• „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“ (Jan 3,16).

Byl jsem nedávno velmi překvapen. Když jsem si totiž prohlížel seznam textů, na které jsem už kázal, zjistil jsem, že nemám zaznamenáno, že bych kdy mluvil na tento verš. Je to skutečně výjimečné, neboť mohu opravdově říct, že by měl být dán do popředí všech mých sbírek kázání jakožto výhradní téma mé životní služby. Mým jediným záměrem je vyučovat lid o Boží lásce v Kristu Ježíši. Slyšel jsem nedávno o jednom starším kazateli, že prý: „Ať káže o čemkoliv, nikdy nezapomene představit Boha jako lásku a Krista jako vykoupení z hříchu.“

Přál bych si, aby to samé mohlo být řečeno i o mně. Mé srdce touží po tom, aby jako hlásná trouba vyhlašovalo dobrou zprávu, že ‚Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný‘.

Chystáme se k večeři Páně a já nemohu kázat na tento text nic jiného než jednoduché evangelizační kázání. Mohli byste si přát lepší přípravu k večeři Páně? Máme společenství s Bohem a jedni s druhými na základě nekonečné lásky, která nám byla zjevena v Ježíši Kristu, našem Pánu. Evangelium je jemný bílý ubrus, který pokrývá stůl, na němž je připravena večeře Páně. Vyšší pravdy, ty pravdy, které patří k osvícenější zkušenosti, ty bohatší pravdy, které mluví o společenství vyššího života – všechny napomáhají svatému společenství; ale jsem si jist, že nejsou důležitější než ty základní pravdy, jejichž prostřednictvím jsme poprvé vstoupili do Božího království. Nemluvňata v Kristu a muži v Kristu zde žijí z jedné společné potravy. Pojďte, vy letití svatí, staňte se znovu dětmi; a vy, kteří dlouho znáte Pána, vezměte svou první knihu s velkými písmeny, projděte si znovu abecedu a naučte se, že Bůh tak miloval svět, že vydal svého Syna na smrt, aby člověk skrze Něho mohl žít. Nevyzývám vás k základní lekci, protože jste zapomněli písmena, ale proto, že je dobré si osvěžit paměť a je požehnané cítit se opět mladý. To, co starší lidé nazývali Řadou Kristova kříže (Christ-cross Row, dětská kniha s abecedou, která byla uspořádána do tvaru kříže – pozn. překl.), neobsahovalo nic jiného než písmena; a přesto všechny knihy v tomto jazyce vycházejí z této řady – proto vás volám zpět ke kříži, a k Tomu, kdo na něm krvácel. Pro nás všechny je dobré vrátit se občas tam, kde jsme začínali a ujistit se, že jsme na věčné cestě. Naše první láska bude pravděpodobně pokračovat, dokud budeme znovu a znovu začínat tam, kde s námi začal Bůh a kde jsme my začali s Bohem. Je moudré k Němu přicházet znovu a znovu tak, jak jsme přišli v první den, kdy jsme bezmocní, potřební a obtěžkaní stáli s pláčem u kříže a své břemeno jsme složili u probodených nohou. Tam jsme se naučili dívat se, žít a miloval a tam si tu lekci budeme opakovat, dokud ji ve slávě nebudeme ovládat dokonale.

Dnes večer musíme mluvit o Boží lásce: „Bůh tak miloval svět“. Boží láska je přenádherná věc, obzvláště když vidíme, že se týká ztraceného, ztroskotaného, provinilého světa. Co bylo ve světě, že by to Bůh měl milovat? Nebylo v něm nic hodného milování. V té suché poušti nerostla žádná voňavá květina. Nepřátelství k Němu, nenávist k Jeho pravdě, lhostejnost k Jeho zákonu, vzpoura vůči Jeho přikázáním – to byly trny a hloží, které pokryly zpustlou zemi. Nic žádoucího tam však nevzkvétalo. A přesto text říká: „Bůh miloval svět“. „Tak“ ho miloval, že ani pisatel Janova evangelia nedokázal vyjádřit, jak moc. Tak velice, tak božsky ho miloval, že dal svého Syna, svého jediného Syna, aby vykoupil svět od zahynutí a aby z něho shromáždil lid ke své chvále.

Odkud se vzala ta láska? Nepochází z ničeho, co by mělo svůj původ mimo Boha. Boží láska tryská z Něho samotného. Miluje, protože je Jeho přirozeností tak činit. „Bůh je láska.“ Jak už jsem řekl, nic z toho, co se nachází na tváři země, si nemohlo zasloužit Jeho lásku, a naopak k vyvolání Jeho nelibosti toho existovalo dost. Tento proud lásky plyne z vlastního tajného zdroje ve věčném Božství a není nic dlužen žádnému dešti nebo potůčku narozenému na zemi. Vyvěrá zpod věčného trůnu a naplňuje se z pramenů nekonečna. Bůh miloval, protože by miloval. Když se ptáme, proč Hospodin miloval tohoto nebo tamtoho člověka, musíme se vrátit ke Spasitelově odpovědi na otázku: „Ano, Otče, tak se ti zalíbilo.“ Bůh má ve své podstatě takovou lásku, že ji musí nechat plynout ke světu hynoucímu ve svém vlastním svévolném hříchu; a ten proud byl tak hluboký, tak široký, tak silný, že ani skrze inspiraci nebylo možné vypočítat jeho míry, a proto nám Duch svatý dal toto veliké malé slovo TAK, a nechal nás, abychom se o změření pokusili sami podle toho, jak si stále více uvědomujeme Boží lásku.

