John F. MacArthur, Jr., prezident a profesor pastorační služby na semináři The Master’s Seminary.[1]

Zvláštní pozornost, jež je v rámci evangelikalismu v posledních letech věnována neomylnosti Písma, s sebou nese pověření klást při kázání Písma důraz na výkladovou metodu. Samotná existence Boha a Jeho podstata nás vede k nutnému závěru, že Bůh komunikuje přesně a že k rozpoznání významu Božího slova je zapotřebí používat odpovídající proces exegeze. S křesťanským pověřením kázat Boží slovo neodmyslitelně souvisí závažná odpovědnost předávat jeho význam posluchačům. Víra v bezchybnost Božího slova si tedy především vyžaduje výkladové kázání, přičemž se nemusí primárně jednat o homiletickou podobu. V tomto ohledu je zde tedy rozdíl oproti pohledu, který zastává omezenou bezchybnost.

V posledních letech je v rámci evangelikalismu kladen teologický důraz na bezchybnost Písma.[2] Mnohé materiály napsané na obranu bezchybnosti Písma[3] představují nejlepší teologické rozbory, které vznikly v naší generaci.

A přesto se naše nasazení pro neomylnost Písma jaksi konkrétně neprojevuje v praktické službě. V evangelikálním kázání by se mělo odrážet naše přesvědčení, že Boží slovo je neomylné a bezchybné. Často se to ale neděje. V současném evangelikalismu je spíše patrný odklon od biblického kázání a příklon k pragmatickému, námětovému kázání, kde se zdůrazňuje osobní zkušenost.

Nemělo by tedy kázání být spíše biblickým výkladem, v němž se bude zrcadlit naše přesvědčení, že Bible je inspirované, bezchybné slovo Boží? Jestliže věříme, že „veškeré Písmo je vdechnuté Bohem“ a je bezchybné, neměli bychom svým úsilím dávat najevo, že je „užitečné k učení, k usvědčování, k napravování, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl takový, jaký má být, důkladně vystrojený ke každému dobrému skutku“? (2Tm 3,16-17) Neměla by tato úžasná pravda být určující i pro způsob, jakým kážeme?

Pavel dal Timoteovi následující pověření: „Zapřísahám tě před Bohem a Kristem Ježíšem, který bude soudit živé i mrtvé, a při jeho zjevení a jeho kralování: Hlásej slovo, přicházej s ním vhod či nevhod, usvědčuj, domlouvej, napomínej se vší trpělivostí a s vyučováním“ (2Tm 4,1-2; zdůraznění přidáno). Jakákoli forma kázání, v níž je přehlížen Bohem zamýšlený záměr a smysl, nesplňuje očekávání, pokud jde o Boží plán.

Kazatelskou činnost výmluvně popisuje J. I. Packer:

Kázání se objevuje v Bibli jako přenos toho, co Bůh říká o sobě a o svém konání a o lidech ve vztahu k sobě, a dále je to pak zdůrazňování Božích příkazů, zaslíbení, varování a ujištění s cílem získat posluchače... aby na poselství reagovali pozitivně.[4]

Jedinou logickou reakcí na bezchybné Písmo je tedy výkladové kázání. Výkladovým kázáním mám na mysli takové kázání, ve kterém je význam dané biblické pasáže prezentován celistvě a přesně tak, jak to bylo zamýšleno Bohem. Výkladové kázání je oznamování Boží pravdy na základě rozjímání daného kazatele.[5]

Je třeba si říci, že ne všichni kazatelé, kteří používají výkladové kázání, zastávají hledisko bezchybnosti Písma. Viz výklad pasáží u Marka 5 či Jana 6 v publikaci The Daily Bible Studies Series Williama Barclaye. A rovněž je pravda, že ne všichni kazatelé, kteří zastávají hledisko bezchybnosti Písma, používají výkladové kázání. Jsou to ale projevy nedůslednosti, protože používání výkladového kázání je přímým důsledkem našeho pohledu na Písmo jako bezchybné, zatímco pokud na písmo nahlížíme jako na zatížené chybami, je výkladové kázání nepodstatné.

