Dopis čtenáře a reakce redakce

Následující text je jednou z reakcí na článek Petra Kulíka, který jsme uveřejnili v jarním čísle Zápasu o duši (č. 132, s. 29). Dostali jsme i jiný dopis, který byl natolik hulvátský a urážlivý, že jsme ho nemohli publikovat. O to více jsme vděční za následující reakci, která je vedená v duchu mírnosti a pokoje. Autor v ní předkládá své argumenty (které čerpá především z knihy uvedené v závěru článku), proč by křesťané měli zachovávat nedělní sabat.

Prosíme čtenáře, aby se vrátili ke zmíněnému článku Petra Kulíka a s Písmem v ruce prostudovali oba články i komentář, který následuje a který je odpovědí redakce k tomuto článku Marka Bladese. Prozkoumejte biblické argumenty, pročtěte si kontext všech citovaných veršů a ujistěte se, že každý verš ve svém kontextu odpovídá tomu, jak ho ten který autor článků použil.

Za redakci Jaroslav Kernal

* * * * * * * * * * *

Ve chvíli, kdy jsem dočetl poslední odsta­vec článku Petra Kulíka Odpočívej v Kristu – každý den! (Zápas o duši č. 132), ve kterém tvrdí, že „Dodržovat v neděli den odpočinku od naší práce – to po nás Bůh nechce ... Protože jedině každoden­ním odpočinutím v Kristu správně napl­ňu­jeme 4. přikázání”, vzpomněl jsem si na Johna Bu­nyana, slavného autora křesťanské klasi­ky Poutníkova cesta, a na jeho svědectví o tom, jak uvěřil v Krista. Bunyan vyznává, že jedním z kroků, který vedl k jeho obrácení, bylo usvědčení z porušování 4. při­ká­zání poté, co slyšel kázání na toto téma. Pocit usvědčení z hříchu trápil jeho svědomí po zbytek nedělního dne, jak zaznamenal ve své knize Milost přehojná pro největšího z hříšníků.

Pocit viny jej však nepřivedl ihned k po­kání. Až později jednoho nedělního odpo­ledne, které věnoval zábavě, byla jeho duše zasažena hlasem z nebe: „Chceš opus­tit své hříchy a jít do nebe, nebo si je ponechat a jít do pekla?” Jeho pozdvižená paže, připrave­ná odrazit uprostřed hry míč, náhle ustrnula. Když hleděl k nebi, jak později napsal, zdálo se mu, jako by oči­ma svého chápání spatřil Pána Ježíše, jak se na něj dolů nesouhlasně a s hlubo­kou nelibostí dívá.

Nemohu si pomoci, ale napadá mne, že kdyby se Bunyan narodil koncem 20. sto­letí, zřejmě by kázání o porušování sabatu ani nikdy neslyšel. A i kdyby se něco tak nepravděpodobného stalo, jeho křesťan­ští bratři a sestry by jej rychle přesvědčili, že jeho usvědčení z hříchu je jen ne­do­sta­teč­ným porozuměním tomu, že Pán čtvrté přikázání už naplnil a zrušil. A možná by jej také ještě varovali, že se z něj stává zákoník. Tito jeho „spoluvěřící” by jej vytr­va­le kárali a nutili, aby si nedělal starosti s dodržováním či porušováním nedělního sa­ba­tu, ale aby „odpočíval v Kristu” každý den. Někteří z nich by ho dokonce pozvali, aby si s nimi zasportoval po ranním shro­máž­dění.

Jestliže však byla Bunyanova zkušenost ryzím dílem Božího Ducha (a já tvrdím, že byla), pak vyvstává následující otázka: „Proč svatý Boží Duch usvědčil Bunyana z hří­chu, který podle některých vlastně vůbec hříchem není?” A pokud mají pravdu, proč tedy Duch neví, že Kristova smrt zrušila 4. Přikázání? Buď bylo Bunyanovo usvědčení jen výplodem jeho vlastní představivosti, nebo – a takový návrh je naprosto nepřijatelný – Bůh usvědčuje člo­věka z porušování zákona, který již vlast­ně asi 2000 let neexistuje a který se stejně předtím vztahoval jen na židovský národ.

John Bunyan se nejen obrátil, ale po svém obrácení se také stal puritánem. Ano, jedním z té skupiny anglických a amer­ic­kých puritánů, kterým populární kultura tolik spílá do „sucharů” a přehna­ně přís­ných vykladačů Písma svaté­ho. I v moder­ní křesťanské mysli vyvolávají představu pří­liš velké strohosti, takže i jejich podpora biblické pravdy v diskuzi prý jen posiluje opozici.

Ať už je ale pravda o jejich přehnané přís­nosti jakákoli, faktem zůstává, že me­zi nimi byli jedni z nejkvalitnějších mys­litelů a nejschopnějších biblických učenců v historii tohoto světa. Angličtí puritáni tvořili re­formovanou skupinu uvnitř anglikánské církve, jejichž hlavním cílem byla důklad­nější a úplnější reformace anglikánské cír­k­ve očištěním od vlivu papežství. Jako takoví uplatňovali puritá­ni důsledně základ­ní článek reformace o církevní autoritě: v církvi není dovoleno nic, co není schváleno Písmem, a to jak pří­mým vyjádřením, tak nezbytným odvozením.

Proti tomuto principu se stavěli apo­lo­getové církevního establishmentu, zná­mí jako preláti. Ti tvrdili, že v anglikánské církvi je povoleno všechno, co není v Písmu zakázáno, přičemž bylo zvykem, že to, co je povoleno, určovala církev.

Koncem vlády královny Alžběty (1602) se puritáni zabývali nejen otázkami církevní správy (správci jsou starší, a ne preláti), ale také jinými záležitostmi, jako je například sabat.

Pro puritána představoval sabat trvalé mravní ustanovení, protože jej Bůh ustanovil při stvoření a potvrdil svou vůli v této záležitosti na Sinaji.

Pro preláty představoval sabat cere­moniální dočasný zvyk židovské církve, přičemž první den v týdnu byl prostě jen výhodný církevní zvyk křesťanského uctívání ustanovený lidskou tradicí.

Pro puritána byl den Páně pro křesťan­skou církev závazný, protože byl usta­no­ven Boží autoritou.

Pro preláty byl den Páně církevním zvy­kem závazným jen do té míry, pokud jej nařídila anglikánská církev a vládnoucí monarcha.

Pro puritána byl sabat dnem odděleným od práce a zábavy zbývajících šesti dní v týdnu a byl zcela zasvěcen Bohu.

Pro preláty byla neděle dnem uctívání a zábavy včetně „zákonných odpočinko­vých aktivit”.

