Od té doby, co první dvojice lidí v dějinách upadla do hříchu, je pro každého člověka tou nejdůležitější otázkou, na kterou potřebuje najít odpověď, otázka: „Jak mohu já, jakožto hříšník, obstát před Bohem?“ Bůh stanovil jako trest za náš hřích tělesnou a duchovní smrt.

Židům 9:27 říká jasně, že „každý člověk jen jednou umírá, a potom bude soud“. Protože téhle schůzce se nikdo nevyhneme, je životně důležité najít odpověď na otázku: „Jak mohu obstát před Bohem, který je absolutně svatý?“

Přísloví 14,12 říká: „Někdy se člověku zdá cesta přímá, ale nakonec přivede k smrti.“ To se týká právě této otázky duchovního života a smrti. Už od počátků je známa cesta, která vypadá, že je duchovně správná. V různých podobách se touto cestou ubírají všechna hlavní náboženství světa. Jdou po ní dokonce i dvě hlavní odnože křesťanstva. Je to cesta vlastní spravedlnosti a dobrých skutků. Je to víra, že když je člověk upřímný a dělá, co může, Bůh mu jeho chyby promine, přijme jeho dobré skutky a vezme ho do nebe. Bible tuto cestu nazývá „cestou Kainovou“ (Ju 11). Bible říká jasně, že „ze skutků zákona ‚nebude nikdo ospravedlněn‘“ (Ga 2,16). Není možné, aby byl člověk spasen pro svou dobrou povahu nebo pro své dobré skutky (Ef 2,8-9).

Protikladem Kainovy cesty je cesta, kterou k Bohu přistupoval jeho bratr Ábel. Verš Židům 11,4 vysvětluje: „Ábel věřil, a proto přinesl Bohu lepší oběť než Kain a dostalo se mu svědectví, že je spravedlivý, když Bůh přijal jeho dary; protože věřil, ‚ještě mluví, ač zemřel‘.“ I když byl Ábel vůbec prvním člověkem v dějinách lidstva, který zemřel, mluví k nám ještě dnes. Sice se nám nedochoval žádný záznam něčeho, co řekl, ale jeho příběh nám jasně říká, že:

Vírou v Boží zjevení získáváme jeho svědectví, že jsme spravedliví, a naše životy tak dostávají význam pro věčnost.

Proč začíná autor Listu Židům svůj seznam hrdinů víry od Ábela? Dělalo mu starosti, že někteří z jeho čtenářů možná nemají takovou víru, která by přestála blížící se pronásledování. Doufal, že o nich platí to nejlepší, totiž že nepatří „k těm, kdo odpadají a zahynou, nýbrž k těm, kdo věří a dosáhnou života“ (10,39). Jenže věděl, že v této židovské církvi mohou být i tací, kteří by od víry v Ježíše Krista mohli odpadnout a vrátit se zpátky k židovské víře.

Tato židovská víra při správném pochopení ukazovala ke Kristu, v němž byla také dokonale naplněna, jak autor ukazuje v prvních deseti kapitolách listu. Ale opustit Krista nyní, když přišel, a vrátit se zpátky k náboženství, které k němu ukazovalo, by znamenalo odvrhnout jedinou Boží cestu ke spasení. Příběh Kaina a Ábela staví lidskou cestu ke spasení do zřetelného protikladu k Boží cestě spasení, která spočívá ve víře v Krista samotného.

Ábelova víra nám dává pět životně důležitých ponaučení, která souvisí s tím, jak můžeme obstát před svatým Bohem.

1. Vírou poslušně reagujeme na Boží zjevení.

„Ábel věřil, a proto přinesl Bohu lepší oběť než Kain…“ Badatelé přišli s řadou možností, pokud jde o to, v čem byla Ábelova oběť lepší než Kainova: „… byla živá, zatímco Kainova živá nebyla; byla silnější, Kainova slabší; vyrostla sama od sebe, Kainova v důsledku lidského úsilí; byla v ní krev, v Kainově ne…“ (Leon Morris: Expositor’s Bible Commentary [Zondervan], ed. Frank Gaebelein, sv. 12., s. 115. Jde o shrnutí údajů, které uvádí F. F. Bruce.) Záznam v Genesis říká prostě: „I shlédl Hospodin na Ábela a na jeho obětní dar, na Kaina však a na jeho obětní dar neshlédl“ (Gn 4,4-5). Jediný náznak, který nám umožňuje odhadnout, proč to Bůh udělal, slyšíme, když Hospodin říká Kainovi: „Cožpak nebudeš přijat, budeš-li jednat dobře?“ (Gn 4,7 NBK).

