Marla a já rádi zlézáme coloradské čtrnáctitisícovky, hory, které sahají do nadmořské výšky aspoň 14 000 stop. Pohledy shora berou člověku dech! Uděláte si o krajině pod sebou představu, jakou tam dole nikdy nezískáte. Zvlášť se mi to líbí, když jsme nahoře sami, a můžeme si jen sednout a kochat se tou krásou. Dnes se společně podíváme na Mount Everest víry. Abrahamova ochota obětovat vlastního syna Izáka je nejvyšší bod – samotný vrcholek – víry v celých dějinách, nepočítáme-li Ježíšovu ochotu přijmout kříž. Já jsem se takhle vysoko nikdy ani zdaleka nedostal. Můžu jen stát dole a vzhlížet vzhůru s vědomí, jak moc je moje víra nedostatečná. Ale i odsud zdola můžeme odkoukat několik důležitých postřehů, které nám pomohou vyšplhat výš. Jeho příběh nás učí, že…

Nejvyšším vrcholkem víry je vydat Bohu, když nás zkouší, to, co je nám nejdražší, a spoléhat přitom na to, že dodrží své sliby.

Autor hodlá v této kapitole ukázat těmto věřícím, jimž hrozily zkoušky, že víra překonává všechny překážky, i když se zdá, že okolnosti jsou v rozporu s Božími sliby. Víra dosáhne slíbeného požehnání – když ne v tomto životě, tak na věčnosti – tím, že se dívá na Boha a ne na okolnosti. Ale s vírou je to jako se svaly. Roste, když ji často používáme. Proto…

1. Bůh naši víru zkouší.

„Abraham věřil, a proto šel obětovat Izáka, když byl podroben zkoušce.“ Jak napsal věřícím, kteří čelili pronásledování, Petr: „Z toho [svého spasení] se radujte, i když snad máte ještě nakrátko projít zármutkem rozmanitých zkoušek, aby se pravost vaší víry, mnohem drahocennější než pomíjející zlato, jež přece též bývá zkoušeno ohněm, prokázala k vaší chvále, slávě a cti v den, kdy se zjeví Ježíš Kristus“ (1Pt 1,6-7). Když se řekne „zkoušet ohněm“, může to člověku nahánět strach, mějte ale na paměti, že:

A. Bůh naši víru zkouší, ale nikdy ne nad naše síly.

Pavel vysvětluje (1K 10,13): „Nepotkala vás zkouška nad lidské síly. Bůh je věrný: nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát.“ Podstatné jméno přeložené jako „zkouška“ je příbuzné se slovesem přeloženým zde i v Židům 11,17 jako „být podroben zkoušce“. Totéž sloveso používá i Jakub, když vysvětluje: „Kdo prochází zkouškou, ať neříká, že ho pokouší Pán. Bůh nemůže být pokoušen ke zlému a sám také nikoho nepokouší. Každý, kdo je v pokušení, je sváděn a váben svou vlastní žádostivostí“ (Jk 1,13-14). Bůh nás zkouší a každá zkouška se může stát pokušením, pokud podlehneme svým hříšným sklonům. Pokušení ale nepochází od Boha, ale z naší vlastní žádostivosti. Pokud ve zkoušce zhřešíme, nemůžeme z toho vinit Boha, protože Bůh nám v každé zkoušce dává východisko. Ví, co můžeme zvládnout. Pokud ve zkoušce selžeme, neměli bychom svalovat vinu na Boha, ale zkoumat, proč k selhání došlo a poučit se z toho. Přísloví 19,3 poznamenává: „Pošetilostí si člověk podvrací cestu, ale jeho srdce má zlost na Hospodina.“ Do potíží nás přivádí naše vlastní mravní hloupost, ale my bychom hned svalovali vinu na Boha. Ale místo abychom se hněvali na Pána, měli bychom spíš přijmout zodpovědnost za své chyby. Bůh zkouší naši víru, ale nikdy ne nad naše síly. Proč nás zkouší?

B. Bůh nás zkouší ne proto, abychom selhali, ale aby se ukázala kvalita naší víry a abychom ve víře mohli růst.

Důvodem, proč nás Bůh zkouší, je to, že chce nám a ostatním lidem ukázat skutečnou kvalitu naší víry. Bez zkoušek nevíme, jestli je naše víra pravá. Zkouška ukáže, jak je naše víra silná. Pokud se ve zkoušce v důvěře poddáme Bohu, naše víra se posílí.

