V předchozím oddíle jsme se rozloučili s praotcem víry, s přítelem Božím, Abrahamem.

• I zesnul Abraham a zemřel v utěšeném stáří, stár a sytý dnů, a byl připojen k svému lidu. (Gn 25,8)

Abrahamovi bylo 175 let, když ho Pán odvolal z tohoto světa a povolal ho k sobě, do své přítomnosti, na místo blaženosti a slávy. Dnes budeme pokračovat v našem výkladu a uvidíme Boží věrnost – Bůh splnil své slovo Abrahamovi, jak ohledně vlastního Abrahamova potomstva, tak také ohledně zaslíbení, že z Abrahama vzejdou početné národy a jeho potomků bude jako prachu země nebo hvězd nebe. Dostáváme se ale také k věci, která není příliš populární mezi současnými křesťany a která dokonce vzbuzuje emoce a někdy i odpor. Budeme dnes mluvit o svrchovaném Božím vyvolení – to je učení, které velmi úzce souvisí s naším dnešním textem, i když přímo v našem textu vidíme jenom jakýsi zárodek toho, co později více rozvedeno.

V našem dnešním textu se setkáváme s další Bohem povolanou rodinou – s rodinou Izáka a Rebeky. Podobně jako to bylo dlouhou dobu u Abrahama, tak ani Izákova rodina není příliš velká. Víme, že Abraham měl celou řadu synů – ale prvorozeného Izmaela měl až v 86 a po něm syna zaslíbení Izáka ve sto letech. Až za dlouhou dobu po jejich narození měl ještě dalších šest synů s další ženou, kterou si vzal po smrti Sáry. Až do svých osmdesáti šesti let (Gn 16,16) byl ale Abraham bez jakéhokoliv potomka. Jeho žena Sára byla bezdětná a jeho první syn byl synem otrokyně, kterou jeho dala Sára Abrahamovi.

Podívejme se nyní na to, co nám náš text říká o jednotlivých postavách, které jsou zde zmíněné. První z nich je Abrahamův syn zaslíbení – syn, který se Abrahamovi narodil, když bylo Abrahamovi sto let a stal se dědicem všeho, co Abraham měl, včetně Božích zaslíbení. Tím synem byl:

1. Izák (v. 19-21)

V předchozích kapitolách jsme viděli zbožnost Izáka, jeho ochotu následovat Božího příkazu, když šel se svým otcem Abrahamem na horu Morija, kde měl být obětován. Ukazovali jsme si, že šel ochotně a dobrovolně, šel jako beránek určený na porážku – ale šel ve víře. Společně se svým otcem:

• Počítal s tím, že Bůh je mocen vzkřísit i mrtvé. (Žd 11,19)

Tak se stal předobrazem budoucího vzkříšení (Žd 11,19b). Viděli jsme také jeho poslušnost, kdy se ochotně podřídil otcovu výběru manželky a pokorně a radostně přijal Rebeku, kterou přivedl Abrahamův služebník. Zamiloval si jí a stal se předobrazem Krista a Jeho milované nevěsty – církve:

• Jako si Kristus zamiloval církev a sám se za ni obětoval, aby ji posvětil a očistil křtem vody a slovem; tak si on sám připravil církev slavnou, bez poskvrny, vrásky a čehokoli podobného, aby byla svatá a bezúhonná. (Ef 5,25-27)

Takto Izák miloval Rebeku a Boží slovo připomíná manželům, že takto mají milovat své manželky. Izák je pro nás také vzorem zbožnosti – vycházel na pole a rozjímal nad Božími sliby, přemýšlel o Bohu, trávil čas s Bohem, hledal Jeho vůli – žil v intenzivním a těsném vztahu se svým Bohem.

• Toto je rodopis Abrahamova syna Izáka: Abraham zplodil Izáka. Izákovi bylo čtyřicet let, když si vzal za ženu Rebeku, dceru Aramejce Betúela z Rovin aramských, sestru Aramejce Lábana. (Gn 25,19-20)

Izák se oženil ve čtyřiceti letech a za ženu si vzal dceru svého bratrance – otec Rebeky – Betúel, byl synem Abrahamova bratra. Izák nechal výběr své nevěsty na služebníkovi svého otce, který vše vkládal do Božích rukou. Abraham věřil Bohu, že jeho služebníka povede a jeho služebník, správce jeho domu, tak bude moci přivést skutečně tu pravou nevěstu pro jeho syna Izáka.

