Minulý týden jsme mluvili o povolání Abrama. Bůh ho povolal, aby odešel z Uru kaldejského, od uctívání falešných bohů, od svého modlářského způsobu života, od své rodiny ke vztahu s živým Bohem, k uctívání živého Boha a k následování. Abram poslech a šel. A Bůh mu dal ohromná zaslíbení:

• Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním! Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země. (Gn 12,2-3)

Bůh slíbil Abramovi, že zajistí jeho budoucnost, že se o něj postará – požehná mu, zahrne ho svou přízní, vyvýší jeho jméno, bude ho chránit a provázet a Abram bude středem Božího zájmu. Abram na tato zaslíbení reagoval vírou, vyšel z Uru a později z Cháranu a šel do země, o které mu Bůh slíbil, že mu ji dá. A kam přišel, tam uctíval Boha. Chválil ho a vzýval Jeho jméno. Abram se cele spolehl na Hospodinova zaslíbení a výsledkem byla chvála.

Ale brzy přišla první zkouška. Ačkoliv Abram dostal veliká a vzácná zaslíbení, tak tato zaslíbení neznamenala život v bavlnce. Boží zaslíbení neznamenají ani pro nás život v bavlnce. Bůh přichází a zkouší naší víru. Tyto zkoušky nepřicházejí kvůli Bohu, protože by nás neznal. Jen On sám jediný zná lidské srdce (1Kr 8,39). Tyto zkoušky přicházejí kvůli nám a kvůli naší víře – abychom rostli ve víře a v poznání našeho Pána.

Zkoušky se nevyhýbají nikomu a nevyhnuly se ani Abramovi. Byl nazván přítelem Božím (Jk 2,23), byl požehnaný nad jiné, dostal zaslíbení jako nikdo jiný a přesto v jeho životě vidíme celou řadu bojů, těžkostí a zkoušek.

• I nastal v zemi hlad. Tu Abram sestoupil do Egypta, aby tam pobyl jako host, neboť na zemi těžce doléhal hlad. (Gn 12,10)

První verš našeho textu nás uvádí do situace Abrama. Přišla první zkouška – hlad. Vzpomínáte si, co přivedlo Abramova vnuka Jákoba a celou jeho rodinu do Egypta, kde vládl Jákobův syn Josef? Hlad. Tady máme podobné schéma. V Kenaánu zavládl hlad. Těžce doléhal na celou zemi, byl tíživý (ČSP). Bůh vyvedl Abrama z Uru Kaldejského, potom z Cháranu, kde se na nějaký čas usadil a kde se mu vedlo dobře, protože tam získal mnoho majetku, dobytka i lidí a vedl ho do Kenaánu. Nevíme přesně, jak dlouho strávil Abram v Kenaánu, ale když tam nějaký čas pobyl, tak v zemi zavládl hlad. To byla zkouška víry pro Abrama.

Tento první verš nás uvádí do situace a souhrnně popisuje, co se dělo ve zbytku kapitoly. Když nastal v zemi hlad, tak Abram sestoupil do Egypta. Učenci se rozcházejí v názoru, zda měl Abram jít do Egypta či nikoliv. Někteří jsou toho názoru, že měl čekat na Boží zaopatření v Kenaánu. Na druhé straně vidíme, že Jákoba a jeho rodinu Bůh zaopatřil tím, že je poslal do Egypta.

V Egyptě došlo k mnoha špatným věcem, ale Písmo nám nikde neříká, že by bylo chybou, že Abram sestoupil do Egypta. A to by pro nás mělo být směrodatné. Otázka, kterou bychom si tedy nad tímto měli klást, by tedy neměla znít: Kam? Ale: S kým?