Proti puritánskému sabatarianismu se také postavili baptisté sedmého dne, kteří omezili čtvrté přikázání na konkrétní den, tj. sobotu.

S těmito sabatariány sedmého dne puritáni nesouhlasili, když tvrdili, že čtvrté při­kázání předepisuje pouze časový interval (jednou za sedm dní), a ne konkrétní den (ani sobotu, ani neděli). Podle tohoto pojetí, tj. poměru 6:1 podle modelu Bo­žího stvoření, je morálně závazné svěcení jed­noho dne ze sedmi. To, co je zjevné z pří­kladu stvoření, je obnoveno a potvr­zeno Božím přikázáním na Sinaji. A zahr­nutí poměru jednou za sedm dní do Desatera činí tento poměr věčným a stále se opa­ku­jícím závazkem. V Exodu čteme: Šest dní pracovati budeš, a dělati všeliké dí­lo své, ale dne sedmého odpočinutí jest Hospodina Boha tvého. Nebudeš dělati žád­ného díla, ty i syn tvůj i dcera tvá, slu­žebník tvůj i děvečka tvá, hovado tvé i příchozí, kterýž jest v branách tvých. Nebo v šesti dnech učinil Hospodin nebe a zemi, moře a všec­ko, což v nich jest, a odpočinul dne sedmého; protož požehnal Hospodin dne sobotního, a posvětil ho (Ex 20,9–11).

Když puritánští teologové došli k závěru, že jeden ze sedmi dní má být oddělen k odpočinku a uctívání, museli zvážit, zda to byl první den v týdnu, který byl ustanoven Bohem jako křesťanský sabat. Důkazy v 1. Korintským (1K 16,1–2) a Skut­cích (Sk 20,7) byly zároveň silnou i slabou stránkou učení puritánů. Skutečnost, že první křesťané se scházeli prvního dne v týdnu, byla nezvratná, ale přímo vyjád­řený příkaz zachovávat první den v týd­nu jako křesťanský sabat nebylo snadné v Novém zákoně nalézt.

Proti této názorové pozici, kterou se pu­ritáni snažili vytvořit, se v 17. století vyjádřili preláti, kteří (stejně jako mnozí dnešní křesťané včetně těch evangeli­kál­ních) tvrdili, že chybějící jasně vyjádřené potvrzení čtvrtého přikázání v Novém zákoně znamená zrušení sabatu. Příznivci sedmého dne naopak tvrdili, že mlčení Nového zákona je jasným potvrzením nedotknutelnosti sobotního sabatu Desatera, stejně jako to dnes tvrdí sekta Adventistů sedmého dne. (Antinomiáni pak tvrdí, že křesťanská svoboda nás osvobodila od dodržování dnů ve všech ohledech.)

Chybějící jasné vyjádření ohledně po­kra­čování a potvrzení čtvrtého přikázání vyžaduje uplatnění oprávněně slavného principu puritánské hermeneutiky. Westminsterské shromáždění vyjádřilo tento princip takto: „Veškerý úradek Boží ... je buď otevřeně vyjádřen v Písmu, nebo je možné jej dobrým (tj. legitimním) a nut­ným logickým odvozením z Písma vyčíst...” Jinými slovy, důsledky vyvozené z Písma ukazují Boží vůli stejně tak jako jasně vyjádřené příkazy.

Tuto metodu výkladu biblického textu používal sám Ježíš. Když za ním přišli saduceové  s otázkou, která dle jejich uvá­že­ní jasně dokazovala, že učení o vzkříšení je falešné. Připomněl jim, jak Bůh sám sebe označil, když se zjevil v hořícím keři, tj. Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Já­ko­bův (Mk 12,26). Pak „dobrým a nutně lo­gickým odvozením” vyvodil učení, které saduceové odmítali. Navíc je pokáral za to, že sami neviděli důsledek onoho Božího sebeoznačení: Mýlíte se, protože neznáte Písma (Louis Berkhof, Principy bib­lického výkladu, str. 159–60).

Co je tedy mravní zákon? „Ty zákony, jejichž nutnost vyvstává z podstaty věcí a z obecného stavu a povahy lidstva, stejně jako z Boží pozitivní odhalené vůle...,” jsou mravní.

Z povahy věcí je zjevné, že člověk je stvo­ření a že je tedy nutné, aby oddělil nějaký čas  k uctívání svého Stvořitele (stej­ně jako si nachází čas pro jiné důležité záležitosti). Je tedy mravní, že Bůh vyžaduje oddělení času pro bohoslužbu. Lidstvo obecně se nachází ve stavu, kdy všichni jsou zapojeni do svého světského úsilí, takže je vhodné oddělit a zajistit čas k uctí­vání Boha, a také je zřejmé, že jistý časový interval je k tomu vhodnější než jiný (například jeden den ze sedmi je lepší než jeden den ze třiceti či z 365). Proto je tedy mravní, aby Bůh požadoval pra­vi­del­ný a vhodně stanovený čas pro bohosluž­bu. To vše je rozumné, pro lidský rozum přijatelné a zjistitelné.

Nedostatečnost lidského rozumu lze však vyčíst z Boží zjevené vůle. Konkrétní časový interval, který je určen pro bohoslužbu, nelze určit rozumem (ačkoli když jej ze zjevené Boží vůle zjistíme, může se zdát lidskému rozumu neobyčejně přijatelný). Tento časový interval je zjeven přímo prostřednictvím příkladu Božího stvo­ření: lidstvo by mělo podle tohoto příkladu pracovat šest dní a světit ten, který následuje; mělo by světit každý sedmý den. Jinými slovy, doba mezi dvěma odpočinky, mezi jedním posvěceným časem a dru­hým, by pro Boží stvoření zde na zemi měla být šest dní.

Další skutečností stojící za zmínku je, že sabat ve svém původním ustanovení byl univerzální povahy – nebyl ustanoven jen pro jistou část lidstva, ale pro veš­keré lidstvo, což dosvědčuje Kristus v Markově evangeliu: Sobota pro člo­vě­ka učiněna jest… (Mk 2,27). Zde máme autoritativní Kristovo učení vyjádřené v jeho boji s nesnesitelnými břemeny, které na dodržování sabatu uvalili farizeové. Kristus zde prohlašuje, že sabat byl učiněn pro člověka, tj. pro jeho dobro, fyzické, duševní i duchovní. Ale je nutné si všim­nout, že „den odpočinku” byl stvořen pro celé lidské pokolení, není to tedy jen nějaké židovské ustanovení. Kristus mluví o samém počátku, předtím, než existoval židovský národ, mluví o době stvoření, kdy sabat byl ustanoven. Podívejme se do knihy Genesis 2,2–3, když Bůh dokončil své dílo stvoření, dal svou pečeť na den přímo následující po těchto šesti dnech stvoření. Ustanovil sedmidenní týden a po­žehnal a posvětil jeden den ze sedmi jako den odpočinku. Pro koho ho posvětil a oddělil? Pro člověka, jak řekl Kristus, a tak je toto celosvětové ustanovení.