• Hospodin, Bůh nebes, … sám vyšle před tebou svého posla, a ty budeš moci vzít odtamtud ženu pro mého syna. (Gn 24,7)

Určitě si pamatujete na velikou zbožnost a víru Abrahamova služebníka, když šel pro Rebeku. Udělal celou řadu věcí, aby se ujistil, že přivede nevěstu, které bude od Boha – nevěstu, která bude hrát důležitou roli v naplnění požehnání, které dal Bůh Abrahamovi. A přivedl Rebeku. ALE … Ukázalo se, že Rebeka je neplodná!

• Izák prosil Hospodina za svou ženu, protože byla neplodná. Hospodin jeho prosby přijal, a jeho žena Rebeka otěhotněla. (Gn 25,21)

To byla skutečná zkouška víry – nejenom pro Izáka, ale také pro Abrahama i pro jeho služebníka, který přivedl Rebeku z Cháranu. Skutečně je Rebeka ta pravá? Nespletl se Abrahamův služebník? Nespolehl se na nějaké věci, které ve skutečnosti nebyly od Hospodina? Nevyložili si špatně znamení, která dostali? Jak může neplodná žena naplnit zaslíbení, že z ní vzejdou celé národy?

Nepochybně to byla veliká zkouška víry, ale Izák byl velmi zbožný muž a proto v této zkoušce dobře obstál. Modlil se za svou ženu. Jeho otec – Abraham – se také modlil – modlil se přinejmenším za neplodné ženy v Geraru, kterým Bůh uzavřel lůno. Ale nikde nemáme ani zmínku o tom, že by se modlil za Sáru. Z Gn 21 víme, že Bůh otevřel Sářino lůno, potom co se Abraham modlil za gerarské ženy a dům abímeleka, ale v případě Rebeky o ničem takovém nečteme. To, co je v našem textu zdůrazněno, je Izákova modlitba. Slovo, které je tady použité pro modlitbu, je slovo, jehož kořen ukazuje na přímluvu k Bohu a prosby za odstranění nebo vyvedení z nežádoucí situace (Sd 13,8 – Manoach).

Když vás okolnosti sevřou a vy nevíte kudy kam, modlete se a volejte k Bohu, jako volal Izák – a Bůh jeho prosby přijal. Kdy? Bylo to hned hned? Nebo snad druhý den? Nikoliv! Nebylo ani za týden, za měsíc, nebylo to ani za rok. Izák se modlil za svou ženu dvacet let! To je víra. To je vytrvalost víry, to je odhodlání opravdové víry, která se neupíná na pozemské věci, ale upíná se k Bohu. I do vašich životů přicházejí věci, které tam nechcete, objevují se okolnosti, po kterých jste netoužili – vaší odpovědí musí být modlitba, vytrvalost a víra.

2. Rebeka (v. 22-23)

Zatímco Izák měl problém s tím, že Rebeka stále není těhotná, tak Rebeka měla problém v okamžiku, kdy byla těhotná.

• Děti se však začaly v jejím těle strkat. Tu řekla: „Je-li tomu tak, co mě čeká?“ A šla se dotázat Hospodina. (Gn 25,22)

Boží slovo tady říká, že se děti v jejím těle začaly přetlačovat, doslova utiskovat. Rebece bylo jasné, že se něco děje. Musíme si uvědomit, že to bylo v době, kdy pravděpodobně ještě netušila, že bude mít dvojčata. V jejím těle se začalo dít něco, co se dít nemělo. Nebylo to v pořádku. V takové chvíli se obvykle poodhaluje charakter člověka – a nejinak to bylo u Rebeky.

