Vítám vás k pátému pokračování našeho seriálu o trojjedinosti Boha. Tolik jsme si toho už pověděli, a ještě nejsme u konce. Posledně jsme si nakousli, že bílé světlo je složeno ze sedmibarevného spektra, které má tři základní barvy, zelenou, červenou a modrou, z nichž je jakýkoliv odstín kterékoliv barvy namíchatelný. Dnešní obrazovky počítačů mohou namíchat až 260 milionů barev. To je dosaženo pouhými matematickými kombinacemi těchto třech základních barev světelného spektra. Třeba 20% zelené, 70% červené a 10% modré.

Hned mi přichází na mysl, a určitě i vám, která barva odpovídá Otci, která Synu a která Duchu svatému? Přátelé, nechci být dogmatik, ale už od dítěte se mi zdálo, že zelená a modrá mají k sobě nejblíže. Obě barvy jsou studené, barvoslepí obyčejně tyto dvě barvy od sebe ani nerozeznají. Zato červená je barva teplá, řekl bych až vařící, do očí nejřezavější, proto je nejviditelnější. Červená svou viditelností označuje nebezpečí, stopku, podmiňuje rychlou reakci. A tak je nám už jasné, že viditelná, hmatatelná červená odpovídá Synu, druhé Boží osobě.

Zelená a modrá jsou si blízké tím, že jsou obě mnohem méně viditelné než červená, obě jsou si podobné jako si je podobný např. neviditelný prostor a čas, neviditelná budoucnost a minulost, a neviditelná přímka a objem. Tedy, zelená a modrá odpovídají Otci a Duchu svatému. Zelenou se maskují vojáci a modrou letadla, aby byli co nejneviditelnější ve stvoření. Zdá se vám, že spekuluji? Pojďme tedy do Bible.

A hle, trůn na nebi a na tom trůnu někdo, kdo byl na pohled jako jaspis a karneol; a kolem trůnu duha smaragdová. (Zj. 4,3)

Tohle je Bůh Ježíš Kristus sedící na trůnu. Ten, kdo seděl na trůnu, byl jako jaspis, jenž je neprůhledný, tedy viditelný a má červenou barvu, a karneol, jenž je sytě červený. Karneol je odvozen od latinského caro, což je maso. Maso je od krve sytě červené. Na trůnu sedí hmotný Bůh Syn. Toho přece uvidíme v těle. Jenom Syn, druhá osoba trojjediného božství, je viditelný. V něm, v Synu, v druhé osobě, je přece vtěleno celé plné Božství. Červená, nejviditelnější barva biblicky odpovídá Synu.

Pojďme ale dále. Kolem trůnu byla duha smaragdová. Opravdu, duha je nehmatatelná a průhledná. A smaragd? Ten má přece zelenou barvu. Neviditelné pozadí, zdroj trůnu, na němž sedí Syn, je přece Otec, který odpovídá zelené barvě, která je, jak psychologové zjistili nejvíce uklidňující.

Vraťme se ještě k Synu. Syn se stal hříchem za všechny. Na Syna, Ježíše Krista, Otec vložil všechny naše hříchy. Hřích je symbolizován červenou barvou.

Pojďme, projednejme to spolu, praví Hospodin. I kdyby vaše hříchy byly jako šarlat, zbělají jako sníh, i kdyby byly rudé jako purpur, budou bílé jako vlna. (Iz 1,18)

Zbělení hříchů? Červené, zelené a modré světlo se smíchají v bílé, světlo jež je složeno ze všech třech základních barev. K Otci přicházíme skrze Syna, v kterém jsme skrze Ducha svatého. Jenom takto budeme před plným Bohem bílí jako sníh, tak bílí jako je On sám.

