Dobrý den, Pavle a Kláro,

jmenuji se Jakub a je mi dneska přesně 11 týdnů a 1 den. Ještě neumím moc mluvit, ale to, co si myslím, Vám alespoň napíši.

Po světě už jsem se trochu porozhlédl a viděl spoustu lidí. Někdo z nich mi kromě pozornosti nadělil i rýmu, atak teď s ní vedu jeden ze svých prvních životních zápasů.

Má to ale i své výhody: pan doktor mamince řekl, že mě má hodně chovat, abych se brzy vyléčil, a ta si to vzala ksrdci. Je to moc prima, nechat se nosit. A což teprv, když to slyšely babičky. Teď jsem právě u babičky Lídy - jak maminka říká: na venkově - a užívám si mimo čerstvého vzduchu také prvních jarních paprsků (to znamená, že už nemusím mít v kočárku ten chlupatý teplý pytel).

Taky je tady strejda, který když se zrovna nemusí učit, tak mě vezme kpočítači a ukazuje mi, co všechno se na něm dá dělat.

Maminka je tu vedle nás a čte "Váš" Zápas o duši. Říká, že je to veliké povzbuzení, když si může přečíst o tom, že je normální být se mnou doma a starat se o mne (a samozřejmě také otatínka). Mimochodem tatínek Robert jde zítra na operaci kolena, a tak nás potom bude mít opravdu doma oba dva.

Prý Vám mám taky poděkovat i za ten další článek - O vztazích ... - prý je to stále horce aktuální téma, které je snad nevyčerpatelné. Vlastně je to každodenní boj - znovu a znovu se rozhodovat, že chci vztahy budovat, že se chci učit dávat, že chci být stále kdispozici a sloužit svému okolí, mít citlivost k potřebám druhých. A po přečtení tohoto Vašeho článku (tedy M. Frydrychové) se člověk hned cítí povzbuzen, když vidí, že to má smysl a taky jak na to. Díky za dodání odvahy knovým krokům.

Už se moc těším na další povídání odětech. Třeba tam bude taky něco omně.

Přejeme Vám: já Jakub, maminka Jana, tatínek Robert, strejda Vláďa a babička Lída, hodně radosti a pokoje.

- První list Jakubův -