Rebeka se šla dotázat Hospodina. Naše zvědavost je zde napjatá k prasknutí. Co to znamená? Kam šla? Co dělala? Lidé z okolních národů, podobně jako mnoho lidí dnes, se chodili ptát věštců, čarodějnic, ptali se duchů zemřelých, ptali se hvězd – jako se dodnes lidé snaží dozvědět budoucnost z horoskopů – bylo velmi mnoho nejrůznějších praktik, které se používaly a používají dodnes. Věštilo se z vnitřností zvířat, z letu ptáků, věštilo se ze snů, lil se olej do vody a věštilo se ze vzniklých obrazců, … mohli bychom pokračovat ještě dlouho. Ale nic z toho neměl dělat Boží lid! Nenacházíme to ani zde, ani na jiných místech Písma. Naopak většinou nalezneme velmi vážné varování před takovými praktikami.

• Ať se u tebe nevyskytne nikdo, kdo by provedl svého syna nebo svou dceru ohněm, věštec obírající se věštbami, mrakopravec ani hadač ani čaroděj ani zaklínač ani ten, kdo se doptává duchů zemřelých, ani jasnovidec ani ten, kdo se dotazuje mrtvých. Každého, kdo činí tyto věci, má Hospodin v ohavnosti. (Dt 18,10-12)

Co tedy udělala Rebeka? Staré rabínské výklady navrhují, že vyhledala Melchísedeka. Je pravděpodobné, že vyhledala Božího muže, proroka:

• Když se dříve někdo v Izraeli šel dotazovat Boha, říkal: „Nuže, pojďme k vidoucímu.“ Dnešní prorok se dříve nazýval vidoucí. (1S 9,9)

Rebeka možná vyhledala proroka – a jeden zde byl: Abraham. Nicméně Boží slovo nám nedává žádnou jasnou odpověď na naši zvědavost. Je možné, že Rebeka šla za Abrahamem, ale je také možné, že hledala přímo Boží tvář – ať to bylo jakkoliv, tak dostala zcela jasnou odpověď.

• Hospodin jí řekl: „Ve tvém životě jsou dva pronárody. Oba národy se rozejdou, jen co z tebe vyjdou. Jeden národ bude zdatnější než druhý, bezpočetný bude sloužit počtem skrovnějšímu.“ (Gn 25,23)

Bůh odpověděl Rebece a připravil jí hned tři překvapení: 1. Má dvojčata, 2. tito chlapci už jsou představeni jako národy, 3. starší bude sloužit mladšímu (ČSP, B21). Opakuje se tady situace Izmaela a Izáka, kdy se mladší z obou bratrů stal dědicem požehnání, zatímco starší nikoliv. Boží odpověď uspokojila Rebeku, ale pokoj jí pravděpodobně nepřinesla. Její děti mělo potkat rozdělení a dokonce útlak v tom, že starší se stane služebníkem mladšího. Toto proroctví se naplnilo o nějakých tisíc let později:

• Všichni Edómci se stali Davidovými otroky. (2S 8,14)

Ale ještě za života obou bratří – Jákoba a Ezaua (Edóma) došlo k nepřátelství a k boji a to k takovému, že si Ezau řekl, že svého bratra Jákoba zabije (Gn 27,41) a tak připraví svému otci dny truchlení.

3. Jákob a Ezau (v. 24-34)

Podívejme se nyní na oba bratry trochu blíže:

A. Narození (v. 24-26)

• Potom se naplnily dny, kdy měla rodit. A hle, v jejím životě byla dvojčata. První vyšel celý červenohnědý a chlupatý jako kožíšek; toho pojmenovali Ezau. Potom vyšel jeho bratr a rukou držel Ezaua za patu; ten dostal jméno Jákob. Při jejich narození bylo Izákovi šedesát let. (Gn 25,24-26)

Už na první pohled byli oba bratři hned od svého narození každý jiný – bylo to přesně tak, jak Bůh řekl. Ezau dostal své jméno podle barvy svých vlasů – červený. Jákobovo jméno pochází podle učenců ze zkrácené formy jména Jákob-El a znamená to ‚Bůh tě ochraňuj‘. Vidíme, že oba bratři se hned od začátku rozešli – nejen ve vzhledu, ale i ve jménu a především ve svém údělu. Podívejme se do dalšího verše:

B. Dospělost věku (v. 27-28)

• Když chlapci dospěli, stal se Ezau mužem znalým lovu, mužem pole, kdežto Jákob byl muž bezúhonný a sídlil ve stanech. (Gn 25,27)

