JESTLIŽE VŠE POTŘEBUJE PŘÍČINU, POTOM CO ZAPŘÍČINILO BOHA?

   Už jsme si to vysvětlili. Problém vězí v tom, že lidé dobře neslyší nebo nechápou, nebo nechtějí chápat ani slyšet co říkáme. V žádném případě netvrdíme, že všechno potřebuje ke vzniku příčinu; Tvrdíme ale, že vše co má počátek to potřebuje příčinu. Pouze konečné, omezené a podmíněné věci a bytosti potřebují příčinu. Bůh neměl počátek, je nekonečný a proto nutný. Bůh je nezapříčiněná příčina všeho konečného měnícího se stvoření. Jestliže Bůh potřebuje příčinu, potom jsme na nekonečném sestupném žebříku příčin které nikdy neskončí a tudíž ani nezačnou, a pak by tu nemohlo být nic. Právě že tu stvoření je, tak to dokazuje počátek stvoření a nezapříčiněnou příčinu, která existuje úplně v jiné poloze, totiž mimo ten sestupující žebřík. Kdyby byl Bůh zapříčiněn, tak by byl stvořen a měl by kvalitu stvoření se všemi omezeními. Tato otázka - kdo zapříčinil Boha je nelogická, protože nemůžeme jít před první příčinu, potom by první příčina nebyla první. A první příčina, jestliže je opravdu první nemohla být zapříčiněna. Lidé, přemýšlení není složité. Bůh dává ten nejpochopitelnější smysl, proto v nějakého boha, bohy, nebo biblického Boha věří absolutně každý. I Materialista věří v prvotní nezapříčiněnou příčinu a tou je prý hmota. A už vězí v náboženství hmoty až po uši. Pojďme k podobné otázce:

   JESTLIŽE BŮH STVOŘIL VŠECHNO, JAK TEDY STVOŘIL SEBE?

   Znovu opakuji, pouze konečné, omezené, podmíněné bytosti potřebují příčinu své existence. Nutná Bytost ji nepotřebuje. Vůbec netvrdíme, že Bůh je sebezapříčiněn. To by bylo úplné nemožné. Teoreticky existují pouze tři druhy bytostí: sebezapříčiněné, zapříčiněné někým jiným, a nezapříčiněné. Do které skupiny patříme my lidé? Být sebezapříčiněn je logický nesmysl, protože zapříčinit se může jen ten, kdo existuje, potom se ale nemusí zapříčinit, protože už je. Což je vlastně odpověď na tuto otázku. Problém nevězí v odpovědi, ale v nelogičnosti otázky. Kdybychom byli nezapříčiněni, potom bychom byly nutné, věčné, neměnné a nekonečné bytosti, které by se potom nedaly od sebe ani rozlišit. To očividně nejsme. Jestliže jsme ale zapříčiněni někým jiným, kdo zapříčinil toho, kdo nás zapříčinil? Sebezapříčinění je nesmysl, kdyby jej zapříčinil někdo jiný tak slézáme po nekonečném sestupném žebříku příčin bez počáteční příčiny, tedy stvoření by nikdy nemohlo vejít v existenci, protože by nemělo počátek. Co nemá počátek, a je zapříčiněno, to prostě nutně není a nemůže být. Stvoření tu ale je, potom jeho příčina - On, Bůh musí být nezapříčiněn.

   ŽÁDNÁ PROHLÁŠENÍ TÝKAJÍCÍ SE EXISTENCE NEJSOU NUTNÁ

   Někteří kritikové se pokoušeli o vyvrácení Boží existence z hlediska ontologického, tedy z hlediska bytí. Tvrdí, že nemůžeme dělat závěry o Boží existenci které jsou vyvozeny z nutné pravdy. Toto jejich tvrzení však může být samo o sobě také nutné. Jestli to, co tvrdí je nutně pravdivé, (nemožnost vyvození Boží existence z nutné pravdy) potom opravdu nemohou nic vyvozovat o Boží existenci, protože "nutně tvrdí", že z "nutného tvrzení" se o Boží existenci nic vyvodit nedá. A my dodáváme, ani to, že Bůh není - což chtějí tvrdit. Je to jako kdybych česky řekl: "Česky neumím vyslovit ani slovo", nebo absolutně prohlásil, že všechna prohlášení jsou relativní. A už jsem se porazil. My ale tvrdíme, že z nutného tvrzení se pravda vyvodit dá, a ta ukazuje jenom na existenci Boha. A dále, jestli to, co skeptici tvrdí není nutně pravdivé, (nemožnost vyvození Boží existence z nutné pravdy) potom je jejich námitka bezpředmětná protože zmizela.