Dále, Ježíš má rudé roucho skropené krví, což dosvědčuje tento verš:

Kdo přichází z Edomu, kdo v rouchu rudém jde s Bosry? Kdo je ten v úboru velebném hrdě kráčející ve své veliké síle? Já, který právem vyhlašuji, že na vítězství stačím. (Iz 63,1)

Duch svatý tedy musí odpovídat zbývající modré barvě. Snad nejvýstižnější verš, který potvrzuje jakoby "modrost" Ducha svatého, je, když Bůh hovoří k Židům, k Sionu a zvěstuje jim jejich budoucnost:

Ty utištěná, vichrem zmítaná, útěchy zbavená, hle, já ti do omítky vsadím drahokamy, za základ ti dám safíry (ty jsou modré), cimbuří ti udělám rubínová (tedy červené), brány berylové (zelenkavé) a celé tvé obezdění z drahokamů. Všichni tví synové budou Hospodinovými učedníky. (Iz 54,11-13)

Tohle je velmi výstižný verš. Židé, aby se v budoucnosti mohli stát Božími učedníky, musí mít základ a to je modrý safírový Duch svatý. Pouze Duch svatý přesvědčí a zvěstuje pravdu. Základy obyčejně nejsou vidět. Avšak rubínová červená cimbuří, ta jsou nejviditelnější na celé stavbě. Červené věže viditelně symbolizují Ježíše Krista. Když Židé uvidí červené cimbuří, stojící na modrých neviděných základech, tak budou přitahováni, aby vstoupili i do Otce, aby byli v celé stavbě trojjediného božství. A do této Boží stavby projdou zelenými berylovými branami a tak budou i v Otci.

Přátelé, naše dobrodružné stopování trojjediného božství z přírody zdaleka ještě nekončí.

Rozviňme ještě fyzikální vlastnosti světla. Ty nám přece musí odhalit mnoho o Bohu, který se sám ke světlu přirovnává.

Světlo i hmota mají dva projevy, které jsou protichůdné a přesto v úplné harmonii. V určitých podmínkách se světlo jeví jako vlnění, v jiných se chová jako tok hmotných částic. Tato podvojná povaha světla, a subatomické stavby hmoty je nejvýznamnějším paradoxem moderní vědy. Několik málo fyziků tvrdí, že tento paradox bude vyřešen, a zjistí se, zda-li se světlo šíří vlněním, nebo tokem hmotných částic. Většina vědců je však přesvědčena, že tato podvojnost, kterou nazývají komplementaritou (doplňkovostí), je paradoxní skutečnost, stojící mimo naše chápání.

Povaha světla a hmoty se stala základem vědeckého principu neurčitelnosti, který učí, že je nemožné úplně určit chování subatomických částic, které jsou výchozí podstatou hmoty a světla. Vzdálenosti v subatomárním vesmíru jsou příliš malé a rychlosti příliš velké, takže fyzikální měření a představivost člověka zabraňují vytvoření vyhraněného názoru na podstatu světla a hmoty. Proto existují dvě vědecky uznávané, i když protichůdné matematicko-fyzikální disciplíny, které řeší podstatné otázky hmoty a světla ze dvou pohledů. Jsou to vlnová mechanika a kvantová mechanika.

Princip komplementarity, doplňkovosti, byl popsán fyziky Nielsem Bohrem a Maxem Bornem. Tento princip doplňkovosti prorůstá a protkává celou Bibli. Vždyť ve stvoření se odráží Boží povaha. Biblické zdánlivé paradoxy, kterými nás křesťany bombardují intelektuální nevěřící, jsou v úplném souladu s vědeckým principem komplementarity, doplňkovosti, který uznávají téměř všichni fyzikové. Například Bůh je neviditelný v Otci a Duchu a tyto osoby by odpovídaly vlnové mechanice světla. Syn je naopak viditelný a hmotný, proto odpovídá kvantové mechanice světla. Kdo napsal Bibli? Duch svatý nebo lidé? Autor Duch svatý by byl souběžný s vlnovou mechanikou a lidští autoři s kvantovou mechanikou. Kdo byl Ježíš Kristus? Bůh nebo člověk? Jeho božství odpovídá neviditelné vlnové mechanice světla, a jeho tělesné lidství kvantové mechanice. Jak je možné, že nás Bůh vyvolil a zároveň požaduje, abychom se rozhodli jej následovat? Na toto téma bylo napsáno určitě více teologických knih než na jakékoliv jiné. Kalvinisté tvrdí, že pouze Bůh nás vyvolil a my nemáme do jeho volby co říci. Kalvinismus je jako vlnová mechanika světla, která popírá kvantovou mechaniku světla. Druhým extrémem jsou Arministé, kteří učí, že pouze rozhodnutí člověka je pro spásu směrodatné a Bůh přijímá hříšníky pouze na základě lidského rozhodnutí. Arminismus je jako kvantová mechanika světla, popírající vlnovou mechaniku. Jak je možné, že Bůh má vše v absolutní kontrole, a přesto existuje svobodná vůle člověka? Jak to, že každý člověk si svobodně v čase zvolí to, co Bůh ve věčnosti před založením světa ustanovil? Paradox na paradox! Přesto stejný paradox existuje v chápání světla a hmoty. Svrchované předustanovení odpovídá jakoby vlnové mechanice světla, svobodná vůle člověka odpovídá jakoby kvantové mechanice světla.