I jiné strany účastnící se této diskuze vyjádřily nesouhlas s učením puritánů. Pre­láti souhlasili se svými puritánskými bratry v tom, že uznávali, že opakující se vhodný čas pro uctívání Boha je součástí zákona přírody, ale nesouhlasili s pozitiv­ním příkazem uctívat jeden den ze sedmi. Pro prelátisty, stejně jako pro sabatariány sedmého dne, nebyl mravní prvek čtvrtého přikázání v časovém intervalu urče­ném poměrem dní, ale v konkrétním dni týdne, tj. v sobotě. Prelátisté dále tvrdili, že jde o ceremoniální aspekt přikázání, který byl zrušen  v Kristu, kdežto sabatariáni sedmého dne trvali na pevném usta­no­vení konkrétního dne.

Když puritáni dokázali, že týdenní sa­bat je mravním přikázáním a Boží vůlí, snažili se dále dokázat, že první den týd­ne je křesťanským sabatem. Bylo však nutné dokázat, že čtvrté přikázání není v rozporu se změnou dne, neboť sabatariáni sedmého dne trvali na tom, že přikázání ohledně soboty nelze změnit. Pu­ritáni na druhé straně zdůrazňovali, že tento mravní zákon přikazuje poměr dní, a ne určitý den, a že čtvrté přikázání tedy neurčuje konkrétní den jako sabat, takže určení toho konkrétního dne vyžadovalo, aby bylo zjeveno jinými pro­středky.

Od doby Exodu a formální ratifikace staré smlouvy byl tento den určen dvoj­ná­sobným množstvím many seslané z nebe v den předcházející sabatu. Všim­něme si, že text Exodu 16 nenaznačuje, který den měli Izraelité začít sbírat, jen to, že měli sledovat, až se objeví mana, kterou Bůh sešle v den, který si sám vybere, a že ji bude posílat jako déšť pět dní a šestý den jí bude ke sbírání dvojnásob (Ex 16,4–5).

V nové smlouvě došlo k přesunu dne odpočinku ze sedmého dne (soboty) na první den (neděli), nedochází zde ke změně mravního přikázání, ale pouze ke změně zákona, který určoval začátek a konec pracovních dní. Boží přikázání není ustanovení práce od neděle do pátku a dne odpočinku v sobotu, ale mrav­ní ustanovení poměru šesti dní práce a jednoho dne odpočinku. A tímto způsobem tedy Nový zákon nijak nemění mravní podstatu čtvrtého přikázání.

Po ustanovení mravního principu spočívajícího v poměru šesti dní práce a jed­no­ho dne odpočinku a uctívání vypraco­vali puritáni další biblicko-teologický souhrn důkazů na podporu tvrzení, že Bůh zavedl dodržování sabatu první den v týd­nu. Boží dílo je připomínáno starému i novému stvoření svěcením sabatu. Protože stav evangelia je stavem nového stvoření, křesťané si mají „připomínat” tento fakt sabatem. A tak čtvrté přikázání zůstává svátkem připomínání nového stvoření, jako bylo svátkem připomínání stvoření starého. Toto je učení jasně vyjádřené v knize Židům 4,9–10.

A proto, na základě Kristova ukončeného díla, zůstává odpočinek lidu Božímu (Žd 4,9 Sýkora). V tomto verši se nachází dvě důležitá slova: „zůstává” a „odpočinek”. Slovo „zůstává” označuje něco zbý­va­jícího z předchozího řádu věcí. Kniha Ži­dům pojednává o stavu věcí v době Sta­rého zákona, o věcech, které byly v době Nového zákona odebrány, tj. oběti, svaté dny, lévijské rituály, svatostánek a chrám. Ale podle knihy Židům 4,9 existuje něco ze starého řádu věcí, co i nadále přetr­vá­vá, a tím je onen „odpočinek”, o kterém autor mluví. Řecké slovo pro odpočinek použité v tomto 9. verši se liší od druhého slova pro odpočinek, které je použito ve všech ostatních verších tohoto textu. Slo­vo použité v 9. verši je sabbatismos, což je doslova sobotování, což podle některých učenců znamená „dodržování sabatu”. Zde je tedy podstata textu: uprostřed všeho, co bylo zrušeno Kristovou smrtí a vzkří­šením, zůstává dodržování sabatu. To jest, zůstává v platnosti, aby byl dodr­žo­ván „Božím lidem”, neboli princip jed­nou za sedm dní nebyl zrušen, ale zůstá­vá v platnosti pro Boží lid. A navíc, podle 10. verše toto přetrvávající dodržování sabatu oslavuje Kristovo vzkříšení, které nastalo prvního dne v týdnu. A proto má jeho lid uctívat Boha a světit den odpočinku v tento den.

Kromě toho je i vysvobození z Egypta předobrazem Kristova vzkříšení. Jestliže to mělo být o sabatu připomínáno (cf. Dt 5,15; Na 9,14), o co víc mělo být připomínáno samotné vzkříšení? V den vzkříšení či prvního dne v týdnu se vzkříšený Spasitel zjevil svým učedníkům (J 20,19 a 26); první den byl dnem vylití Svatého ducha a dle knihy Leviticus 23,10–16: sedm sa­batů od sabatu na konci týdne Pesachu plus jeden den – vychází den slavení Letnic na neděli; byl to den uctívání Boha (Sk 20,7; 1K 16,1–2) a bylo mu také přiděleno zvláštní jméno, den Páně (Zj 1,10). V původním řeckém textu mělo slovní spo­jení den Páně stejný význam jako večeře Páně (1K 11,20), tj. že Pán ustanovil tento den a tuto večeři. A zde je vysvětlení: stejně jako večeře Páně nahradila pesach, tak den Páně, první den v týdnu, nahradil sedmý den v dodržování dne odpočinku neboli sabatu.

Bůh jasně zjevil každému rozumnému člověku svou vůli zasvětit jeden den bohoslužbě, vůli posvětit jeden den ze sedmi, vůli posvětit kterýkoli den, který on určí nějakým pozitivním zjevením. Bůh určil první den týdne jako křesťanský sabat tím, že v ten den vzkřísil svého Syna. Všechny námitky, že evangelium neo­pakuje čtvrté přikázání, a tak nepřímo ruší sabat tím, že o něm mlčí, jsou nepodstatné. Mravní zákon jednou vydaný je navždy platný, dokud není výslov­ně odvolaný. Zdánlivé mlčení Nového zákona je potvrzením sabatu, a ne jeho zrušením. Aby mohl být sabat z Desatera zrušen, muselo by být v Novém zákoně na­lezeno jasné svědectví jeho zrušení. Nepřítomnost takového svědectví je potvrzením trvání sabatu, i když den jeho dodržování byl změněn.

