Úvod

Kratičká epištola z pera Jakuba uvádí teoretické znalosti o zbožném životě za všech okolností do praxe. Úvodem si poslechněme výchozí verše:

• Jakubův 1:1-4  Jakub, služebník Boha a Pána Ježíše Krista, zdraví dvanáct pokolení v diaspoře. Mějte z toho jen radost, bratři moji, kdykoli upadáte do různých zkoušek. Víte přece, že zkoušení vaší víry přináší vytrvalost. Nechte však vytrvalost dozrát, abyste byli dokonalí a úplní a nic vám nescházelo.

Několik slov z historie. Během staletí, před příchodem Krista, byli Židé vyhnáni z Palestiny, Asýrie, Babylonu, mnozí byli zajati a stali se otroky v Římě. Jakubův list není adresován konkrétní církevní obci – diaspoře, ale rozptýlené židokřesťanům – proto je Jakub nazývá „bratři moji“. Pastýřské napomínání patří i těm, kteří se dostali až do Fénicie, na Kypr a do Antiochie, kde slova evangelia zvěstovali Židům (Sk 11,19). Někteří z čtenářů listu byli kvůli pronásledování rozprášeni do nejrůznějších míst, po tom, co byl ukamenován Štěpán. Viz Sk 8:1; 11:19-20. Kvůli antisemitismu v Římské říši, byli židokřesťanští věřící vystaveni nenávisti a pronásledování nejen od pohanů, ale i od svých vlastních. Byli mezi nimi nejen chudí, ale i zámožní lidé. Hlavním přínosem Judova listu je jeho důraz, že křesťanské víra se musí projevovat skutky za všech okolností. Jakub se důrazně staví proti bohužel až příliš rozšířenému sklonu křesťanů spojovat polovičatou víru plnou kompromisů s vírou, která chce mít to nejlepší z obou světů - nynějšího i toho budoucího. Jakub trvá na tom, že křesťané by měli z tohoto hříchu činit pokání a měli by se vrátit na cestu, která vede k celistvému a dokonalému charakteru - abyste byli dokonalí a úplní, jak Bůh vyžaduje. Proto není divu, že obsahem listu jsou mnohá slova napomínání v imperativu. Dále Jakub používá časté a působivé metafory a slovní přirovnání. Pozornému čtenáři neunikne, že jde často o paralely k Ježíšovým slovům. Jakub byl dokonale obeznámen s Jeho učením - snad ještě v jeho ústním podání. Několik komentátorů vidí Jakubův list jako nejméně teologickou epištolu Nového zákona. To však neznamená, že Jakub neuznává důležitost věroučných doktrín, ale spíše upozorňuje na to, jak doktríny ovlivňují náš život. Zastává konzervativní židovsko-křesťanské názory a zákon nazývá „dokonalým zákonem svobody“. Obrací se na zbídačené a utlačované židovské křesťany, které přitahovala revoluční filosofie - podporuje jejich věc i práva utlačovaných chudých, ale současně varuje před snahami hledat ulehčení své situace za použití násilí. Silné odsouzení bohatých učinily Jakuba miláčkem všech příznivců nejrůznějších forem teologie osvobození, ale to už je jiné téma.

Jakub říká, že slova sama o sobě nemají žádnou cenu, důležité jsou skutky víry. Nezajímají ho samotná slova vyznání víry. Chce vidět, jak svoji víru žijete v každodenním styku s ostatními lidmi. Epištola má 108 veršů a polovina z nich používá rozkazovací slovesa. Až se zdá, že Jakubovy rozkazy zní jako břitké povely v armádě. Chce vidět své muže akci!

Kdo byl Jakub, co o něm víme? V Písmu najdeme několik mužů stejného jména. Víme, že tento Jakub nebyl Janův bratr, protože ten přišel o život v r. 44 jako mučedník, tedy dříve než mohla být tato epištola napsána. Většina učenců souhlasí s tím, že Jakub byl Ježíšův polobratr (Mt 13:55). Byl mu tak blízko, přesto nevěřil, že Ježíš je Pán; tomu uvěřil teprve po vzkříšení, kdy se zjevil vzkříšený Spasitel, viz Jan 7:5; 1 K 15:7. Jakub se následně stal vůdčí osobností církve v Jeruzalémě, tedy ve dnech po vylití Ducha svatého, na letnice, viz Ga 2:9; Sk 15:13-29; 21:17-25. Byl dobře známý pod přezdívkou „Jakub férový“, nebo spravedlivý, protože se vyznačoval svatým životem.