   MRAVNÍ ZÁKON STOJÍ MIMO BOHA NEBO JE ZVOLITELNÝ

   Bertrand Russell namítl, odkud vzal Bůh mravní zákon? Řekl, že mravní zákon buď stojí mimo Boha, Bůh je mu podřízen a potom tento zákon neobsahuje vrcholnou mravnost. Nebo je to zvolený soubor zákonů který vznikl v Boží vůli. Takže, podle Russella, buď Bůh není vrcholný, nebo volí podle svévole; v obou případech tento Bůh není hodný našeho zbožňování. Russell však nevyčerpal všechny možnosti. My tvrdíme, biblicky, že mravní zákon je zakořeněn v Boží dobré a milující povaze. Mravnost tedy nestojí mimo Něj, ale v Něm. Pro Boha je nemožné chtít něco, co není v souladu s Jeho povahou. Bůh je dobrý a nemůže zvolit zlo. zde žádné dilema není.

   MŮŽE BŮH STVOŘIT BALVAN KTERÝ SÁM NEUZVEDNE?

   Když jej nestvoří, tak prý není všemohoucí, a když jej stvoří a neuzvedne tak také není všemohoucí. Tohle je další nesmyslná otázka. Je to jako bychom se otázali - "Je něco většího než nekonečno?" Nemoudrost této otázky spočívá v tom, že nejprve určíme nekonečno tím, že je bez ohraničení, a potom se doslovně a hloupě tážeme co přesahuje hranice které nutně neexistují. Z nutných prohlášení se dají dělat logické závěry.Stejné nelogičnosti a nevědomosti se dopouštíme otázkou, jestli Bůh může stvořit kulaté čtverečky. Nejprve čtverec nutně určíme tím, že má čtyři pravé úhly a stejné dlouhé strany, a potom jeho nutnou definici chceme zrušit zakulacením. Po zakulacení to ale nutně není už čtverec! To už se můžeme tázat jakou barvu má chuť koblihy, a jak voní světlo. Toto vše jsou navzájem si odporující prohlášení. Boží všemohoucnost nespočívá v tom, že může dělat co je nemožné důsledkem své definice. Boží všemohoucnost vězí v tom, že může absolutně vše co je možné aniž by změnil definici stvoření. Bůh může stvořit Františka Nováka i Václava Dvořáka, ale nemůže stvořit Františka Nováka tak, že by to vlastně byl Václav Dvořák. Jenom se nezesměšňujme s otázkami o kulatých čtverečcích. Přesto, každý balvan, co balvan, každou horu kterou Bůh stvořil muže přemístit, uzvednout, srovnat - chcete snad více moci?

   JESTIŽE JE BŮH NEOMEZEN, POTOM MUSÍ BÝT SOUČASNĚ DOBRÝ I ZLÝ, EXISTENCE I NEEXISTENCE, SLABÝ I SILNÝ

   Když Bible a my podle ní tvrdíme, že Bůh je neomezený, myslíme tím, že je neomezený ve svých dokonalostech, perfektnostech. Zlo ale nepatří do třídy dokonalostí; Zlo je naopak nedokonalost. Totéž platí o neexistenci, slabosti, nevědomosti, konečnosti, dočasnosti a jakékoliv vlastnosti která je určena omezením a tím nedokonalostí. V podstatě říkáme, že Bůh je pouze "omezen" tím, že nemůže být omezen omezeními jako jsou - čas, prostor, hmota, slabost, zlo atd. Bůh je "omezen" pouze svou neomezenou dokonalostí.

