Dne 20. března.

Helena vrátila psaní dra. Cabota mlčky dnes ráno; ale hned po snídani se vydala na návštěvu k pí. Campbellové, s láhví silné polévky v ruce, kterou jsme měly odeslat již včera. Měla jsem rušný den před sebou; dohlédnout na obyčejné pečení sobotní a přípravu nedělního oběda, dohlédnout na úlohy svých dítek a vyzkoušet je, připravit jim čisté šaty a opravit celý košík jejich punčoch. Má mysl byla nějak rozptýlena těmito starostmi a těžko jsem pokračovala ve svých pracích pro své pohnutí ráno. Ale naučila jsem se aspoň čelit a bojovat proti takové roztržitosti, místo abych utíkala z bojiště, jak jsem činívala. Má víra v modlitby, mé útočiště v nich, stává se čím dále tím více základem mého života, a věřím s jedním mužem lepším a moudřejším, než jsem sama, že pouze modlitby stojí mezi mojí duší a nejlepšími dary Božími; jinými slovy, že mohu dostat a obdržím vše, za co žádám.

Sešla jsem do kuchyně, oblékla si kuchařskou zástěru, a dala se do práce; ovšem zvonek zazněl a chudá žena byla ohlášena. Je to velice sladké následovat rady Fenelonovy a poddat se Kristu ve všem tom vyrušování; ale v tomto okamžiku jsem pravila: „Achych!“ dříve nežli jsem myslila. Pak jsem si přála, abych tak nebyla učinila, a vyšla jsem nahoru s veselou tváří, za jakoukoli cenu, k své nevítané návštěvě. Ukázalo se, že to jedna z mých chudých: veliký obr v sukních, v dokonalém zdraví a mající manžela, který by ji mohl podporovat, kdyby chtěl. Pravila jsem jí, že nemohu pro ni více činit; ona mi odpověděla hrubě a trvala na své žádosti. Byla jsem mrzuta; proč by také můj čas měl být takto mařen, tázala jsem se sama sebe. Konečně odešla, lajíc, až mne u srdce mrazilo. Mohla jsem pouze Boha za to prosit, aby jí odpustil a šla jsem po své práci. Sotva jsem ji vzala do ruky, když pí. Emburyová poslala pro vzorek, který jsem jí slíbila půjčit. Svlékla jsem zástěru a běžela nahoru přes dvoje schody; po dlouhém hledání jsem vzorek našla. Práce zahájena opět; zvonec zazněl znovu. Tetička chtěla, aby děti přišly brzy k obědu. Jít k tetičce, znamená pro ně hnedle tolik, jako jít do ráje.

Vše bylo nyní ve spěchu a poplašeno; snažila jsem se, abych byla klidná a nepopudila jich přílišnou péčí o nehty, uši a jiné viditelné části lidského ústrojí; ale když bylo již po všem, a já políbila všechny ty drahé tváře na rozloučenou a navrátila se do kuchyně, cítila jsem, že jsem nebyla pravou matkou, jako jsem jí chtěla být ve všech těchto malých nutnostech — ano, daleko od toho. Brigita nechala utéci mléko a konečně je připálila. Byla jsem popuzena a konečně unavena. Nevěděla jsem, kde vzít jiné, neboť Mařka byla zaměstnána cíděním stříbra (věru nemáme ho mnoho u nás) a jinou sobotní prací. Myslila jsem, že by se Brigita mohla dovtípit a odskočit pro ně za roh, třeba to nebylo její povinností, ale ona se nikdy nedovtípí. Vypadala tak zamračeně, jako bych byla já připálila mléko a ne ona. „Nevídáno!“ řekla jsem sama k sobě, „nedostane-li Arnošt žádného příkrmu?“ Uvážila jsem však, že nesluší se ode mne libovolně nedbat Arnoštových libůstek, když se má při tom zcela dobře a oblibuje si tento malý přepych jako jiní lidé. Přemohla jsem svou pýchu a žádala jsem Brigitu, aby došla pro mléko, což ona učinila svým vrozeným hrdým způsobem. Když odešla, zrovna objednané zboží přišlo, jež jsem musela sama přejati. Arnošt poslal domů něco jablek, která jasně vyřizovala: „Chci nějaký jablkový závin, Katuško.“ Pohleděla jsem nervosně na hodiny a podnikla práci, abych ho uspokojila. Mařka přišla dolů s nářkem, že její matka, žijící v Brooklyně, je velice nemocna a že ji chce navštívit! Pohleděla jsem na hodiny opět; řekla jsem jí ovšem, aby šla, jakmile bude po obědě; to znamenalo, že musím dodělat, co její nepřítomností zůstane nedoděláno.

Konečně jsem byla v kuchyni hotova; nedělní oběd byl značně pod průměrem; běžela jsem nahoru, abych uklidila hromadu šatstva, které tam děti byly zanechaly před svým útěkem a abych se poněkud upravila k obědu. Pak jsem se bála, že Arnošt bude nedochvilný a že Mařku zdrží; leč přišel právě, když padla jedna.