Oba chlapci dospěli a stali se z nich muži. Jejich život začal sám vyprávět jejich vlastní příběh. Už to nebylo jenom o tom, jak vypadali, ale bylo to daleko více o tom, jak žili, jakým způsobem života, jaké skutky promlouvali skrze jejich život. Všimněte si, jak Boží slovo hodnotí oba muže – Ezau byl muž znalý lovu, člověk odvážný, vytrvalý, silný, byl mužem pole, měl rád zemi, volnou přírodu – rád se toulal volnou krajinou. Byl to muž divočiny (ČSP), obratný lovec. Jeho bratr Jákob byl úplně jiný. Boží slovo říká, že byl bezúhonný. Je zde stejné slovo, jako je to řečeno o Jobovi – také Job byl bezúhonný (Jb 1,8). Jákob se držel doma, sídlil ve stanech – různé české překlady říkají, že byl spořádaný, mírný, prostý. Skutečně se lišil od svého bratra ve všech ohledech. Podobně se na ně dívali také jejich rodiče. Bratři byli rozdílní a jejich odlišnost od sebe rozdělila také jejich rodiče.

• Izák miloval Ezaua, protože z lovu měl co do úst, kdežto Rebeka milovala Jákoba. (Gn 25,28)

Vymodlené děti nakonec vrazily klín mezi své rodiče. To se může snadno stát, když rodiče dovolí, aby láska k některému z dětí převážila nad láskou k partnerovi. Pak to může dopadnout jako v životě Rebeky a Izáka – ačkoliv se milovali navzájem, tak nakonec Rebeka pomáhala Jákobovi podvést Izáka (Gn 27,5-13).

C. Nedospělost srdce (v. 29-34)

Ačkoliv tito dva dospěli v muže, tak nebyli úplně dospělí – jejich srdce bylo velmi nedospělé. Ačkoliv byli ve věku mužů, tak jejich srdce bylo srdcem dětí – bylo to srdce sobecké, zaměřené na sebe sama, na svůj prospěch, ke svým vlastním cílům.

• Jákob jednou připravil krmi. Tu přišel Ezau z pole znavený a řekl Jákobovi: „Dej mi zhltnout trochu toho červeného, toho krvavého, jsem znaven k smrti.“ Proto se jmenuje Edóm (to je Červený). Jákob však řekl: „Prodej mi dnes své prvorozenství!“ Ezau na to odvětil: „Stejně mám blízko k smrti, k čemu je mi prvorozenství!“ Jákob řekl: „Odpřisáhni mi to dnes.“ A on mu to odpřisáhl, a tak své prvorozenství prodal Jákobovi. Jákob dal pak Ezauovi chléb a čočkovou krmi. Ten pojedl, napil se, vstal a odešel. Tak Ezau pohrdl prvorozenstvím. (Gn 25,29-34)

Tento příběh ze života obou bratří nám dává poznat jejich nedospělost – ukazuje nám na další z jejich charakterových rysů. Bezúhonný Jákob byl také lstivý. To je zvláštní, viďte – ten, kdo je Bohem nazýván bezúhonným, tady zneužívá slabosti svého bratra. Nečestným, byť legálním – nikoliv nelegálním, způsobem zde připravuje svého bratra o prvorozenectví. Tady se můžeme naučit něco o Božím vyvolení, ale o tom budeme mluvit až za chvíli.

Moji milí, je to opravdu tak, že leckdy nevěřící lidé zahanbují ty, kteří se považují za věřící. Nebylo to tak v případě Jákoba a Ezaua, protože tito dva bratři si neměli co vyčítat – byli jeden jako druhý. Ale věřící často jednají hůř než nevěřící. Je to smutné a Boží slovo má pro takové jednání jedno jediné slovo: HŘÍCH! Bůh neschvaluje žádné nečestné jednání – i kdyby to bylo podle všech společenských pravidel. To, co udělal Jákob svému bratru je špatné. Boží slovo nám jasně ukazuje, jak máme rozumět křesťanskému životu.

• Každý, kdo věří, že Ježíš je Kristus, je zrozen z Boha; a kdo má rád otce, má rád i jeho dítě. (1J 5,1)

Náš vztah k Bohu se bude jasně projevovat na našem vztahu k církvi. To je pro nás ten nejspolehlivější indikátor lásky křesťana k Bohu – jestli miluje Boží děti.

Jákoba čekala ještě dlouhá cesta a nebyla zdaleka jednoduchá ani lehká. Jeho povaha, jeho lstivost, nečestnost mu přinesla ještě mnoho těžkých chvil a mnoho bolesti. Teprve jeho zápas s Bohem z něj učinil hotového muže Božího.

Ezaua nám Boží slovo představuje jako člověka divokého, možná zbrklého – mluvil rychleji, než přemýšlel. Nezáleželo mu na Bohu a na Božích ustanoveních:

• Ať nikdo není nevěrný a bezbožný jako Ezau, který prodal prvorozenství za jediný pokrm. Víte přece, že když se potom chtěl stát dědicem požehnání, byl odmítnut. Neměl už příležitost k nápravě, ačkoliv ji s pláčem hledal. (Žd 12,16-17)

Z našeho lidského pohledu jsme více nakloněni Ezauovi – stejně jako mu byl nakloněn jeho otec Izák, je nám ho líto, cítíme, že byl ošizen, těžko se srovnáváme s tím, co jsme teď četli – že byl odmítnut. Ale musíme si uvědomit, že za jednáním Ezaua stála jeho vlastní rozhodnutí – jeho hříšná rozhodnutí!

Ezauův život je pro nás dobrou ilustrací toho, jak hrozný je hřích, jak krutě nemilosrdný je, jak strašlivě působí v životě člověka. A největší tragédie spočívá v tom, že přirozený člověk nachází v hříchu zalíbení, hřích se mu líbí, přitahuje ho, láká a nakonec – také zabíjí. Hřích otupuje lidské srdce, zatvrzuje ho a spoutává, takže se člověk stává otrokem hříchu.

Příběh hříchu je příběhem Jákoba i Ezaua. A tento náš text nám ukazuje, v jak tragické situaci se nacházíme. Jsme zajatci, kteří potřebují vysvobození, kteří potřebují vysvoboditele. A to je další věc, o které tato kapitola mluví – ukazuje nám jednu z podstatných věcí, které se týkají našeho spasení a Spasitele. Touto věcí je Boží vyvolení a tím se musíme zabývat nyní.

4. Svrchované Boží vyvolení

Učení o vyvolení vidíme od začátku knihy Genesis. Je to učení, které má své místo v Písmu – Starý zákon je ho plný a Nový zákon toto učení ještě prohlubuje. Když mluvíme o vyvolení, tak se dostáváme na samotnou hranici možností lidského poznání. Učení o vyvolení může být těžké, že by z toho mohla jednomu prasknout hlava. Ale na druhé straně toto učení přinájší mnoho kladného do života křesťanů.

A. Vyvolení

Celý tento náš příběh je o vyvolení! Bůh povolal Abrahama z Uru. Bůh vyvolil Izáka, aby byl dědicem Abrahamova požehnání – nikoliv Izmaela, ačkoliv byl prvorozený, nikoliv Zimráma nebo Jokšána nebo některého z dalších Abrahamových synů. Bůh vyvolil Sáru, aby se stala matkou dědice a nikoliv Hagaru nebo Ketúru. Bůh vyvolil Jákoba a nikoliv Ezaua. Otočme nyní na chvilku do listu Římanům:

• A nejen to: Také Rebeka měla obě děti z téhož muže, z našeho praotce Izáka; ještě se jí nenarodily a nemohly učinit nic dobrého ani zlého. Aby však zůstalo v platnosti Boží vyvolení, o kterém bylo předem rozhodnuto a které nezávisí na skutcích, nýbrž na tom, kdo povolává, bylo jí hned řečeno, že starší bude sloužit mladšímu. Neboť je psáno: ‚Jákoba jsem si zamiloval, ale Ezaua jsem odmítl.‘ (Ř 9,10-13)

Boží vyvolení musí zůstat v platnosti. Co to znamená? Boží slovo nám tady jasně ukazuje, že Bůh se předem rozhodl pro Jákoba a zamítl Ezaua. Apoštol Pavel tady cituje Starý zákon, proroka Malachiáše:

• „Což nebyl Ezau Jákobův bratr?“ je výrok Hospodinův. Jákoba jsem si zamiloval, Ezaua však nenávidím. (Mal 1,2-3)

Bůh se rozhodl pro Jákoba – bylo to Boží rozhodnutí, nikoliv lidské. Viděli jsme, že oba bratři byli jeden za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet. Ale Boží vůlí bylo, aby Jákob byl zachráněn a Ezau nikoliv. Podobně je to napsané o nás:

• V něm nás již před stvořením světa vyvolil, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří. (Ef 1,4)

V Kristu byli křesťané vyvoleni ke spasení již před stvořením světa. A jinde:

• Které předem vyhlédl, ty také předem určil, aby přijali podobu jeho Syna, tak aby byl prvorozený mezi mnoha bratřími; které předem určil, ty také povolal; které povolal, ty také ospravedlnil, a které ospravedlnil, ty také uvedl do své slávy. (Ř 8,29-30)

Všimněte si, že Bible tady mluví o stejných skupinách lidí – ti, kdo jsou předurčeni, vyvoleni, jsou titíž, kdo jsou povoláni a skupina těch, kdo jsou povoláni, je totožná s těmi, kdo jsou ospravedlněni. Stejní lidé, kteří jsou ospravedlněni, jsou z Božího pohledu již oslaveni. Boží slovo je zde velice jasné.

Příběh Jákoba a Ezaua je dobrým příkladem – Jákob byl ten, kdo byl vyvolen, on byl ten, kdo byl Bohem povolán, byl ospravedlněn skrze víru – to je jediná možnost, jak může být podle Písma někdo nazván bezúhonným a byl také oslaven – vstoupil do Boží slávy a nyní je v blízkosti Boží, kde spolu s ním budeme jednoho dne také my, kteří jsme svou víru vložili na Ježíše Krista.

B. Svrchované

Musím ale zdůraznit ještě jedno slovo, které se týká vyvolení – a to je svrchované Boží vyvolení. To znamená, že Bůh se rozhodl naprosto nezávisle, samostatně. Někteří lidé se snaží vysvětlit Boží vyvolení tak, že Bůh – protože je vševědoucí – viděl dopředu do budoucnosti a tak věděl, kdo se rozhodne věřit a na základě toho potom vyvolil takového člověka. Nemohu s takovým názorem souhlasit. Zjednodušeně řečeno to totiž znamená, že Bůh se rozhodoval na základě toho, co udělá člověk – ale Boží slovo jasně ukazuje, že Boží rozhodnutí není podmíněné lidským, ale každá lidská volba je podmíněná Boží volbou:

• Ne vy jste vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás. (J 15,16)

Bůh není v žádném ohledu závislý na člověku, ale člověk je v každém ohledu závislý na Bohu. Bůh nepotřebuje člověka – je nezávislý ve své existenci a ve svém bytí, ale člověk potřebuje Pána Boha. Jan dokonce napsal:

• Beze mne nemůžete činit nic. (J 15,5)

Tato slova říkal Ježíš svým učedníkům, lidem, kteří měli nové srdce. Oč více musí platit pro ty, kteří mají srdce zatvrzelé, jsou otroky svých vášní a žádostí, jsou mrtví v hříchu a poslouchají vládce nebeských mocností – ďábla. Musíme trvat na tom, že to je jenom Bůh, kdo rozhoduje o lidském spasení, protože jenom tak můžeme skutečně zachovat učení o spasení z pouhé milosti. Tak to také Pavel vysvětluje v Ř 9, když vysvětluje Gn 25 – Bůh se rozhodl pro Jákoba ještě dříve, než mohl kdokoliv z obou bratří cokoliv udělat. Bůh to udělal proto, aby zůstalo v platnosti Boží vyvolení.

Bůh se rozhoduje na základě své moudrosti, která je nekonečná, rozhoduje se spravedlivě, protože jenom On jediný je skutečně spravedlivý, rozhoduje dobře, protože On je jediný dobrý a jeho rozhodnutí vycházejí z Jeho charakteru, který je zároveň svatý a zároveň plný lásky.