Tato otázka naznačuje, že Bůh dal už předtím oběma bratrům jasně najevo, jaký druh oběti mu udělá radost. Víra vždy spočívá v poslušné reakci na Boží zjevení. „Víra je tedy ze zvěstování a zvěstování z pověření Kristova“ (Ř 10,17). Biblická víra nikdy nestojí na lidských představách ani na neurčitých dohadech. Stojí na Božím zjevení v jeho slově. Ábel vírou uposlechl Boží příkaz. Kain se mu odmítl podřídit. Ábelova víra se Bohu líbila, Kainova nevíra se Bohu nelíbila. Když Hospodin řekl Kainovi, aby „jednal dobře“, myslel tím: „Víš, jakou oběť jsem přikázal: takovou oběť přines.“

Usoudíme-li, že když Adam a Eva zhřešili, Bůh jim tyto věci vysvětlil, příliš si toho do příběhu nevkládáme. Následkem svého hříchu pocítili stud pro svou nahotu, a tak sešili pár fíkových listů, aby tuto svou hanbu skryli. Bůh ale jejich fíkové listy neuznal. Místo toho je oblékl do oděvů ze zvířecí kůže (Gn 3,7.21). Při té příležitosti jim určitě vysvětlil čtyři věci: Za prvé, aby se mohli postavit před svatého Boha, potřebují být patřičně zakryti. Za druhé, zakrytí vyrobené lidskýma rukama nestačí. Za třetí, potřebné zakrytí zajistí Bůh bez zřetele na jejich snahy. Za čtvrté, zakrytí bylo přijatelné pouze tehdy, pokud vyžadovalo smrt – čili prolití krve – přijatelné oběti. (Podle A. W. Pink: An Exposition of Hebrews [Ephesians 4 Group, CD], s. 658.)

Adam tyto věci nepochybně sdělil svým synům. Myšlenku, že přinesou Bohu oběti, si přece nevymysleli sami od sebe! Ne, je zřejmé, že Bůh Adamovi a Evě ukázal, že pro patřičný přístup k němu je nezbytně zapotřebí oběť krve. Oni to vyložili svým synům. Kain ovšem neuposlechl, zatímco Ábel – vírou – uposlechl. John MacArthur vysvětluje (J. MacArthur: The MacArthur New Testament Commentary, Hebrews [Moody Press], s. 301): Ábelova oběť byla prvním předobrazem cesty kříže. První obětí byl Ábelův beránek: jeden beránek za jednoho člověka. Později přišel exodus s hodem beránka: jeden beránek za jednu rodinu. Pak den smíření: jeden beránek za jeden národ. A konečně Velký pátek: jeden Beránek za celý svět. Ábelova oběť byla tedy lepší než Kainova, protože ji Ábel přinesl s poslušnou vírou v to, co Bůh jasně ukázal. Bůh odmítl Kainovu oběť, protože ji Kain nepřinesl ve víře, a bez víry „není možné zalíbit se Bohu“ (Žd 11,6).

2. Vírou v oběť, kterou Bůh stanovil, mohou hříšníci přicházet k Bohu.

Velice bychom se mýlili, kdybychom předpokládali, že Bůh Ábelovu oběť přijal proto, že snad Ábel byl v zásadě lepším člověkem než jeho bratr. Ábel přinesl oběť z prvorozených ovcí svého stáda, protože věděl, že je hříšník, který si zaslouží Boží soud; věděl ale také o Božím rozhodnutí, že se ve své milosti spokojí se smrtí zástupnou. Kain ve své pýše ignoroval požadavky, které Bůh ukázal a přinesl oběť, jakou si sám vymyslel. Ústřední myšlenkou Ábelovy oběti bylo doznání, že si za své hříchy zaslouží zemřít a že Boží požadavek na prolití krve je oprávněný. Ústřední myšlenkou Kainovy oběti bylo pyšné prohlášení: „Já na to, abych mohl přijít k Bohu, nepotřebuju prolévat krev. Můj způsob je stejně dobrý. Vlastně je ještě lepší! Tenhle rozkošný košík ovoce vypadá mnohem líp než tamta zakrvácená zvířecí mrtvola!“ Kainovou znělkou bylo: „Udělal jsem to po svém.“