Na vysoké škole jsem absolvoval kurz první pomoci. Ale od té doby jsem za celých pětatřicet let neměl ani jednu příležitost uplatnit to, co jsem se tam naučil, abych někomu zachránil život. Kdybyste teď dostali infarkt a přestali dýchat, dali byste přednost tomu, abych vám poskytl umělé dýchání a masáž srdce já, anebo školený zdravotník, který to dělá často? Možná, že bych to dokázal, ale moje dovednosti v této oblasti nebyly nikdy prověřeny. Měli byste daleko větší šanci přežít, kdyby vám přišel pomoci někdo, kdo si svou schopnost provádět kardiopulmonální resuscitaci vyzkoušel mnohokrát.

Je povzbuzující, když si uvědomíme, že tato zkouška s obětováním Izáka nebyla první, kterou Bůh na Abrahama dopustil, a že Abraham v některých dřívějších zkouškách neuspěl. (Možná to ani se mnou není tak docela beznadějné!) Bůh na Abrahamovi trpělivě a věrně pracoval, a pomocí opakovaných zkoušek nechával jeho víru růst. Když Bůh poprvé povolal Abrama, aby opustil svou rodinu a své rodiště, uposlechl jen částečně. Odešel až do Cháranu, ale otce vzal s sebou. Teprve když jeho otec zemřel a Bůh ho opět povolal, uposlechl beze zbytku (Sk 7,2-4; Gn 11,31-12,4). Když konečně přišel do Kenaánu, byl tam hladomor. Aniž by hledal Boha, odešel Abram do Egypta, a tam zklamal, když se rozhodl představovat Sáru jako svou sestru (Gn 12,10-20). Několik let nato, když Bůh stále ne a ne splnit svůj slib, Abram opět selhal a obcoval s Hagarou, což vedlo k narození Izmaela (Gn 16). Neuspěl ani v další zkoušce, protože znovu zapřel, že je Sára jeho manželka (Gn 20).

Takže se nedá říct, že by byl Abraham začal jako bohatýr víry a nikdy nezakolísal. Zažil své vzlety a pády, stejně jako my. Vyrostl ve víře díky celé řadě zkoušek víry, ze kterých někdy vyšel vítězně, někdy ale také jako poražený. Pokud právě procházíte těžkou zkouškou, vezměte si k srdci Petrova slova určená trpícím svatým: „Moji milovaní, nebuďte zmateni výhní zkoušky, která na vás přišla, jako by se s vámi dělo něco neobvyklého, ale radujte se, když máte podíl na Kristově utrpení, abyste se ještě více radovali, až se zjeví jeho sláva“ (1Pt 4,12-13). Abrahamova reakce v této krajní zkoušce víry nám ukazuje, jak bychom měli ve zkouškách reagovat my:

2. Na zkoušky naší víry bychom měli reagovat okamžitou poslušností a tím, že Bohu zcela vydáme to, co je nám nejdražší.

To se snadno řekne, ale ne tak snadno udělá! Podívejme se, jak na tuto vrcholnou zkoušku reagoval Abraham:

A. Abraham uposlechl Boha okamžitě a bez odmlouvání, i když se zdálo, že je Boží příkaz v rozporu s Božím zaslíbením.

Abraham byl člověk, a tak se s tímto strašlivým příkazem prostě musel potýkat. Během třídenního putování na místo, které Bůh určil, musel Abraham čelit v myšlenkách pokušením jako: „A jsi si jistý, že to s tebou opravdu mluvil Bůh? Dobrý a milující Bůh by po otci určitě nemohl chtít, aby podřízl vlastního syna! To ti musel nakukat satan, abys provedl takovou hroznou věc! Nakonec, Izák je zaslíbený dědic, jehož potomkem má být Mesiáš! Zabít Izáka by znamenalo překazit Boží záměr!“ Bible nám ale o žádném takovém zápasu nic neříká. V Genesis je zaznamenáno prostě to, že Bůh Abrahamovi přikázal, aby obětoval svého syna, kterého miluje, a že Abraham vstal druhý den časně ráno a poslušně šel. V Židům 11,17 naznačuje čas slovesa „obětoval“ (KMS, NBK, KR), že ve svém smýšlení a ve svých záměrech Abraham Izáka již obětoval. Kdyby ho Bůh v posledním okamžiku nezastavil, byl by to udělal. (F. F. Bruce: Commentary on the Epistle to the Hebrews [Eerdmans], s. 308.)