1. Abram spoléhá na člověka (Gn 12,11-13)

• Když už se chystal vejít do Egypta, řekl své ženě Sáraji: „Vím dobře, že jsi žena krásného vzhledu. Až tě spatří Egypťané, řeknou si: ‚To je jeho žena.‘ Mne zabijí a tebe si ponechají živou. Říkej tedy, žes mou sestrou, aby se mi kvůli tobě dobře dařilo a abych tvou zásluhou zůstal naživu.“ (Gn 12,11-13)

Abram se spolehl na Egypt

Vidíme, že když nastal hlad, Abram hledal záchranu nikoliv u Boha, ale v Egyptě. Sestoupení do Egypta samo o sobě nemuselo být ničím špatným – tak jako dnes není nic špatného na tom, jít k lékaři nebo si platit zdravotní a sociální pojištění. Není to o tom, že bychom nevěřili Bohu, že se o nás nepostará, ale že vkládáme všechno do Božích rukou. Bůh nás ve svém Slově vede k zodpovědnému životu (1Te 4,11-12).

Abram byl pilný a pracoval. Dobře to vidíme na jeho pobytu v Cháranu, kdy se domohl majetku i duší (v. 5). Tady jsou ale nějaké vnější okolnosti, které mu znemožňují pokračovat v životě, který je před Bohem bezúhonný. Abramovo řešení zní: Vydám se do Egypta.

Všimněte si v textu, že Abram si nemyslel o Egypťanech nic dobrého – mne zabijí a tebe si ponechají živou! Nevíme nic o tom, na čem tento svůj názor Abram zakládal. Víme, že se ukázal ne zcela nepravdivý. Ale na tom, co se odehrálo se Sárají, nesl Abram svůj nezanedbatelný díl. Přes svůj názor na Egypťany se Abram rozhodl sestoupit do Egypta. Z místa uctívání sestupuje do míst, kde očekává vraždu, smilstvo, hřích. Abram plní svou mysl těmito věcmi a to ho vede k tomu, že chce použít svou ženu jako prostředek své záchrany:

Abram hledá záchranu ve své ženě

Abram nutí svou ženu k tomu, aby neříkala celou pravdu, aby sám sobě zachránil život. Řekni to a to, aby se mi kvůli tobě vedlo dobře. Abram se skutečně projevuje jako neskutečný sobec. Nejde o to, co je pravda, ale jde hlavně o vlastní kůži. Sáraj byla Abramovou nevlastní sestrou, byla dcerou jeho otce Teracha, takže když měla říkat, že je sestrou Abrama tak to nebyla lež. Ale nebyla to také celá pravda. Sáraj byla Abramovou manželkou. To byla skutečnost, která byla rozhodující, a vidíme, že Abram o tom dobře věděl, a že právě toto mělo zůstat utajeno. Proto můžeme jasně prohlásit, že Abram nutil svou ženu lhát o svém legitimním vztahu k ní.

Spirála hříchu

To, co tady sledujeme, je velice poučné. Vidíme zde spirálu hříchu. Roztáčí se kolotoč, který na sebe nabaluje další a další věci. Abram chytře manipuluje svou ženou – abych tvou zásluhou zůstal na živu. Nebudeš úplně lhát – bude vlastně pravda, a navíc – to bude tvoje zásluha, když se mi povede dobře. Dobře tento kolotoč hříchu popisuje Jakub:

• Každý, kdo je v pokušení, je sváděn a váben svou vlastní žádostivostí. Žádostivost pak počne a porodí hřích, a dokonaný hřích plodí smrt. (Jk 1,14-15)

A víte, co potom dodává? Podívejte se:

• Neklamte sami sebe, milovaní bratří! (Jk 1,16)

Pokud maličko povolíme hříchu, tak nás začne zaslepovat a snadno a rádi budeme oklamávat sami sebe i druhé. Abram se snažil přesvědčit svou ženu, že to bude k jeho prospěchu, když jí prodá do harému jiného muže. A nejenom, že o tom Abram přemýšlel – toto hříšné smýšlení ho zaslepilo natolik, že tyto věci nakonec také zrealizoval.