Běžela jsem mu radostně vstříc, potěšena, že mu mohu přece něco dobrého předložit. Byli jsme právě po obědě a hodlala jsem Mařce říci, že může jít, když zvonek zazněl opětně, a pí. Fryová z Jersey City byla ohlašována. Řekla jsem Mařce, aby počkala, dokud nezvím, obědvala-li již; nikoli, dosud ne; přišla na návštěvu k přátelům, byla hladem znavena a nyní jí prokazuji tu pozornost atd., atd. Měla s sebou mladou módní dámu, mně cizí, a jinou odněkud z Albany, jejíhož jména jsem nepostřehla. Omlouvala jsem se, že jsme již oběd ukončili; pí. Fryová pravila, že se spokojí s číškou čaje a kouskem chleba a máslem, nic víc, drahá, nyní se nerozptylujte!

„Buďte veselá a čilá a v přirozené náladě,“ šeptala; „neboť jsem přivedla tato děvčata sem, aby vás slyšela mluvit. Jsou připravena zamilovat se do Vás okamžitě.“

Tato slova zavřela má ústa.

Mařka brzy vše připravila pro tyto neočekávané hosty, jichž chuť k jídlu se plně osvědčila na všem jiném, nežli na chlebu s máslem. Pí. Fryová pravila, když byla snědla hnedle polovici bábovky, že by se chtěla pokusit pojíst sousto více, k čemuž Arnošt poznamenal, že je to vítězství ducha nad hmotou.

Když hovořily a smály se a jedly pohodlně, Mařka vypadala zcela jako obraz zoufání. Konečně jsem ji pohledem dala najevo, aby šla, když nový návštěvník byl ohlášen, pí. Winthropová z Brooklyna, jedna z Arnoštových nemocných, když ještě žila zde.

Prohlásila, že mu je nanejvýš zavázána a pravila, že nemohla jinak, než aby přišla se na něho podívat. Snažila jsem se ho omluvit, poněvadž jsem věděla, že mi za to bude vděčen, ale ne, ona ho musí vidět; on byl její „oblíbeným lékařem“, on měl takové příjemné domácké způsoby; a „já jsem mu tak nakloněna, jak Vám známo!“

Arnošt nepřijal svou „příznivkyni“ se zvláštním nadšením; ale pozval ji vedle k obědu a přisluhoval ji při tabuli, již jsme právě opustili. Právě jako muž! Ubohá Mařka musila běhat kolem a předkládat, co mohla; pí. Winthropová oddala se Arnoštovi a schválně pomíjela mne, což jsem považovala za hrubé a neženské. Tázala se ho, četl-li jakousi knihu! On ne; pak pravila: „Pak se nepotřebuji ani tázat pí. Elliottové, četla-li ji ona. Tato rozkošná krmě, již tak pěkně dovede upravit, musí asi zaujati všechen její volný čas.“ „Ovšem,“ odvětil Arnošt. „Ale ona zamýšlí číst všecky zprávy novinářské o vraždách, jichž je plno v novinách.“

Pí. Winthropová pojala tato slova doslovně, odtáhla ode mne své sukně, podívala se na mne svými skly a pravila: „Ano?“ Konečně odešla. Helena přišla domů, a Mařka odešla. Podala jsem Heleně zprávu o svém dopoledni; zasmála se srdečně i byla jsem unešena, že mohu opět slyšet ten lahodný zvuk.

„Je málem pět hodin,“ řekla jsem, když jsme vše daly do pořádku, „ale celičký ten den promarněn byl hloupostmi. To není pravé žití. Komu jsem prospěla tohoto dne od šesté hodiny ranní?“

„Především mně,“ odvětila, líbajíc mé horké líce; „a potěšila jsi několik osob. Tvá a Arnoštova pohostinnost je vždy plná vnad, obdivuji se jí u vás obou; a toto je jedna cestička, již nelze podceňovat, vedoucí ke skutečnému potěšení.“ Bylo to hezké od ní, že to řekla. Opravdu mne to uklidnilo.

Při večeři mi Arnošt vzdal čest za dobré řízení domácnosti. „Byl jsem přímo hrd na svou žínku při obědě,“ pravil.

„A přece jsi užil utrhačných slov o mé četbě, že prý hodlám číst jen o vraždách!“ namítala jsem.

„Ale tys tomu rozuměla,“ řekl se smíchem.

„Ale ta hrozná pí. Winthropová rozuměla tomu doslovně.“

„I co je nám do pí. Winthropové,“ odvětil. „Kdybys jen věděla, jaký já dělám rozdíl mezi vámi dvěma!“

Nezbývá, než přijímat život tak, jak je. Jeho domácí podrobnosti jsou tak pomíšeny s něžnými projevy ohledů snášenlivosti, lásky a přátelství, že člověk musí uvěřit, že Bůh spojil vše dohromady a nechce, aby bylo rozdvojeno. Je to jistě něco velikého, že můj manžel byl dnes spokojen se svou ženou a domácnosti; to mne blaží.

