V něm jste obřezáni obřízkou, která není udělána lidskou rukou; obřízka Kristova je odložením celého nevykoupeného těla. S Kristem jste byli ve křtu pohřbeni a spolu s ním také vzkříšeni vírou v Boha, jenž ho svou mocí vzkřísil z mrtvých. Když jste ještě byli mrtvi ve svých vinách a duchovně neobřezáni, probudil nás k životu spolu s ním a všechny viny nám odpustil. Vymazal dlužní úpis, jehož ustanovení svědčila proti nám, a zcela jej zrušil tím, že jej přibil na kříž. Tak odzbrojil a veřejně odhalil každou mocnost i sílu a slavil nad nimi vítězství.

(Koloským 2,11-15) 

Pokoj vám milovaní svatí, bratři a sestry v Kristu, i vám, milí přátelé. Scházíme se dnes při zvláštní příležitosti, protože si chceme připomenout Kristovo ukřižování. Hned na úvod bych chtěl říct, že Boží slovo nás nevede k tomu, abychom v době Nové smlouvy slavili nějaké svátky – ani takové, které se vydávají za křesťanské, ale nejsou jimi, jako jsou třeba Vánoce, nebo takové, které se dnes vydávají za pohanské, ale mají svůj původ ve zvěsti evangelia – jako jsou právě Velikonoce, ani takové, které nacházíme v Písmu a které slavil Boží lid před příchodem Krista – jako jsou Letnice, kdy si můžeme kromě toho připomenout vylití Ducha svatého nebo jiné slavnosti. Bůh nás v Bibli nikde nevede k tomu, abychom nějaké svátky oslavovali. Dokonce Písmo říká o těch starozákonních, biblických svátcích, že všechny tyto svátky, všechny dny oddělené pro Hospodina, jsou jenom „stín budoucích věcí, ale skutečnost je Kristus“ (Ko 2,17).

Musíme také říci, že na druhé straně není hříchem slavit nějaké takové svátky. Ovšem každá taková oslava má mít jeden jediný cíl – ukázat na Pána Ježíše Krista. Potom má smysl, potom není hříchem. Ve skutečnosti existuje jenom jedno jediné, co křesťané mají slavit nebo oslavovat – a to je Bůh! Bůh si nás vydobyl, abychom byli chválou Jeho slávy (Ef 1,14). Byli jsme předurčeni k tomu, abychom chválili slávu Jeho milosti (Ef 1,5-6). Smyslem života křesťana je oslavovat Boha skrze Ježíše Krista v Duchu svatém. Kdy to máme dělat? Písmo nám dává jasnou odpověď: „Ať tedy jíte či pijete či cokoli jiného děláte…“ (1K 10,31). Není tedy problém, abychom se sešli a připomínali ukřižování našeho Pána Ježíše Krista. Děláme to k Boží slávě, protože chceme z Božího slova vidět, co Bůh udělal skrze Krista – a to je oslava Boha.

Církev se obvykle schází v den, kdy Kristus vstal z mrtvých. Je to určitý vzor, který nacházíme v Novém zákoně, ale není to jediný vzor – vidíme také církev, která se scházela, když to bylo potřeba – když byli apoštolové propuštěni z vězení a židovská velerada jim zakázala kázat, shromáždili církev a modlili se – Sk 4,23, když byl Petr ve vězení a církev se za něj modlila – Sk 12,12, když apoštol Pavel vyučoval v Efezu – a dělal to každý den ve shromáždění i v rodinách – Sk 19,9. O církvi v Jeruzalémě čteme, že „každého dne pobývali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a s upřímným srdcem. Chválili Boha a byli všemu lidu milí. A Pán denně přidával k jejich společenství ty, které povolával ke spáse“ (Sk 2,46-47).

