Jste povinni zachovávat celý zákon …

Také dnes budeme pokračovat v našem studiu listu Galatským. Prošli jsme již společně čtyři kapitoly tohoto listu a viděli jsme veliké věci, které se týkají evangelia, spasení z milosti skrze víru bez skutků zákona. Židovští učitelé, kteří přišli mezi křesťany do Galacie, vyučovali, že nestačí samotná víra v Ježíše Krista, ale že se musí stát skutečnými potomky Abrahama – a toho podle nich šlo dosáhnout jedině tehdy, když se nechají obřezat a budou zachovávat Mojžíšův zákon. Ale Pavel několikrát z Písem Starého zákona jasně ukázal, že skutečnými potomky Abrahama nejsou jeho tělesní potomci, ale duchovní potomci, nikoliv tedy ti, kteří mají obřezané tělo, ale ti, kdo mají obřezané srdce, Židé i pohané, lidé víry. Všichni, kdo uvěřili v Pána Ježíše Krista, stali se Božími dětmi, jsou skutečnými potomky Abrahama, a jsou dědici Božích zaslíbení, především věčného života. Už nejsou ani v otroctví hříchu, ani v otroctví zákona. A přesně na to navazuje nás dnešní text – budeme číst prvních šest veršů páté kapitoly Galatským.

Pavel zakončuje celou svou argumentaci ve třetí a čtvrté kapitole podobenstvím, v němž přirovnává Hagar k hoře Sinaj, k zákonu a smlouvě, která byla uzavřena na hoře Sinaj. A velmi jednoduše říká, že první smlouva, smlouva z hory Sinaj, rodí své děti do otroctví. Každý, kdo by hledal záchranu v Mojžíšově zákoně, skončí v otroctví zákona, v otroctví hříchu. Zákon nemůže nikoho přivést ke svobodě, ale vede jenom k hříchu. Zákon zjevuje Boží spravedlnost, ale nedává moc podle této spravedlnosti jednat. Této spravedlnosti, která je zjevená v zákoně a dosvědčená zákonem, je možné dosáhnout jenom skrze víru v Pána Ježíše Krista. Kdo v něj věří, je synem zaslíbení, protože se stává synem ne kvůli svým skutkům, ale díky nadpřirozenému Božímu dílu, díky znovuzrození. Takový člověk se nerodí do otroctví zákona, ale do svobody Božích synů. A tím jsme již u prvního bodu dnešního kázání:

I. Kristus vás vysvobozuje (v. 1)

• Galatským 5:1 Tu svobodu nám vydobyl Kristus. Stůjte proto pevně a nedejte si na sebe znovu vložit otrocké jho.

První otázka, kterou si na tomto místě musíme položit, je, o jaké svobodě tady Pavel mluví. V době poosvícenské se v mnoha ohledech změnil pohled na svobodu. Lidé jsou dnes pyšní na svou svobodu, a nevidí, že jsou otroci hříchu – ale to ostatně neviděli ani farizeové, kteří mluvili s Ježíšem a který jim vysvětloval, že jenom on, Syn člověka, je může vysvobodit z otroctví hříchu. Mnozí si dnes myslí, že svoboda znamená, že si mohu dělat, co se mi zlíbí. Jiní, zvláště mezi křesťany, říkají, že svoboda znamená možnost zvolit si, rozhodnout se mezi dobrem a zlem. Oba tyto koncepty jsou filozofické, a často je lidé vnášejí do Písma a potom se snaží číst Písmo skrze brýle této lidské filozofie. A následně musí překrucovat spoustu jasných biblických textů, které nejsou v souladu s těmito lidskými výmysly. Zamyslete se jenom na okamžik nad tím, že jednou budete v Boží přítomnosti, budete trávit věčnost se svatým Bohem a vůbec nebudete chtít dělat, co se vám zlíbí, ale budete chtít dělat jenom to, co se líbí Bohu! A dokonce – na tom nejsvobodnějším místě, které bude existovat, tedy v novém Jeruzalémě – se nikdo, skutečně nikdo nebude moci rozhodnout mezi dobrem a zlem, protože žádné zlo nebude existovat. Z hlediska lidské filozofie to bude tyranie dobra, z hlediska Písma to bude dokonalá svoboda Božích dětí. A to nás vede ke svobodě, o které Písmo na tomto místě mluví.