Řekněme to ještě jinak. Co na tom, že máme bezchybný text, jestliže se nebudeme zabývat základními prvky komunikace, tedy slovy, větami, gramatickou stavbou, morfologií, syntaxí atd.? Proč bychom se pak měli vlastně snažit o výkladové kázání?

Walter Kaiser ve své velice potřebné publikaci o teologii exegeze výstižně analyzuje současný anemický stav církve, který je důsledkem nedostatečné výživy věřících trpících absencí výkladového kázání.

Není tajemstvím, že Kristova církev v mnoha částech světa vůbec nekypí zdravím. Umdlévá, protože je živena dnešním „rychlým občerstvením“; jsou jí předkládány všechny možné umělé přísady a nepřirozené náhražky. V důsledku toho je teologickou a biblickou podvýživou postihována právě generace lidí, kteří činí zásadní kroky, aby jejich tělesné zdraví nebylo poškozováno potravinami a produkty, které jsou karcinogenní anebo jinak škodlivé. A zároveň se na většině míst církve divoce a téměř nekontrolovaně šíří celosvětový duchovní hladomor vyplývající z nedostatku pravého kázání slova Božího (Amos 8,11).[6]

A řešením je právě výkladové kázání.

Pověření je tedy jasné. Výkladové kázání je deklarativní způsob kázání, v němž neomylnost Písma nachází své logické vyjádření a církev svůj život a moc. Jednoduše řečeno, bezchybnost Písma si vyžaduje výkladový přístup jako jedinou metodu kázání, kterou se zachovává čistota Písma a dociluje se záměru, k němuž nám Bůh své slovo dal.

R. B. Kuiper na toto pověření klade důraz následovně: „Obsah kázání musí být pochopitelně určován zásadou, že křesťanské kázání je ohlašováním slova Božího.“[7]

Bezchybnost, exegeze a interpretace

Postuláty a východiska

Rád bych hlavní rozbor začal následujícím postuláty, které na sebe logicky navazují a které slouží jako úvod a podpora k mým tezím (a zároveň vytvářejí skutečný základ pro bezchybnost Písma).[8]

1. Bůh je (Gn 1,1; Ž 14 a 53; Žd 11,6).
2. Bůh je pravda (Ex 34,6; Nu 23,19; Dt 32,4; Ž 25,10; 31,6; Iz 65,16; Jr 10,8; 10,11; J 14,6; 17,3; Tt 1,2; Žd 6,18; 1 J 5,20-21.).
3. Bůh komunikuje v souladu se svou podstatou (Nu 23,19; 1 S 15,29; Ř 3,4 2 Tm 2,13 Tt 1,2; Žd 6,18).
4. Bůh mluví jen pravdu (Ž 31,5; 119,43.142.151.160; Př 30,5; Iz 65,16; J 17,17; Jk 1,18).
5. Bůh zjevoval své pravé slovo v souladu se svou pravdivou podstatou tak, aby bylo předáváno lidem (tato naprosto zřejmá pravda je vidět v 2 Tm 3,16-17; Žd 1,1).

Proto je třeba uvažovat o následujících východiscích:

1. Bůh dal své pravdivé slovo k tomu, aby bylo předáváno jako celek; má být tedy kázána celý úradek Boží (Mt 28,20; Sk 5,20; 20,27). V souladu s tím je třeba o každé části slova Božího uvažovat ve světle celku.
2. Bůh dal své pravdivé slovo k tomu, aby bylo předáváno přesně tak, jak nám je dal. Je třeba je šířit přesně, jak nám bylo předáno, aniž bychom poselství jakkoli měnili.
3. Prvního a druhého východiska lze docílit jedině procesem exegeze, která vede k výkladovému kázání.

Bezchybnost Písma ve vztahu k výkladovému kázání

Dovolte mi nyní tato východiska doložit pomocí odpovědí na řadu otázek. Budeme přitom postupovat od Božího zjevení do cíle tímto zjevením zamýšleného.

1) Proč kázat?

Odpověď je velmi jednoduchá: Protože nám to Bůh přikázal (2 Tm 4,2) a apoštolové na tento příkaz reagovali právě kázáním (Sk 6,4).

2) Co bychom měli kázat?