Adventisté sedmého dne a jiní popírají fakt, že Pán změnil sabat na první den v týdnu s tím zdůvodněním, že to udělal císař Konstantin. Tato informace není prav­divá. Konstantin po svém obrácení pou­ze zavedl dodržování prvního dne jako povinné pro celou společnost, ale  v cír­k­vi ho nezavedl, protože tam ho zavedl Kristus již pár set let před Konstantinem.

Přesto existují křesťané, kteří popírají trvalou platnost čtvrtého přikázání. Ve snaze dokázat správnost svého názoru se obracejí k jistým veršům Nového zákona, které údajně podporují jejich pozici. Jsou to především verše:

• Nebo někdo rozsuzuje mezi dnem a dnem, a někdo soudí každý den jed­nostejný býti. Jeden každý v svém smys­lu ujištěn buď. Kdož dnů šetří, Pánu šetří; a kdo nešetří, Pánu nešetří. A kdo jí, Pánu jí, nebo děkuje Bohu; a kdož nejí, Pánu nejí, a děkuje Bohu. (Ř 14,5–6 KRAL)
• Protož žádný vás nesuď pro pokrm, aneb pro nápoj, anebo z strany některého svátku, nebo novuměsíce, anebo so­bot, kteréžto věci jsou stín budoucích, ale to, od čehož se stín dělal, jestiť tělo Kristovo. (Ko 2,16–17 KRAL)

Ve své mysli jsou si jisti, že pouhé citování těchto veršů stačí na to, aby jejich oponenti upustili od jakékoli obrany trvalosti čtvrtého přikázání. Ve skutečnosti ale tyto verše hovoří o jiných svátcích, které Židé dodržovali v rámci svého ceremoniál­ní­ho zákona. Uctívání Boha ve starozá­kon­ní době zahrnovalo mnoho ce­re­moniálních sabatů, a protože tyto byly čistě ceremoniální, tak pominuly, protože byly zrušeny příchodem Krista a úsvitem no­vo­zákonní éry. Nikde v Novém zákoně však Pán Ježíš neřekl ani slovo o odstra­nění čtvrtého přikázání nebo o zrušení týdenního sabatu.

Ceremoniální zákon se stal nutným až poté, co člověk zhřešil, protože cere­mo­niální zákon byl předobrazem evan­ge­lia. Ukazoval padlému člověku na Pro­střed­níka a jediný způsob spásy, a tak byl smysl ceremoniálního zákona v objasňování evangelia ve všech jeho předobrazech, stínech, rituálech atd. A proto byl ceremoniální zákon nutný až poté, co se z člo­vě­ka stal hříšník. Z toho plyne, že sabat, který byl ustanoven před pádem člověka, byl také ustanoven před ceremoniálním zákonem.

A co víc, neizraelitům nebylo dovoleno, aby byli účastni ceremoniálního zákona. Nejen že se od pohana, neboli cizince, nevyžadovalo, aby dodržoval židovské ceremonie, ale nebylo mu ani dovole­no se jich účastnit. Pohanům byl zakázán vstup do svatyně, čímž bylo vyjádřeno, že se nesmí účastnit ceremoniál­ních úkonů, pokud se neobrátil na židov­skou víru. Podívejme se ale do Exodu 20,10, kde je Izra­e­litovi přikázáno, aby nepracoval o sa­batu, ani on ani příchozí, který jest v bra­nách tvých. To znamená, že pohan, stejně jako Žid, má příkaz dodržovat den odpočinku, jeden den ze sedmi.

Svěcení sobotního dne puritány, tedy takovým způsobem, jímž oddělovali sa­bat od ostatních šesti dní, se v populární kultuře karikuje jako otravná nuda. Odpověď puritána by však byla asi taková: co je nudného na oddělení jednoho celého dne pro prožívání radosti  v Kristu Je­ží­ši; co je nudného na odstavení jednoho dne k tomu, abychom se radovali ze slad­ké přítomnosti Krista ve veřejném, rodin­ném a osobním uctívání Boha; co je nud­ného na svěcení jednoho dne tím, že učíme své děti cestě spasení nebo že se set­ká­váme ve vřelém společenství osta­t­ních křesťanů? Radostný duch puritána v den Páně spočíval v jeho účasti na eschatologickém naplnění, jehož se mu dostávalo skrze Pána sabatu.

A jeho duch odpočíval v naději na do­vr­še­ní – v naději na věčný sabat strávený tváří v tvář se svým Pánem. Jeho dodr­žo­vání sabatu bylo svědectvím světu, že je poutníkem, a to poutníkem v pustině me­zi Egyptem a Kanaanem. Dokud putuje, tak bude světit sabat, neboť jeho odpočinek byl ustanoven vítězstvím Beránka, ale jeho naplnění očekával až za Jordá­nem v nebeském Kanaanu. Kéž Bůh odhalí svým dnešním poutníkům to, čemu puritánští poutníci tak jasně rozuměli.

Většina materiálu v tomto článku byla čerpána z díla „The Perpetuity and Change of the Sabbath” (Trvání a změna sabatu, pozn. překl.) od reverenda Jamese T. Dennisona, Jr. B.A. B.D. Th.M., které je dostupné na webové stránce Ligonier Ministries, the teaching fellowship of R.C. Sproul. All rights reserved. www.ligonier.org Telefon: 1-800-435-4343.

Ostatní zdroje zahrnují poznámky ze série kázání reverenda Johna Greera z listopadu 2006 ve svobodné presbyteriánské církvi Ballymena Free Presbyterian Church pod názvem „Den Páně, den uctívání” („The Lord’s Day, the Day of Worship”). www.ballymenafpc.org

Sestavil: Mark Blades (s dodatečnými materiály, úpravami a spojujícími odstavci)

Překlad: Hana Bladesová

* * * * * * * * * * *

V tomto komentáři se omezím pouze na několik zásadních věcí – především se chci podívat na používanou argumentaci, následně bych si chtěl všimnout dvou teo­lo­gických konceptů, které jsou k obha­jobě sabatu nutné, dále si všimneme, kdy Bůh dal sabat, komu a proč, a nakonec se podíváme na dva texty zmi­ňované v člán­ku a krátce je rozebereme.