Všimněme si nejdřív, jak Pavel mluví o svobodě v listu Galatským. Hned na začátku svého listu mluví o tom, že Kristus nás vysvbodil z tohoto zlého věku. Už nejsme v moci světa, už nepatříme světu, nepatříme tomuto zlému věku. Stojíme v něm, žijeme ve světě, ale nejsme ze světa. Byli jsme ze tmy povoláni do světla, ze smrti do života, z otroctví do svobody. Tento věk je charakterizován hříchem, smrtí a soudem. Ale kdo je v Kristu Ježíši, je vysbozen z tohoto věku a je zachráněn před přicházejícím Božím soudem.

Ale také Pavel hned ze začátku svého listu zmiňuje falešné bratry, kteří se vetřeli do církve, aby slídili po svobodě Božích dětí a z této svobody je znovu uvedli do otroctví zákona. Svoboda není samozřejmá ani v běžném společenském nebo politickém smyslu, ale ani v tom duchovním. Náš text nás volá k tomu, abychom střežili svou svobodu, kterou v Kristu máme a nedali se znovu zotročit. Proto musíme být bdělí, potřebujeme se modlit a trávit čas v Božím slově, abychom rozuměli tomu, co je to křesťanská svoboda a abychom v ní radostně žili.

Se svobodou je v listu Galatským i v celém Písmu pevně spojené také synovství. Syn je svobodný, otrok nikoliv. Syn je dědic, otrok ne. Kdo je v Kristu, je synem Božím, je dědicem Božích zaslíbení, dědicem věčného života, dědicem Boží svatosti a slávy. Kdo byl Kristem vysvobozen, bude mít podíl na Boží svatosti (Žd 12,10) a na Boží slávě (J 17,22). Dědicové obdrží zemi – novou zemi a nové nebe, kde Bůh nebude oddělený od svého lidu, ale bude přebývat uprostřed svého lidu. Hospodinovo dědictví je velkolepé!

Synové jsou svobodní a nejsou pod jhem dozorce, tedy zákona. Synové mají Ducha synovství, Ducha svatého, který v nich přebývá a volá: „Abba, Otče!“ Synové byli vysvozeni ze zákona, protože byli vysvobozeni z hříchu. Kdo je vysbozen od hříchu, na toho se zákon nevztahuje. Ale ruku v ruce je zde také varování:

• Ga 5:13 Vy jste byli povoláni ke svobodě, bratří. Jen nemějte svobodu za příležitost k prosazování sebe, ale služte v lásce jedni druhým.

Někteří lidé považují svobodu od zákona za svobodu k hříchu. Myslím, že často je to právě tento důvod, proč mnoho křesťanů tak lpí na zákonu. Bojí se, aby svoboda od zákona nebyla svolením k hříchu. Trvají na tom, že jsme spaseni milostí, že naše hříchy jsou odpuštěné, ale zároveň trvají také na tom, že musíme zachovávat přikázání zákona, především desatera, protože to je podle nich způsob, jak nebudeme hřešit a budeme se líbit Bohu, ale Bohu se vlastně líbíme, když věříme Kristu, který nás očišťuje od všeho hříchu, ale kdybychom se zase vzdali zákona, tak by to určitě vedlo k hříchu … a jsou zmatení a rozpolcení a snaží se spojit dohromady to, co spojit nelze. Život podle zákona vede k otroctví hříchu. Nelze žít dohromady pod zákonem a pod milostí. Život podle zákona je životem podle těla, život z milosti ve víře v Krista Ježíše je životem podle Ducha svatého. A Duch svatý nikdy nepovede člověka do hříchu, ale vždycky ho povede ke Kristu, protože kvůli tomu přišel, aby vydával svědectví o Kristu. Duch Boží povede vždycky člověka k tomu, aby miloval Boha a miloval bratry a sestry. Aby sloužil druhým v lásce. To je skutečná svoboda Božích dětí. V listu Římanům stojí, že dříve, když jsme ještě byli otroky hříchu, sloužili jsme hříchu, ať jsme chtěli nebo nechtěli, protože jsme mu patřili, byli jsme svobodní od spravedlnosti (Ř 6,20). V našem dosahu nebyla žádná skutečná spravedlnost, která by mohla obstát před Bohem. Byli jsme svobodní od takové spravedlnosti. Proto Písmo říká, že nevěřící člověk není schopen žádného dobrého skutku – dobrého v tom smyslu, že by obstál před Bohem, protože každý skutek neobráceného člověka má svůj kořen v hříchu. Je svobodný od spravedlnosti. Ale když jsme uvěřili v Ježíše Krista, byli jsme:

• Římanům 6:22 … osvobozeni od hříchu a stali se služebníky Božími.