Jakub se nám mohl představit a pochlubit tím, že vyrůstal spolu Ježíšem, že ho znal mnohem dříve, než se stal slavným.“ Ale Jakub a jeho bratr Juda, nenazývají sami sebe Ježíšovými bratry, ale otroky, kteří jsou služebníky svého Pána. Otroci nemají žádná práva, jejich jediným úkolem je, aby plnili vůli svého pána. Jakub doslovně říká, že je služebníkem Božím a Pána Ježíše Krista. Tím, že klade Boha a Ježíše Krista na stejnou úroveň, a dodává – našeho Pána - což je podle Starého zákona obvyklý Boží titul, čímž Jakub deklaruje Božství Ježíše Krista.

Jakubův list je pravděpodobně prvním dopisem Nové smlouvy, který byl sepsán někdy kolem r. 47, tedy ještě před Jeruzalémským koncilem v r. 49. Podle Flávia Josefa byl Jakub umučen v r. 62. Jakub píše dvanácti pokolením, kteří byli roztroušeni nebo spíše rozprášeni ze svých domovů. Proroci hovořili o tom, že se jednoho dne vrátí do Jeruzaléma všech 12 kmenů, odtud 12 pokolení. Pozůstatky rozprášených deseti kmenů se skutečně vracely ze severního království zpět jižního království Judy – proto je zde zmínka o ostatku dvanácti pokolení. Jakub se dozvěděl o utrpení, soužení a těžkostech, kteří tito bratři zažívali nejen ve vyhnanství, ale i mezi svými. Jak se často stává, vzájemné ponižování a konflikty nebyly výjimkou. Ti, kteří praktikovali povrchní, formální náboženské praktiky, žili sobeckým, bezbožným stylem, jen aby mohli uspokojovat své choutky (viz 1:22-27; 2:14-26; 3:9-12). Jakub jim píše pastorační list, aby je povzbudil a uvedl na správnou cestu. Píše jim, že pravá víra se ukáže praktickou aplikací zbožného života. Hlavní myšlenkou listu je, že biblická víra přináší výsledky nejen ve skutcích, ale i ve zkouškách a soužení. Postupně čtenářům předkládá řadu testů, podle nichž si každý může určit, zda je jeho víra pravá nebo falešná. Jakub se obrací k těm, kteří utrpěli ztrátu svých domovů i země, přišli o všechen majetek, jsou pronásledováni i tam, kde hledali ochranu. Utěšuje je a říká, že vše co je v životě potká, ba i pronásledování a ztráty mají přijímat s radostí, protože zkoušky jsou součástí růstu a zralosti. Možná si dovedete představit jejich reakci: to máme zapomenout na vše, co se stalo, máme se radovat, protože trpíme? To snad ne! Byla to skutečně vhodná rada jak obstát v nepříjemných situacích? Jsou to praktické a realistické rady pro chvíle nejtěžších zkoušek? Jakub není nějaký asketa nebo masochistický podivín; z Nové smlouvy známe další dva pisatele, kteří sdílejí s příjemci listů podobné myšlenky.

Vzpomeňme na Petra, který povzbuzuje trpící, jejichž víra byla prozkoušena ohněm. Řekl jim: Spíše se radujte, že máte podíl na Kristově utrpení, vždyť až se zjeví jeho sláva, budete jásat radostí! (1 Petrův 4:13) Až se zjeví Jeho sláva, bude naše spasení naplněno. Podobně apoštol Pavel psal Římanům: … chlubíme se i souženími, neboť víme, že soužení působí vytrvalost,  vytrvalost spolehlivost a spolehlivost naději. (Římanům 5:3-4) Pavel psal Filipským z vězení a téma listu byla radost v Kristu. Jaký protimluv a nepraktická rada: Radujte se v Pánu vždycky; znovu říkám: Radujte se! (Filipským 4:4) Podobnou radu najdeme v 1 Te 5:16, kde Pavel říká, „vždycky se radujte, buďte vděční“. Pavel nejen mluvil, ale i jednal podle toho, co kázal. I on byl uvězněn v žaláři, nespravedlivě zatčen, zbit, a protože nemohl spát, spolu se Silasem se modlili a zpívali chvály i o půlnoci. (Sk 16:25) Kdybychom chtěli Jakuba odepsat jako někoho, kdo je poněkud odtržen od reality, museli bychom stejně odepsat Petra i Pavla. Podívejme se společně na Boží muže, kteří objevili něco, co není ani pro křesťany zjevné a samozřejmé. Svoji pozornost zaměříme se na tři oblasti:

1. Měli bychom zaujmout radikální postoj ke zkouškám

• Mějte z toho jen radost, bratři moji, kdykoli upadáte do různých zkoušek. (1:2)

Prožívat z něčeho radost znamená, že srovnáváme okolnosti děje se skutečností. Jde o pozorné zvažování, hodnocení, které vyplývá z objektivních událostí, ne podle toho, co je založené jen na vnitřních pocitech. Samozřejmě silné emoce mají vliv na to, jak vnímáme těžké zkoušky, ale jakmile emoce alespoň trochu pominou, je třeba, abychom o nich začali přemýšlet z Boží perspektivy. To znamená, že:

2. Radikální stanovisko přijímá zkoušky jako něco očekávaného, ne jako překvapení

Jakub nám neříká, co máme dělat „jestliže se setkáme se zkouškami“, ale co máme dělat, když se s nimi setkáme. Buďme připraveni, prostě nemáme na vybranou – zkoušky a trápení byly, jsou a budou součástí křesťanova života. A jak uvidíme, zkoušky jsou součástí pozemské výuky ve škole víry. Jak je psáno:

• 1 Petrův 4:12 Milovaní, nedivte se té zkoušce ohněm, jež na vás přišla - není to přece nic divného.

Mnozí křesťané si naivně myslí, že když vstoupí do církve, budou se řídit desaterem a budou poslouchat Boha, ušetří je od všech zkoušek a utrpení. Když zkoušky přijdou, jsou zaskočeni, překvapeni a rozzlobeni na Boha. Říkají: „Co ode mne víc chceš … následoval jsem Tě! Proč jsi něco takového dopustil?“ V Bibli najdeme mnohá svědectví o tom, že Boží svatí se setkali s velmi těžkými zkouškami. Co je třeba zdůraznit je, že zkoušky nebyly trestem za nějaký konkrétní hřích, ani následkem neposlušnosti. Bůh používá zkoušky věřících, aby prověřil jejich víru. A to, že zkoušky mají mnoho různých podob, svědčí o tom, že Bůh má své záměry a svrchované důvody, jak s námi bude v životě jednat. Nikdo z nás nerozumí tomu, proč Bůh dopustí nejrůznější trápení na toho či onoho člověka, nevíme, s jakým trápením se můžeme sami setkat, ale jedno víme, že všechny zkoušky mají smysl a přicházejí od Boha.

3. Radikální postoj nevyžaduje, abychom se vzdali emocí bolesti

Uvedu několik biblických příkladů. Ježíš neodsoudil Marii, když plakala nad smrtí svého bratra Lazara. Právě naopak, i On v duchu sténal a rozplakal se. (Jan 11:33-35); v Židům 5:7 čteme: „On za svého pozemského života přinášel s hlasitým křikem a slzami modlitby a prosby Tomu, který ho mohl uchránit před smrtí, a ve své úzkosti byl vyslyšen. Ačkoli byl Boží Syn, naučil se z toho, co vytrpěl, poslušnosti.“ Plakal s těmi, kteří plakali (Ř 12:15); dále čteme v listu Židům 12:11, že „výchova se v dané chvíli nikdy nezdá příjemná, ale krušná, později však těm, kdo jí prošli, přináší ovoce spravedlnosti a pokoje.“ Jakub nás nenabádá, abychom nasadili široký úsměv spokojenosti a zakrývali své utrpení.

Závěr

Na závěr ještě dvě otázky k zamyšlení:

1. Je nutné, abychom potlačovali své city, když máme vyjadřovat radost za všech okolností. Jak to můžeme dokázat?

2. Je to hřích, když vyjadřujeme bolest a smutek ve zkouškách a trápeních? Pokud ne, jak vyjádříme Boží radost svými pocity?

- Steven Cole -