1. Sola scriptura

Evangelikální křesťané vždy vyzdvihovali autoritu Božího slova. Jedno z hesel vzešlých  z reformace bylo sola scriptura, jedině Písmo. Vyznáváme, že veškeré Písmo „pochází z Božího Ducha a je dobré k uče­ní, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl nále­ži­tě připraven ke každému dobrému činu“ (2Tm 3,16–17). Tvrdíme, že Písmo je naprosto autoritativní a dostatečné pro učení i praxi jak jednotlivých křesťanů, tak křesťanské církve. Princip sola scriptura říká, že každé učení i každé jednání křesťanů musí stát a být prověřeno sa­mot­ným Božím slovem, musí vycházet ze samotného Písma. Nestačí lidská zku­še­nost, nestačí tradice církve, nemůžeme se spokojit s koncily ani ka­te­chismy, ale musíme jít k jasnému „je psáno…“

Když Petr, apoštol Ježíše Krista, psal svou „závěť“, vede křesťany k jedinému pevnému základu – a tím je Boží slovo. Ve svém druhém listě v první kapitole ujišťuje své čtenáře o tom, že nic z toho, co jim říkal, nebylo vymyšlené, nejednalo se o lid­ské báje ani výmysly (2Pt 1,16), ale předkládá jim svědectví o Kristu jako očitý svědek jeho velebnosti. Petr mluví o zku­šenosti, kterou měl jako jeden ze tří lidí na světě (spolu s Janem a jeho bratrem Jakubem – viz Mk 9,2–8), ale říká, že nestaví ani na této zkušenosti, jakkoliv byla veliká a výjimečná. Místo toho vede své čtenáře ke slovu proroků, k Písmu. Jeho zkušenost byla potvrzením pravdivosti Písma a jeho čtenáři jsou povzbuzeni k tomu, aby se Písma drželi. Nevede je k tomu, aby se drželi zkušenosti, ale mluví o tom, že činí dobře, když se drží Písma (2Pt 1,19). Jenom Písmo je svíce, která nám svítí v temnotách.

Proto je smutné, že Mark jde ve svém článku přesně opačnou cestou – začíná u zkušenosti, o které tvrdí, že byla ryzím dílem Ducha svatého. To by bylo dost odvážné tvrzení, kdyby se jednalo o jeho vlastní zkušenost, ovšem v případě zku­šenosti třetí osoby, navíc osoby časově tak vzdálené, je to tvrzení vskutku troufalé.

Podstatné však u Bunyanovy zkuše­nos­ti není to, zda ho Bůh usvědčil z něčeho, co je či není hříchem, ale zda ho usvědčil z nevěry vůči Kristu. Obrátil se Bunyan k neděli nebo ke Kristu? Odpověď na tuto otázku je zcela zásadní! Nehledě na to, co Bunyan sám o tzv. ‚křesťanském’ sabatu učil (jeho dílo „Otázky o podstatě a trvalosti sabatu“).

Kromě toho používat zážitek (ať vlastní, či cizí) jako argument, není způsob, jak bychom mohli cokoliv dokázat či vyvrátit. Zážitek člověka z podstaty věci nelze zpochybnit. Ale nelze jím ani argumentovat nebo jím něco dokazovat. Samotný zážitek není argumentem.

Mark dále popisuje tradici puritánských teologů postavenou nikoliv na jas­ných slo­vech Písma, ale na poměrně slo­žitých teo­logických konstrukcích. Aby­chom těmto konstrukcím mohli porozumět a abychom vůbec správně rozuměli Pís­mu, potřebujeme přijmout přístup west­minsterských stan­dardů (tj. westminsterského vyznání víry a west. kate­chis­mu), což však není nic jiného než lidská tradice. Tato tradice tvrdí, že Boží úradek lze kromě Písma sa­mot­ného vyčíst také z „dobrého a nutného logického odvození, které z Písem vychází“. Stojí za povšim­nu­tí, že navzdory hojným odka­zům na Písmo u každého z článků westminsterských standardů, tento článek westminsterského vyznání víry žádným odka­zem na Pís­mo opatřen není. Autor článku se sice sna­ží „dokázat“ opráv­ně­nost tohoto přístupu na Ježíšově vyučo­vá­ní saduceů, ale z textu Písma to vypadá, že Ježíš „pouze cituje“ text Exodu 3 (v. 6 a 15) a přímo z tohoto textu dokládá, že Bůh je Bohem živých, ačkoliv Abraham, Izák i Já­kob již zemřeli. Musí tedy být vzkříšení z mrtvých. Ježíš nedělá žádné logické vývody, které by šly za sa­motný text, ale je­nom říká to, co říká text Božího slova.

Teprve po položení výše uvedených „zá­kladů“, které nám ukazují, jak se máme na Písmo dívat a jak k němu máme při­stupovat, jde autor článku do Písma samotného. A musím upřímně přiznat, že mě děsí některá slova, která v článku používá. Prý „pouhé citování některých textů Písma“ nemůže být podstatné pro ustanovení nebo vyvrácení nějaké doktríny. To je naprosto tragický, nicméně nut­ný a logický závěr, k němuž autora vede jeho teologie a přístup k Písmu. Je to také teologie, nikoliv Písmo samotné, které ho vedou k tvrzením, že když Nový zákon mlčí o svěcení sabatu, je to důkaz, že svěcení sabatu pokračuje. Opravdu?

S autorovým způsobem argumentace souvisí to, co nazývám teologickými kon­strukcemi. Jsou to lidské (teologic­ké) koncepty vkládané do Písma, způsob přístupu k Písmu, který následně ve­de k tomu, že Písmo nám říká přesně to, co chceme, aby říkalo.

2. Teologické konstrukce

Zmíním jenom dvě takové konstrukce, které se v článku vyskytují. První z nich je rozdělení zákona na dvě, nebo častěji na tři části – na (1.) morální zákon, který je věčný a neměnný, na (2.) ceremoniální zákon, který se týkal starozákonních obřadů a na (3.) civilní zákon, který se týkal fungování izraelské společnosti. Druhou konstrukcí (která podle mě odporuje té první) je přesun sabatu ze sedmého dne týdnu na první.

Rozdělení zákona

S rozdělením zákona na dvě nebo tři části stojí a padá celá koncepce svěcení sabatu i celá teologická stavba, která je vystavená na tzv. morálním zákonu. O tom by bylo možné psát mnohem více, ale v rámci této odpovědi na to není prostor.

Autor věnuje hodně místa tomu, aby do­kázal, že svěcení sabatu je morálním pří­kazem. To je velmi zajímavé, ale nejed­ná se o nic jiného, než o lidské rozdělo­vá­ní Písma, vnášení lidského učení, teo­lo­gie, do Bible. V Bibli samotné pro něco takového ne­najdeme žádnou oporu. Boží slo­vo nikde nemluví o tom, že bychom měli dělit zákon na morální a nějaký další.