Dříve jsme nemohli sloužit spravedlnosti, nyní nemusíme sloužit hříchu. Dosud jsme v těle, které není vykoupené z hříchu, ale je propadlé hříchu a smrti. V tomto těle nikdo nevejde do Božího království. Tato skutečnost, že žijeme v těle, je důvodem, proč nejsme ještě úplně svobodní od hříchu. Už jsme byli vysvobozeni z moci hříchu, ale ještě nejsme vysvobozeni z jeho přítomnosti. Ale blíží se den, kdy Pán sestoupí ze své slávy, aby soudil zem a vysvobodil svůj lid z přítomnosti hříchu. Potom už budeme navždy otroky Boží spravedlnosti a budeme dokonale svobodní od hříchu. Nyní to ještě tak není. Jsme svobodní jako synové a služebníci Boží.

• Ř 6:12-14 Nechť tedy hřích neovládá vaše smrtelné tělo, tak abyste poslouchali, čeho se mu zachce; ani nepropůjčujte hříchu své tělo za nástroj nepravosti, ale jako ti, kteří byli vyvedeni ze smrti do života, propůjčujte sami sebe a své tělo Bohu za nástroj spravedlnosti. Hřích nad vámi už nebude panovat; vždyť nejste pod zákonem, ale pod milostí.

Stůjte proto pevně a nenechte na sebe znovu vložit otrocké jho! Byli jste vysvobozeni od hříchu i od zákona, proto se nevracejte k hříchu ani k zákonu. Zákon vás dovede na stejné místo jako hřích – k otroctví, a nakonec ke smrti. Ale vy jste byli povoláni ke svobodě, bratři. Stali jste se otroky spravedlnosti, takže už nemusíte otročit hříchu. Proto stůjte pevně v této svobodě Božích dětí a vyžeňte každého, kdo by vás chtěl znovu uvést do otroctví. Je tady totiž důležité svědectví Božího slova:

II. Kristus vám neprospěje (v. 2-4)

• Galatským 5:2 Slyšte, co vám já Pavel říkám: Dáváte-li se obřezat, Kristus vám nic neprospěje.

Jsme u druhého bodu dnešního kázání a zároveň u jednoho z nejstrašnějších veršů v celém Písmu. Přemýšlejte o tom chvíli, co tady Pavel říká. Říká, že si můžete myslet, že máte všechno, že jste na té nejlepší cestě, a přitom vám Kristus nic neprospěje. Kristus vám nic neprospěje – podle mě nemůže být nic horšího.

Bůh tak miloval svět, že poslal svého Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Věčný Boží syn, který je v náruči Otcově, opustil slávu nebe a vzal na sebe lidské tělo. Jako beránek vyhlédnutý před stvořením světa přišel do svého vlastního, přišel do světa, který byl skrze něj a pro něj stvořen, ale tento svět ho nepřijal. Jeho vlastní ho nepřijali, protože v jejich životě vládl hřích, tedy vzpoura proti Bohu, proti stvořiteli a vládci světa. Ale Pán se pokořil, vzal na sebe způsob služebníka, ponížil se jako otrok, sloužil lidem v lidském těle a šel tak daleko, že na sebe vzal hříchy svého lidu a zaplatil za ně na kříži. Zaplatil cenu za hřích – jedinou cenou za hřích je smrt. To je něco, co si po právu a spravedlivě zaslouží každý z nás! Ale co udělal Pán Ježíš Kristus? Zaplatil tu cenu za nás! Proč? Abychom ospravedlněni jeho milostí měli podíl na věčném životě. Jestliže věříte v Krista, v jeho dokonané dílo kříže, Bůh se na vás dívá jako na spravedlivé a díky tomu můžete mít vztah s Bohem.  V tomto světě kromě samotného Boha neexistuje nic, co by svou dobrotou, nádherou, dokonalostí, svou mocí nebo velikostí mohlo překonat dílo Kristova kříže. A přesto Pavel říká, že jsou lidé, kterým Kristus nic neprospěje! A nejsou to lidé, kteří by o Kristu nikdy nic neslyšeli, ale jsou to lidé, kteří prohlašují, že Pána znají! Jak je to možné? Jak se může něco takového stát? Ve vztahu ke Galatským to Pavel říká velmi jasně, ale možná to není úplně jasné nám, ve dvacátém prvním století, kteří nevíme nic o obřízce a tom, co to znamenalo.