Dne 30. března.

Bouřlivý den a děti doma ze školy, a také se ozývalo nemálo švitoření a smíchu. Je to rozkošné, když se někdo cítí silen, pokud jsou dítky v mladém věku, vždyť tu je tolik práce na ně.

Já se o ně starám; ale nikdo nemůže ocenit, jaké úsilí mne to stojí. Jaký rozdíl je zde mezi jejich životní silou a mojí slabostí, kterou trpím! Když jejich hluk byl už nesnesitelný, navrhla jsem jim, že jim budu číst; ovšem že nadělají desetkrát tolik lomozu z radosti a pak se o mne opírají, zabořují své lokte v můj klín, až jsem celá vysílena.

Když jsem seděla s touto drobnou skupinkou, Arnošt otevřel dveře, nakoukl dovnitř vážně a beze slova a okamžitě zmizel. Cítila jsem se nevolná a otázala jsem se ho dnes večer, proč tam tak nahlédl? Byla jsem snad příliš shovívavá k dětem anebo co? Objal mne a pravil:

„Má milovaná ženo, proč se trápíš takovými nápady. Mé srdce toužilo po tobě vtom okamžiku, asi tak, jako když jsem tě spatřil obklopenou tvojí malou nedělní školou před léty, a tázal jsem se sama sebe, proč Bůh mi dal takovou ženu a mým dětem takovou matku.“

Ach, jak jsem ráda, že mohu toto zapsat! Budu číst toto, když vědomí nedostatečnosti mne přemáhá, zatím co se táži Boha, proč mi dal tak trpělivého, snášenlivého manžela.

Dne 1. dubna.

Byl to smutný den pro náš sbor. Náš drahý dr. Cabot odešel do věčného domova a zanechal nás jako ovce bez pastýře.

Jeho skon přišel na konec náhle a nalezl náš všechny nepřipravené. Ale mé slzy zármutku jsou smíšeny se slzami radosti. Jeho srdce bylo dlouho v nebesích, a on byl hotov jít v tom okamžiku, kdy byl volán; nikdy nebyla duše tak neustále a radostně ve výšinách jako jeho.

Ubohá pí. Cabotová! Je ponechána v opuštěnosti, neboť její dítky mají své domácnosti daleko odtud. Ale ona snáší tento zármutek jako ten, kdo se už dávno cítil jako poutník a podruh na zemi. Jak to je podivné, že my vůbec zapomínáme, že my všichni jsme poutníci zde a podruzi.

Dne 16. dubna.

Smutné putování netrvalo dlouho. Drahá pí. Cabotová byla dnes uložena po boku svého milovaného manžela; a jak je to rozkošné, pomyslíme-Ii si, že nejsou rozděleni smrtí, ale spojeni skrze ni ve věčnou a plnou jednotu.

Nikdy jsem neviděla manželů něžněji k sobě lnoucích, a to, hle, je krásným ukončením jejich dlouhého a šťastného manželství. Je mi nesnadné, abych neprosila, by Bůh mi dal následovat co nejdříve mého drahého muže, odvolá-li ho dříve. O tom však rozhodovat není mou věcí.

Jak budu pohřešovat tyto drahé přátele, kteří od mého mládí byli mi podporou! Téměř ve všech svých zklamáních a zármutcích života těšila jsem se jejich křesťanské účasti, zvláště v každodenní vysilující úzkosti, již mám o svého miláčka Unu, neboť i oni pozorovali ji po léta jako něžnou květinku a viděli ji vadnout a umírat. Jen ti, kteří trpěli tak, mohou ocenit bolest srdce, nehledě na to, že jsem tak veselá navenek, kterou stále procházím.

Ale co pak! Nepřednášela jsem snad desítitisíckrát tyto své prosby, aby dle slov Leightonových má vůle se sjednotila s vůlí Boží?

A nebude On jednat se mnou dle mých slov? Právě když jsem psala tato slova, můj kanár vypukl v tak radostný zpěv, že jsem se jala též zpívat. Něco se zdá nasvědčovat tomu, že tento zajatec zpívá ve své kleci proto, poněvadž nikdy nepoznal svobody a nemůže litovat ztracené svobody. Tak duše mého dílka, omezená slabostí tělesnou, nepoznavši blaha plného zdraví, smí zpívat písně, jež oživují a obveselují. Ano; a má Una je zpívá! Co bychom činili bez její něžné, milé přítomnosti, jejíž křehkost probouzí naši nejněžnější lásku, a jejíž sladká tvář svití i v nejtmavších koutech! Jsem jista, že to je velkým požehnáním pro hochy, mají-li sestru doma, která je útlá a počítá pro svou mdlobu na nejlepší stránky jejich mužnosti.

Čím je to dítě pro mne, nemohu ani říci. A přece, jestli zručný a laskavý vinař by skryl tuto jemnou rostlinku dříve, než by mrazy přišly, proč bych směla naříkat?