Můžeme na celou věc pohlížet také tak, že Bůh nedal člověku žádné nemorální na­řízení. Vždyť všechno, co Bůh přika­zu­je člověku, je morální, protože nutnost všech (!) Božích nařízení „vyvstává z podstaty věcí a z obecného stavu a povahy lidstva, stejně jako z Boží pozitivní odhalené vůle”. Neuposlechnutí toho, co Bůh při­ka­zuje, je hřích. A hřích je vždycky morální záležitostí. To například znamená, že ne­jíst tuk a krev byl morální příkaz (Lv 3,17; 7,23). Bůh to tak nařídil. Kdo by jedl tuk, měl být vyobcován z Izraele (Lv 7,25). Nenosit oblečení ze dvou druhů látky byl morální příkaz (Lv 19,19). Postavit na střeše svého domu zábradlí byl morální příkaz (Dt 22,8). Vybít všechny Amálekovce včetně žen, dětí i dobytka byl morální příkaz (1S 15,3), protože to takto Bůh nařídil. A když Saul neposlechl, byl potrestán.

Chápu, že pro zachování trvalosti sa­batu je nutné oddělit desatero od Moj­ží­šo­va zákona. Mojžíšův zákon (a v chápání sabatariánů to obvykle znamená ceremoniální, případně i civilní zákon, nikoliv však morální) byl přece zrušen (např. Ef 2,15). Desatero se tedy prohlásí za mravní zákon, který sice je také součástí zákona Mojžíšova, ale na rozdíl od ceremoniálního a civilního zákona má trvalou platnost. Ale kde něco takového učí Písmo? Nikde! Jedná se o teologic­kou konstrukci, skrze kterou se násled­ně přistupuje k Písmu a Písmo se vykládá z pohledu této konstrukce. Písmo nás nikde k takovému rozdělení nevede ani ho nikde neučí, dokonce to ani logicky ne­vyžaduje – spíše vyžaduje přesný opak, tedy zachování celistvosti Moj­ží­šova (starého) zákona.

Celé toto rozdělení zákona je plodem lidské tradice. První zmínku o tomto dělení nacházíme u středověkého filozofa a teologa Tomáše Akvinského (1225–1274), na jehož učení staví římská církev dodnes. Od něj to převzali reformátoři včet­ně Jana Kalvína (1509–1564) a z Kalvína zase hojně čerpali angličtí puritáni v 17. století. V Písmu samotném ale nikde ne­najdeme rozdělení zákona na morální, ci­vilní a sakrální, a dokonce ani nic tako­vého jako morální zákon. Tato teologická konstrukce je „ospravedlněna“ výše zmíněným přístupem, že doktrínu mohu postavit na „dobrých a logických důsledcích, které z Písma vycházejí“ a má vést k tomu, aby Písmo říkalo to, co chceme slyšet.

S tímto přístupem mohou snadno dojít k aplikaci příkazy, které se týkají kněží a obětí, jako to udělala římská církev. Ale celý tento koncept stojí jenom na teologic­ké, lidmi vymyšlené konstrukci, skrze kterou se Písmo vykládá. Není to učení, které vychází z Písma, ale je to učení, které je do Písma vložené a které nám říká, jak máme Písmu rozumět. Což docela nápadně připomíná způsob jednání zmiňo­vaných (v tomto případě nikoliv angli­kán­ských, ale římských) prelátů.

Přesun sedmého dne na první

V článku můžeme sledovat celkem zajímavý posun ve vývoji učení o svěcení sabatu. Puritáni odmítli baptisty sedmého dne a vyzdvihli princip šest ku jedné, který ovšem Písmo nikde neučí. Desatero říká, že člověk má šest dní pracovat a odpočinout sedmého dne, doslova „sedmý den je odpočinutí (sabat)“. To není princip šest ku jedné, protože důraz je položený na jeden konkrétní den – sedmý den je sabat.

Podle puritánů to však mohl být kterýkoliv jeden den ze sedmi. Ale desatero neříká nic takového – naopak velmi jasně tvrdí, že zachován nemá být první ani dru­hý, třetí… šestý, ale zachován má být sedmý den, protože tento den Hospodin prohlásil za sabat (odpočinutí). Sedmý den je dnem odpočinutí. Bůh neodpočinul libovolný jeden den ze sedmi v průběhu šesti dnů stvoření, ale odpočinul sedmý den (který však neměl – jako předchozích šest – večer a jitro), poté, co dokonal své stvořitelské dílo.

Nejprve tedy puritáni na základě svého přístupu k Písmu prohlásili, že desatero je morální (a sabatariáni často s oblibou dodávají slovo „nepohnutelný“) zákon, následně z Písma „vyvodili“ obecně platný princip šest ku jedné, přičemž prohlásili, že naplněním morální podstaty přikázání je, abychom zachovávali jeden libovolný den ze sedmi. Z nepohnutelného morál­ního zákona se tak stává „pohyblivý“ morální zákon. Ale tady to ještě nekončí, protože v dalším kroku puritáni – na základě studia Písem Nového zákona (!) – dospěli k závěru, že nejde o jeden libovolný den, ale jde o první den v týdnu, tedy o neděli. A tak se – sice trochu komplikovaně – mohl tzv. neměnný morální zákon, který říká, že „šest dní budeš pracovat, ale sedmý den je sabat“ – změnit na „šest dní budeš pracovat, ale první den je sabat“.

Celá tato konstrukce je ve své podstatě velmi komplikovaná a protiřečí sama sobě. Na jedné straně totiž tvrdí, že Bůh ustanovil jeden konkrétní den, kdy má být Bůh uctíván, ale zároveň ten den, který Bůh zcela zjevně ustanovil, mění na den jiný. Děje se tak s použitím principu, který popírá, že Bůh ustanovil jeden kon­krétní den (jde o to, že Bůh usta­novil princip jeden ku šesti, nikoliv kon­krétní den).

Přitom by stačilo vzít jasný biblický text, který říká, že křesťané mají zacho­vá­vat nebo oddělovat nějaký den, a bylo by to jasné. Stačilo by ukázat, že křesťané zachovávali sabat – sobotní nebo nedělní. Nebo vzít jiný text Písma, který říká, že máme změnit čtvrté přikázání desatera ze soboty na neděli. A vše by bylo velmi jasné. Kdybychom takové texty měli, bylo by to mnohem jednodušší. Ale žádné takové texty v Písmu nejsou. Přesto prý, jak je patrné ze slov autora článku, mlčení No­vého zákona může být považováno za dobrý důkaz toho, že křesťané zacho­vá­vali neděli. Skutečně?