Pavel řekl: „Slovo o kříži je bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě k záhubě; nám, kteří jdeme ke spáse, je mocí Boží“ (1K 1,18). O pár veršů dál říká: „Židé žádají zázračná znamení, Řekové vyhledávají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného. Pro Židy je to kámen úrazu, pro ostatní bláznovství, ale pro povolané, jak pro Židy, tak pro Řeky, je Kristus Boží moc a Boží moudrost“ (1K 1,22-24).

Lidé, kteří si myslí, že jsou celkem dobří, necítí potřebu Spasitele, který by zemřel místo nich. Možná by ocenili dobrý příklad k následování, ale představa, že Ježíš musel za jejich hříchy prolít svou krev, je uráží. Ale ti, které Bůh usvědčil z hříchu a kterým otevřel oči, takže vidí jeho absolutní svatost a spravedlnost, uznávají, že potřebují oběť, která zaplatí za jejich hříchy. S radostí se klanějí u pat kříže, protože poznávají, že Ježíš je Boží beránek, který na sebe vzal jejich hříchy.

Vírou tedy poslušně reagujeme na Boží zjevení. Bůh ukázal, že k němu hříšníci mohou přicházet pouze vírou v Ježíše, v oběť, kterou stanovil on sám.

3. Vírou v oběť, kterou Bůh stanovil, získáváme jeho svědectví, že jsme spravedliví.

V textu stojí: „Skrze ni obdržel svědectví, že je spravedlivý (neboť Bůh vydal svědectví o jeho darech) …“ (NBK). Někteří říkají, že „skrze ni“ znamená skrze Ábelovu víru, zatímco jiní, že skrze jeho oběť. Vzhledem k tomu, že oběť stejně přinesl vírou, je to jedno. Nevíme, jak Bůh dosvědčil, že Ábelova oběť byla přijatelná, zatímco Kainova ne. Mnozí uznávaní učenci během staletí přijímali názor, že Bůh seslal z nebe oheň, který Ábelovu oběť pohltil, tak jako to udělal při řadě příležitostí i později. (Philip Hughes: A Commentary on the Epistle to the Hebrews [Eerdmans], s. 455-456 uvádí tyto: Lv 9,23-24; Sd 6,21; 13,19-20; 1Kr 18,30-39; 2Pa 7,1.) Jenže Genesis říká pouze to, že Bůh na Ábelovu oběť shlédl, zatímco na Kainovu ne. Také Ježíš Ábela označuje jako „spravedlivého Ábela“ (Mt 23,35).

Víme (z 1. listu Janova 3:12), že Ábel žil spravedlivě, zatímco Kainův život se vyznačoval zlými skutky. Bylo by ale strašlivou chybou, kdybychom dospěli k závěru, že Bůh přijal Ábelovu oběť na základě jeho spravedlivého života, nebo že Kainovu oběť odmítl kvůli jeho zlému životu. Kdyby nic jiného, tak přinejmenším náš text ukazuje, že Ábel přinesl svou oběť vírou, a ne na základě spravedlivého života.

Bible také učí, že Bůh hříšníky ospravedlňuje („prohlašuje za spravedlivé“) na základě jejich víry, a ne na základě jejich skutků. Už v Genesis 15,6 říká Písmo o Abrahamovi: „Abram Hospodinovi uvěřil a on mu to připočetl jako spravedlnost.“ Pavel se na tento verš odvolává, aby dokázal, že Abraham nebyl ospravedlněn svými skutky. „Kdo se vykazuje skutky,“ vysvětluje dále, „nedostává mzdu z milosti, nýbrž z povinnosti. Kdo se nevykazuje skutky, ale věří v toho, který dává spravedlnost bezbožnému, tomu se jeho víra počítá za spravedlnost“ (Ř 4,4-5).