Naskytla se příležitost, kdy veliký Bůh mohl projevit svou nezměřitelnou lásku. Svět nešťastně zbloudil; svět ztratil sám sebe; svět byl souzen a odsouzen; svět byl ponechán k zahynutí pro svá provinění; a bylo třeba pomoci. Adamův pád a zkáza lidstva učinila velký prostor pro všemohoucí lásku. Uprostřed trosek lidství bylo možné ukázat, jak moc Hospodin miloval lidské syny, vždyť objektem Jeho lásky nebylo nic menšího než svět; jejím cílem nic menšího než zachránit lidi od sestoupení do jámy a jejím výsledkem nic menšího než nalezení výkupného za ně. Dalekosáhlý záměr této lásky byl negativní i pozitivní – když lidé uvěří v Ježíše, nezahynou, ale získají věčný život. Ta zoufalá nemoc člověka poskytla příležitost k předepsání božské medicíny, kterou mohl vymyslet a poskytnout jen Bůh. Prostřednictvím plánu milosti a velikého daru, který byl potřeba k uskutečnění plánu, našel Hospodin prostředek, jak projevit svou bezmeznou lásku k provinilým lidem. Kdyby nebylo pádu a umírání, Bůh nám mohl projevit svou lásku stejně jako čistým a dokonalým duchům, kteří obklopují Jeho trůn, ale nikdy by nám nemohl dát svou lásku k nám v takovém rozsahu, jak to činí nyní. V daru svého jednorozeného Syna Bůh vyzdvihl svou lásku k nám v tom, že když jsme ještě byli hříšníci, v určený čas Kristus zemřel za bezbožné. Černé pozadí hříchu činí jasnou čáru lásky ještě zářivější. Když blesk napíše Hospodinovo jméno ohnivým prstem přes černé tváře bouře, jsme přinuceni to vidět. Když tedy láska vepíše kříž na černou tabuli našeho hříchu, i slepé oči musí vidět, že „v tom je láska“.

Mohl bych tento text dnes večer vyložit tisíci různými způsoby. Ale pro jednoduchost chci, abychom se soustředili na jediný cíl – objasňování Boží lásky. Rád bych v pěti konkrétních bodech dosáhl toho, abyste pochopili, jak veliká je ta láska.

I. První je dar: „Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna.“ Lidé, kteří hodně milují, hodně dávají, a opravdovost lásky můžete obvykle měřit její mírou sebezapření a obětí. Láska, které nic nezbývá, ale vydává sama sebe k pomoci a požehnání svého příjemce, je skutečnou láskou, a ne jen podle jména. Malá láska zapomíná přinést vodu na nohy, ale veliká láska rozbíjí svou alabastrovou nádobu a nešetří jejím vzácným mazáním.

Zamyslete se tedy, jaký to byl dar, který Bůh dal. Kdybych se chtěl pokusit postihnout toto neocenitelné požehnání v celé jeho plnosti, musel bych se velice namáhat. Nebudu přivolávat omyl tím, že bych usiloval o nemožné, jen vás pozvu, abyste přemýšleli o posvátné Osobě, kterou veliký Otec dal, aby dokázal svou lásku k lidem. Byl to Jeho jediný Syn - Jeho milovaný Syn, ve kterém měl zalíbení. Nikdo z nás nikdy nemohl takového syna nabídnout. Naši synové jsou syny lidí; On byl Boží Syn. Otec dal své jiné Já, které bylo jedno s Ním samým. Když veliký Bůh dal svého Syna, dal samotného Boha, neboť Ježíš není ve své věčné přirozenosti menší než Bůh. Když za nás Bůh dal Boha, dal sebe samého. Co více mohl dát? Bůh dal své všechno – dal sebe. Kdo může změřit tuto lásku?

Posuďte, vy otcové, jak milujete své syny – vydali byste je na smrt za své nepřátele? Posuďte, vy, kdo máte jediného syna, jak jsou vaše srdce propojená s vaším prvorozeným, vaším jediným. Neexistoval vyšší důkaz Abrahamovy lásky k Bohu než ten, že svého syna Bohu neodmítl, svého jediného syna, svého Izáka, kterého miloval. A jistě nemůže existovat větší vyjádření lásky, než když Věčný Otec vydá svého jediného Syna, aby za nás zemřel. Nic žijícího nevydá ochotně svého potomka. Člověk prochází velikým žalem, když přijde o syna – nemá snad Bůh ještě větší žal? Často se vypráví tento příběh o lásce rodičů k jejich dětem: Při hladomoru na Východě byli otec a matka dohnáni k úplnému vyhladovění a jedinou možností, jak zachovat rodinu při životě, bylo prodat jedno z dětí do otroctví. A tak o tom uvažovali. Bolest hladu se stávala nesnesitelnou a děti prosící o chléb tahaly tak bolestně za struny jejich srdcí, že museli uvažovat o možnosti prodat jednoho z dětí, aby mohly být zachráněny životy ostatních. Měli čtyři syny. Který z nich by měl být prodán? Nesmí to být ten nejstarší – jak by mohli přijít o svého prvorozeného? Druhý byl tak podivuhodně podoben svému otci, že vypadal jako jeho kopie, a matka řekla, že by se s ním nikdy nedokázala rozloučit. Třetí byl tak mimořádně po matce, že otec řekl, že by ho brzy zabilo, kdyby měl tento milý chlapec jít do otroctví; a co se týče čtvrtého, to byl jejich benjamínek, jejich poslední, jejich miláček, a oni by se s ním nedokázali rozloučit. A tak došli k závěru, že by bylo lepší, kdyby všichni společně zemřeli, než aby se dobrovolně vzdali některého ze svých dětí. Cítíte s nimi? Vidím, že ano. A přesto Bůh nás tak miloval, a abych to vyjádřil co nejsilněji, zdá se, že nás miloval více než svého jediného Syna, a neušetřil Ho, aby mohl ušetřit nás. Dovolil, aby Jeho Syn zemřel rukou lidí, „aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl věčný život“.