Když psal apoštol Pavel církvi do Korintu, kladl jim na srdce, že mají být věrní a sebe i Apolla jim dal za příklad, aby rozuměli tomu, že nemají jít „nad to, co je psáno“ (1K 4,6). Totéž platí i pro nás. Co je tedy psáno?

3. Kdy Bůh dal sabat, komu a proč?

Bůh se rozhodl zjevit svůj zákon jedinému národu ze všech národů na zemi – Izraeli. Udělal to na hoře Sinaj poté, co vyvedl Izrael z otroctví v Egyptě (Dt 4,8; Ž 147,19–20; Ř 3,1–2 atd.). Desky smlouvy byly smluvním dokumentem a součástí smlouvy bylo také znamení smlouvy, kterou měl Izrael zachovávat. Toto znamení bylo zapsané ve smluvním dokumentu (tedy na deskách smlouvy) a jednalo se o čtvrté přikázání.

• Promluv k Izraelcům: Dbejte na mé dny odpočinku; to je znamení mezi mnou a vámi pro všechna vaše pokolení, abyste věděli, že já Hospodin vás posvěcuji. Ať tedy Izraelci dbají na den odpočinku a dodržují jej po všechna svá pokolení jako věčnou smlouvu. To je provždy platné znamení mezi mnou a syny Izraele. (Ex 31,13.16–17)

Tento text celkem jasně odpovídá na otázku položenou v nadpisu – kdy, komu a proč dal Bůh sabat. Bůh ho dal Izra­eli na Sinaji, aby byl znamením smlou­vy. V podstatě totéž říká Ezechiel:

• Vydal jsem jim svá nařízení a seznámil je se svými řády, skrze něž má člo­věk život, když je plní. Dal jsem jim také své dny odpočinku, aby byly znamením mezi mnou a jimi, aby věděli, že já Hospodin je posvěcuji. (Ez 20,11–12)

Velmi dobře je to řečeno skrze levity v knize Nehemjáš, kde jsou dobře popsa­né časové souvislosti – Bůh učinil všechno stvoření, vyvolil Abrahama, vyvedl svůj lid z Egypta, rozpoltil Rákosové moře, vodil je po poušti s oblakovým a ohni­vým sloupem…

• Učinil jsi jim známý svůj svatý den odpočinku, příkazy, nařízení a zá­kon jsi jim vydal skrze svého slu­žebníka Mojžíše. (Neh 9,14)

Boží slovo velmi jasně opakuje, že Bůh dal sabat Izraelcům jako znamení smlou­vy, a jako takový jim ho dal na Sinaji. Křesťané jsou ale pod novou smlouvou, která má nové znamení.

• Když jedli, vzal Ježíš chléb, požehnal, lámal a dával učedníkům se slovy: „Vezměte, jezte, toto jest mé tělo.“ Pak vzal i kalich, vzdal díky a podal jim ho se slovy: „Pijte  z něho všichni. Neboť toto jest má krev, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé na odpuštění hříchů.“ (Mt 26,26–27)

4. Použité novozákonní texty

Autor v článku tvrdí, že „aby mohl být sabat z Desatera zrušen, muselo by být v Novém zákoně na­lezeno jasné svědectví jeho zrušení“. Následně ukazuje na dva texty, které podle něj vůbec neznamenají, že křesťané nemají zachovávat sabat. Podívejme se na ně tedy trochu blíže.

Koloským 2,16

Nikdo tedy nemá právo odsuzovat vás za to, co jíte nebo pijete, nebo kvůli svátkům, kvůli novoluní nebo sobotám. To všechno je jen stín budoucích věcí, ale skutečnost je Kristus.

Soboty v tomto textu prý znamenají jiné soboty, než jsou pravidelné každotýdenní soboty stanovené Mojžíšovou smlouvou. Je to skutečně tak?

Slovo sabat v Novém zákoně

Nový zákon používá slovo sobota (sabbaton) celkem 68krát. Ve všech případech se jedná o sedmý den týdne. Nikdy se toto slo­vo nepoužívá k popisu jiného dne, ani k po­pisu výročních svátků (sabatů). Samotný text listu Kolos­kým ani slovo, které je použité (sabbaton) a způsob, jak ho Duch svatý použil v Novém zákoně, nám nedává žádný důvod domnívat se, že máme rozumět tomuto slovu jinak než jako běžnému každotýdennímu sabatu.

Již toto vysvětlení samo o sobě by nám mělo stačit k tomu, abychom sobotám z Ko 2,16 rozuměli jako každotýdenním so­botám, tedy sabatu, jak ho Bůh usta­no­vil pro Izrael skrze Mojžíše. Ale můžeme se podívat ještě na další argumenty:

Biblický význam fráze „svátky, novoluní a soboty“

Pavel použil v Koloským 2,16 starozá­kon­ní frázi, která se opakuje na celé řadě míst (2Pa 8,12–13; 2Pa 31,3; Neh 10,33; Iz 1,13 ad.). Tato fráze (zvláště ve spojení s jídly) vždycky mluví o pravidelném každotýdenním sabatu. Není žádný důvod domnívat se, že by to v Koloským 2,16 mělo být jinak. Pokud by to tak bylo, postrádalo by to jakoukoliv logiku. Kromě toho se mů­žeme podívat na jiné jasné místo Pís­ma, které tuto frázi vysvětluje:

• Mluv k Izraelcům a řekni jim: Slav­nos­ti Hospodinovy, které budete svolávat, jsou bohoslužebná shromáždění. Jsou to mé slavnosti. Šest dní se bude praco­vat, ale sedmého dne bude den odpočinku, slavnost odpočinutí, bohoslu­žeb­né shromáždění; nebudete vykoná­vat žádnou práci. Je to Hospodinův den odpočinku ve všech vašich sídlištích. (Lv 23,2–3)

Od čtvrtého verše potom následuje výčet ročních sabatů, slavností. Ale celý ten­to výčet začíná ve skutečnosti už ve dru­hém verši a jako první slavnost, prv­ní „svátek“, je uvedena každotýden­ní sobota (sabat). Samotné Písmo (Lv 23) nám říká, jak máme rozumět jinému Pís­mu, které se zdá být méně srozumitelné (Ko 2,16). Ale mů­žeme jít ještě o krok dále:

Logika fráze „svátky, novoluní a soboty“

Pokud by soboty zmíněné v tomto verši měly být výroční soboty, tedy svátky, Pavel by zcela nelogicky psal o svátcích (tedy výročních sobotách, protože jen těžko si můžeme představit, jaké jiné svátky by mohl mít na mysli), novoluních a (výročních) sobotách, tedy svátcích – takže parafrázovaně by to znělo „ať vás nikdo neodsuzuje kvůli svátkům, novoluním a svátkům“ (příp. „sobotám, novoluním a so­botám“). Je zjevné, že toto vysvětlení so­bot v Ko 2,16 nedává žádný smysl.