To je právní úkon, jímž Bůh jako soudce propouští provinilého hříšníka na základě Kristovy smrti, která uspokojila požadavek trestu, který si hříšník zasloužil. Postih za náš hřích přiřkne Kristu a Kristovu spravedlnost nám, a to v té chvíli, kdy v Krista uvěříme. Jak prohlásil Pavel (2K 5,21): „Toho, který nepoznal hřích, [Bůh] kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti.“

Když hříšník jednou uvěří v Ježíše Krista jako v oběť, kterou Bůh stanovil za jeho hříchy, projeví se to v jeho životě stále spravedlivějším chováním. Takovýto zbožný život ovšem začíná ve chvíli, kdy hříšník uvěří v Krista. Obrátit pořadí a tvrdit, že nás Bůh prohlašuje za spravedlivé na základě našich dobrých skutků, znamená zapírat evangelium (Ga 1,6-9).

Mnozí křesťané se naivně domnívají, že pokud je někdy bude někdo pronásledovat, budou to bezbožní ateisté, kteří nenávidí náboženství. To se sice občas stává, ale mnohem obvyklejší je, že odpor a pronásledování vzejde z řad náboženských lidí.

4. Vírou v oběť, kterou Bůh stanovil, na sebe přivoláme pronásledování ze strany samospravedlivých.

Abychom pochopili příběh o Ábelovi a Kainovi, musíme mít na paměti, že Kain nebyl ateista. Byl to náboženský člověk, který věřil v Boha. Přinesl oběť, protože chtěl uctít Boha, i když svým vlastním způsobem. Nenáboženská ateista by nikdy vůbec žádnou oběť nepřinášel.

Takový člověk by pravděpodobně mávl nad bratrovou obětí rukou jako nad hloupou a bezvýznamnou pověrou. Ale nijak by se ho to nedotklo. Tím, co způsobilo, že se Kain urazil, byla jeho samospravedlivá představa, že jeho oběť je docela dobrá, i když to není to, co Bůh přikázal. Když Bůh jeho oběť odmítl, Kain propadl hněvu a depresi. Odmítl uposlechnout Boží varovné napomenutí a vylil svůj hněv na svého bratra, který Boha vírou poslechl.

Tím, že se k Bohu snažil přistoupit se svou vlastní obětí, stal se Kain otcem všech falešných náboženství. Falešná náboženství odmítají kříž. Ukřižování je uráží, protože popírá jejich vlastní spravedlnost. Vyznavači falešných náboženství se pyšní svými dobrými skutky a tím, jak jsou sami dobří. Odmítají představu, že jsou hříšníky, kteří potřebují Spasitele, jenž prolil svou krev. Nebo pokud kříž přijímají (jako římsko-katolická církev a pravoslavné církve), stejně by rádi viděli své dobré skutky aspoň zčásti jako prostředek svého spasení.

Přidávat ke Kristově smrti na kříži ještě lidské dobré skutky ale znamená snižovat její naprostou dostatečnost a poskytovat hříšníkům prostor pro to, aby se chlubili svou vlastní spravedlností.

Ježíše ukřižovali náboženští farizeové. Pavla za jeho tvrzení, že pohané mohou být ospravedlnění vírou samotnou, pronásledovali samospravedliví stoupenci Zákona. Ukřižování nám neponechává nejmenší prostor pro to, abychom se vychloubali vlastními skutky. Ti, kteří se chlubí tělem, pronásledují ty, kteří se chlubí pouze křížem (Ga 4,29; 6,12-14).