Když se mne někdo zeptá, zda-li jsem kalvinista nebo arminián, tak vždy odpovím - jsem obojí současně. Když popřu jeden princip, tak vlastně popírám oba, a tím i celou Boží povahu. Připomeňme si, že v subatomickém světelném a hmotném světě jsou vzdálenosti minimální a rychlosti maximální. Světlo ztělesňuje Boží povahu. Pro Boha je vše nejblíž a ke všemu se dostane nejvyšší rychlostí. Zde naše představivost končí. A přesto si někdy myslím, že ani ne. Když se mne můj syn ptal, zda-li tíhnu více ke Kalvinovi nebo Arminiu, odpověděl jsem - k oběma stejně. Byl překvapen. Tíhne totiž více ke Kalvínovi, tedy více k Božímu než k lidskému rozhodnutí. Tak jsem mu to pěkně otcovsky vysvětlil na základě houpačky, tedy prkna na koze. Na jednom konci prkna sedí Kalvinista, na druhém Arminista. Když si sednu jen na jeden konec prkna, tak není v rovnováze. Ale Bible učí rovnováhu. Podle Bible nás Bůh svrchovaně vyvolil, a podle Bible se také musíme sami rozhodnout. Proto tento paradox tolik křesťanů řeší tak, že si sedne doprostřed prkna, tedy na kozu, a tvrdí, že pravda je uprostřed, čímž zastávají ten nejprůhlednější nesmysl, že o našem spasení totiž svrchovaně nerozhoduje ani Bůh ani my. Je tedy logičtější být extrémním kalvinistou nebo arminiánem než neutrálem. Ale Bůh přece ve stvoření odhalil svoji povahu těm, kdo přemýšlejí, takže nemají výmluvu. Bůh se přirovnal tolikrát ke světlu, tedy i k jeho podvojné povaze. Délka obou ramen Boží houpačky, t.j. vzdálenost od kalvinismu k arminismu je nejminimálnější a rychlost přesedání z jednoho konce na druhý z kalvinismu na arminismus je nejmaximálnější. S minimální vzdáleností a maximální rychlostí můžeme sedět na obou koncích prkna současně. Jenom tak můžeme být stoprocentně biblisty, tedy stoprocentními kalvinisty a stoprocentními arministy současně. Bible nás učí, seď na obou koncích současně, což se nám zdá být paradoxní. Ale vědci mají pro tento paradox povahy světla a hmoty, jehož jedna stránka je vlnová mechanika a druhá stránka je kvantová mechanika vědecký výraz - princip komplementarity - doplňkovosti. Bible potvrzuje biblický princip komplementarity. Vždyť tento princip stvořil Bůh, aby sebe sama obkreslil ve stvoření.