Slovo Boží, tedy Scriptura sola a Scriptura tota (1 Tm 4,13; 2 Tm 4,2).

3) Kdo káže?

Svatí lidé Boží (Lk 1,70; Sk 3,21; Ef 3,5; 2 Pt 1,21; Zj 18,20; 22,6). Například Izajáš byl pověřen kázáním až poté, co mu Bůh očistil rty (Iz 6,6-13).

4) Co je odpovědností kazatele?

1. Kazatel si musí za prvé uvědomit, že Boží slovo není jeho. Musí si uvědomit následující skutečnosti:

• Kazatel je posel, nikoli původce poselství (euaggelizo).
• Je rozsévačem semene, nikoli jeho zdrojem (Mt 13,3.19).
• Je kurýrem, nikoli autoritou (kruss).
• Je správcem, nikoli vlastníkem (Ko 1,25).
• Je průvodcem, nikoli autorem (Sk 8,31).
• Je služebníkem podávajícím duchovní pokrm, nikoli jeho kuchařem (J 21,15.17).

2. Kazatel za druhé potřebuje pokládat Písmo za slovo Boží (ho logos tou theou). Když se pro tuto pravdu a odpovědnost nasazuje:

Bude jeho cílem stavět se pod Písmo, nikoli nad ně a umožňovat mu jaksi promlouvat skrze něj a přednášet poselství, které není jeho, ale které je z Písma. K tomu by tedy mělo při našem kázání vždy docházet. Neville Cardus ve svém nekrologu věhlasného německého dirigenta Otto Klepmerera mluvil o tom, jak Klemperer „uváděl hudbu do pohybu“ tak, že záměrně využíval anonymní styl, kdy sám sebe stavěl do pozadí, aby se jednotlivé tóny samy ve své celistvosti vyjadřovaly skrze něj. A stejně tomu musí být i v kázání: Promlouvat má Písmo, přičemž úlohou kazatele je prostě „uvádět Bibli do pohybu“.[9]

Slovní spojení „slovo Boží“ (logos theou) se v Novém zákoně vyskytuje více než čtyřicetkrát. Slovo Boží je celý Starý zákon (Mk 7,13); to, co kázal Ježíš (Lk 5,1); poselství, které vyučovali apoštolové (Sk 4,31; 6,2); slovo, které od apoštolů obdrželi Samařané (Sk 8,14.25); poselství, které obdrželi pohané od Petra (Sk 11,1); slovo, které kázal Pavel na své první misijní cestě (Sk 13,5.7.44.48.49; 15,33-36); poselství, které Pavel kázal na své druhé misijní cestě (Sk 16,32; 17,13; 18,11); poselství, které Pavel kázal na své třetí misijní cestě (Sk 19,10). Lukáš se v knize Skutků zaměřoval právě na toto slovo, které se šířilo tak rychle a ve velkém rozsahu (Sk 6,7; 12,24; 19,20). Pavel lidem v Korintu cíleně zdůrazňoval, že mluví slovo, které dostal od Boha, které nijak nepozměnil a které je projevem pravdy (2 K 2,17; 4,2). Pavel dával jasně najevo, že zdrojem jeho kázání je právě slovo Boží (Ko 1,25; 1 Te 2,13).

Stejně jako v případě Krista a apoštolů má být Písmo dnes předkládáno všemi kazateli takovým způsobem, že mohou říkat: „Tak praví Pán.“ Jejich odpovědností je předkládat Písmo tak, jak nám bylo dáno a v souladu s jeho záměrem.

5) Jak začalo poselství kazatele?

Poselství začalo jako pravé slovo od Boha a bylo předloženo jako pravda, protože Božím záměrem je předkládat pravdu. Bylo Bohem ustanoveno jako pravda a předáno Božím Duchem v součinnosti se svatými muži, kteří jej obdrželi v naprosto čisté podobě, jakou měl Bůh na mysli (2 Pt 1,20-21). Proroci a apoštolové jej obdrželi jako Scriptura inerrantis, tedy bez chyby, bez odchylky od původní formulace Písma v mysli Boží.

Bezchybností je tedy označována kvalita, v níž pisatelé našeho kánonu obdrželi text, jemuž říkáme Písmo.

6) Jak má Boží poselství pokračovat ve svém původním pravém stavu?

Jestliže Boží poselství začalo v pravdě a jestliže má být předáváno stejně, jako jsme jej obdrželi, jakými interpretačními procesy vynucenými změnami jazyka, kultury a doby se nyní zajistí jeho čistota při kázání? Odpověď zní: Pro správný výklad je přijatelný jedině exegetický přístup.

Uvedli jsme si tedy základní potřebu exegeze. Nejlogičtější otázkou tedy je: „Jaký vztah je mezi výkladem/exegezí a kázáním?“ Patrně nejlépe na to odpovídá J. I. Packer:

Vzhledem k podstatě Bible musí veškerá její interpretace mít podobu kázání. A platí to i naopak: Vzhledem k podstatě kázání musí veškerá pravá podoba kázání mít podobu biblické interpretace.[10]

Dále je třeba uvažovat o všech těchto skutečnost společně a praktickým způsobem:

7) Jak vypadá konečný krok, v němž se bezchybnost spojuje s kázáním?

1. Je třeba používat pravý text. Jsme vděčni všem odborníkům, kteří se tvrdě namáhají v oblasti textové kritiky. Díky jejich práci dostáváme k dispozici původní text Písma, na rodzíl od velkého objemu dochovaných kopií rukopisů, které jsou zatíženy chybami, pokud jde o textové varianty. To je naším východiskem. Bez textu v podobě, v jaké jej poskytl Bůh, by byl kazatel bezmocný a nemohl by jej předkládat v souladu s Božím záměrem.

2. Potřebujeme tedy pravý text, který je pak třeba přesně interpretovat, což se týká hermeneutiky.

Hermeneutika je jakožto teologická disciplína oborem zabývajícím se správnou interpretací Bible. Zvláštním způsobem se v ní uplatňuje obor všeobecné jazykovědy a hledání významu. Usiluje o formulaci konkrétních pravidel, které se vztahují ke speciálním faktorům ve spojitosti s Biblí... Hermeneutika je vědou v tom smyslu, že může stanovovat určité zásady k odhalování významu určitého dokumentu, a v tom, že tyto zásady nenabízejí jen výčet pravidel, ale organicky spolu navzájem souvisejí. Zároveň se jedná o umění, jak jsme si již uváděli, protože zásady či pravidla nelze nikdy uplatňovat mechanicky, ale vyžadují si zručnost (techn) příslušného vykladače.[11]

3. Naše exegeze musí vyplývat ze správné hermeneutiky. Pokud jde o tento vztah, Bernard Ramm uvádí:

(Hermeneutika) má k exegezi stejný vztah jako soubor pravidel k určité hře. Tento soubor pravidel je sestaven na základě úvah, analýz a zkušeností. Hra se pak hraje podle konkrétního ztvárnění těchto pravidel. Pravidla nejsou onou hrou. A hra bez pravidel zase pozbývá smyslu. Hermeneutika jako taková není exegezí, ale exegeze je aplikovanou hermeneutikou.[12]

Exegezi lze tedy definovat jako dovedné uplatňování hermeneutických zásad na biblický text v původním jazyce, s ohledem na porozumění a prohlašování významu, který autor zamýšlel, jak pro posluchače tehdejšího, tak i posluchače v pozdějších dobách. Hermeneutika a exegeze se společně zaměřují na biblický text s cílem určit, co vypovídal a co jím bylo původně míněno.[13] Exegeze ve svém nejširším slova smyslu bude tedy zahrnovat různé disciplíny literární kritiky, studii dějin, gramatickou exegezi, historickou teologii, biblickou teologii a systematickou teologii. Při správné exegezi se student dozví, co daný text sděluje a co znamená, díky čemuž je pak veden ke správnému osobnímu uplatnění.

Interpretace Písma je úhelným kamenem nejen celkového procesu přípravy kázání, ale i kazatelova života. Věrný student Písma bude usilovat o to, aby měl co největší jistotu, že interpretace je biblicky přesná.[14]

4. Nyní jsme tedy připraveni ke skutečnému výkladu. Na základě právě uvedeného myšlenkového postupu tvrdím, že výkladové kázání je skutečně exegetickým kázáním, a nikoli především homiletickou podobou poselství. Merrill Unger k tomu uvádí:

Nejde o délku rozebírané pasáže, tedy o verš či větší oddíl, ale o způsob rozboru takové pasáže. Je-li vysvětlovaná pasáž, bez ohledu na svůj rozsah, rozebírána takovým způsobem, že její skutečný a základní význam je objasněn ve světle a celkovém kontextu Písma a uplatněn na potřeby dnešního posluchače, pak to lze náležitě označit za výkladové kázání.[15]

Kazatel je pak díky tomuto procesu exegeze, který začal s vírou v bezchybnost Písma, vybaven pravým poselstvím, pravým záměrem a pravým uplatněním. Jeho kázání to dává náhled historický, teologický, kontextový, literární, synoptický i kulturní. Jeho poselství je pak takovým poselství, jaké zamýšlel Bůh.

To vše nám nyní připadá naprosto očividné. Přímo se ale nabízí otázka: „Jak tedy církev ztratila ze zřetele vztah mezi bezchybností Písma a kázáním?“ Dovolte mi uvést, že hlavním důvodem byl „liberalismus“.

Dědictví liberalismu

Příklad

Robert Bratcher je překladatel, který pracoval na překladu Good News For Modern Man (American Bible Society), někdejší asistent výzkumu společnosti ABS a také ordinovaný baptistický pastor (Southern Baptist). Jako jeden z řečníků pozvaných na sjezd Christian Life Commission pořádaný jižními baptisty zde mluvil na téma „Autorita Bible pro dnešní církev“. Níže je výňatek z jeho proslovu:

Uvádět, že Bible je bezchybná a neomylná lze jedině na základě záměrné nevědomosti či intelektuální nepoctivosti. Touto herezí by se neměl provinit žádný věřící, který miluje pravdu, projevuje úctu Bohu a čest Kristu. Vnášet do Bible bezchybnost a neomylnost znamená činit si z ní modlu, přetvářet ji na falešného Boha.[16]

Takový způsob myšlení je typickým dědictvím a důsledkem liberalismu, který kazatele okrádá o skutečný kazatelský náboj. Kladu si pak otázku: „Proč se pak pečlivě zajímat o obsah, ve kterém se neodráží Boží podstata, nebo o obsah, jehož pravdivost je nejistá?“

Mylné představy

Robert Bratcher a další, kteří se hlásí k „omezené“ či „částečné“ bezchybnosti Písma se mýlí, a to z několika důvodů.[17]

1) Tito lidé se ve skutečnosti nevypořádali s tím, co Písmo učí o sobě.

Benjamin Warfield se na podstatu tohoto problému zaměřil následující otázkou: „Skutečně rozhodující otázka mezi křesťanskými badateli ... tedy zní: 'Co je biblickou doktrínou inspirace na základě přesné a vědecké exegeze?'“[18]

2) V náhledu „omezené“ či „částečné“ bezchybnosti Písma se předpokládá, že existuje nějaká vyšší autorita, která stanoví spolehlivost Písma, tedy vyšší autorita než Boží zjevení v Písmu. Tito lidé se dopouštějí chyby již apriorně, protože kritikovi přisuzují vyšší autoritu než Písmu. Zároveň jaksi předpokládají, že tento kritik je bezchybný.

3) Platí-li náhled „omezené“ či „částečné“ bezchybnosti Písma, pak se zastánci tohoto hlediska dopouštějí chyby, když tvrdí, že by pak určitá část Písma mohla být důvěryhodným prostředkem, který sděluje Boží pravdy. Pokud by Písmo bylo chybné, byla by totiž Bible úplně diskvalifikována jakožto spolehlivý zdroj pravdy.

V každém případě se pak musíme zabývat následujícími předpoklady. Má člověk věřit Písmu, anebo jeho kritikům? Není přece možné chtít, „aby se vlk nažral (tedy zastávat omezenou bezchybnost Písma), a koza zůstala celá (mít přitom naprosto důvěryhodné Písmo)“. Clark Pinnock výstižně uvádí: „Snahy zúžit integritu Bible na záležitosti 'víry' a záležitosti historické spolehlivosti jsou zcela nemístné a pošetilé.“[19]

Jestliže Bible nemůže vést ke zdravé doktríně ohledně Písma, pak nemůže vést k důvěryhodné doktríně ohledně jakékoli jiné záležitosti. Jestliže se lidé, kteří zapisovali Písmo, dopouštěli chyb v tom, jak rozuměli čistotě svatého Písma, diskvalifikovali se tím coby pisatelé i pro jakoukoli jinou oblast Boží zjevené pravdy. A jestliže se tedy takto diskvalifikovali ve všech oblastech, každý kazatele je tím pádem připraven o možnost jakkoli důvěřovat údajné pravdivosti poselství od Boha, které má pak předávat dále.

Co z toho vyplývá

G. Campbell Morgan, označovaný jako „korunní princ všech komentátorů“ dvacátého století, byl evidentně Bohem hojně používán. A přesto měl i ve svém životě období, kdy se potýkal s otázkou, kterou se právě zabýváme v tomto pojednání. Dospěl k názoru, že pokud jsou v biblickém poselství chyby, nelze je pak s poctivostí veřejně kázat.

Podívejme se na to, s čím se potýkal mladý Campbell Morgan, aby zjistil, zda je Bible skutečně slovo Boží:

Tento mladý muž po dobu tří let s největší vážností přemýšlel o své budoucnosti v oblasti vyučování a později i kazatelství, přičemž ale kolem sebe viděl rozbouřené vody hluboké náboženské kontroverze. Četl nové knihy, které se zaměřovaly například na otázku „Lze Boha poznat“, a zjišťoval, že autor došel k názoru, že „Boha nelze poznat“. Byl z toho všeho nesmírně zmaten. Již si nebyl jistý tím, co jeho otec hlásal na veřejnosti a učil jej doma. Objevovaly se další knihy, které se snažily Bibli před těmito útoky bránit. Čím více četl, tím méně odpovědí na své otázky nacházel. Kdo nikdy netrpěl, neumí si představit, jakou tíseň mladý Campbell ve svém duchu zakoušel během tohoto zásadního období svého života. Pro následující roky jej to vybavilo tím největším soucitem s mladými lidmi, kteří mají podobné zkušenosti v rámci studia na univerzitě. Mluvil o nich jako o  těch, kdo podstupují „nekonečnou pouť prázdnou pouští“. Krize se u něj plně projevila ve chvíli, kdy si přiznal, že už nemá jistotu, že Bible je autoritativní slovo Boží určené člověku. Okamžitě pak zrušil veškerá svá domluvená kázání. Pak všechny tyto knihy, které Bibli napadaly i bránily, dal do jedné skříně. A ihned otočil klíčem u dveří. „Ještě dnes slyším zvuk toho zámku,“ říkával pak často. Vyšel z domu a vydal se po ulici do knihkupectví. Pořídil si zde novou Bibli, vrátil se s ní domů, kde si řekl: „Už si nejsem jistý, zda tato kniha je to, co můj otec označoval za slovo Boží. Ale jedno je mi jasné. Je-li to slovo Boží a přijdu-li na to s otevřenou myslí nezatíženou předsudky, to slovo samo dá mé duši potřebné ujištění.“ „A Bible si mě našla,“ uváděl pak. „Začal jsem ji číst a studovat tehdy v roce 1883. A od té doby ji studuji stále, až do dneška (1938).“ Po dvou letech se Campbell Morgan překlenul přes své silné pochybnosti a získal naprostou jistotu, že Bible není v žádném ohledu ničím jiným než slovem živého Boha. Vyjadřuje se k tomu následovně: „Díky této zkušenosti jsem se pak konečně vrátil zpět ke kazatelské činnosti a do služby. Získal jsem silnou oporu, abych mohl začít kázat, a od té doby jsem v tom pak usilovně pokračoval.“ Krize tedy byla překonána a v duši plála nově objevená jistota. Tato Kniha knih si tím pádem zasluhuje veškerou pozornost, kterou jí člověk může věnovat, nikoli jen k osobnímu potěšení z toho, že se může přibližovat k hlubinám srdce, mysli a vůle samotného Boha, ale také s cílem, aby tyto pravdy objevené takovým zkoumáním Písma mohly být oznamovány světu lidí klopotně tápajících za světlem a hynoucích v temnotě bez jasného poznání Boží vůle.[20]

Kéž tedy Bůh znásobí zástup mužů, „kazatelů“, kteří se z přesvědčení o bezchybné podstatě Bible budou usilovně snažit jí rozumět a ohlašovat její poselství jako lidé pověření Bohem k tomu, aby její poselství v Jeho jménu oznamovali.

Výzva pro nás

Jedním z nejzbožnějších kazatelů, kteří kdy žili, byl Robert Murray McCheyne ze Skotska. V pamětech o jeho životě Andrew Bonar píše:

Jeho přáním bylo dospět co nejblíže k jednoduchosti při vysvětlování Písma v kázání. Když byl tedy kdysi dotázán, zda nemá obavy, že by jednoho dne už neměl námět na kázání, odpověděl: „Ne, ve svých kázáních jsem jen tlumočníkem Písma; vyčerpám vše tehdy, až bude vyčerpána Bible.“ A ve stejném duchu se pečlivě vyhýbal až příliš běžném způsobu, kdy se text spíše přizpůsobuje určité doktríně, místo aby se usilovalo o přímé, očividné propojení se zkoumanou pasáží. Vždy se snažil kázat v souladu s myslí Ducha svatého v dané pasáži – s vnitřním chvěním, že činit jakkoli jinak by znamenalo zarmucovat Ducha, který tuto pasáž nechal zapsat. Výklad byl proto pro něj velmi závažnou záležitostí. I když se úzkostlivě držel této jisté zásady, nijak se necítil každodenně omezován používat všechny části Starého zákona stejně jako Nového zákona. Vždy se nejprve ujišťoval o primárním smyslu a uplatnění dané pasáže a pak se snažil ji uchopit s ohledem na použití v současnosti.[21]

Úkolem komentátora je kázat Boží myšlenky tak, jak je nachází v bezchybném slově Božím. Chápe je skrze hermeneutiku a exegezi. Následně je oznamuje výkladovým způsobem jako poselství od Boha, poselství, které je pověřen oznamovat.

John Stott výstižně popsal vztah procesu exegeze k výkladovému kázání:

Výkladové kázání je nanejvýš náročnou disciplínou. A možná právě proto je tak vzácné. Chápou se jej pouze ti, kdo jsou připraveni následovat příkladu apoštolů a říkat: „Není správné, abychom my zanechali Božího slova a sloužili při stolech... my však se oddáme modlitbě a službě slova“ (Sk 6,2.4). Systematické kázání slova není možné bez jeho systematického studia. Nestačí jen si zběžně projít pár veršů při svém denním čtení Bible ani studovat určitou pasáž teprve tehdy, když na jejím základě máme kázat. Nikoli. Denně musíme být pohrouženi do Písma. Musíme nejen studovat, jakoby s pomocí mikroskopu, jazykové podrobnosti několika veršů, ale také musíme zároveň svým teleskopem, dalekohledem bádat v širém prostoru Božího slova, vstřebávat to majestátní téma božské svrchovanosti ve spáse lidstva. „Je požehnáním,“ napsal Ch. H. Spurgeon, „pronikat až k samotné duši Bible, až nakonec začnete mluvit jazykem Písma a váš duch je prosycen slovy Pána tak, že Bibli máte přímo v krvi a na povrch vámi proniká samotná podstata Bible.“[22]

Bezchybnost Písma si vyžaduje proces exegeze a výkladové kázání. Boží slovo je zachováno celistvě jen při procesu exegeze, který ochraňuje poklad zjevení a oznamuje jeho význam přesně podle původního Božího záměru.[23] Výkladové kázání je tedy výsledkem procesu exegeze. Je zásadním pojítkem mezi bezchybností Písma a kázáním. Bylo nám dáno pověření zachovávat čistotu původního bezchybného slova, které nám dal Bůh, a oznamovat celou radu Boží spásné pravdy.[24]