Křesťané touží po tom setkávat se s bratry a sestrami a povzbuzovat se navzájem v Kristu, vyučovat se z Božího slova, sloužit jedni druhým, společně zpívat, mít společenství v jednom Duchu – a to je důvod, proč jsme se shromáždili i dnešního dne. Kromě toho si chceme připomenout, co pro nás Pán Ježíš Kristu udělal. Věčný Boží Syn se stal člověkem. Boží trojice, jediný Bůh ve třech osobách, připravil úžasný plán dlouho před tím, než stvořil tento svět. Otec, Syn a Duch svatý ve vztahu věčné lásky připravili cestu pro člověka, který v té době ještě nebyl stvořen, jak mít podíl na Boží svatosti, Boží lásce, Boží radosti, slávě, nádheře, moudrosti a dokonalosti. Tento plán znamenal, že Boží Syn jednoho dne – a Bible říká, že to bylo, když se naplnil stanovený čas – na sebe vezme lidské tělo, stane člověkem, narodí se z ženy, aby „vykoupil ty, kteří jsou zákonu podrobeni, tak abychom byli přijati za syny“ (Ga 4,5).

Způsob, který Bůh připravil a který je o tom, jak mohou lidé mít dokonalý vztah s Bohem, zahrnuje vtělení Božího Syna, život Božího Syna v těle, jako má člověk, utrpení Božího Syna na kříži Golgoty, smrt Božího Syna a jeho pohřeb, slavné zmrtvýchvstání Božího Syna a nakonec návrat do slávy k Otci v nebesích odkud k nám přišel a odkud znovu přijde pro svůj lid. Boží Syn tím vším oslavil svého Otce, Otec skrze toto vše oslavil svého Syna a Boží Syn přijal slávu, kterou měl u Otce před stvořením světa a které se dobrovolně vzdal, když se stal člověkem. Ale k této věčné slávě byla přidána také ta, kterou získal svým dílem na kříži. To je Boží plán – celý je o Kristu a o Boží slávě. A tím ústředním bodem je kříž – místo Kristova vyvýšení i pokoření, místo, kde byl Pán Ježíš oslaven a kde bylo pro nás vybojováno odpuštění hříchů a život věčný. Jaké místo zde máme my? V našem textu se dnes podíváme na trojí užitek Kristova kříže. Především vidíme něco, co se týká těch, za které Kristus umíral na kříži, křesťanů – a to je:

I. Naše cena za kříž – odložení těla (v. 11-12)

• V něm jste obřezáni obřízkou, která není udělána lidskou rukou; obřízka Kristova je odložením celého nevykoupeného těla. S Kristem jste byli ve křtu pohřbeni a spolu s ním také vzkříšeni vírou v Boha, jenž ho svou mocí vzkřísil z mrtvých. (Ko 2,11-12)

Říkáme, že Bůh udělal všechno pro naše spasení, že spasení je zadarmo a nabízí se každému – dokonce Pavel v listu Koloským říká, že evangelium „bylo kázáno všemu stvoření pod nebem“ (Ko 1,23). V knize Zjevení vidíme anděla, který letí středem nebeské klenby, aby „zvěstoval věčné evangelium obyvatelům země, každé rase, kmeni, jazyku i národu“ (Zj 14,6). A toto evangelium zní: „Věř v Pána Ježíše Krista a budeš spasen.“ A jinde: „Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen“ (Ř 10,9).

Takto jednoduché skutečně evangelium je – opravdu je zadarmo a v tomto smyslu jediným požadavkem, který na lidi klade, je víra. Ale někdo by mohl říct, že když je tedy evangelium zadarmo, potom nemá velkou cenu, resp. je bezcenné. Nic není vzdálenějšího pravdě! A není to jenom o ceně, kterou přinesl věčný Boží Syn, když se stal člověkem a zemřel za nás, ale je to také o ceně, kterou musíme přinést my. To by teď mohlo znít trochu divně, a proto to musíme vysvětlit – říkal jsem, že evangelium je zadarmo, a teď najednou mluvím o ceně. Cena, o které mluvím, je důsledkem evangelia. Je to cena, kterou evangelium přináší do našich životů. Musím k tomu říct pár věcí. Především bychom si neměli představovat, že to je něco jako marketingový trik – dostal jsem smsku od jedné prodejny s elektronikou, kde stálo: „Právě získáváte za váš předchozí nákup slevu až 1.000,- Kč na další nákupy.“ To zní docela dobře, ne? Ale když zapátráte, zjistíte, že abyste mohli tuto „slevu“ využít, musíte si koupit zboží minimálně za 25.000,- Kč.

S evangeliem to není jako s touto slevou. Evangelium je zdarma. Evangelium je skutečně darem Boží milosti. Není to tak, že by Bůh říkal – když teď zadarmo uvěříš, tak budeš muset potom zaplatit cenu, a neboj se, že by to mohlo pro tebe být výhodné! Nic takového. Bůh není podomním prodejcem vysavačů a evangelium není prodejním artiklem. Bůh skutečně dává spasení zcela zdarma, jenom z milosti a to znamená, že není nic, čím bychom si spasení mohli zasloužit, odpracovat, není nic, co bychom mohli udělat a v důsledku čeho by nám Bůh byl povinen spasení dát.

Jak je to tedy s tou cenou? Cena, o které mluvím, je součástí tohoto evangelia. A z jedné strany to skutečně vypadá jako cena, kterou lidé musí zaplatit za následování Krista – takhle o tom mluví Pán Ježíš! „Všem pak řekl: ‚Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, nes každého dne svůj kříž a následuj mne. Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne, zachrání jej‘“ (Lk 9,23-24). „Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem. … Tak ani žádný z vás, kdo se nerozloučí se vším, co má, nemůže být mým učedníkem“ (Lk 14,27.33). Přesně toto je cena, o které čteme v našem textu. Podívejte se do něj – je tu řeč o odložení smrtelného těla. To je cena za kříž. Křesťan je ten, kdo nežije podle své tělesné přirozenosti, podle toho, k čemu ho táhne jeho hříšná přirozenost, ale odložil své nevykoupené tělo a žije podle nové přirozenosti, kterou do něj Bůh vložil. Je to nakonec výzva, ke které vede apoštol křesťany v Kolosis ve třetí kapitole, když jim říká, aby svlékli starého člověka a oblékli nového, který se obnovuje podle obrazu svého Stvořitele.

A náš text říká, že jsme byli ve křtu pohřbeni spolu s Kristem a ve křtu spolu s Ním vzkříšeni Boží mocí. Je to přesně ten obraz, o kterém mluvíme, když děláme křty – nekřtíme proto, aby se lidé stali křesťany, ale křtíme ty, kteří vyznali, že uvěřili v Krista, kteří vyznávají, že jsou křesťané. A co děláme? Ponoříme je do vody jako do hrobu spolu s Kristem, aby se voda nad ním zavřela, jako byl zavřen hrob vytesaný do skály, do kterého položili tělo Ježíše Krista. A potom je vytáhneme z vody, což ukazuje na to, že jako byl vzkříšen Kristus slavnou mocí svého Otce, i my jsme vzkříšeni k novému životu spolu s Ním. Byli jsme vytaženi ze tmy do Božího podivuhodného světla.

A všimněte si, že se tady mluví o novém životě spolu s Kristem. Oddíl Písma, který to dobře vysvětluje, je Římanům šestá kapitola. Je to o odložení hříchu a přijetí spravedlnosti. To je cena, kterou „platí“ křesťané za následování Krista. Pán Ježíš o tom mluvil jasně v Lk 14 (je to v tom textu, který jsem před chvílí citoval) – musíme si spočítat, co nás bude stát následování Krista. „Bude tě to stát tvůj život,“ říká Ježíš. Bude tě to stát tvůj hřích. To je ta cena, to je odložení nevykoupeného těla. A tady se dostáváme k další věci.

Někdy mi lidé říkají – ty nemůžeš mít milenku, nemůžeš se opít, nemůžeš si vzít nějaké drogy, jít s námi na nějaký mejdan nebo podobné věci. Nebo na druhé straně – abys byl křesťan, musíš se modlit a číst Bibli, musíš furt do církve a dávat peníze a dělat dobrý skutky atd. Ale věc se má úplně jinak. Skutečnost je taková, že nechci dělat ty špatné věci a chci dělat ty dobré věci. Ale ani jedno ze mě neudělá křesťana. Nemohu tedy mluvit o ceně, kterou musím zaplatit, abych se stal křesťanem, ale mluvím o tom, co dělám rád a ochotně, protože jsem křesťanem. Písmo zde mluví o odložení nevykoupeného těla a my tomu můžeme dobře rozumět ve smyslu staré hříšné přirozenosti, kterou potřebuji každý den odkládat. Ale to není oběť, kterou bych si něco odepíral – je to přesně naopak. Tato cena je dobrodiním, požehnáním a radostí pro každého křesťana. A víte, proč to tak je? A to je poslední věc, kterou k tomu chci zmínit, protože tato cena je ve skutečnosti darem Boží milosti.

„Kdo ti dal vyniknout? Máš něco, co bys nebyl dostal? A když jsi to dostal, proč se chlubíš, jako bys to nebyl dostal?“ (1K 4,7). Církevní otec Augustin na toto téma řekl ve vztahu k Bohu: „Dej, co žádáš, a žádej, co chceš.“ Bůh po nás něco požaduje – a kdybychom se dívali na spasení touto optikou, museli bychom říci, že spasení není zadarmo, ale Bůh chce úplně všechno. Ale my se na spasení takhle dívat nemůžeme. Protože ve spasení, v evangeliu nám Bůh dává úplně všechno, co potřebujeme k životu ve vztahu s Bohem.

Bůh nám dává nové srdce, které už nechce hřešit. Bůh nám dává srdce, které touží po svatosti a pravdě, které je naplňované láskou a obnovuje se do podoby Pána Ježíše Krista. A to je důvod, proč se můžu na cenu, kterou pro mě znamená kříž, jako na dobrodiní, jako na užitek a požehnání. Odložení nevykoupeného těla tak ve skutečnosti není cenou, ale radostí. Je to jako když si zmažete oblečení hnusným smradlavým blátem – vaší touhou není zůstat v něm co nejdéle, ale naopak – toužíte ho co nejrychleji a co nejdříve ze sebe sundat a umýt se od špíny a od zápachu a vzít na sebe oblečení čisté. „Jako vyvolení Boží, svatí a milovaní, oblecte milosrdný soucit, dobrotu, skromnost, pokoru a trpělivost. Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému. Jako Pán odpustil vám, odpouštějte i vy“ (Ko 3,12-13).

To je cena kříže pro nás. Je to cena, která je příliš veliká na to, aby ji mohl někdo dát – sami ze sebe nejsme schopní ani ochotní dát svůj život, zapřít sami sebe, odložit hřích mysli, srdce, rukou, slov a následovat Krista. Potřebujeme evangelium, potřebujeme Boží milost a moc, která je v evangeliu. Pokud nejste věřící, nebo si nejste jistí a nevíte přesně, jak to ve vašem životě je, chci vás povzbudit, abyste šli ke Kristu, abyste v Něj věřili, protože když budete věřit, budete mít život věčný a s ním všechno, o čem mluvím. A vy, kdo věříte, pojďte ke Kristu, protože jenom v Něm a v moci kříže najdete sílu jít dál – odkládat nevykoupené tělo, odkládat hřích a oblékat spravedlnost.

Nyní musíme jít dál ke druhé věci, ke druhému užitku Kristova kříže, který nacházíme v našem dnešním textu. Mluví se tu o tom, jaký je:

II. Náš podíl na kříži – náš hřích (v. 13-14)

Čím jsme přispěli ke svému vykoupení? Jsou církve, které říkají, že musíme přispět svými dobrými skutky, které přidáme k dílu Ježíše Krista. Jiní tvrdí, že musíme přidat nejrůznější obřady. Před lety jsem vedl debatu s lidmi, kteří učí, že abychom byli spaseni, musíme ke Kristově oběti přidat křest ve vodě. Další zase říkají, že musíme přispět svým rozhodnutím, bez kterého Bůh nemůže udělat nic a bez kterého Kristova oběť na kříži zůstává neúčinná. Jak to tedy je? Co nám k tomu říká Písmo? Co říká náš text?

