Publishing Company, Phillipsburg 1995

Josh McDowel: Prophecy: Fact or Fiction?, Here’s Life Publishers, San Bernardino 1981

Charles C. Ryrie: Základy teologie (Basic Teology), Biblos, Třinec 1994

John F. Walvoord, Roy B.Zuck: The Bible Knowledge Commentary – Old Testament,
Victor Books (Scripture Press), Wheaton 1985

Ralph Woodrow: Great Prophecies of the Bible, Ralph Woodrow Evangelistic Association, Inc., Riverside 1979

kolektiv autorů: Nový biblický slovník (New Bible Dictionary), Návrat domů, Praha 1996