• Ga 5:3-4 Znovu dosvědčuji každému, kdo se dá obřezat, že je zavázán zachovávat celý zákon. Odloučili jste se od Krista vy všichni, kteří chcete dojít ospravedlnění na základě zákona, pozbyli jste milosti.

Byli jsme vysvobozeni od břemena zákona. Zákon byl břemenem, které nemohli unést neznovuzrození Židé, ani Duchem svatým naplnění apoštolové (Sk 15,10). My, pohané, jsme nikdy nebyli pod zákonem. Narodili jsme se bez zákona, bez Božích zaslíbení a bez Boha na světě. Po Kristově příchodu, po jeho ukřižování a vzkříšení, se takto rodí všichni lidé, Židé i pohané, protože Kristus je konec zákona, naplnil zákon a zcela jej zrušil tím, že ho přibil na kříž (Ko 2,14). Přesto se v průběhu celých dějin stále znovu objevovali lidé, kteří by chtěli vést křesťany do otroctví zákona. Tvrdí, že abyste se stali přijatelnými pro Boha, musíte zachovávat Mojžíšův zákon. Ale Pavel říká něco úplně jiného! V prvním století tu byli lidé, kteří říkali pohanům, že se musí obřezat, aby se stali přijatelnými pro Boha, dnes lidé přicházejí s mnoha jinými nápady, jak se vylepšit a stát se přijatelnými, nebo dokonce spasitelnými, jak mi kdysi řekl jeden muž, který mi tvrdil, že se musel nejprve učinit spasitelným, aby ho Bůh mohl zachránit. Musel udělat nějaké skutky, aby mohl přijít k Bohu.

Co na to říká Pavel? Říká, že každý takový pokus je snahou přijít před Boha se svou vlastní spravedlností. A to je již předem odsouzeno k nezdaru. Nemusí vůbec jít o obřízku, ale pokud chcete Bohu nabídnout nějaké občerstvení ze své vlastní spravedlnosti – a je jedno jestli bude založená na Mojžíšově zákoně nebo na lidských tradicích – nabízíte Bohu odporné bahno, zatímco on vás zalévá nekončenými proudy občerstvující vody. Jestli chcete předstoupit před Boha se svou vlastní spravedlností, potom musíte být naprosto dokonalí. A ne jednou, ne na krátkou chvilku, ne na okamžik, ale napořád!

Pavel tady doslova říká, že kdo se dá obřezat, stává se dlužníkem zákona a je povinnen žít podle zákona a do puntíku ho plnit. Obřízka zde hraje zástupnou roli, je určitým znamením, že takový člověk chce plnit zákon. Dává smysl v kontextu židovského učení, ale pro nás je trochu vzdálená. Ale není problém nahradit obřízku čímkoliv jiným, jakýmkoliv dalším vnějším rituálem, kterým chceme říci, že musíme také sami přiložit ruku k dílu. Jsou lidé, kteří vám řeknou, že se musíte nechat pokřtít vodou, abyste byli spaseni. Jiní řeknou, že musíte světit dny nebo rozdělovat jídlo na čisté a nečisté nebo nesmíte pít alkohol nebo musíte používat jenom určitý překlad Písma, jinak se nemůžete líbit Bohu. Lidé mohou jít tak daleko, že vám řeknou, že když se nebude oblékat určitým způsobem (především tedy do shromáždění), nebudete se líbit Bohu. To je jenom jiná forma stejného zákonictví, které přinesli falešní učitelé do církví v Galacii. A právě na to Pavel reaguje slovy: „Kristus vám nic neprospěje“, „odloučili jste se od Krista“ a „odpadli jste od milosti!“