Jestli toužíte uvidět Boží lásku v tomto velikém skutku, musíte se zamyslet, jak dal svého Syna. Nedal svého Syna, jak byste to udělali vy, aby se věnoval povolání, při kterém byste se i nadále mohli těšit z jeho společnosti; ale dal svého Syna tak, že ho poslal mezi lidi. Poslal Ho dolů do těch jeslí v jednotě s dokonalým lidstvím, které mělo na začátku podobu kojence. Spal tam, kde se krmila domácí zvířata! Hospodin Bůh poslal Dědice všeho, aby dřel v tesařské dílně – zatloukal hřeby, hobloval a řezal pilou. Seslal Ho mezi zákoníky a farizeje, jejichž vychytralé oči Ho sledovaly a jejichž kruté jazyky Ho bičovaly přízemními urážkami. Seslal Ho, aby hladověl, žíznil a trpěl takovou nouzi, že ani neměl kde složit hlavu. Seslal Ho, aby byl zbičován a korunován trny, aby nastavil záda důtkám a tváře těm, kdo trhali vousy. A nakonec Ho vydal na smrt – smrt zločince, smrt ukřižovaného. Hleď na ten kříž a podívej se na utrpení Toho, jenž na něm umírá. Všimni si, do jaké míry Ho Otec vydal, až od Něj odvrací svou tvář, a zdá se, jako kdyby se Ho zřekl! „Lama sabachtani“ nám říká, v jaké plnosti Bůh dal svého Syna, aby vykoupil hříšné duše. Dal Ho, aby se kvůli nám stal prokletím; dal Ho, aby mohl zemřít „spravedlivý za nespravedlivé, aby nás přivedl k Bohu“.

Vážení pánové, rozumím tomu, že se vzdáváte svých dětí, aby odešli do Indie ve službě její Výsosti nebo aby kvůli záležitostem našeho Pána Ježíše vyšli do Kamerunu nebo Konga. Dobře chápu, že se jich vzdáváte i navzdory strachu ze zhoubného podnebí, protože jestliže zemřou, zemřou úctyhodně ze slavných pohnutek. Ale dokázali byste si představit, že se s nimi rozloučíte, aby zemřeli smrtí zločince na šibenici, proklínáni těmi, kterým se snažili přinést požehnání, s tělem svlečeným donaha a opuštěnou duší? Nebylo by to příliš? Nevolali byste snad: „Nemohu se se svým synem rozloučit kvůli takovým bídákům. Proč by měl být vystaven takové ukrutné smrti kvůli takovým odporným existencím, které si dokonce myjí ruce v krvi svého nejlepšího přítele?“ Pamatujte si, že náš Pán Ježíš zemřel smrtí, kterou jeho krajané považovali za prokletí. Pro Římany to byla smrt odsouzených otroků, smrt, v níž se mísily veškeré prvky bolesti, ponížení a opovržení v krajní míře. „Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní.“ Jak podivuhodný rozměr lásky, že Ježíš Kristus zemřel!

Nemohu však opustit tento bod, dokud vás neupozorním na to, kdy dal svého Syna, neboť je v tom láska i z časového hlediska. „Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna.“ Avšak kdy to udělal? Ve svém věčném úradku to udělal před založením světa. Slova zde použitá – „dal svého jediného Syna“ – se nemohou vztahovat výlučně na smrt Krista, neboť Kristus v době, kdy pronášel výroky této třetí kapitoly Janova evangelia, ještě nebyl mrtev. Náš Pán právě mluvil s Nikodémem, a ten rozhovor se konal na počátku jeho služby. Skutečností je, že Ježíš byl vždy Božím darem. Zaslíbení Ježíše bylo vysloveno v zahradě Eden téměř ihned po Adamově pádu. Na místě, kde došlo k naší záhubě, nám byl udělen Zachránce, jehož pata bude rozdrcena, ale kdo svýma nohama rozdrtí hlavu hadovu.

V průběhu věků veliký Otec dostál svému daru. Pohlédl na svého Jediného jako na naději člověka, dědictví vyvoleného semene, kterému v Něm bude všechno patřit. Každá oběť byla Božím obnovením Jeho daru milosti, nové ujištění, že dal dar a nikdy od toho neustoupí. Celý systém předobrazů pod zákonem prozrazoval, že až přijde čas, Hospodin se dozajista vzdá svého Syna, který se narodí z ženy, a ponese nepravosti svého lidu a zemře smrtí místo nich. Velice obdivuji tuto vytrvalost lásky; neboť mnozí lidé se v okamžiku náhlého vzplanutí štědrosti dokážou vybičovat k velikému činu shovívavosti, ale neobstáli by, kdyby ho měli před očima a chladně nad ním rok co rok uvažovali – pomalý oheň očekávání by byl nesnesitelný. Kdyby Hospodin odňal tamtoho milého chlapce jeho matce, jistě by tu ránu nesla s určitou mírou trpělivosti, avšak jak těžké by to bylo pro její jemné srdce! Představte si však, že by dostala z důvěryhodného zdroje informace, že její chlapec musí v určitý den zemřít, a tím by na něho rok za rokem hleděla jako na mrtvého; nevrhalo by to stín na každou hodinu jejího žití? Představte si také, že by věděla, že bude pověšen na dřevo jako prokletý; neztrpčilo by to její bytí? Kdyby mohla takovým útrapám zabránit, neudělala by to snad? Jistěže ano. Avšak Hospodin Bůh neušetřil svého vlastního Syna, ale dobrovolně Ho za nás všechny dal a ve svém srdci to dělal po celé věky. V tom je láska – láska, kterou by neuhasily ani mnohé vody – láska věčná, nepředstavitelná, nekonečná!

Stejně jako se tento dar nevztahuje jen ke smrti našeho Pána, ale i k dobám, které ji předcházely, tak také zahrnuje všechny doby poté. Bůh „tak miloval svět, že dal“ – a stále dává – „svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“. Pán vydává Krista i dnes večer. Kéž tisíce z vás radostně přijmou ten nepopsatelný dar! Kdo odmítne? Tento dobrý dar, tento dokonalý dar – můžete ho nepřijmout? Kéž máte víru, abyste se chopili Ježíše, protože tak bude váš. On je Boží dar zadarmo pro všechny dobrovolné příjemce – plný Kristus pro prázdné hříšníky. Kdybyste jen dobrovolně natáhli prázdnou ruku, Pán by vám dal v tuto chvíli Krista. Nic není více zadarmo než dar. Nic není hodno vlastnění více než dar, který přichází z Boží ruky, stále stejně plný účinné moci. Zřídlo je věčné, ale pramen z něho je stejně čerstvý, jako když zřídlo poprvé vytrysklo. Tento dar nelze vyčerpat.

„Drahý umírající Beránku, Tvá vzácná krev
nikdy neztratí svou moc,
dokud celá vykoupená Boží církev
nebude zachráněna, aby už více nehřešila.“

Pohleďte tedy, jaká je Boží láska, že dal svého Syna již od pradávna a nikdy tento dar neodvolal. Stojí za svým darem a pokračuje stále v dávání svého drahého Syna všem, kdo Ho ochotně přijímají. Z bohatství Jeho milosti dával, dává a bude dávat Pána Ježíše Krista a veškeré nesmírně cenné dary, které jsou v Něm, všem potřebným hříšníkům, kteří Mu budou v prostotě důvěřovat.

Vyzývám vás na základě tohoto prvního bodu, abyste obdivovali Boží lásku pro velikost Jeho daru světu, který vše přesahuje, i pro darování Jeho jediného Syna.

II. Povšimněte si – a myslím, že mohu prohlásit, že si zaslouží stejný obdiv – Boží lásky v plánu spasení. Vyjádřil to takto: „aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“. Způsob spasení je nesmírně jednoduchý k pochopení a ve chvíli, kdy je srdce učiněno ochotným a poslušným, je také mimořádně jednoduše proveditelný. Způsob smlouvy milosti se tak moc liší od smlouvy skutků, stejně jako světlo od temnoty. Nebylo řečeno, že Bůh dal svého Syna všem, kdo budou dodržovat zákon, protože to bychom nedokázali, a proto by takový dar nebyl pro nikoho z nás. Ani nebylo řečeno, že dal svého Syna všem, kteří zakoušejí strašlivé utrpení a hořkou lítost, protože tu necítí ani mnozí z těch, kdo přesto patří Pánu. Ale veliký Bůh dal svého vlastního Syna, aby „žádný, kdo v něho věří“, nezahynul. Víra, jakkoliv nepatrná, zachraňuje duši. Důvěra v Krista je jistou cestou k věčnému štěstí.

Co to tedy znamená věřit v Ježíše? Je to přesně toto: být si Jím jistý. Jsou-li vaše srdce připravená, ačkoliv jste nikdy předtím v Ježíše nevěřili, věřím, že v Něho uvěříte teď. Kéž to Duch svatý milostivě způsobí.

Co to znamená věřit v Ježíše?

Zaprvé, vyjádřit pevný a srdečný souhlas s pravdou, že Bůh opravdu poslal svého Syna narozeného z ženy, aby se postavil na místo provinilců. Souhlasit s tím, že se na Něm vypořádal se všemi nepravostmi nás všech, takže Syn nesl potrestání za naše přestoupení a stal se za nás prokletím. Musíme ze srdce věřit Písmu, které říká: „... Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni.“ Žádám váš souhlas s touto velikou doktrínou zástupné oběti, která je podstatou evangelia. Kéž vás nyní Bůh Duch svatý vede k srdečnému souhlasu s ní; neboť je skutečně nádherná v tom, že Bůh v Kristu usmířil svět se sebou samým, a nepřičetl mu jeho přestoupení. Kéž se radujete z této pravdy a jste vděční, že nám takovou požehnanou skutečnost odhalil Bůh sám. Věřte, že zástupná oběť Božího Syna je jistá; nenamítejte nic proti tomuto plánu ani nepochybujte o jeho platnosti nebo účinnosti, jako to dělají mnozí. Běda! Kopou do Boží veliké oběti a mají ji za ubohý výmysl. Co se týče mě, protože Bůh nařídil, aby byl člověk zachráněn skrze zástupnou oběť, radostně souhlasím s Jeho způsobem a nevidím důvod, abych dělal něco jiného, než ji obdivoval a uctíval jejího Autora. Raduji se, že Mu přišel na mysl takový plán, který potvrdil Jeho spravedlnost a uvolnil Jeho milost, aby vykonala vše, co si Bůh žádá. Hřích byl potrestán v Kristově osobě, milost se však rozšířila na provinilé lidi. V Kristu byla milost zachována spravedlností a spravedlnost uspokojena skutkem milosti. Moudří tohoto světa prohlašují o tomto nástroji bezmezné moudrosti tvrdé věci; avšak co se týče mě, miluji to jméno kříže a mám ho za střed moudrosti, ohnisko lásky, srdce spravedlnosti. To je hlavní bod víry – z celého srdce souhlasit s vydáním Ježíše, aby trpěl místo nás, souhlasit celou svou duší a myslí s tímto způsobem spasení.

Druhá věc je, že to přijímáte za sebe. V Adamově hříchu jste nezhřešili osobně, protože tenkrát jste ještě nežili; avšak padli jste; ani nyní si na to nemůžete stěžovat, neboť jste ochotně souhlasili a přijali Adamův hřích tím, že jste osobně spáchali přestoupení. Takříkajíc jste položili svou ruku na Adamův hřích a přivlastnili jste si ho tím, že jste spáchali osobní a skutečný hřích. Tak jste zahynuli skrze hřích jiného, který jste přijali a schválili; a podobným způsobem musíte být zachráněni skrze spravedlnost Jiného, přijmout ji a přisvojit si ji. Ježíš přinesl výkupné, a to výkupné se stává vaším, když ho přijmete tím, že v Něho vložíte svou důvěru. Chci, abyste teď řekli:

„Má víra vkládá svou ruku
na Tvoji vzácnou hlavu,
když zde stojím v pokání
a vyznávám svůj hřích.“

Jistě to není nic složitého. Prohlásit Krista, který visel na kříži, za svého Krista, svoji záruku – k tomu není třeba intelekt ani krásný charakter; a přesto je to skutek, který přináší duši spasení.

Ještě je třeba jedna věc; a to je osobní víra. Nejprve přichází souhlas s pravdou, poté přijetí té pravdy pro sebe a poté jednoduché svěření se cele Kristu jako zástupci. Základem víry je důvěra, spolehnutí se, závislost. Odhoďte jakékoliv důvěřování čemukoliv jinému, šetřete si důvěru jen pro Ježíše. Nedejte prostor odstínu temnoty důvěry v cokoliv, co dokážete, nebo v cokoliv, čím můžete být; ale hleďte jen na Něho, kterého Bůh poslal, aby se stal usmířením za hřích. To právě v tuto chvíli dělám; neuděláte i vy to samé? Kéž vás vlídný Boží Duch nyní vede k důvěře v Ježíše!

Spatřujte tedy Boží lásku v tom, že to tak jasně vyjádřil tak jednoduchým způsobem. Ach, ty zlomený, zdrcený a zoufalý hříšníku, nemůžeš pro to nic vykonat, ale můžeš nevěřit tomu, co je pravda? Nemůžeš vzdychat; nemůžeš plakat; nemůžeš obměkčit své kamenné srdce; ale nemůžeš snad uvěřit, že za tebe Ježíš zemřel a že může změnit tvé srdce a učinit tě novým stvořením? Pokud tomu nemůžeš věřit, věř tedy v Ježíše, že to vykoná, a jsi spasen; neboť ten, kdo v Něho věří, je ospravedlněn. „Kdo v něho věří, má život věčný.“ Takový člověk je zachráněn. Jeho hříchy jsou mu odpuštěny. Ať jde v pokoji a už nehřeší.

Zaprvé obdivuji Boží lásku ve velikém daru a potom ve velikém plánu, skrze který se tento dar stává dostupný provinilým lidem.

III. Boží láska svítí ve třetím bodě jasem, který vše přesahuje – týká se osob, pro které je tento plán dostupný a kterým je tento dar darován. Jsou popsány těmito slovy – „aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul“. V tomto textu se vyskytuje slovo, které nemá hranice – „Bůh tak miloval svět“; potom však přichází omezení, kterého si prosím pečlivě všimněte: „Dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul.“ Bůh nemiloval svět tak, aby každý, kdo v Krista nevěří, byl spasen; ani proto Bůh nedal svého Syna, aby byl zachráněn každý, kdo v Něho odmítne věřit. Pohleďte, jak je to vyjádřeno: „Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul.“ Zde je kompas lásky – zatímco každý nevěřící je vyloučen, každý věřící je zahrnut. „Aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul.“ Představte si člověka provinilého každým tělesným chtíčem v hanebné míře, představte si, že je tak odporný, že si zaslouží jen to, aby s ním bylo zacházeno jako s morálně malomocným a aby byl zavřen v odděleném domě ze strachu, že by mohl nakazit ty, kdo ho slyší nebo vidí; a přesto jakmile takový člověk uvěří v Ježíše Krista, okamžitě je očištěn od své nečistoty a nezahyne pro svůj hřích. A představte si jiného muže, který hnán svými sobeckými motivy obral chudého, oloupil svého obchodního partnera a zašel dokonce tak daleko, že spáchal skutečný zločin proti zákonu, a přesto když uvěří v Pána Ježíše, bude veden k tomu, aby odčinil škody, které napáchal, a jeho hříchy mu budou odpuštěny. Kdysi jsem slyšel o kazateli, který mluvil ke skupině mužů v řetězech odsouzených ke smrti za vraždu a další zločiny. Svým zevnějškem připomínali stádo zvířat, že se až zdálo zbytečné jim kázat; přesto - kdybych byl kazatelem těmto ztroskotancům, neváhal bych jim říct, že „Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl věčný život“. Člověče, uvěříš-li v Ježíše jako Krista, ať byly tvé minulé hříchy sebehroznější, budou smazány; budeš zachráněn od moci svých zlozvyků; a začneš znovu jako novorozeně s novým a pravdivým životem, který ti Bůh dá. „Žádný, kdo v něho věří“ – to zahrnuje i tebe, můj postarší příteli, který jsi teď pár vrávoravých kroků od hrobu. Šedovlasý hříšníku, jestliže v Něho věříš, nezahyneš. Text zahrnuje i tebe, milý chlapče, který jsi možná teprve náctiletý - pokud v Něho věříš, nezahyneš. To zahrnuje i vás, vážené slečny, a dává vám to naději a radost ve vaší mladosti. To zahrnuje nás všechny, pokud věříme v Pána Ježíše Krista. Ani všichni démoni v pekle dohromady nedokážou najít důvod k tomu, proč by člověk, který věří v Krista, měl být zatracen, neboť je napsáno: „... toho, kdo ke mně přijde, nevyženu ven“. Říkají: „Pane, trvalo mu tak dlouho, než přišel.“ Pán odpovídá: „Přišel? Pak ho tedy nevyženu ven i přes všechna jeho prodlení.“ „Ale, Pane, on odešel poté, co Tě vyznal.“ „Vrátil se nakonec? Pak ho tedy nevyženu ven ani pro všechny jeho návraty do světa.“ „Ale, Pane, byl to sprostý rouhač.“ „Přišel ke Mně? Pak ho tedy nevyženu ven ani za všechna jeho rouhání.“ Někdo však řekne: „Spasení tohoto zlého mizery beru jako výjimku. Choval se tak odporně, že by měl být ve jménu spravedlnosti poslán do pekla.“ Jistě. Ale činí-li pokání ze svého hříchu a věří v Pána Ježíše Krista, ať je to kdokoliv, nebude tam poslán. Jeho charakter se změní, aby nikdy nezahynul, ale měl věčný život.

Nyní si všimněte, že slovo „žádný“ má veliký rozsah; neboť zahrnuje všechny úrovně víry. „Žádný, kdo v Něho věří.“ Mohlo by se stát, že nebude mít plné ujištění; mohlo by se stát, že nebude mít vůbec žádné ujištění; pokud však má víru, opravdovou a dětskou, bude skrze ni spasen. Ačkoliv je jeho víra tak malá, že si musím nasadit brýle, abych ji viděl, Kristus ji vidí a odmění. Jeho víra je takové malé hořčičné zrno, na které se dívám znovu a znovu, ale těžko ho rozeznávám, a přesto mu přináší věčný život, a je samo o sobě živé. Pán vidí to hořčičné zrno jako strom, v jehož větvích si ptáci udělají svá hnízda.

„Má víra je slabá, to vyznávám,
slabě důvěřuji Tvému slovu,
ale budeš mě pro to méně litovat?
Ať to na Tvou mysl nevstoupí, Pane!“

Pane Ježíši, když Tě nemohu vzít do náruče jako Simeon, alespoň se dotknu lemu tvých šatů jako ta ubohá nemocná žena, kterou uzdravila tvá moc. Je psáno: Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ To znamená i já. Nemohu vám dnes večer kázat dlouho, ale budu kázat v síle. Ať se tato pravda vsákne do vašich duší. Vy, kdo se cítíte provinilí, a vy, kdo se cítíte provinilí, protože se necítíte provinilí, právě vám budu kázat spasení v Kristu skrze víru. Sténáte, protože neumíte sténat, ale ať jste kdokoliv, stále jste zahrnuti v tomto mocném slově „ aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl věčný život“.

Vyzdvihl jsem teď Boží lásku v těchto třech bodech – daru shůry, božském způsobu spasení a božském výběru osob, ke kterým spasení přichází.

IV. Další paprsek božské lásky je vidět v negativním požehnání, které je zde uvedeno, totiž ve vysvobození obsaženém ve slovech „aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul“.

Rozumím tomuto slovu tak, že žádný, kdo věří v Pána Ježíše Krista, nezahyne, ačkoliv je k zahynutí připraven. Jeho hříchy by způsobily, že zahyne, ale on nikdy nezahyne. Má alespoň malou naději v Kristu, ale její existence je chabá. Brzy odumře, nebo snad ne? Ne, jeho víra nezahyne, neboť tento slib to říká: „Žádný, kdo v něho věří, nezahyne.“ Kajícník uvěřil v Ježíše, a proto se stal křesťanem; „Jen ho nechte být,“ řve nepřítel, „brzy bude zpátky u nás, brzy bude netečný jako vždycky.“ Slyšte: „Žádný, kdo v něho věří, nezahyne,“ a proto se nevrátí do svého předešlého stavu. To dokazuje zachování svatých až do konce; neboť přestane-li být věřící věřícím, zahyne; a protože nemůže zahynout, je jasné, že zůstane věřícím. Jestliže věříte v Ježíše, nikdy v Něho nepřestanete věřit; neboť to by znamenalo, že zahynete. Jestliže v Něj věříte, nikdy neztratíte duchovní život. Jak můžete ztratit něco, co je věčné? Jestliže byste ho ztratili, ukázalo by se, že to nebylo věčné, a zahynuli byste; a tak byste zrušili účinek tohoto slova. Každý, kdo svým srdcem věří v Krista, je spasený člověk, nejen pro dnešní večer, ale pro všechny večery, které kdy nastanou, i pro tu strašlivou noc smrti a pro tu slavnou věčnost, která se tak přibližuje. „... aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul...“; ale bude mít život, který nemůže zemřít, ospravedlnění, které nemůže být zpochybněno, přijetí, které nikdy nebude odejmuto.

Co to znamená zahynout? To je ztráta veškeré naděje v Kristu, veškeré důvěry v Boha, všeho světla života, všeho pokoje ve smrti, veškeré radosti a blaha, všeho spojení s Bohem. To se nikdy nestane vám, kdo věříte v Krista. Jestliže věříte, dostane se vám pokárání, když se dopustíte něčeho špatného, neboť každé Boží dítě je kázněno; a je snad synem ten, kterého by otec nekáral? Jestliže věříte, můžete pochybovat a bát se o svůj stav, stejně jako muž na palubě lodi může být zmítán; ale dostali jste se na palubu lodi, která nemůže nikdy ztroskotat. Ten, kdo je spojen s Kristem, je spojen s dokonalostí, všemohoucností a slávou. Ten, kdo věří, je Kristovým údem – ztratí snad Kristus své údy? Jak by mohl být Kristus dokonalý, ztratil-li by i jen malíček? Uhnijí snad Kristovy údy nebo je někdo usekne? Nemožné. Máte-li víru v Krista, jste spoluúčastníkem Kristova života a nemůžete zahynout. Kdyby se mě lidé pokoušeli utopit, nemohli by utopit mé nohy, dokud bych měl hlavu nad vodou, a dokud je naše Hlava nad vodou, nahoře tam ve věčné sluneční záři, ani ta nejposlednější částečka Jeho těla nemůže být zničena. Ten, kdo věří v Ježíše, je s Ním spojen a musí žít, protože žije Ježíš. Jaké to slovo: „Svým ovcím dávám věčný život: nezahynou navěky a nikdo je z mé ruky nevyrve. Můj Otec, který mi je dal, je větší nade všecky, a nikdo je nemůže vyrvat z Otcovy ruky.“

Cítím, že vám kážu veliké evangelium, když čtu, že žádný, kdo věří v Ježíše, nezahyne. Nedal bych ani halíř za ten kýč – dočasné spasení, které někteří zvěstují, které sice na čas povznese duši, ale potom ji odnese do odpadnutí. Nevěřím, že člověk, který je již jednou v Kristu, může dál žít v hříchu a mít z něj potěšení, a přesto být spasený. To je odporné učení a já ho nezastávám. Ale věřím, že člověk, který je v Kristu, nebude žít v hříchu, protože je od něj zachráněn, ani se nevrátí ke svým starým hříchům a nebude v nich přebývat, protože Boží milost ho bude od jeho hříchů zachraňovat. Taková změna je vyryta obnovením, totiž že znovuzrozený člověk nemůže přebývat v hříchu, ani v něm nacházet útěchu, ale miluje svatost a dělá v ní pokroky. Etiopan by mohl změnit svou kůži a leopard své skvrny, ale jen milost shůry může způsobit tu změnu, a když to milost shůry vykoná, proměněná černá zůstane bílou a leopardí skvrny se nikdy nevrátí. Byl by stejně veliký zázrak vrátit zpět Boží skutek, jako ho provést, a zničit nové stvoření by vyžadovalo stejnou moc jako jeho stvoření. Neboť jen Bůh může tvořit, tak také jen Bůh může ničit; a On nikdy nezničí práci svých vlastních rukou. Začne Bůh stavět a nedokončí? Započne válku a skončí ji, než dosáhne vítězství? Co by řekl ďábel, kdyby Kristus začal zachraňovat duši a nepovedlo se Mu to? Kdyby se v pekle měly ocitnout duše těch, kteří věřili v Krista, a přesto zahynuli, to by uvrhlo stín na korunu našeho vyvýšeného Pána. Tak to nemůže být a nebude. Taková je Boží láska, že žádný, kdo věří v Jeho milého Syna, nezahyne – v tomto ujištění se velice radujeme.

V. Poslední chvála Jeho lásky se nachází v něčem pozitivním – VE VLASTNICTVÍ. Budu muset v určité míře zopakovat stejný základ, dovolte mi tedy, abych to zkrátil. Bůh dává věčný život každému člověku, který věří v Krista. Ve chvíli, kdy uvěříte, se ve vašem nitru vznítí živá jiskra nebeského plamene, který nebude nikdy uhašen. Ve stejné chvíli, kdy se spolehnete na Krista, k vám přichází Kristus v živém a neporušitelném slovu, které ve vás bude žít a přebývat navždy. I kdyby měla do vašeho srdce padnout pouhá kapka nebeské vody života, pamatujte si toto – a řekl to Ten, kdo nemůže lhát: „Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému.“ Když jsem obdržel věčný život, neměl jsem představu, jaký poklad jsem získal. Věděl jsem, že jsem získal něco výjimečného, ale jeho výjimečné hodnoty jsem si nebyl vědom. V malé kapli jsem vzhlédl ke Kristu a obdržel jsem věčný život. Pohlédl jsem na Ježíše a On pohlédl na mě, a navždy jsme se spojili. V tu chvíli překročila moje radost všechny hranice, stejně jako mě předtím smutek přivedl do nejhlubšího žalu. Byl jsem v Kristu dokonale klidný, Jím uspokojený a mé srdce bylo šťastné; nevěděl jsem však, že tato milost je věčný život, dokud jsem nezačal číst Písmo a nepoznal jsem ve větší míře klenot, který mi Bůh dal. Další neděli jsem se vydal do stejné kaple, neboť to bylo velmi přirozené. Ale poté jsem tam už nikdy nešel, protože během prvních týdnů musel můj nový život ve mně bojovat o svou existenci a konflikt se starou přirozeností ve mně s vervou pokračoval. Věděl jsem, že je to zvláštní známka přítomnosti milosti v mé duši, ale v té samé kapli jsem slyšel kázání na text: „Jak ubohý jsem to člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti?“ A kazatel vysvětlil, že Pavel během této zkušenosti nebyl křesťanem. Přestože jsem byl dítě, věděl jsem, že takovému absurdnímu výroku nemohu věřit. Co jiného než milost shůry by způsobila takové touhy a volání po osvobození od zůstávajícího hříchu? Cítil jsem, že osoba, která dokáže pronášet takové nesmysly, ví jen málo o životě opravdového věřícího. Řekl jsem si: „Cože! Nežiju snad, protože v sobě cítím boj? Nikdy jsem tento boj necítil, když jsem byl nevěřící. Když jsem nebyl křesťanem, nikdy jsem nesténal, abych byl osvobozen od hříchu. Tento konflikt je jedním z nejjistějších důkazů mého nového narození, avšak tento muž to nechápe. Možná je dobrým vyzyvatelem hříšníků, ale nedokáže sytit věřící.“ Rozhodl jsem se, že na tuto pastvinu již nevkročím, protože jsem se tam nemohl sytit. Zjišťuji, že boj se stále zintenzivňuje, každé vítězství nad hříchem odhaluje další armádu hříšných sklonů, a já nikdy nejsem schopen schovat svůj meč ani přestat s modlitbou a obezřetností.

Nemohu postoupit ani o píď, aniž bych se cestou modlil a byl pozorný a stál pevně. Milost sama mě může zachovat a zdokonalit. Stará přirozenost zabije novou přirozenost, pokud bude moct, a do této chvíle je jediným důvodem toho, že má nová přirozenost ještě není mrtvá, toto: nemůže zemřít. Kdyby mohla zemřít, byla by zabita už dávno, ale Ježíš řekl: „Svým ovcím dávám věčný život“; „Kdo ve mě věří, má věčný život“, a proto věřící nemůže zemřít. Jediné náboženství, které vás zachrání, je to, které nemůžete opustit, protože vás vlastní, a nepustí vás. Pokud držíte nauku, které se můžete vzdát, vzdejte se jí. Pokud jsou však nauky do vás vypáleny, takže je musíte zastávat po celý život, a to tak, že kdybyste byli spáleni, každá částečka prachu by se držela té samé pravdy v ní, protože jste jí napuštěni, potom jste našli tu správnou.

Nejste spasený člověk, dokud vás Kristus navěky nezachránil. Ale to, co vás drží tak pevně, že to sevření cítíte až v jádru své bytosti, je Boží moc. Že ve vás žije Kristus a pravda je zakořeněna ve vaší přirozenosti – vážení, to je právě to, co zachraňuje duši, a nic, co by toto postrádalo. V textu je napsáno: „Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl věčný život.“ Co je to jiného než život, který potrvá celých sedmdesát let vašeho života; život, který potrvá, i když přežijete století, život, který bude stále vzkvétat, i když už budete ležet blízko hrobu, život, který přetrvá, i když opustíte své tělo a necháte ho hnít v hrobce, život, který bude pokračovat, až bude vaše tělo opět vzkříšeno a vy se postavíte před soudnou stolici Kristovu, život, který přezáří i hvězdy a světlo a měsíc, život, který potrvá stejně jako život Věčného Otce? Pokud je Bůh, nebude věřící jen existovat, ale žít. Dokud existuje nebe, těšte se z něj, dokud existuje Kristus, žijte v Jeho lásce, a dokud existuje věčnost, naplňujte ji radostí.

Bůh vám žehnej a pomáhej vám věřit v Ježíše. Amen.

Charles Haddon Spurgeon (1834-1892)

Kázání (č. 1 850) ke čtení v den Páně, 26. července 1885, od Ch. H. Spurgeona, Metropolitan Tabernacle, Newington, večer 7. června 1885