   JESTLIŽE JE BŮH NUTNÁ BYTOST, POTOM JE NUTNÝ I VESMÍR

   Tato námitka předpokládá, že nutný Bůh dělá všechno nutné.

   Jinými slovy, ne, že by chtěl, ale že musí. Naše definice nutného Boha však říká, že Bůh musí být vším čím je. Všecko co je zahrnuto v Boží povaze, v Boží podstatě, je nutné. Avšak cokoliv co Bůh činí přesahuje Jeho podstatu a činí to Svojí svobodnou vůlí. Bůh dělá co chce, nedělá co musí. Každé Jeho přání však musí být v souladu s Jeho neomezenou dokonalostí. Bůh nás spasil ne proto, že musel, ale proto, že chtěl. Kdyby nás nechtěl spasit, tak by nás ani nestvořil. Bůh vůbec nemusel nutně tvořit vesmír. Proto vesmír se vším co obsahuje není nutný. Pravda, Jeho láska jej pobízela k tomu aby tvořil, ale rozhodně Ho nenutila aby tvořil. Láska nikdy nenutí, protože je podmíněna svobodnou vůlí. Bůh se tedy rozhodl tvořit z lásky i za cenu, že nás bude muset Svým utrpením na kříži zachránit. Láska je pro Boha větší pobídka než nechuť k utrpení. I my bychom ne nutně, ale dobrovolně vytáhli topící se dítě z žumpy, protože naše láska k dítěti je větší než naše nechuť skočit pro něj do močůvky. Proto Bůh tvořil dobrovolně, a ne nutně. Vesmír není nutný jako Bůh. Bůh dělá jen to, co se Mu líbí, a co je v souladu s jeho neomezenými dokonalostmi, které jsou nutnou podstatou Jeho bytosti.

   Od počátku oznamuji, co se v budoucnu stane, od pradávna, co se ještě nestalo. Pravím: Moje rozhodnutí platí a co se mi líbí (ne co musím), uskutečním. (Izajáš 46:10)

   Vidíme, že ač je Bůh nutný, jedná nenutně, tedy láskyplně, podle Své svobodné vůle, podle toho, co se Mu líbí. Kdyby Bůh jednal nutně, neexistovala by láska jež je podmíněna svobodnou vůlí, a celý vesmír, stvoření i Bůh sám by byl jeden velký souhrn robotů neznajících ani lásku ani svobodné rozhodování.

   JESTLIŽE JE BŮH VĚČNÝ, KDY STVOŘIL VESMÍR?

   Tohle je také zmatená otázka. Protože jsme uvězněni a v časeprostoru a hmotě, jsme ve veškerém stvoření, tak si představujeme, že vše a pro každého odtikává v čase, tedy i pro Boha. Jenže Bůh je nad časový, a v čase ani v prostoru ani ve hmotě neexistuje. Bůh stojí mimo Svoje stvoření, je jeho Pánem ne poddaným.

   Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. (1 Moj. l:l)

   To znamená Bůh stvořil čas a jeho první moment, a v tomto počátku stvořil nebe, tedy prostor, a zemi, tedy hmotu. Bůh nepočal tvořit v čase, v určitém časovém momentu, protože Sám čas stvořil společně s ostatním stvořením. Před tím než začal tvořit, čas nebyl. Proto všechna příslovce času jako před, potom, někdy, kdy, zatím atd. pro Boha neexistují. My si bez nich nic představit neumíme, protože v čase se měří všechny změny kterému zapříčiněné stvoření mající počátek podléhají. Bůh je však nezapříčiněn, bez počátku, a absolutně neměnný, proto nežije v čase. Kdyby v čase žil, byl by stvořen, podléhal by změnám, ale to je nutný nesmysl. Proto otázka kdy Bůh stvořil vesmír je v podstatě nepochopení Boží neomezené dokonalosti, jeho hrůzu nahánějící svatosti, a strhávání Jej na úroveň časoprostorového stvoření. Mimochodem, nepochopení Boží nadčasovosti způsobuje některé doktrinální neshody i mezi křesťany. Například: Spasí mne Bůh teprve tehdy až když se rozhodnu přijmout Krista a následovat jej (arministé - moje rozhodnutí), nebo si mne už Bůh vyhlédl a spasil ještě před tím než jsem se k Němu přiznal (kalvinisté - Boží rozhodnutí). Zde se to příslovci času jen hemží.