2. Abram hromadí své hříchy (Gn 12,14-16)

Abram se Sárají vešli do Egypta. Abramovi bylo více než 75 let a Sáraj byla o deset let mladší. Sáraj zemřela ve 127 letech, takže v 65 letech byla zhruba uprostřed svého života. Říkám tyto věci proto, abychom si lépe uvědomovali, jak Abramova slova, tak také to, co se dělo v Egyptě:

• Když pak Abram vešel do Egypta, spatřili Egypťané tu ženu, jak velice je krásná. Spatřila ji také faraónova knížata a vychválila ji faraónovi. Byla proto vzata do domu faraóna. (Gn 12,14-15)

Zradil vlastní ženu

Abram zrazuje svou vlastní ženu. Sáraj byla vzata do domu faraóna. Jak se zdá, tak Abram nijak neprotestoval. Boží slovo prostě konstatuje – byla vzata. Nezdá se, že by Abram svou ženu nějak bránil. Šlo mu o vlastní kůži. Toto je jeden z nejtragičtějších příběhů o manželství v Písmu. Místo aby bránil svou vlastní ženu, tak ji Abram vyměnil za své pohodlí, za svůj klid, za bohatství, přátelství s faraonem.

Pro Abrama nebyla Sáraj „klenotem po Pánu Bohu nejvzácnějším“, jak to napsal Jan Amos Komenský o své manželce, ale byla pro něj obchodním artiklem, zbožím, které vyměnil za velbloudy a osly. Abram se zachoval jako osel, když takto jednal se svou ženou. Jeho chování je neomluvitelné. Podívejte se, co Bůh říká o manželce:

• Proto i muži mají milovat své ženy jako své vlastní tělo. Kdo miluje svou ženu, miluje sebe. (Ef 5,28)

Je úžasné vidět, jak Bůh přikazuje milovat bližního a manželům přikazuje (ne doporučuje nebo radí, ale přikazuje) milovat svou ženu jako sebe sama. Nikde v Písmu nenajdete výzvu milovat sebe sama, jak to radí tzv. křesťanská psychologie. Ale – kdo miluje svou ženu, miluje sebe.

Abram zradil svou ženu. Dnes muži neprodávají své ženy do harémů druhých mužů, alespoň ne běžně v naší společnosti, ale snadno prodají své vlastní manželky za své vlastní zájmy, za své koníčky, za své přátele, za svou práci, za jiné ženy, nebo své vlastní sny a představy. Abram nejen, že zradil svou ženu, které jistě slíbil věrnost, s níž uzavřel smlouvu, ale také:

Podvedl faraona a jeho knížata

Tento podvod byl dlouho dopředu plánovaný. Musíme říct, že Abram neplánoval vydělat nějaké bohatství na tom, že Sáraj bude prohlašovat, že je jeho sestra. Ale nezištné jeho jednání také nebylo – chtěl zachránit svůj život a chtěl, aby se mu vedlo dobře. A když přišli služebníci vládce Egypta, aby odvedli Sáraj, tak nenašel odvahu říci jim pravdu. Nechal je v klamu. Všechny je podvedl. Když Abram zradil svou ženu a podvedl faraona, tak tím také:

Zapřel svého Boha

Bůh dal Abramovi manželku, dal mu zaslíbení, dal mu svou přízeň, dal mu slib, že ho bude chránit, slíbil mu, že z něj udělá veliký národ. Tady to skoro vypadá, jako kdyby chtěl Abram pomoci Bohu naplnit toto zaslíbení tím, že se zbaví své neplodné ženy. Teď mě, Bože, připravili o mou manželku, tak mi můžeš dát jinou a naplnit konečně své zaslíbení.

Ostatně ono to v jednu chvíli skutečně vypadá, jako že se naplňuje Boží zaslíbení, jako že je všechno v tom nejlepším pořádku:

•  [Farao] kvůli ní prokázal Abramovi mnoho dobrého, takže měl brav a skot a osly i otroky a otrokyně i oslice a velbloudy. (Gn 12,16)

Abram si mohl snadno myslet – to je konečně to požehnání, které mi Bůh zaslíbil. Z Abrama se stává velmi bohatý muž. Nebylo to nic složitého – stačil takový malý podvůdek a bylo to. Jenom řekl, že jeho žena není jeho ženou a – prodal jí! Abram zapřel svou ženu i svého Boha. Ale Bůh sám sebe nezapřel:

• Jsme-li nevěrní, on zůstává věrný, neboť nemůže zapřít sám sebe. (2Tm 2,13)

To neznamená, že Bůh nevidí nevěru, že Bůh si nevšimne, když proti Němu hřešíme nebo Ho zapíráme. Neznamená to, že když jsme křesťané, tak můžeme hřešit, protože Bůh je přece věrný a vždycky nám odpustí. To rozhodně ne. Takové smýšlení ať je daleko od každého z nás, od každého, kdo vzývá jméno Páně! Boží věrnost se projevuje tím, že nám dává sklízet, co jsme zaseli:

3. Každý sklízí, co zasel (Gn 12,17-20)

Bůh zůstal věrný a v našem příběhu se Jeho věrnost projevuje velice jasným způsobem. Každý aktér našeho příběhu sklízí, co zasel:

Farao

• Ale faraóna a jeho dům ranil Hospodin velikými ranami kvůli Abramově ženě Sáraji. (Gn 12,17)

Farao si vzal, co se mu zlíbilo. Kromě toho, že jednal násilnicky, zde byly další dvě věci, které byly velmi zlé v Hospodinových očích:

1. Sáraj byla vdaná žena. Kdyby farao spal se Sárají, tak by se dopustil cizoložství. Sáraj by se dopustila cizoložství a Abram k obojímu zůstal lhostejný. Jako kdyby se ho to ani netýkalo. Ale lhostejnost k hříchu se jen velmi málo liší od toho hříchu samotného. „Kdo ví, co je činit dobré, a nečiní, má hřích“ (Jk 4,17).

2. Sáraj byla žena zaslíbení. Možná to v tuto chvíli nebylo ještě úplně jasné, ale jak budeme postupovat textem, tak uvidíme, jak Bůh stále více ujasňoval, že to bude Sáraj, z níž vzejde zaslíbené potomstvo Abramovo. Nebude to dům damašského Eliezera, nebude to Izmael, ale „ [ze Sáry] ti dám syna; požehnám ji a stane se matkou pronárodů a vzejdou z ní králové národů“ (Gn 17,16). Kvůli zaslíbení, kvůli své věrnosti, stihl Bůh faraona velikými ranami. Nejenom faraona, ale celý jeho dům.

Sáraj

Sáraj jednala, jak jí Abram přikázal. Nemůžeme schvalovat její jednání. Lhala a to je hřích. Takže částečně také svou zásluhou se ocitla tam, kde být nechtěla. Ale Bůh nedopustil, aby se jí cokoliv stalo. Z ní měl vzejít zaslíbený potomek – nemohl vzejít ze smilstva, nemohl vzejít ze vztahu, který by byl poškozen nějakou podobnou nemorálností. Proto Bůh chránil Sáraj. Ale ani pro ni to nebylo jednoduché.

Také Sáraj musela sklízet to, co zasela. Souhlasila, že nebude říkat pravdu o svém manželovi, ale jen polopravdu a tak se ocitla v domě faraona. Zakusila velice trpké odloučení od manžela. A nakonec musela s pravdou ven. Byla to pravděpodobně Sáraj, kdo řekl faraonovi pravdu. 17. verš ukazuje, že kvůli ní Bůh ranil faraonův dům velikými ranami.

• Farao tedy Abrama předvolal a řekl: „Jak ses to ke mně zachoval? Proč jsi mi nepověděl, že to je tvá žena? Proč jsi říkal: ‚To je má sestra‘? Vždyť já jsem si ji vzal za ženu. Tady ji máš, vezmi si ji a jdi!“ (Gn 12,18-19)

Zde už je jasné, co se stalo. Farao si předvolává Abrama a jedná s ním na rovinu. Skoro to vypadá, že je v tuto chvíli morálnější než Abram. Někdy na to lidé poukazují a říkají, že někteří lidé, kteří neznají Krista, budou morálně lepší, než následovníci Kristovi. Myslím, že za určitých okolností k tomu může – spíše ojediněle – dojít. Ale když se podíváme důkladněji do Písma na to, jak jsou popisováni následovníci Krista, tak si můžeme takovou myšlenku připustit k tělu jenom velmi, velmi omezeně.

• Neboť pravím vám: Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského. (Mt 5,20)
• Což nevíte, že nespravedliví nebudou mít účast v Božím království? (1K 6,9)
• … ti, kteří takové věci dělají, nebudou mít podíl na království Božím. (Ga 5,21)

Abram

Také Abram sklízí, co zasel. Zatím je to jenom malá bouře, ale zanedlouho z ní bude uragán, který smete mnoho v jeho vlastním životě.

• A farao o něm vydal svým lidem příkaz. Vyhostili jej i jeho ženu se vším, co měl. (Gn 12,20)

Abram nepřišel o to, co měl. Farao mu všechno ponechal. I Sáraji. Na začátku šestnácté kapitoly uvidíme, že Sáraj měla egyptskou otrokyni Hagaru. Je docela dost možné, že Hagara byla faraonovým darem Sáraji. Abram utekl před hladem mezi hříšníky, aby si mezi nimi nasytil břicho. Nyní je sice s plným žaludkem, ale také s kopcem ostudy vyhoštěn z Egypta.

4. Abram se vrací k Bohu (Gn 13,1-4)

Abram je vyhoštěn z Egypta. A tak se vrací zpátky do Kenaánu. Už zde není žádná zmínka o hladu. Ten hlad z desátého verše byl skutečně zkouškou, která měla být školou víry pro Abrama a Sáraj.

• I vystoupil Abram z Egypta se svou ženou a se vším, co měl, do Negebu; byl s ním i Lot. Abram byl velice zámožný, měl stáda, stříbro i zlato. (Gn 13,1-2)

Abram vystoupil se svou ženou a se svým synovcem. Máme tady zmínku o tom, že Abramův podvod byl věcí veřejnou. Jeho synovec Lot se učil od Abrama špatným věcem. Tento příběh nám ukazuje, že hřích nikdy nechodí sám, není nikdy záležitostí osobní, která by se netýkala nikoho dalšího. Tady zasáhl velice tvrdě jak Abrama, tak Sáraj, ale také faraona a celý jeho dům, a zcela jistě zasáhl také Lota, který byl s Abramem.

Abram se vrací z Egypta jako velmi bohatý muž. Odchází z Egypta s bohatstvím Egypta. Ale je to bohatství, které získal podvodem. Je to bohatství, které získal tak, že se chtěl zalíbit světu kolem sebe, faraonovi a jeho knížatům.

Ve třinácté kapitole uvidíme, jak Abramovo neprávem nabyté bohatství přineslo rozkol do jeho vlastní rodiny. Musel se rozejít s Lotem – což asi nebylo úplně na škodu, ale majetek, který získal podvodem, mu nepřinesl požehnání a radost. Všechno, co si odnesl z Egypta, mu nakonec přineslo problémy. A nejenom jemu! Ale zdá se, že se Abram přece jenom něco naučil:

• Postupoval po stanovištích od Negebu až k Bét-elu, na místo mezi Bét-elem a Ajem, kde byl zprvu jeho stan, k místu, kde předtím postavil oltář; tam vzýval Abram Hospodinovo jméno. (Gn 13,3-4)

Abram se vrací tam, odkud vyšel. Do jeho života přišla zkouška, která prověřila jeho charakter a víru. Abram neobstál v této zkoušce, ale neznamená to, že prohrál. Jeho víra byla slabá a musel se ještě hodně učit. Ale jeho Bůh byl silný a hodně Abrama naučil. Bůh Abrahamův je věrný. Co slíbil, to také splní. Boží věrnost vidíme i zde. Bůh vede Abrama zpátky na začátek. Vede ho tam, kde začalo jeho selhání. V desátém verši Abram sestoupil dolů do Egypta – je to obrazné vyjádření, které používali Izraelci, ale v kontextu našeho příběhu je to také obrazné vyjádření pádu do hříchu. Abram padl. Ale na začátku třinácté kapitoly ho Bůh pozvedl a on zase vystoupil z Egypta. Činil pokání a vrátil se zpátky na Boží cestu.

Vrátil se na místo, kde začal jeho pád a vyrazil novým směrem – směrem k uctívání Boha. Znovu vzýval Hospodinovo jméno. Ani zmínka o tom, že by něco takového udělal v Egyptě. Tam spoléhal jen sám na sebe. Nyní se vrací na místo, kam byl povolán a odkud odešel. Jeho víra byla prověřena. Na víru, která není prověřena, se nedá spolehnout:

• … aby se pravost vaší víry, mnohem drahocennější než pomíjející zlato, jež přece též bývá zkoušeno ohněm, prokázala k vaší chvále, slávě a cti v den, kdy se zjeví Ježíš Kristus. (1Pt 1,7)

Minule jsme si kladli otázku, zda jsme se nezabydleli ve svém Cháranu. Nyní si musíme položit jinou otázku – zda jsme nezačali na cestě víry spoléhat sami na sebe, důvěřovat více svým schopnostem, svému obdarování, svému majetku, … než samotnému Bohu, který nás povolal k tomu, abychom s Ním chodili.

Abram vzýval jméno Páně, pokořil se před Bohem, uctíval ho a znovu vložil všechno do Božích rukou. K tomu samému volá Pán Bůh také nás.

Aplikace

Hledání Boží vůle

Abram se bez rozpaků vydal do Egypta. Nezdá se, že by nad tím nějak uvažoval. Ale viděli jsme, že to pravděpodobně nebyla nejlepší volba. Přinejmenším to, co se odehrálo, bylo špatné a ukazuje, jak se nemáme rozhodovat. Podívejte se, k čemu vedlo Abrama jeho rozhodnutí sestoupit do Egypta.

1. Vedlo ho to ke lži. Ale Boží vůlí pro život křesťana nikdy není lež. Pokud se vydáte na cestu, o které víte, že vás povede ke lži, nebo k nějakým polopravdám, k tomu, že nebudete moci jednat v pravdě, tak můžete s jistotou vědět, že to není Boží cesta. Žádná lež nemůže nikdy zlepšit situaci člověka – vždycky povede jenom k horším věcem a k dalším lžím a kompromisům.

2. Spoléhání na vnější věci, na tělesné věci, na lidi, postavení, majetek, tituly… To je cesta pýchy, která je nám všem velice blízká. Žádný člověk není imunní vůči pýše. Pýcha znamená, že nechceme spoléhat na Boha, ale na něco jiného.

3. Podvodné jednání. Pokud můžete něčeho dosáhnout, ale ten způsob není úplně čistý – a tady musíme zdůraznit, že měřítka světa a měřítka Boží jsou často diametrálně odlišná – pokud nemůžete jednat čistě před Boží tváří, tak nejdete po správné cestě. V naší společnosti to může být otázka socialistické mentality, kdy máme pocit, že tady jsou věci, které nemají svého majitele a my je můžeme používat podle své libosti. Mnoho zaměstnanců takto přistupuje k majetku nebo času svého zaměstnavatele, kdy zneužívají věci nebo pracovní dobu pro osobní účely nebo obohacení. Studenti často vydávají za své vlastní práce takové, které si stáhnou z internetu a mají pocit, že splnili svou povinnost, když práci odevzdali jako vlastní.

Pokání

Pokud se vydáme špatnou cestou, pokud upadneme do hříchu, pokud zapřeme svého Boha, tak nás Duch Boží volá k pokání. Na tomto příběhu ze života Abrama můžeme vidět, jak moc hřích zaslepuje člověku oči a jak důležité je činit pokání okamžitě. Není člověka, který by nehřešil. A pokud si to někdo sám o sobě myslí, tak klame sám sebe a dělá z Boha lháře (1J 1,9).

Nečekejte na to, až vás vyženou z Egypta, nečekejte na to, až někdo odhalí váš hřích, protože na někoho dalšího dopadnou kvůli vašemu hříchu těžké věci, ale běžte hned k Bohu, vyznejte mu své hříchy, opusťte je a přijměte z Jeho rukou odpuštění. Bůh je milosrdný Bůh a odpouští nám naše hříchy. I my máme odpouštět těm, kdo se provinili proti nám. Přesto potřebujeme rozumět tomu, co to hřích je a jak strašlivá je jeho moc. Bůh odpustil Abramovi i Sáraj. Ale představte si, s jakou bolestí a zklamáním se museli vyrovnávat. Hřích má své důsledky.

Bůh pokořil jejich pýchu a trochu narovnal jejich charakter. Ale – jak dlouho to asi mohlo trvat, než spolu zase mohli normálně mluvit a normálně žít? Jak dlouho to mohlo trvat, než se mohli podívat jeden druhému do očí?

Ten příběh je o nás – je o naší pýše, je o našich lžích, je o našich selháních. Je o selhání nás, manželů, kteří nemilují své manželky na prvním místě hned po Bohu. Je to příběh každého z nás, když nechceme mluvit pravdu se svým bližním a raději se rozhodneme ne přímo pro lež, ale pro takovou polopravdu. Kdykoliv k tomu dojde v našem životě, tak musíme činit pokání. Vyznat takové věci Bohu a někdy i lidem, omluvit se, prosit za odpuštění, opustit je a jít novou cestou. Bůh je věrný.

Kdykoliv padáme do hříchu, tak nám to ukazuje, že jsme se vzdálili od Boha, že jsme opustili Boží oltář, že jsme skončili s uctíváním.

Uctívání

Chcete-li chodit ve svatosti před svým Bohem, chcete-li zůstávat před Jeho tváří, tak neodcházejte od oltáře, který jste zasvětili Bohu. Stejně jako na začátku to není o tom „Kde?“, ale daleko více o tom „S kým?“. Není to o místě, ale o přítomnosti Pána Ježíše Krista. Je to o zůstávání v Kristu, je to o uctívání.

Abram opustil oltář, který postavil, přestal vzývat Hospodinovo jméno a docela nenápadně se začal vzdalovat Bohu. V Kenaánské zemi nebyl na lepším místě než v Egyptě – a my to uvidíme už brzo v knize Genesis. Některá místa tam byla tak hrozná, že na ně přišel náhlý Boží soud (Sodoma, Gomora). Ale v Egyptě byl Abram v bezbožné společnosti bez Boha, zatímco v Kenaánu byl sice také v bezbožné společnosti, ale s Bohem. U Božího oltáře, v uctívání a vzývání Pána.

Moji milí, zůstávejte ve společenství s Pánem Ježíšem Kristem bez ohledu na okolnosti, v nichž se nacházíte. Přijdou chvíle, kdy to bude hodně těžké, chvíle, které prozkouší vaši víru. Zůstaňte pevní! Kvůli svým manželům, kvůli svým manželkám, kvůli svým dětem, rodinám, bratřím a sestrám v církvi. A především – kvůli svému Bohu, který je věrný a u Něhož vždycky najdete sílu.

• …  a jsem si jist, že ten, který ve vás začal dobré dílo, dovede je až do dne Ježíše Krista. (Fp 1,6)

Amen.