V písemné pozůstalosti F. Urbánka je též koncept dopisu českému superintendentovi Just. En. Szalatnayovi, který mladého bohoslovce ordinoval. V konceptu (z 10.12. 1897) m.j. čteme: „Veledůstojný pane superintendente, … ráčil jste být vždycky ke mně laskav, což mi bylo zvláště podporou a potěšením v těch těžkých začátcích pražských, a já podnes na ty dny rád vzpomínám. Dostal jsem se do kolise s církevním učením. Již r. 1893 jsem nevěděl určitě, proč vlastně křtíme nemluvňátka - doufal jsem, že na Lhotě bude mi křest usnadněn, když je tu spíše než kde jinde křest víry, tj. víry rodičů. Ale již delší dobu mě každá křestní neděle stála velké úsilí. V srpnu 1897 na Vsetíně jsem otázku předložil konferenci, ale přešlo se přes ní. Nyní pak se už nemohu udržet - nemohu spát ani jíst, protože mám výčitky svědomí, že mám něco konat, proti čemu se vzpírám již tak dlouho. Moje důvody jsou:

1. Křest dítek nelze z Písma dokázat.
2. Křest není náhradou za obřízku.
3. Křest lze konat, kde je vyznání víry.
4. Křtem dítek rozšiřujeme názor, jako by v tom výkonu spočívala nějaká magická síla - úplně od smýšlení neodvislé odpuštění hříchů.
5. Podporujeme názor tento: všichni pokřtění mají se eo ipso za křesťany. 
6. Tím se vzbuzuje mylné domnění, že „víru" lze dědit. A víra je přece něco, co stojí člověka krev srdce, je to zakoušení vlnobití Božího, je to srdečné uchvácení té jediné oběti Kristovy.
7. Tím sami překážíme konání kázně.

Lze tedy říci: Křest dítek je pouze církevním učením, jež církev zavedla k potěšení rodičů a pevnějšímu svazku dítěte k církvi. Když se však pozná škodlivost toho, má právo i povinnost před křtem dítek varovat.

Širší výklad a biblické zdůvodnění posílám zároveň důst. p. seniorovi do Stříteže, poněvadž jsem vázán slavným slibem a círk. zř. § 28.1. Táži se v témž dopise: „Proto dovoluji si předložit otázku, zdali je možno, abych vyvodil z toho, k čemu jsem přišel, své důsledky, a přece zůstal reformovaným farářem? K tomu, … dovoluji Vám předložit uctivou otázku další: zdali jest možno, když nemohu podle všeho býti reformovaným farářem, abych měl jinou službu v ref. církvi? Ovšem, že mi nelze mluvit o cestujícím kazatelství, ale já mám myslím na vyučování na školách pražských. Tolik vidím, že když ani toto by nebylo lze mi svěřit, že ani v budoucnu nemohu mít naději, že by mě ref. církev mohla potřebovat. Já bych rád, z té duše sloužil církvi ref. s nasazením svého života, ale konat něco, co mě zlomí, to mi nelze. Vím, že mě čekají veliké těžkosti, ale byl bych lhářem před svou církví, a lhář nebude nikde ku požehnání."

Kazatel Fr. Urbánek, K 50. výročí úmrtí, Oliva 1999, (115) str. 51-52