Měl bych zdůraznit, že Bůh nikdy předtím ani potom nikomu nic podobného nepřikázal. V celé historii se to stalo jenom jednou. Abraham také neměl ani kousek Bible, podle kterého by se mohl orientovat. Předpokládám, že Bůh na Abrahama promluvil slyšitelným hlasem, který Abraham zřetelně poznal. Dnes máme Boží úplně zjevení v jeho slově. Jen zřídka, pokud vůbec někdy, s námi mluví slyšitelným hlasem. Nikdy nám nepřikazuje udělat cokoliv, co by bylo v rozporu s jeho psaným slovem. Když psychicky narušený člověk tvrdí, že mu nějaký hlas přikázal, aby někoho zabil, nemluvil s ním Bůh, ale satan! Boží příkazy nejsou v rozporu s jeho slovem.

Musíme tedy Abrahamův příklad aplikovat opatrně, ale aplikovat ho musíme. A aplikace je tato: když nám Boží slovo přikazuje, abychom udělali něco obtížného nebo nepříjemného, musíme uposlechnout okamžitě a nepřít se s Bohem. Může to být příkaz, abychom setrvali v problémovém manželství, i když by byla velká úleva z něj odejít. Může to být příkaz milovat člověka, se kterým se těžko vychází, nebo odpustit někomu, kdo vám velice ukřivdil. V Bibli je hodně takových náročných příkazů. Pokud je budeme obcházet, naše víra neporoste. Pokud chceme ve víře dojít výš, musíme se s okamžitou poslušností podřídit Bohu. V Božím slově jsou také určité obtížné pravdy, které vyžadují, abychom se jim podřídili, ne abychom o nich diskutovali, chceme-li růst ve víře. Mnozí mají například potíže s učením o Boží svrchovanosti v tom, že některé vyvolí ke spasení, a jiné ne. Mají dojem, že je v rozporu s Boží vůlí, aby nikdo nezahynul, a že porušuje lidskou svobodu. Protože tyto věci nedokážou uvést do souladu, popírají to, co jasně a opakovaně učí, totiž, že Bůh se smilovává, nad kým chce, a koho chce, činí zatvrzelým (Ř 9,18). Věřím, že takovéto těžké pravdy nechápeme v první řadě tím, že bychom o nich přemýšleli nebo o nich diskutovali, ale tím, že je prostě přijmeme. I když se tedy zdálo, že Boží příkaz k obětování Izáka je v rozporu s jeho sliby a s jeho láskou, Abraham se mu okamžitě a poslušně podřídil.

B. Abraham vydal Bohu to, co mu bylo nejdražší.

Pro Abrahama by to bylo jednodušší, kdyby mu Bůh řekl: „Hodlám si vzít tvůj život!“ A přesto, že Sáru vroucně miloval, jsem si jistý, že by pro něj bylo snazší vzdát se Sáry než obětovat Izáka. V našem textu jsou tři výrazy, které názorně ukazují, jak tvrdé to pro Abrahama bylo, když měl Izáka vydat Bohu.

Za prvé mluví o Abrahamovi jako o tom, komu se „dostalo zaslíbení“. Bůh Abrahamovi opakovaně sliboval, že z něj udělá velká národ. Abraham a Sára čekali pětadvacet let, od doby, kdy bylo Abrahamovi pětasedmdesát let, do doby, kdy mu bylo sto, než jim Bůh dal slíbeného syna Izáka. Po tolika letech čekání bez jakékoli naděje, že by se jeho slib mohl naplnit nějak jinak, jim Bůh nakonec tohoto výjimečného syna dal. A teď Abrahamovi řekne, aby tohoto převzácného syna zabil a spálil na prach!