Je možné odpadnout od milosti? Je Boží milost tak slabá a neschopná zachránit, že každý člověk může jen svým rozhodnutím zvrátit věčný Boží záměr? Je evangelium tak málo účinné, že člověk může odpadnout? Písmo opakovaně svědčí, že to možné není. Tam, kde Bůh začal dílo své milosti, tam ho dovede až do konce (Fp 1,6). A o to přesně jde – o to, jestli to byl Bůh, kdo začal dílo své milosti v životě člověka, nebo to byl člověk, který začal dílo náboženství ve svém životě nebo v životě druhých. Proto Ježíš říká slova, která to dobře vysvětlují (a navazují na podobenství o rozsévači, které k tomu má také co říci):

• Lukáš 8:18 Dávejte tedy pozor, jak slyšíte: Neboť kdo má, tomu bude dáno, a kdo nemá, tomu bude odňato i to, co myslí, že má.

Falešní učitelé si mysleli, že mají Krista a mají život v jeho jménu, a že Kristovu spravedlnost mohou doplnit tou lidskou, že na spasení a posvěcení se bude podílet Bůh s člověkem. Ale nabízeli Bohu jenom svou špínu a dávali mu to jako trofej! Ve skutečnosti neměli nic. Chtěli dát Bohu svou vlastní spravedlnost, která vychází z tělesnosti, z plnění zákona, ale ne z víry a z moci Ducha svatého. Na jiném místě Pavel říká, že království není v tom, co jíme a pijeme, není založené na vnějších věcech, na tělesnosti nebo vůli člověka, ale je založené na:

• Římanům 14:17-18 … spravedlnosti, pokoji a radosti z Ducha svatého. Kdo takto slouží Kristu, je milý Bohu a lidé si ho váží.

Tady je podstata věci – dílo Ducha svatého v životě člověka. A to nás vede k poslednímu bodu dnešního kázání:

III. Kristus skrze vás působí (v. 5-6)

• Ga 5:5-6 My však z moci Ducha a ve víře očekáváme spravedlnost, která je naší nadějí. V Kristu Ježíši nezáleží na tom, je-li někdo obřezán či ne; rozhodující je víra, která se uplatňuje láskou.

Spasení se všemi jeho aspekty – ospravedlnění, posvěcení i oslavení – je dílem Ducha svatého. To není z nás, je to Boží dar. I ta víra, kterou toto spasení přijímáme je darem Boží milosti. Tato víra není darovaná všem, ale jenom těm, které Bůh před stvořením světa vyvolil, aby byli svatí, aby se stali Božími dětmi (Ef 1,4-6). Kdyby všichni měli schopnost věřit a jedni by jí používali, zatímco jiní nikoliv, potom by bylo spasení ze skutků, nikoliv z milosti, protože jeden by se rozhodl správně a druhý špatně, jeden by se rozhodl věřit, zatímco druhý nikoliv. Spasení by bylo závislé na člověku, nikoliv na Bohu. Ale co říká Písmo? My však z moci Ducha …

Křesťan není ten, kdo odpadá od milosti, kdo se vzdálil od Krista, komu Kristus neprospěje – ale není to proto, že by křesťan byl tak věrný a vytrvalý, že by byl tak silný a pevně věřil, ale je to proto, že ho Bůh zapečetil svým Duchem a působí v něm svou mocí. Křesťan stojí mocí Ducha svatého! I když je slabý, i když selhává, i když padá a nemůže dál, Duch Boží ho pozvedá a posiluje jeho víru, takže křesťan vytrvá až do konce ve víře v Krista, tedy v milosti, ve svatosti a v lásce. Skrze víru očekává spravedlnost, která je naší nadějí.

