Dnes si podruhé chceme vyprávět o trojjedinosti Boha, ale skončíme nejprve u trojjedinosti člověka. Některým se bude zdát, že míchám příliš intelektualismu do věcí víry. Víte, věřící se často dohadují, zda-li je prvotní víra nebo rozum. Přemnoho stránek papíru bylo již potištěno na toto téma. Obyčejně, kdo se ohání vírou, je často považován za více duchovnějšího, ten, kdo zase více rozumuje, je často hozen do pytle tělesnosti. Ani víra, ani rozum však nejsou ani prvotní ani druhotné. Není osamocená víra, není ani osamocený rozum. Tyto dvě veličiny jsou od sebe vzájemně neodtržitelné, proto ani jedna nemůže předcházet nebo následovat druhou. Podobně jako nemůžeme odtrhnout čas od prostoru a hmoty, tak nemůžeme odtrhnout víru od rozumu. Víra a rozum jdou neoddělitelně ruku v ruce.

Kdo jen bezmyšlenkovitě věří, může věřit čemukoliv, především bludu. Holá neopodstatněná víra je mysticismus. Kdo bez víry rozumuje, skončí zase v humanistickém nebo dialektickém technokratismu. Ve skutečnosti ale každý věřící přemýšlí, a každý přemýšlející věří. I materialističtí dialektici nemohli osamostatnit svoje myšlení a pevně věřili náboženství vědeckého komunismu. Víra totiž opodstatňuje rozum a rozum opodstatňuje víru. Víra a rozum jsou vzájemně a neoddělitelně prorostlé a tvoří společně s vůlí trojjediný celek.

Hmmm, už se tak nějak, jaksi taksi, blížíme k pojmu jakési trojjedinosti. Než se ale dostaneme k Boží trojjedinosti, podívejme se nejprve na lidskou trojjedinost, která nám zabere celý dnešní pořad.

Člověk byl stvořen trojjedině. Má duši, tělo a ducha. Jeho duše (vědomí a intelekt) komunikuje dolů do hmotného světa tělem, pěti smysly. Nahoru do duchovního světa, k Bohu, duše komunikuje duchem, duchovními smysly. Všechny tři složky musí být v rovnováze jako trojnohý verpánek. Zkraťte nebo vylomte jednu nebo i dvě nohy a už sedíte na šikmé ploše. Bez těla bychom si nemohli nic sdělit. Zdravé tělo komunikuje lépe ústy nebo písemně, nemocné tělo poví méně, protože je omezeno jen na posuňky. Duši, naše já, náš intelekt, musíme mít také v pořádku, jinak bychom byli duševně choří, nikdo by nás nebral vážně, nic bychom si nepamatovali, nemohli bychom formulovat myšlenky, kdo ví, snad bychom byli i analfabeti a naše komunikace s ostatními by byla téměř nemožná. To první, co bychom byli neschopni sdělit ostatním, by bylo evangelium. A do třetice, náš duch, ač nestojí osamoceně, je nesmírně důležitý. Duchem komunikujeme s Bohem. Duše duchovně ožije jen tehdy, když se propojí duchem s Duchem Božím v momentě svého duchovního znovuzrození. I mladý Ježíš musel mít všechny tři, tělo, duši i ducha pohromadě, jinak by nemohl svoji službu ani započít:

Dítě rostlo v síle (tělesně) a moudrosti (duševně, intelektuálně) a milost Boží byla s ním (duchovně).(Lukáš 2:40)

Jak Boží slovo popisuje počátek spásné biblické víry?