Bylo by možné jít ještě do větší hloubky a do širšího kontextu druhé kapitoly listu Koloským a ukázat si, že tento text „nemá jiný smysl, než jak mu rozumíte, když ho čtete“ (2K 1,13). Pomineme-li lidmi vytvořené teologické konstrukce, vidíme, že v textu samotném není nic, co by nás vedlo k tomu, že tento text nemluví o pravi­del­ném každotýdenním sabatu. A text jasně říká, že nikdo nemá právo křesťany odsuzovat kvůli svátkům, novoluním a sabatům. Sedmnáctý verš, který vysvětluje tato slova tím, že se jednalo jenom o stín budoucích věcí, ukazuje, že mezi křesťany byli lidé, kteří je vedli k za­chovávání nařízení Mojžíšova zákona – ke svátkům, novoluní a k sabatu. Ale křes­ťané mají v Kristu svobodu, protože nej­sou pod břemenem Mojžíšova zákona – zákonu zemřeli (Ř 7,4). Proto nikdo nemá právo je odsuzovat, pokud podle těchto stínů nežijí.

Římanům 14,5–6

Druhý text, který je zmíněn ve výše publikované odpovědi, je Římanům 14,5–6:

• Někdo rozlišuje dny, jinému je den jako den. Každý nechť má jistotu svého přesvědčení. Kdo zachovává určité dny, zachovává je Pánu. Kdo jí, dělá to Pánu ke cti, neboť děkuje Bohu; a kdo nejí, dělá to také Pánu ke cti, neboť i on děkuje Bohu.

Zde se omezím už jen na krátké vysvětlení. Pavel psal křesťanům do Říma, z nichž někteří byli Židé a jiní pohané. Jak Židé, tak i pohané rozlišovali dny, ale kdy­koliv se v Písmu mluví o rozlišování dnů, jedná se o židovské rozlišování dnů, přičemž základem tohoto rozlišování je oddělení sabatu od ostatních dnů týdne. Stejně jako v předchozím případě, kro­mě teologic­kých konstrukcí nemáme v sa­motném textu nic, co by ukazovalo na to, že nemluví o sabatu. Toto slovo zde sice není zmíněno, ale těžko si můžeme představit, že Pavel psal pohanům, že je jedno, když zachovávají pohanské (mod­lářské) svátky, protože je přece zachovávají Pá­nu. Takový výklad textu by vedl k syn­kre­tismu, tedy spojování nejrůznějších náboženství, což je vzhledem ke kapitolám 1–11 velmi nepravděpo­dob­ný výklad.

Ale ať již jsou zde tedy míněny jaké­koliv dny, smysl textu se nemění. Jeden chce ve víře zachovávat nějaké (zcela zjevně zde jsou jakékoliv) dny pro Pána – ať to tedy dělá. Druhý ve víře přijímá den jako den – ať má jistotu svého pře­svědčení. Ale ani jeden z nich se nesmí povyšovat nad toho druhého, protože království Boží není v tom, co jíte nebo pijete, ani v tom, zda některé dny zacho­váváte či nezachováváte, ale:

• … ve spravedlnosti, pokoji a radosti z Ducha svatého. (Ř 14,17)

Závěr

Z tohoto místa můžeme snadno a rychle dospět k závěru. Další verš Římanům 14 totiž říká:

Kdo takto slouží Kristu, je milý Bohu a lidé si ho váží. A tak usilujme o to, co slouží pokoji a společnému růstu. (Ř 14,18–19)

Jde o spravedlnost, pokoj a radost z Ducha svatého, ne o vnější věci. Tyto verše navazují na první verš dvanácté kapito­ly, kde Pavel ve svém listě přechází k apli­kaci evangelia, které vyučoval v předchozích jedenácti kapitolách:

Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba.

Vaše pravá bohoslužba není to, co děláte v sobotu nebo v neděli, ale to, že v každém okamžiku svého života přinášíte sami sebe jako oběť živou, svatou a Bohu milou, že sloužíte bratřím a sestrám v Kristu ke společnému růstu a pracujete na tom, aby všechno ve vašem životě vedlo k pokoji a nikoliv k rozdělení (což je smyslem 14 kapitoly Římanům).

Komplikované teologické konstrukce, lidmi vymyšlené argumenty ani lidská tra­dice společnému růstu přispět nem­o­hou. Ke skutečnému pokoji může vést je­nom to, když vezmeme samotné Boží slo­vo a na něm budeme stavět své životy – to je také jediná cesta ke společnému růstu. A tento růst musí směřovat k dospělosti v Kristu, Kristus musí být cílem a nikoliv vnější věci.

Mohli bychom mluvit ještě o mnoha dal­ších věcech, např. o tom, že sabat byl den odpočinku, nikoliv den uctívání, protože Židé měli uctívat Boha neustále, nebo třeba konkrétní příkazy Písma, které se týkají svěcení sabatu – příkaz věno­vat se všední práci (práci kvůli obži­vě) šest dní v týdnu, zákaz jakékoliv práce v den sabatu, včetně přípravy jídla, rozdělávání ohně (týká se to i topení nebo je­nom vaření?), zákaz zapojovat kohokoliv dalšího do práce (tedy nevyužívat slu­žeb druhých lidí (v našich podmínkách to zna­mená např. nesvítit, neboť tím nutíme zaměstnance elektrárny pracovat, nebo nepouštět vodu aj.), mohli bychom se věnovat tomu, zda je třeba sabat slavit od západu do západu (jak je to v Písmu) nebo od půlnoci do půlnoci (a kterého časového pásma se to týká) atd. Mohli bychom opravdu velkou část debaty věnovat tomu, jaké jsou případné důsledky poru­šení sabatu pro křesťany (podle Moj­ží­šo­va zákona byla trestem za poru­še­ní sabatu smrt), a jak mají být aplikovány v církvi, mohli bychom mluvit o mnoha dalších věcech. Ale to vše je podle mne zbytečné, pokud z jasných míst Písma vidíme, proč Bůh ustanovil sabat, komu ho dal a kdy. Potom slova Koloským 2,17 dá­vají velmi jasný smysl a vedou nás nikoliv k uctívání dne, ale k uctívání Ježíše Krista, který je naplněním starozákonního sabatu. 

Jaroslav Kernal