   BŮH NENÍ NIC VÍC NEŽ PSYCHOLOGICKÁ BERLIČKA, TUŽBA, JEN PROMÍTNUTÍ IMAGINÁRNÍHO OBRAZU O NĚMŽ CHCEME VĚŘIT, ŽE JE PRAVDIVÝ

   Tato námitka má závažnou logickou chybu. Není ani promyšlená ani domyšlená. Jak může někdo vědět, že Bůh není nic víc než berlička nebo imaginární promítnutý obraz, pakliže dotyčný skeptik nemá víc než extra znalost? Být si "jist", že lidské vědomí je hraniční čárou skutečnosti, a že nic za touto hranicí vědomí skutečně neexistuje, nutí dotyčného skeptika aby sám přelezl hraniční čáru lidského vědomí. Jestliže tvrdí, že za hranicí vědomí, tedy za hranicí "imaginárních představ o Bohu," není žádná realita, potom za hranicí vědomí musel asi být a vidět, že tam žádná realita, ani Bůh není. Jestliže však dotyčný skeptik má nějaký zvláštní vhled za čáru vědomí, potom vlastně přiznává. že naše vědomí není hranicí reality. Tato námitka poráží sama sebe. Ve skutečnosti, žádný skeptik žádný extra vhled za hranici vědomí nemá, proto je jeho námitka jen berlička, kterou podpírá svoje imaginární promítnutí svého materialistického světonázoru, protože jej nemůže jinak logicky dokázat. My jsme Boží existenci v posledních pěti pořadech dokázali mnoha způsoby, takže o berličce nemůže být ani řeč.

   V posledních pěti pořadech jsem vás hodně potrápil. Slibuji, že už to bude nadále snazší. Přesto to nebude snadné. Váš rozum, vedle vašeho srdce, obě vaše nejniternější podstaty které dělají vás vámi které máte stejně od Boha, budete stále potřebovat, to je život - spojení. Jedno od druhého nemůžeme odtrhnout, obojí se vzájemně doplňuje a posiluje. Rozum nemůže být materialisticky studený - musí jej ohřát srdce, a srdce nemůže být bezmyšlenkovitě pomatené - musí jej usměrnit rozum. Bohu, a tedy i nám jde o vnitřní rovnováhu mezi viditelným a neviditelným.

   Biblická víra není zmatená, dává smysl. Někteří křesťané si myslí, že obhájit biblického Boha není zapotřebí. Souhlasím, že ani jeden důkaz nespasí. Naše úvahy však mohou odvalit balvany, které leží v cestě vyvolených skeptiků. Jestliže křesťané neobhájí svou víru, jak se na jejich víru budou dívat ostatní? Asi takto: "Víra je, když někdo věří něčemu co není pravda." Tolikrát jsem to už slyšel. Mnoho věřících má pouze víru ve víru, a neví proč věří tomu čemu věří. Jistě, věříme, protože si nás Bůh přitáhl, ne proto, že jsme se logicky rozhodli. Přesto nás vybavil i rozumem. Víra nemůže být slepá, přestože skrývá mnoho nepochopitelných tajemství.

   Budeme si neustále v dalších pořadech ukazovat a dokazovat, že kvality toho Boha kterého jsme dokázali, vyhovují pouze a jenom Bohu biblickému a žádnému jinému. Podíváme se na ostatní bohy které jsou skutečně jenom projekcí lidských přání. To můžeme říci zodpovědně, protože tito bozi nevyhovují vlastnostem Boha o kterém jsme doposud hovořili.

   K pravému jedinému Bohu vede jenom jedna cesta. Cesta od Něho k nám. Od nás k Bohu totiž vede tolik cest kolik je lidí a určitě všechny jsou chybné. Jenom On nám může ukázat cestu k sobě tím, že nám přišel naproti. My cestu k Němu nikdy o své vůli nemůžeme najít, i kdybychom se snažili sebevíc.