Vždyť to, co lze o Bohu poznat, je jim přístupné, Bůh jim to přece odhalil. Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu. (Římanům 1:19-20)

Kromě rozumu dal Bůh každému pohanovi ještě druhé světlo - svědomí. Nejprve člověk střetne Boha na rozumové hladině, když přemýšlí o Jeho díle, o stvoření. Neuvědomí-li si božství Boha, není-li ze stvoření udiven jako malé dítě (zde nejde ještě o duchovno), je bez omluvy, a Bůh mu žádné duchovní světlo o Ježíši Kristu skrze Ducha svatého nedá. Naopak dopustí, aby se scestná mysl takového člověka, jeho intelekt, ocitl ve tmě. Takový člověk si myslí, že je intelektuálně na výši, zatímco jeho rozumové chápání vězí ve tmě. Než člověk Boha pozná, než s ním Bůh rozvine intimní duchovní vztah, musí člověk nejprve rozumově vědět, že Bůh je, a co pro člověka udělal. Než se dívka zamiluje (což je duchovní kvalita) do mládence, musí nejprve vědět, že existuje "objekt", který milovat, a proč jej milovat (rozumová kvalita). Jinak to nejde. Rozvod víry s rozumem vždy znamená, že člověk začne věřit v nějaký duchovní, popřípadě božský základ, který postihuje zvláštním druhem bezrozumového, bezprostředního poznání - citem, iracionálním vhledem, intuicí, extází ... a to jsem právě opsal definici "mystiky" ze slovníku. Víra, která není obhájena rozumem a historií, která se skutečně udála, se rovná plnokrevnému mysticismu. Biblického Boha nepoznáme ani intuicí, ani citem, ani iracionálním vhledem, ani extází, což jsou prostředky, které nám zbývají po rozvodu s rozumem, a uzavření manželství s mystickým nerozumem.

Nikoho však rozum nespasí! Vědění, že Bůh je, a co pro nás udělal, je rozumová věc. Poznání, zamilování se do Boha, protože víme, že je a že si nás namlouvá skrze svoje utrpení na kříži, je duchovní věc dosvědčená Duchem svatým, je to Bohem udělená milost:

... život věčný je v tom, když poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista. (Jan 17:3)

Bez vědění ale člověk nikdy nemůže poznat:

...'každý, kdo vzývá jméno Páně, bude spasen'. Ale jak mohou vzývat toho, v něhož neuvěřili? A jak mohou uvěřit v toho, o kom neslyšeli? A jak mohou uslyšet, není-li tu nikdo, kdo by ho zvěstoval? A jak mohou zvěstovat, nejsou-li posláni? Je přece psáno: 'Jak vítaný je příchod těch, kteří zvěstují dobré věci!' Ale ne všichni přijali evangelium. Už Izajáš říká: 'Hospodine, kdo uvěřil naší zvěsti?' Víra je tedy ze zvěstování a zvěstování z pověření Kristova. (Římanům 10:13-17)

Bůh nikomu do hlavy evangelium ani nezaseje, ani nenalije. Duch svatý s prázdnou hlavou nemůže pracovat! Od setí jsou tady ostatní křesťané. Uvěřit spásnému evangeliu skrze Božího a (1) lidského ducha může člověk teprve potom, až uslyší skrze (2) své tělo zvěst, která má racionální stavbu vět s podměty a přísudky na pravých místech, a která může být pochopena a zhodnocena jenom rozumem, (3) tedy duší. Bez zdravého (1) těla (sluchu, očí, hmatu) a rozumového pochopení (2) duší, člověk nemá v co (3) duchem uvěřit! Jistě, zdravé tělesné smysly a zdravé duševní pochopení nezaručují přijetí spásné víry duchem. Většina posluchačů evangelium stejně odmítne.