Boží osoby božství jsou vzájemně neoddělitelné. Přesto Ježíš, když na kříži nesl hříchy nás všech věřících, zvolal: "Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?" Kdyby byl Syn z trojjediného božství úplně vyloučen, trojjediné osobní božství by se zhroutilo tak jako by se zhroutil vesmír bez hmoty. O to šlo přece Satanovi, roztrhnout neroztrhnutelné. Otcovo a Duchovo zdánlivě paradoxní opuštění Syna, ač jsou neoddělitelní, si mohu vysvětlit pouze na základě komplementarity. Syn, když nesl naše hříchy, tak byl současně od Otce a Ducha stoprocentně oddělen, ale stále k nim stoprocentně patřil. Spojení zde odpovídá vlnové mechanice a oddělení kvantové mechanice. Pamatujme, ve hmotě a světle, v jejich podstatách jsou rychlosti maximální a vzdálenosti minimální. Proto můžeme vysvětlit, že Bibli napsali stoprocentně lidé a stoprocentně Duch svatý. Proto o naší spáse rozhoduje stoprocentně Bůh, který nás vyvolil, a stoprocentně se rozhodujeme sami, jinak bychom nemohli být ani potrestáni, ani odměněni. Proto je Ježíš Kristus stoprocentně Bohem a stoprocentně člověkem. Proto je Bůh všudypřítomný, protože se pohybuje maximální rychlostí v minimálních vzdálenostech. Bůh je i vševědoucí, protože ke každému a ke všemu má nejblíže, a ke každému a ke všemu se dostane maximální rychlostí. Což v limitě znamená, že je mimo prostor, hmotu a čas. A Bůh říká: "nenaplňuji snad nebesa?"

Nebo zdánlivá paradoxnost mezi Boží neměnností a jeho odpovědí na naši modlitbu - jakoby se rozhodoval zda-li nám odpoví nebo ne? Není to snad také komplementarita? Pro neměnnou, nutnou, nestvořenou, věčnou bytost přece nemůže být nic nového, ani nové rozhodnutí! A přece se rozhoduje!

Od počátku oznamuji, co se v budoucnu stane, od pradávna, co se ještě nestalo. Pravím: Moje rozhodnutí platí a co se mi líbí, uskutečním. (Izajáš 46:10)

V tomto verši Bůh říká, že od počátku, tedy nikdy nebylo, aby cokoliv nevěděl, oznamuje, co je vždy od pradávna platné, co se ještě v čase nestalo, ale pro Něj ve věčnosti je to skutečností. Přesto ale říká - moje rozhodnutí platí, jako by se rozhodoval. Paradox leží v tom, že On je ve věčnosti, my v čase. V našem pohledu z času jsou mnohé biblické doktríny paradoxní, v Božím pohledu z bezčasové věčnosti tytéž doktríny paradoxy nejsou. Například:

V minulosti mnozí popírali Kristovo lidství. Dnes je spíše popíráno jeho božství. Oba bludy se nemohou vyrovnat se zdánlivým paradoxem, že dvě tak vzdálené podstaty, lidství a božství, mohou spolunažívat současně v jedné osobě. Stejný paradox vidíme v celém stvoření a vůbec nám paradoxně nepřipadá. Paradox podstaty Ježíše Krista, druhé osoby božství, zdánlivě je v tom, že všudypřítomná vševědoucí Boží osobnost vězí v omezeném ohraničeném, lidsky smrtelném, dočasném těle. Jenže celé stvoření nám zobrazuje stejný zdánlivý paradox. Vezměme si třeba prostor. Ten je v našem chápání nekonečný i konečný. Nebo čas. Ten je také věčný a dočasný. Podobně tedy Kristus je Božsky neomezený a lidsky omezený. Prostor je v naší představivosti jakoby nekonečný, protože si neumíme představit neprostor. Přesto jej chápeme a měříme jen v konečných vzdálenostech. Úplně stejné je to s časem. Čas je v našem časo-prostorově-hmotném chápání nekonečný, protože si neumíme představit bezčasovost. Přesto jej chápeme a měříme jen v konečných trváních. Podobně, Bůh je nekonečný a věčný, a přesto může být námi pochopen a měřen jenom v konečných a dočasných kvantitách. Tvrdit, že v lidsky omezeném Ježíši nesídlí Božsky neomezený Kristus, je stejné jako tvrdit, že tento okamžik není čas, jenž je nekonečný, nebo, že krychlový milimetr není prostor, jenž je také nekonečný. Totéž platí o hmotě.