Za druhé text říká, že Abraham obětoval svého „jednorozeného“ (KR). Abraham už měl Izmaela a později měl ještě další syny s Ketúrou (Gn 25,1-2, 5-6). Neznamená to tedy jediný syn, ale spíš jedinečný syn, slíbený syn. Je to stejné slovo, kterým Jan označuje Ježíše (J 1,14.18; 3,16.18; 1J 4,9), který je Božím Synem v jedinečném smyslu, v jakém Božím Synem nikdo není a být nemůže. Všichni si ve vztahu ke svým dětem děláme určité naděje: nejde jen o naděje, že budou uchráněny nebezpečí a že nás přežijí, ale také o naděje, že v životě dosáhnou úspěchu. Představte si, o kolik větší naděje si mohl dělat Abraham ohledně Izáka, jedinečného syna podle Božího slibu, který byl počat zázrakem, když všechny lidské naděje zklamaly!

Verš 11,18 ještě zdůrazňuje složitost celé situace tím, že připomíná zaslíbení: „Z Izáka bude pocházet tvé potomstvo.“ To tedy muselo Abrahamovi pořádně zamotat hlavu! Než se Izák narodil, prosil Abraham Boha, aby udělal syna zaslíbení z Izmaela, ale Bůh jeho prosbu odmítl: „A přece ti tvá žena Sára porodí syna a nazveš ho Izák (to je Smíšek). Svou smlouvu s ním ustavím pro jeho potomstvo jako smlouvu věčnou“ (Gn 17,19). Takže teď má Abraham Izáka, kterému je pravděpodobně nějakých dvanáct až dvacet let, a Bůh mu řekne: „Obětuj ho jako zápalnou oběť!“ Nic nebylo Abrahamovi dražšího než Izák, a Bůh teď po Abrahamovi chce, aby Izáka zabil! Když nepočítáme Ježíše a jeho oběť na kříži, Bůh nikdy nikomu nic těžšího nepřikázal!

To, co se právě chystám říct, není jednoduché uplatnit v praktickém životě, ale všichni na tom potřebujeme pracovat: Bůh by pro mne měl být mnohem cennější, než třeba i ten nejdražší dar, který mi kdy dal. To měl Ježíš na mysli, když řekl: „Kdo přichází ke mně a nedovede se zříci svého otce a matky, své ženy a dětí, svých bratrů a sester, ano i sám sebe, nemůže být mým učedníkem“ (Lk 14,26). V porovnání s tím, jak bychom měli milovat Ježíše, by naše láska k našim nejbližším měla téměř vypadat jako nenávist.

Ono je snadné přestat se dívat na Dárce a začít se soustředit na jeho dary. Modlíte se, aby vám Bůh dal manžela nebo manželku, a po letech osamělého života Bůh vaši prosbu splní. Potom vám ale hrozí, že tohoto partnera budete milovat více než Boha. Nebo jste bezdětní, a modlíte se za dítě. Bůh vás vyslyší a dá vám krásné dítě. Co kdyby vám Bůh ve své moudrosti a prozřetelnosti toto dítě vzal a nechal je zemřít? Připouštím, že ze ztráty některého z dětí mám dosud největší strach, i když jsou už všechny dospělé. Musíme se ale postavit otázce: Kdyby si Bůh jedno z mých dětí, nebo třeba i všechny, vzal k sobě, zahořkl bych a hněval se na Boha? Nebo bych přijal jeho vůli a řekl spolu s Jóbem: „Hospodin dal, Hospodin vzal; jméno Hospodinovo buď požehnáno“ (Job 1,21)?

Dokonce i svou službu Bohu můžeme milovat více než Boha. Člověk se snadno tak zabere do práce na šíření Božího království, že při vší naší zaměstnanosti, dostane Bůh sedadlo až za službou! Kdysi jsem slyšel hovořit zesnulého Alana Redpatha, příkladného Božího muže. Vyprávěl, jak ho Bůh ranil mrtvicí právě v době, kdy služba procházela rozkvětem a objevilo se v ní množství příležitostí. Ležel v nemocnici a ptal se Boha: „Proč?“ A Pán mu důrazně řekl: „Víš, Alane, ona se ti nějak dostala práce před uctívání!“ Bůh chce mít v našich srdcích absolutně první místo, i kdyby to mělo znamenat obětovat Izáka! Když nám Bůh vezme něco, co je nám drahé, je to pro naši víru těžká zkouška. Uposlechneme ho s tím, že se mu naprosto podřídíme, jako Abraham? Nebo si budeme na Boha stěžovat? Ale jak to Abraham dokázal? Řečeno jedním slovem, „vírou“. Verš 11,19 vysvětluje, jak ve své víře uvažoval:

3. Víra počítá s tím, že Bůh dodrží své sliby, i kdyby to znamenalo, že udělá věci, které z lidského hlediska nejsou možné.

Abraham počítal „s tím, že Bůh je mocen vzkřísit i mrtvé. Proto dostal Izáka zpět jako předobraz budoucího vzkříšení.“ Abrahamova víra v Boha byla tak veliká, že si říkal: „Jestli po mně Bůh chce, abych Izáka zabil, a přitom hodlá dodržet svůj slib, bude ho muset vzkřísit z mrtvých!“ Když si člověk uvědomí, že dějiny do té doby nezaznamenaly jediný případ, že by byl někdo vzkříšen z mrtvých, je to ohromující!

Řecké slovo přeložené jako „počítal“ je odvozeno od slova, jehož základní význam souvisí s číselnými výpočty. Časem získalo v užití mimo souvislost s čísly přenesený význam vyjadřující „započtení vlastností či důvodů“. (G. Abbott-Smith: A Manual Greek Lexicon of the New Testament [Charles Scribner’s Sons], s. 270.) Znamená to vzít nějaká fakta v úvahu, a v jejich světle dospět k závěru. Abraham neudělal skok víry se zavřenýma očima. Vzal v úvahu Boží vlastnosti a jeho povahu. Bůh je láska, je spravedlivý a všemohoucí. Nikdy nás nepodvede. Je věrný a dodržuje to, co slíbí a k čemu se smlouvou zaváže. Slíbil, že jako Abrahamovi potomci se budou počítat ti, kteří vzejdou z Izáka. Izák ještě neměl žádné potomky, a přece Bůh Abrahamovi přikázal, aby Izáka obětoval. Proto musí mít Bůh v plánu vzkřísit Izáka z mrtvých! Dokonale logické!

Abrahamovy myšlenkové pochody nám ukazují, jak se vypořádat s každou zkouškou víry, s kterou se setkáme. Satan se nás bude soustavně pokoušet donutit k tomu, abychom pochybovali o některých stránkách Božího charakteru či o některých z jeho atributů, nebo je dokonce popírali. Přiměl Evu, aby pochybovala o Boží dobrotě, tím, že naznačoval, že jí Bůh upírá něco dobrého, když zakázal jíst ovoce ze stromu poznání. Občas nás ve zkouškách pokouší, abychom pochybovali o Boží lásce. Proto Pavel zdůrazňuje, že nás žádná zkouška nemůže oddělit od Boží lásky v Kristu (Ř 8,35-39). Někdy se nás snaží přimět, abychom pochybovali o Boží svrchovanosti: „Dobrý a milující Bůh by nedovolil takovou zkoušku, jakou právě procházíš.“ Ale pokud mu na to naletíte, přiznáváte mu tím víc moci, než kolik jí skutečné má, protože nám může uškodit jen do takové míry, do jaké mu to Bůh výslovně povolí (Jób 1-2).

Jak jsme viděli, víra přenáší to, v co doufáme (Boží sliby), do přítomné skutečnosti. Dokazuje věci, které nejsou vidět (Žd 11,1). Víra věří, „že Bůh jest a že se odměňuje těm, kdo ho hledají“ (11,6). Víra říká spolu s Abrahamem: „I když v této chvíli budí moje situace dojem, jako by Bůh nebyl milující a dobrý, já na základě toho, co mi slíbil ve své smlouvě, věřím, že způsobí, že se pro mne všechno obrátí k dobrému.“ Nebo jak to řekl Josef po všech těch strašných lumpárnách, které mu provedli jeho bratři: „Vy jste proti mně zamýšleli zlo, Bůh však zamýšlel dobro…“ (Gn 50,20).