Biblicky jsme dokázali, že k přijetí spásného evangelia vírou potřebujeme jak tělo, tak duševní, rozumové zvážení, protože slyšení a porozumění jsou neoddělitelné předpoklady, na kterých staví a přesvědčuje Duch svatý:

Ale Saul působil čím dál tím mocněji a svými důkazy, že Ježíš je Mesiáš, přiváděl do úzkých damašské židy.(Skutky 9:22)

V duchovní hladině nemůže být nikdo přiveden do úzkých. Židé byli v úzkých, protože je usvědčilo Boží písmo, které mělo historickou doslovnou racionální platnost, a to si dobře uvědomovali. Z epopeje ještě nikdo nezrudl, protože epopej každý chápe jako filmové představení. Tito Židé byli nespaseni a komunikace s nimi, jako i se všemi pohany dodnes, mohla probíhat jenom na rozumové bázi, protože pohan je duchovně mrtev, není propojen nahoru k Bohu. Argumentuje jen na duševní, intelektuální, rozumové hladině. Jestliže nebudeme schopni čelit rozumové výzvě většiny nevěřících, budeme pro ně jen duchaři nebo mystici.

"Strach z nich ať vás neděsí ani nezviklá a Pán, Kristus, budiž svatý ve vašich srdcích. Buďte vždy připraveni dát odpověď každému, kdo by vás vyslýchal o naději, kterou máte, ... "(1. Petr 3:15)

Bible často učí, že máme užívat rozum. A díky Bohu za Bibli, která ve své duchovní kvalitě vůbec neprotiřečí duševním rozumovým nárokům, vždyť obojí s vůlí je jeden celek:

V synagóze pak Pavel neohroženě působil po tři měsíce; rozmlouval s lidmi a přesvědčoval je o království Božím. Protože však někteří tvrdošíjně trvali na svém a nedali se přesvědčit, ba dokonce cestu Páně přede všemi tupili, oddělil se Pavel od nich, odvedl s sebou i učedníky a začal denně mluvit v přednáškové síni filosofa jménem Tyrannos. To trvalo dva roky, takže všichni obyvatelé provincie Asie mohli slyšet slovo Páně, židé i pohané.(Skutky 19:8-10)

Dva roky přednášet z katedry a vyučit všechny obyvatele provincie Asie, to už je velký učitelský výkon. Z katedry se hlásá vždy to, co posluchači mohou pochopit rozumem. Pavel jim nemohl udělit ani spásu, ani víru, ani Ducha svatého, Pavel "jen" zaséval evangelium, které má historickou platnost, větnou stavbu a dává racionální smysl. A na tomto rozumem pochopeném základě jenom Bůh dovolí v některých srdcích, působením Ducha svatého, vyklíčit spásné víře. Kdyby evangelium, které Pavel hlásal, nedávalo smysl, jeho konverti by byli mystici.

Určili mu den a přišli k němu ve velkém počtu. Od rána do večera k nim hovořil (Pavel) a vydával svědectví o Božím království. Přesvědčoval je o Ježíšovi důkazy z Mojžíšova zákona i z proroků. Jedni se jimi dali přesvědčit, druzí nechtěli uvěřit. (Skutky 28:23-24)

Nedávno jsem byl na konferenci apologetiky. Také tam v souvislosti s Platónem padla tato otázka - zda víra předchází rozum, nebo zda rozum předchází víru. Jsem přesvědčen na základě výše řečeného, že je to nesprávně položená otázka. Vždyť víru, jakoukoliv víru, můžeme definovat jenom slovy, tedy rozumem, a rozum je naopak popoháněn, tedy stimulován vírou. Někdy se víře říká "předpoklady", jindy "předpojatost". Když nám někdo popíše, v co nebo koho věří, jinými slovy, na jakých předpokladech uvažuje, v čem vězí jeho předpojatost, na jaké víře staví své myšlenky, nebo přijatelněji řečeno - jaký je jeho světonázor, tak před tím, než jeho víru rozumově můžeme zvážit a porovnat, třeba i s biblickým evangeliem, tak musíme rozumět, ne věřit, o co v jeho víře jde, na čem či na kom staví své rozumové vývody a svůj další rozumový rozvoj. Víra a rozum jsou jeden celek, obě neoddělitelné složky se vzájemně podporují.