C. Námitky proti tomuto učení

Nemáme dnes čas věnovat se více tomuto tématu, ale přesto musím zmínit ještě alespoň dvě věci. Především jsou to námitky, které lidé vznášejí proti učení o Božím vyvolení. Jednou z těchto námitek je, že toto učení:

1. Vede k pýše

Musíme si říci, že k pýše vždycky povede nesprávné porozumění tomuto učení. Učení o vyvolení zbavuje člověka jakéhokoliv nároku na spasení, zbavuje nás našich vlastních zásluh a ukazuje nám, kdo je náš Bůh. A poznání Boha – to je začátek moudrosti, moudrosti shůry, která je:

• Moudrost shůry je především čistá, dále mírumilovná, ohleduplná, ochotná dát se přesvědčit, plná slitování a dobrého ovoce, bez předsudků a bez přetvářky. (Jk 3,17)

2. Je nespravedlivé

Milost může snadno vyvolávat pocit křivdy. Dobře si to můžeme uvědomit, když vidíme, jak náš pan prezident využívá svého práva a dává lidem milost. Milost je nepochopitelná a je nespravedlivá. Milost znamená, že je tady viník a tomu je odpuštěno. Těmi viníky jsme my. Ale Boží milost není nespravedlivá, protože za nás bylo zaplaceno výkupné. Bůh je spravedlivý a nemůže nechat hřích bez trestu – a tak potrestal svého vlastního Syna.

3. Je zbytečné

Další námitkou, s níž se můžete setkat, je, že toto učení je zbytečné, jsou to jen spekulace, které nikam nevedou. Opak je pravdou – učení o Božím vyvolení je základem našeho spasení.

•  … ti pak, kteří byli vyvoleni k věčnému životu, uvěřili. (Sk 13,48)

Můžeme rozumět spasení i bez tohoto učení, ale – a to je další věc, kterou musím ještě zmínit – můžeme mít také velký:

D. Užitek z tohoto učení

Učení o svrchovaném Božím vyvolení není, stejně jako každé další učení Božího slova, bez užitku. Podívejme se jenom na čtyři věci:

1. Dává nám ujištění

Toto učení nám jasně ukazuje, že naše spasení nezávisí na nás, není z našich skutků, ale závisí zcela na Boží milosti. Boží slovo nám opakovaně zdůrazňuje, že jsme spaseni k tomu, abychom konali dobré skutky, ale nikoli kvůli těmto skutkům. Bůh nás pevně drží ve své ruce a nic nás nemůže oddělit od Jeho lásky.

2. Vyvyšuje Boha

Myslím, že to je jasné z toho, co jsme si dosud řekli. Bůh je na prvním místě a nikoliv člověk. Bůh je ten, kdo je velký a nikoliv člověk. U Boha to začíná a u Boha to také končí. Daleko před stvořením světa Bůh jednal – vyvolil lidi ke spasení.

3. Učí nás pokoře

Když vidíme, kdo je Bůh, který vyvoluje, tak rozumíme tomu, že jsme podobni páře, jak zpíváme v jedné písni a jak to říká Boží slovo. Na okamžik se ukáže a potom zase zmizí. Na Bohu je cele závislý celý náš život a to nás vede k pokoře, k tomu, že se skláníme před tímto velikým Bohem a s bázní Ho chválíme.

4. Vede k vděčnosti

Když vidíme, jak veliký je náš Bůh a jak úžasné spasení pro nás připravil, tak nás to vede ke chvále.

• Buďme vděčni za to, že dostáváme neotřesitelné království, a služme proto Bohu tak, jak se jemu líbí, s bázní a úctou. (Žd 12,28)

Tento verš nás vede k samotnému závěru:

Závěr

Máme velikého Boha a potřebujeme se Ho učit poznávat. Bůh nás převyšuje – Jeho myšlení není jako naše myšlení. Nikdy nedokážeme plně porozumět těmto věcem, které jsou ukryté hluboko v Boží mysli. Ale víme, že každého člověka Bůh volá k pokání a k víře a Ježíš říká:

• Kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven. (J 6,37)
•  
  

  …`každý, kdo vzývá jméno Páně, bude spasen´. (Ř 10,13)

Modleme se.