• Když jste ještě byli mrtvi ve svých vinách a duchovně neobřezáni, probudil nás k životu spolu s ním a všechny viny nám odpustil. Vymazal dlužní úpis, jehož ustanovení svědčila proti nám, a zcela jej zrušil tím, že jej přibil na kříž. (Ko 2,13-14)

Náš text mluví o Kristu, ale ukazuje nám také, že Kristus přišel na kříž a nesl něco, co bylo jenom naše a nikoliv Jeho – nesl náš dlužní úpis, nesl naše vlastní hříchy. Svatý Boží Syn na sebe vzal naše hříchy a vnesl je na kříž, kde je přibil a tak je zrušil. Jak jsme na tom byli v té době my? Náš text je jasný: Byli jsme mrtví ve svých vinách.

Tady je popis stavu člověka bez Krista. I když žije, je mrtvý – je duchovně mrtvý, protože ačkoliv žije, žije jen krátkou chvíli – šedesát, sedmdesát, možná i osmdesát let – a potom… Potom se musí postavit před Boží tvář se vší svou bídou, se všemi svými vinami. Člověk, který žije ve vzpouře proti Bohu, nemá vůbec nic na svou obhajobu. Možná by někteří chtěli říci – my jsme to nevěděli… Ale milý přátelé, rozhlédněte se kolem sebe – celé stvoření svědčí o Boží velikosti a slávě. Stačí se jen na chvíli zastavit, stačí se rozhlédnout a přemýšlet o tom, jak funguje svět kolem nás. Žalmista David říká, že nebesa vypravují o Boží slávě a obloha hovoří o díle Jeho rukou (Ž 19,2).

Proto lidská nevěra zůstává tím nejhorším hříchem – je to ve skutečnosti podstata veškerého hříchu, je to jádro všeho špatného. Všechny zlé lidské skutky pramení právě odtud, z lidské nevěry, z nevěry Bohu. Tato nevěra je vzpourou proti živému, svatému a spravedlivému Bohu, protože tato lidská nevěra označuje Boha za lháře. Začalo to v Edenu, kde Bůh řekl, nejez – a Adam nevěřil Božímu slovu. Tím se vzbouřil proti Božímu příkazu, tím udělal z Boha lháře, tím se postavil nad Boha, protože měl pocit, že tomu rozumí lépe než sám Bůh. Dal za pravdu padlému stvoření – lháři a vrahovi satanovi a postavil se na jeho stranu proti Bohu. Proto je nevěra tak zásadní, proto je nevěra tak odporná. Všimněte si, co říká Pán Ježíš, když mluví o Duchu svatém a o tom, co bude Duch svatý dělat, až bude vylit na tento svět: „On přijde a ukáže světu, v čem je hřích, spravedlnost a soud: Hřích v tom, že ve mne nevěří…“ (J16,8-9).

Ne v tom, že neposlouchají Desatero, ne v tom, že jsou to smilníci, lháři, zloději a kdoví co všechno, ale v tom, že nevěří v Krista. To je základ, a všechno ostatní jsou jenom důsledky. A tato nevěra, tento náš Hřích, ten Hřích, ta samotná podstata všech našich hříchů, je nakonec také hlavním důvodem, proč musel Pán Ježíš Kristus jít až na kříž Golgoty. „Toho, který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem…“ (2K 5,21). Poslechněte si to ještě jednou: „Toho…“ A každé Boží dítě musí dodat – s naším hříchem, s mým hříchem. Tohle je náš podíl na kříži! Tohle je náš jediný příspěvek k vykoupení – náš vlastní hřích! Moji milí, tohle je důvod největšího utrpení Krista na kříži.

Hned to vysvětlím. Smrt na kříži byla velmi krutá. Je to skutečně jeden z nejhorších způsobů, jak zabít člověka. Kříž byl položen na zem, odsouzenec byl vysvlečen a nahý byl přibit na kříž třemi hřeby – v zápěstí a jedním skrz oba nárty. Často byl ještě předtím bičován jako Kristus. Římské důtky způsobily, že člověku ze zad visely doslova cáry masa a kůže. Když byl kříž vztyčen, člověk, který byl na něm, se začal dusit, protože jeho tělo se zhroutilo a nemohl se pořádně nadechnout. Aby se mohl nadechnout, musel se vzepřít o ten hřeb, který probil jeho nohy a opřít se o záda, která měl rozervaná důtkami. Někteří lidé takto umírali i několik dní. Pokud měla být poprava urychlena, byly odsouzenci přeraženy holeně, takže už se nemohl vzepřít, aby se nadechl a udusil. Takto zemřeli oba zločinci, ukřižovaní spolu s Kristem.

Ovšem tohle je „jenom“ fyzické utrpení, které zakoušel každý člověk, který byl ukřižován, včetně Krista. Ale utrpení, kterým musel projít Pán Ježíš, bylo mnohem větší, protože Jeho utrpení bylo především duchovní. A my jsme schopni jenom nahlédnout na samotný okraj toho, co se stalo na kříži. Na věčného Božího Syna, který byl svatý a nikdy nezhřešil, byl vylit Boží hněv za naše hříchy. On se na kříži nestal hříšným místo nás – stále byl svatý a dokonalý. Ale zakusil důsledek našeho hříchu – oddělení od dokonalého vztahu s Otcem! Proto volá: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“ (Mk 15,34).

Ten, který řekl: „Já jsem světlo světa“, zakusil temnotu. Ten, který řekl: „Já jsem vzkříšení a život“, zakusil chlad smrti. Ten, který měl nepřetržitý a trvalý vztah lásky se svým Otcem, kvůli našemu hříchu nesl Boží hněv. Tohle je utrpení Kristovo na golgotském kříži. Kristus tam zakusil něco z toho, co zakusí všichni hříšníci, kteří nečiní pokání a nevěří v Něj – budou muset čelit Božímu hněvu a věčnému oddělení od Boha, od života, od světla, od lásky, od milosti, radosti, pokoje, od veškeré dobroty a požehnání. To všechno zakusil Kristus na kříži kvůli nám. „Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen. Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni“ (Iz 53,4-5). Což nás vede k poslední věci, kterou máme v našem textu:

III. Kristovo dokonalé vítězství (v. 15)

• Vymazal dlužní úpis, jehož ustanovení svědčila proti nám, a zcela jej zrušil tím, že jej přibil na kříž. Tak odzbrojil a veřejně odhalil každou mocnost i sílu a slavil nad nimi vítězství. (Ko 2,14-15)

Vymazal, zcela zrušil, odzbrojil, veřejně odhalil a slavil vítězství – to jsou slova triumfu, to jsou slova slávy a vítězství. Toto jsou slavné věci, které se staly na kříži Golgoty. Podívejme se alespoň krátce na každou z nich.

Vymazal dlužní úpis

Vymazal rukopis, jak je doslovný překlad slova, které je tam použité, jehož ustanovení svědčila proti nám. Někdy se v tomto smyslu mluví o jakémsi pomyslném seznamu hříchů, který by byl sepsán a svědčil proti nám. Skutečně bychom tomu tak mohli rozumět, zvláště ve světle následujícího textu: „Viděl jsem mrtvé, mocné i prosté, jak stojí před trůnem, a byly otevřeny knihy. Ještě jedna kniha byla otevřena, kniha života. A mrtví byli souzeni podle svých činů zapsaných v těch knihách“ (Zj 20,12).

Ale myslím, že je ještě jedno lepší vysvětlení. Existuje rukopis, jehož ustanovení svědčí proti nám – zápis napsaný rukou, doslova prstem, zápis, jehož každé slovo usvědčuje z hříchu. Je to zápis, který zapsal Bůh sám svým prstem do kamenných desek, které dal Mojžíšovi. Tento rukopis je skutečným svědectvím o našich hříších, protože nás usvědčuje v každém bodě. Ale Kristus jej vymazal – on tento Boží rukopis dokonale a stoprocentně naplnil a zároveň se jím nechal odsoudit místo nás. Tím došlo k tomu, že jej:

Zcela jej zrušil

Zrušil ho tím, že ho přibil na kříž. Zákon, který svědčil proti nám, a který byl Kristem naplněn, byl v osobě Ježíše Krista přibit na kříž a tak byl naprosto zrušen. Slovo, které tu mluví o vymazání, je slovo, které se používalo pro zrušení nějakého zákonného výroku, pro zrušení zákona. A slovo, které mluví o zrušení je doslova „odstranění z cesty“. Tento rukopis, jehož ustanovení svědčila proti nám, byl odstraněn z cesty tím, že byl přibit na kříž v osobě Ježíše Krista. Proto mluvíme o tom, že naší normou a vzorem není zákon, který byl dán Mojžíšovi, ale Kristus, který zákon naplnil. On je vzorem dokonalého lidství, on je normou, podle které máme žít. Vzal na sebe náš hřích a odstranil i ustanovení, která svědčila proti nám. Tak se stal dokonalým Spasitelem.

Odzbrojil a odhalil

Kříž znamená vítězství nad každou duchovní mocností. Kříž je vítězstvím nad ďáblem, který svedl člověka k hříchu a který drží lidi v duchovní temnotě. Kříž znamená, že ďáblova moc je zlomena a ďábel už nemůže lidi držet v okovech. Kříž je vítězstvím nad hříchem. Hřích byl poražen a jeho moc je zlomena. Na kříži byly naše hříchy odpuštěny. Právě tam k tomu došlo, a proto musíme jít ke Kristu a k Jeho kříži, abychom to zakusili ve svých životech. Na kříži došlo k přemožení smrti. Smrt je poraženým nepřítelem! „Zbraní smrti je hřích a hřích má svou moc ze zákona“ (1K 15,56).

Co bylo přibito na kříž? Dlužní úpis, který svědčil proti nám. Kristus, jehož Bůh ztotožnil s naším hříchem. Proto v životech těch, kdo věří v Krista, už nemá hřích svou moc. Proto mohou křesťané vzdorovat hříchu a vydávat své životy Bohu za nástroj spravedlnosti. A když Kristus odzbrojil a odhalil každou mocnost:

Slavil nad nimi vítězství

Ukřižování Krista je nejstrašnější událostí lidských dějin, protože my, lidé, jsme přibili na kříž. To není jenom zodpovědnost těch, jejichž ruka držela kladivo, ale jak jsme viděli, je to zodpovědnost těch, jejichž hřích Krista vehnal na římský kříž – a to znamená nás všechny.

Ale vedle toho je ukřižování tou nejslavnější událostí lidských dějin od stvoření světa. Jenom jedna jediná událost možná předčí Kristův kříž – a to je Kristův druhý příchod. Ale i ten je umožněn jedině vítězstvím Ježíše Krista na kříži. Bez kříže by nebyl žádný druhý příchod, bez kříže by nebyla žádná sláva, žádné nové stvoření, žádné nové nebe a nová země. Proto znamená kříž úplně všechno. Proto může apoštol volat: „Kde je, smrti, tvé vítězství? Kde je, smrti, tvá zbraň?“ (1K 15,55). A na jiném místě říká: „Kdo vznese žalobu proti vyvoleným Božím? Vždyť Bůh ospravedlňuje! Kdo je odsoudí? Vždyť Kristus Ježíš, který zemřel a který byl vzkříšen, je na pravici Boží a přimlouvá se za nás!“ (Ř 8,33-34).

To je díky slavnému vítězství, které bylo vybojováno na kříži Golgoty. Kristus zvítězil, proto vás všechny chci pozvat k Němu. Vás, kteří věříte, abyste se radovali z Jeho vítězství a čerpali sílu z Jeho moci. Vás, kteří nevěříte, nebo si nejste si jistí, jak to s vámi je, abyste odložili svou nevěru a své pochybnosti, a vzdali chválu Bohu za to, že poslal svého milovaného Syna, aby se stal Spasitelem hříšníků – vás, jako i mě.

Amen.