Vzpomínám si na svůj vnitřní boj, než jsem uvěřil. Nejprve jsem si byl jist, že Bůh je, že existuje. Nemohu jednoznačně určit, zda jsem to věděl intuitivně vírou, nebo jsem to rozumově vydedukoval. Vím, že obojí, víra i uvažování na mne působily současně. Vím také, že jsem k Němu, k neznámému Bohu hovořil, že ač jsem Jej neznal, už mi byl blízký. Který bůh mi ale měl být blízký, jsem nevěděl. Zvažoval jsem všechna mně dostupná náboženství, na všechny otázky jsem si musel rozumově, racionálně odpovědět. Přesto své rozhodnutí nepovažuji za výlučně rozumové, ani v tom nejmenším. Duch svatý působí přece na celého člověka! Na tělo, duši i ducha! Může-li Bůh uzdravit tělo, proč by nemohl blahodárně působit i na duševní rozum a duchovní víru člověka. A tak se děje! Jak jinak bychom si mohli vyložit následující verš?

Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu ani mu nebyli vděční, nýbrž jejich myšlení je zavedlo do marnosti a jejich scestná mysl se ocitla ve tmě. Tvrdí, že jsou moudří, ale upadli v bláznovství: zaměnili slávu nepomíjitelného Boha za zobrazení podoby pomíjitelného člověka (Římanům 1:21-22)

Lidé, když přemýšlí, poznají Boha. Nev2dí o něm však téměř nic. V tomto momentě nastoupí víra, která má duchovní kvalitu - a to je vděk, prostě dík. Potom Bůh odhalí další pravdu o sobě, kterou pochopíme rozumem a přijmeme vírou pod láskyplným vedením a působením Ducha svatého. Jestliže se vděk nedostaví, potom se jejich mysl, jejich rozum, ocitá ve tmě. A dovolte mi dedukci, dostaví-li se vděk, mysl, rozum se ocitá v dalším světelném poodhalení. Vidíte tu nerozlučnost víry a rozumu? Znovu mohu jen opakovat, že jsme spaseni pouze a jenom vírou, ale víra přichází skrze slyšení a nevyhnutelně skrze pochopení, co se stalo na kříži. A pochopení je skrze Ducha svatého! Tak je to totiž napsáno doslovně v Bibli. A víra zase pobízí rozum, ten zas víru, až se mi zdá, že jsou tyto složky nerozlišitelné, a nemůžeme jakoby ani určit, kde jedna začíná a druhá končí. Když jsem uvěřil, celý můj intelektuální život se změnil. Víra způsobila radikální obrat v mém myšlení.

Myslím, že jsme tento problém rozpitvali až až. Jsem přesvědčen, že mi rozumíte.

Proč se o tomto všem bavíme? Protože to, co vám budu v příštích pořadech přednášet, staví hodně na rozumu. Přesto však většinu vývodů podepřu biblickými verši. Mnozí teologové nebudou souhlasit, nechávám však na vás, posluchači, abyste posoudili a rozhodli rozumem, který stojí na víře.

Přirozený člověk nemůže přijmout věci Božího Ducha; jsou mu bláznovstvím a nemůže je chápat, protože se dají posoudit jen Duchem. Člověk obdařený Duchem je schopen posoudit všecko, ale sám nemůže být nikým správně posouzen. (1. list Korintským 2:14-15)

Věci Božího Ducha můžeme pochopit jen tehdy, když jsme obdařeni Duchem Božím. A naopak je nepochopíme, když Ducha Božího neznáme. Posuzov8ní Duchem Božím nebo skrze Ducha Božího si mohu vysvětlit jen tak, že mé posuzování je Bohem ovlivněno. Myslím totiž v Božích kolejích. Tak, a povězte mi teď, kde začíná a končí rozum a kde víra? Není to propletenec? Těchto zdánlivých paradoxů je v Bibli mnoho, a o některých si ještě povíme. Až mi to připomíná paradox a současnou platnost kvantové a vlnové mechaniky světla.