Ale příběh o Ábelovi a Kainovi ukazuje, že získat vírou v oběť, kterou Bůh stanovil, jeho uznání a ztratit přitom svůj život je mnohem lepší než být Bohem odmítnut a ztratit svou duši. Nejen, že vírou v Boží zjevení o Kristu získáváme jeho svědectví, že jsme spravedliví, ale:

5. Vírou v oběť, kterou Bůh stanovil, žijeme život, který má význam pro věčnost.

Když postavíme první tři příklady těch, kdo žili vírou, vedle sebe, ukáže se, že život ve víře může v závislosti na Božím svrchovaném záměru vést do velmi rozdílných situací. První pán na řadě se stal obětí první vraždy! Pokud člověk následuje Ježíše pro to, co všechno mu Ježíš může dát v tomto životě, dost možná se dočká nepěkného probuzení. Ábel není právě příkladem dlouhého šťastného života. A přitom druhý člověk na seznamu byl jedním z pouhých dvou lidí v dějinách, kteří nikdy nezemřeli! Henoch byl vzat přímo do nebe. Třetí z nich, Noé, žil devět set padesát let a přežil potopu. Většina z nás by se docela ochotně přihlásila k závodu na trati, kterou běželi Henoch nebo Noé, ale Ábelova dráha nás asi dvakrát neláká!

Autor Listu Židům ale chce, abychom si uvědomili, že odměny, které víra přináší, nemusíme nutně obdržet v tomto životě. Za chvíli se zmíní o těch, kteří všichni zemřeli ve víře, „i když se splnění slibů nedožili“ (11,13). Uvádí dlouhý seznam těch, kdo vírou dosáhli ohromujících vítězství (11,33-35a). Ale právě uprostřed verše 11,35, aniž by vypadl z rytmu, pokračuje výčtem těch, kdo byli pro svou víru mučeni, zesměšňováni, bičováni, vězněni, kamenováni, řezáni pilou ve dví, stínáni mečem, kdo trpěli nouzi, útisk a byli bez domova!

Jestliže si malujeme příjemný život teď a tady, tak víra v Boha nemusí být zrovna ta cesta, kterou hledáme. Pokud se na to ovšem díváme z Božího hlediska, z hlediska věčnosti, je to jediná cesta k životu.

Autor říká, že Ábel „ještě mluví, ač zemřel“. Co to je, co nám nadále říká? Je to několik věcí:

Za prvé: Ábel nám stále vypráví o tom, že Bůh se nakonec postaví za své vyvolené a odsoudí ty, kdo páchají zlo. V Genesis 4,10 Bůh Kainovi řekl: „Slyš, prolitá krev tvého bratra křičí ke mně ze země.“ A nenechal toto volání bez povšimnutí! Podobnou věc vidíme u Lukáše 18,7-8, kde říká Ježíš: „Nezjedná on právo svým vyvoleným, kteří k němu dnem i nocí volají, i když jim s pomocí prodlévá? Ujišťuji vás, že se jich brzo zastane.“

Ve Zjevení 6,9-17 spatřil Jan ve vidění v nebi svaté, kteří byli popraveni pro své svědectví, jak volají k Pánu: „Kdy už, Pane svatý a věrný, vykonáš soud a za naši krev potrestáš ty, kdo bydlí na zemi?“ Pán jim všem dá bílá roucha a řekne jim, aby měli ještě chvíli strpení, dokud se nenaplní počet mučedníků, kteří mají být zabiti, a potom vykoná soud.

Ábelova krev nám říká, že na tomto světě se sice můžeme dočkat špatného zacházení, ale Bůh je spravedlivý soudce, který napraví všechny křivdy a zjedná svým vyvoleným spravedlnost.

Za druhé: Ábel nám stále vypráví o tom, že život mluví i beze slov. V žádném záznamu nenajdeme ani jediné Ábelovo slovo, a přece k nám Ábel hovoří ještě tisíce let po své smrti. To nám ukazuje moc zbožnosti nejenom během života, ale také pro budoucí generace. I když nesmíme přehlížet důležitost zbožného slova, neměli bychom podceňovat ani moc zbožného příkladu, zejména v rodině. Pokud je ve vašem životě patrné ovoce Ducha – láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání1 – bude vaše slova doprovázet moc. Pokud váš život o těchto vlastnostech nesvědčí, budete mluvit nadarmo.

A za třetí: Ábel nám stále vypráví o tom, že mírou velikostí člověka není nutně to, čeho dosáhl během života, ale spíš to, jakou stopu zanechá jeho život v dějinách. Z hlediska pozemského života přišel Ábelův život nazmar. Zemřel mladý, dříve než něčeho dosáhl. Ale lidé nespočetné řady generací viděli jeho víru a naučili se z ní, že trpět, ba dokonce i zemřít pro spravedlnost neznamená trpět a zemřít zbytečně. Kain podle všeho prožil na zemi dlouhý a poměrně úspěšný život. Zakládal města a stal se otcem mnoha dětí, které si podle světských měřítek nevedly v životě nijak špatně. Ale životem, který doopravdy přišel nazmar, byl ten Kainův. Toho skutečného úspěchu dosáhl Ábel. Luther poznamenal, že dokud byl Ábel naživu, „nedokázal svou vírou a příkladem poučit ani svého jediného bratra“, ale nyní, „když je mrtev, učí celý svět“. Lutherův závěr: „Ábel je dnes naživu více než kdy předtím! Tak úžasná věc je víra! Je to život v Bohu.“ (Martin Luther: v P. Hughes, s. 457.)

Závěr

Dodnes si vybavuji ono lednové rána roku 1956, kdy jsem vstoupil do kuchyně a zastihl tam svou matku, jak soustředěně poslouchá tu strašlivou zprávu v rádiu. Nate Saint, přítel mých rodičů, a další čtyři misionáři, mezi nimi Jim Elliot, byli brutálně zavražděni v ekvádorské džungli Indiány z kmene Auků. Nate jednou vzal mé rodiče na výlet ve svém aeroplánu. Já jsem si to nechal ujít, abych mohl zůstat přes noc u babičky. (Věděl jsem totiž, že mi něco koupí!)

I když všichni tito muži zemřeli ve věku dvaceti až čtyřiceti let, dodnes k nám velmi důrazně promlouvají. Elisabeth Elliotová ve zprávě o mučednické smrti svého manžela a jeho čtyř druhů napsala (Through Gates of Splendor [Spire Books], s. 201-202): Na moři v blízkosti italského pobřeží došlo k nehodě. Jeden ze zúčastněných, důstojník amerického námořnictva, se ocitl sám na záchranném voru. Vybavila se mu slova Jima Elliota (která četl v novinové zprávě): „Když přijde chvíle, kdy má člověk zemřít, měl by mít jistotu, že to jediné, co mu ještě zbývá udělat, je zemřít.“ Modlil se, aby byl zachráněn, protože věděl, že musí udělat ještě jiné věci než zemřít. Nebyl připraven. Bůh jeho modlitbu vyslyšel a zachránil ho.

V Des Moines ve státě Iowa se osmnáctiletý chlapec ve svém pokoji týden modlil a pak svým rodičům oznámil: „Rozhodl jsem se úplně odevzdat svůj život Pánu. Chci zkusit zaujmout místo jednoho z těch pěti.“

Napsala, že vdovy samy se modlí především za Auky. „Vyhlížíme den, kdy se k nám tito divoši připojí v křesťanských chvalách“ (tamtéž). V březnu 2003 jsem měl tu čest poslouchat projev jednoho z mužů, kteří Natea Sainta zavraždili, tlumočený Nateovým synem Stevem, který díky Boží milosti od tohoto bývalého vraha a nyní věřícího přijal křest. Slyšel jsem ho zpívat chválu Bohu v jeho rodném jazyce. Vírou získali tito misionáři Boží svědectví, že jsou spravedliví, vírou stále mluví a jejich životy mají význam pro věčnost. Vírou v Boží oběť se můžete zařadit mezi ně.

Otázky k diskuzi

1. Říká se, že ospravedlnění vírou samotnou je učení, se kterým církev jako celek i křesťan jako jednotlivec stojí a padá. Proč je tomu tak? Proč je musíme hájit za každou cenu?

2. Někteří říkají, že jsme spasení vírou a dobrými skutky. V čem se to liší od tvrzení, že spásná víra vede k dobrým skutkům?

3. Proč je důležité trvat na tom, že ospravedlnění spočívá v tom, že Bůh hříšníka prohlásí za spravedlivého, a ne v tom, že ho učiní spravedlivým?

4. Proč je nezbytné mluvit o věčnosti, když zvěstujeme evangelium? (Viz Žd 11,35b-39; 1K 15,19.)