Poslední část verše, která říká, že Abraham Izáka „dostal zpět jako předobraz“ (KMS), znamená toto: „Průběh událostí byl tak dramatický, že to bylo prakticky totéž, jako kdyby Izák skutečně zemřel a potom byl znovu vzkříšen z mrtvých.“ (Philip Hughes: A Commentary on the Epistle to the Hebrews [Eerdmans], s. 484.) Tato slova přitahují naši pozornost k tomu skutečnému hlavnímu důvodu, proč Bůh Abrahamovi přikázal, aby obětoval svého vlastního syna: Byl to předobraz toho, co měl sám Bůh v úmyslu udělat se svým vlastním Synem na kříži. Ten tvrdý příkaz, který dal Bůh Abrahamovi, ve skutečnosti není v rozporu s boží láskou, ale naopak jeho lásku ukazuje názorným a nezapomenutelným způsobem, do něhož se dokáže vcítit přinejmenším každý rodič. Nikdy jsem doopravdy nevěděl, jak moc mne můj otec miluje, dokud jsem se otcem nestal sám. Tehdy mi došlo: můj otec mne miloval zrovna tak, jako já miluji své dítě! A Bůh mne miluje ještě mnohem víc! Jak napsal Pavel: „On neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal; jak by nám spolu s ním nedaroval všecko?“ (Ř 8,32).

Závěr

V září 1930 informoval Moody Monthly o průkopnické práci Arthura a Ethel Tyleeových mezi brazilskými indiány kmene Nhambiquara. Dosáhli určitých pokroků v „překonávání předsudků, v budování důvěry, v pochycení základů místního jazyka a v prvních projevech křesťanské lásky.“ Prosincové vydání však přineslo zprávu o tom, jak Arthur Tylee, Mildred Kratzová (zdravotní sestra, která se mezitím k jejich práci připojila) a malé dítě Tyleeových našli krutou smrt právě v rukou Indiánů, které milovali a kterým sloužili. Zatímco Tyleeovi po malých krůčcích získávali jejich důvěru, došlo ke střetu mezi Indiány a zaměstnanci vlády, kteří se pokoušeli v této oblasti postavit telegrafní vedení. Příslušníci kmene zřejmě zmatení ve své nevraživosti vůči vetřelcům napadli misionáře, kteří byli snadným terčem, protože jejich dům byl Indiánům vždy otevřený. Paní Tyleeová byl vážně raněna, ale přežila. Dne 4. ledna 1931 napsala právě na tom místě, kde ztratila manžela, malé dítě a přítelkyni, dopis (Moody Monthly, červen 1931). Úvodem poděkovala všem, kdo se věrně modlí, a ubezpečila je, že na útoku nenesou vinu. „Musíme věřit,“ psala dále, „že se to vše odehrálo až do nejmenšího detailu v souladu s plánem svrchovaně moudrého a milujícího nebeského Otce. Neříkám, že mu musíme rozumět, musíme jen věřit.“ Pokračovala podrobnější zprávou o průběhu útoku, při němž byla nejprve svědkem zavraždění svého manžela a pak ztratila vědomí. „V té chvíli, kdy jsem se probrala z mrákoty bezvědomí a shledala, že jsem ztratila nejen svou rodinu, ale přišla také o celý domov, jsem poznala Otcovu péči tak něžnou a laskavou, že se v ní i prudká osamělost onoho prvního dne odloučení stala čímsi posvátným a posvěceným. Ono ‚Laskavé světlo‘, které nikdy nehasne, ozářilo jeho přítomností dokonce i tyto dny. Proto od vás žádám, abyste věřili společně se mnou, že se nestala žádná nehoda, ale že byla pouze vykonána vůle našeho Otce. K vám, kteří jste Arthura znali a milovali, vznáším prosbu, abyste ho neoplakávali jako mrtvého, ale spolu se mnou se radovali, že byl povolán k vyšší službě.“ Tohle je ten nejvyšší vrcholek víry: když nás Bůh zkouší, vydat mu to, co je nám nejdražší, a spoléhat na to, že dodrží svá zaslíbení. Kéž my všichni stoupáme ve víře stále výš!

Otázky k diskuzi

1. Proč je důležité rozlišovat mezi zkouškou a pokušením? Proč je to hřích, hněvat se na Boha, když podstupujeme zkoušku?

2. Jak můžeme poznat, jestli nám to, že máme něco udělat, říká Bůh nebo jestli to pochází z nějakého jiného zdroje?

3. Znamená víra zařadit rozum na volnoběh? Jak poznáme, kdy bychom se měli přestat pokoušet pochopit a začít pouze důvěřovat?

4. Jak překonat strach, že nám Bůh vezme to, co je nám nejdražší? Jak se s tím máme duševně vyrovnat?