Křesťan má naději. Křesťan má spravedlnost Boží – ještě ji sice neoblékl v plnosti, ale Bůh slíbil, že se to stane, proto s jistotou vyhlížeme, kdy se to stane. To je křesťanská naděje. To je naděje dokonalé a věčné spravedlnosti. Všechno zlo, každý zlý skutek, každé zlé slovo, každá zlá myšlenka, úmysl, záměr i nedopatření budou spravedlivě potrestány. Ale každý hřích jednoho každého křesťana už byl potrestán na tom, který hříchu nepoznal, který byl spravedlivý ze své podstaty i ve všem svém jednání – Ježíš Kristus svou smrtí na kříži Golgoty zaplatil za hříchy svého lidu. To je jediná spravedlnost, kterou Boží lid má! Jestliže chce někdo k této spravedlnosti přidat byť jediný maličký skuteček, jedno rozhodnutíčko, jenom dobrý oumyslíček, prohlašuje tímto skutkem, rozhodnutím nebo úmyslem Boží spravedlnost, která je v Kristově oběti, za nedostatečnou. A nejenom za nedostatečnou, ale za stejně hodnotnou, jako je lidská spravedlnosti. A to je naprosté poplivání, znevážení a zneuctění Kristovy oběti. Kristus je naší dokonalou spravedlností. Jeho obětí jsme ospravedlněni, protože on zaplatil plnou, konečnou, a tedy dokonalou cenu za náš hřích, zaplatil svou vlastní smrtí. To je cena, ke které nelze přidat vůbec nic. Tím byla naplněna Boží spravedlnost. Nyní jsme svobodní a s radostí ve víře vyhlížíme a očekáváme dokonání této spravedlnosti, tedy vykoupení těla. Nyní jsme děti Boží. Nyní jsme služebníci Boží spravedlnosti. V moci Ducha svatého sloužíme této Boží spravedlnosti. Jsme otroky této spravedlnosti, protože už nepatříme sami sobě, ale bylo za nás zaplaceno výkupné.

Milovaní, tady je paradox křesťanského života – není komplikovný nebo nepochopitelný, je jasný a logický. Skutečně svobodní jsme tehdy, když jsme otroci Boží spravedlnosti, tedy když už nemůžeme dělat nic jiného, než spravedlnost. Takovou svobodou v tuto chvíli disponuje ze své vlastní vůle jenom Bůh sám spolu se svatými anděly. A my vyhlížíme den, kdy takto svobodní budeme i my.

Ale už nyní zakoušíme svobodu Božích dětí. Už nyní jsme byli vysvobozeni z moci hříchu, proto už nesloužíme hříchu, ale spravedlnosti. Jak ale máme sloužit spravedlnosti? Náš text nám dává jednoduchou odpověď – rozhodující je víra, která se uplatňuje láskou. Víra, která není jenom jenom informací, která není jenom v hlavě, ale která se projevuje ve skutcích lásky. V 1Te 1,3 Pavel mluví o usilovné práci lásky. To není o rozplývání se v pocitech, ale o praktických skutcích, o projevech lásky k bližním, k bratrům a sestrám především.

• 1 Janův 3:16-18 Podle toho jsme poznali, co je láska, že on za nás položil život. A tak i my jsme povinni položit život za své bratry. Má-li někdo dostatek a vidí, že jeho bratr má nouzi, a bez soucitu se od něho odvrátí - jak v něm může zůstávat Boží láska? Dítky, nemilujme pouhým slovem, ale opravdovým činem.

Velmi podobně uzavírá svůj dopis Galatským Pavel. V našem dnešním textu popisuje, že to, na čem záleží, je víra skrze lásku konající. Děti víry mají nové srdce naplněné Duchem svatým, Duchem lásky a milují – Boha i své bližní. Tato láska se bude projevovat praktickým způsobem, konkrétními činy. Pavel napsal:

• Ga 6:2.10 Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův. … A tak dokud je čas, čiňme dobře všem, nejvíce však těm, kteří patří do rodiny víry.

Tohle je svoboda Božích dětí. Byli jste vysvobozeni k tomu, abyste milovali Boha a milovali jeho církev, svaté, křesťany, bratry a sestry. Podle toho všichni poznají, že jste Kristovi učedníci, když budete mít lásku jedni k druhým. To je nové přikázání, které dal Pán svým učedníkům, své církvi (J 13,34-35). To je přikázání nové smlouvy. V této svobodě stůjte pevně a nenechte si od nikoho tuto svobodu vzít tím, že byste svůj zrak obrátili k sobě samým, k vlastním skutkům, k plnění zákona, k zásluhám, k vlastní spravedlnosti. Místo toho v lásce služte jedni druhým. Tak bude oslaven Kristus ve vašem životě, tak budete svým životem dělat Pánu čest a ponesete ovoce dobrých skutků. Pevně se držte Krista, od něj se učte milovat Boha a milovat bližní a jednejte v moci Ducha svatého. To je naplnění dokonalé Boží spravedlnosti v životech Božích dětí.

• Matouš 5:16 Tak ať svítí světlo vaše před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích.