Řekli jsme si, že hlavním přínosem Jakubova listu je jeho důraz na to, že křesťanská víra se musí projevovat skutky. Minule jsme se zamýšleli nad tím, kde a jak můžeme hledat a nalézt Boží moudrost. Probírali jsme metody a podvody satana a jeho pomocníků, s nimiž se můžeme setkat během soužení a zkoušek. Dnes se pokusíme interpretovat zkoušky a trápení z Božího pohledu.

• Neklamte sami sebe, milovaní bratří! ‚Každý dobrý dar a každé dokonalé obdarování‘ je shůry, sestupuje od Otce nebeských světel. U něho není proměny ani střídání světla a stínu. Z jeho rozhodnutí jsme se znovu zrodili slovem pravdy, abychom byli jakoby první sklizní jeho stvoření. (Jk 1,16-18)

Minule jsme si řekli: (1) Abychom správně pochopili Boží vlastnosti zjevené v Jeho slově, musíme poznat Boha takového, jaký je, ne boha podle svých představ a potřeb. Dále je nutné, abychom (2) vždy viděli okolnosti soužení v Božím světle. Proto je dobré znát Boha dříve, než soužení zasáhne do života. Vírou si musíme do nekonečna opakovat, že Bůh je dobrý. V Žalmech najdeme množství příkladů hlubokých životních krizí. Žalmista si neustále připomíná vše, co již poznal o Božím charakteru a jeho zaslíbeních. I když se okolnosti a skutečnost nemění, mění se radikálně postoj a emoce, které zkoušky provázejí. Například v Žalmech 42 a 43, je zaznamenána žalmistova samomluva. Třikrát se ptá:

• Proč se tak trpce rmoutíš, má duše, proč ve mně úzkostně sténáš? (Ž 43,5a)
• Vzpomínám na to a duši vylévám v sobě, jak jsem se v čele zástupu brával k Božímu domu, jak zvučně plesal a vzdával chválu hlučící dav, když slavil svátek. (Ž 42,5)

Pak přišel konec slávy a začátek soužení:

• Smrtelnou ranou mým kostem jsou protivníci, kteří mě tupí, když se mě každý den ptají: „Kde je tvůj Bůh?“ (Ž 42,11)

A sám sobě dává radu; jeho víra zůstává neotřesena:

• Na Boha čekej, opět mu budu vzdávat chválu, jemu, své spáse. On je můj Bůh. (Ž 43,5b)

Když prožíváte emocionální agónii velkých zkoušek, musíte se řídit Božím slovem, ne svými pocity. Vaše city budou plné rozrušení, bolesti a strachu, vy však musíte spoléhat na pravdu Písma a věřit, že Bůh je dobrý!

1. Boží dobrota 

Obrana proti svodům během zkoušek spočívá v tom, že potvrdíme Boží svrchovanou dobrotu, obzvláště z pohledu našeho spasení. Nikdo z nás se nemůže spasit sám:

• Z jeho rozhodnutí jsme se znovu zrodili slovem pravdy, abychom byli jakoby první sklizní jeho stvoření. (Jk 1,18)

Stát pevně na pravdě znamená, že jsme si přisvojili nejen Jeho dobrotu, ale i svrchovanost. Pakliže je Bůh příčinou naší spásy, pak nás neopustí ve chvíli, kdy podstupujeme nepříjemné zkoušky. Apoštol Pavel nám říká:

• Jsem si jist, že Ten, který ve vás začal dobré dílo, je dovede až do konce v den Ježíše Krista. (Fp 1,6)

Jakub potvrzuje, že Boží svrchovanost je základním kamenem každé zkoušky. Ve zkouškách nezůstáváme nikdy sami:

• A tak nám také Duch pomáhá v našich slabostech. Když ani nevíme, za co a jak se správně modlit, sám Duch prosí s nevýslovným sténáním za nás. Ten, který zkoumá srdce, ovšem rozumí smyslu Ducha, že podle Boží vůle prosí za svaté.  Víme, že těm, kdo milují Boha, všechno napomáhá k dobrému - totiž těm, které povolal podle svého záměru. (Ř 8,26-28)

Jakub potvrzuje základní pravdu o Bohu:

A. Bůh nás provede zkouškou 

Protože je spasení důsledek Boží vůle a moci, provede nás každou zkouškou. Mnozí věřící se snaží tento verš pozměnit následujícím způsobem: „Protože jsem se svobodně rozhodl, byl jsem Bohem spasen …“ Klíčovým okamžikem spasení je pro ně jejich rozhodnutí. Tím vlastně naznačují, „že Bůh sice udělal vše pro naše spasení, ale je na každém jednotlivci, zda chce být spasen. Máme svobodnou vůli - záchranný padák jsme dostali všichni, záleží na tobě. Pokud se rozhodneš zatáhnout za šňůry padáku, které tě zachrání, získáš všechna požehnání, která ze spasení plynou.“ V Písmu vidíme jeden důraz za druhým, že v otázkách spasení nejde o lidskou svobodnou vůli, ale o Boží vůli a Jeho svrchované rozhodnutí, které bylo předem pro každého připraveno. Když Adam a Eva zhřešili, Bůh jim nepředložil plán spasení k posouzení, ani se jich nezeptal: „Tak co, co si o tom všem myslíte?“ „Mohu vás obléknout do zvířecí kožešiny, nebo co kdybych člověku poslal Spasitele skrze símě ženy, co vy na to?“ Když Bůh Adama zavolal, nepředložil mu plán spasení, neptal se ani Abrahama, co si myslí o obětování syna. Bůh zavolal a řekl, co očekává a jak má odpovědět. Když Bůh srazil k zemi a oslepil Saula – Pavla, neřekl: „Rozhodni se, zda chceš následovat Krista. Rozhodni se, já počkám!“ Místo toho se odehrálo následující drama:

• Saul se roztřásl strachy. „Co mám dělat, Pane?“ zeptal se. „Vstaň a jdi do města,“ odpověděl Pán. „Tam se dozvíš, co máš dělat.“ (Sk 9,6)

Podívejme se, jak Bůh jednal s Ananiášem. Tomu ve vidění řekl, jdi a on šel. Ananiáš se neptal kam a proč:

• „Jdi, neboť je to má vyvolená nádoba – bude přinášet mé jméno národům, králům i synům Izraele a já mu ukážu, kolik musí vytrpět pro mé jméno.“ Ananiáš tedy šel do určeného domu. Vešel dovnitř, vložil na něj ruce a řekl: „Bratře Saule, Pán Ježíš, který se ti ukázal na cestě, po níž jsi šel, mě poslal, abys prohlédl a byl naplněn Duchem Svatým.“ Saul náhle prohlédl, jako by mu z očí spadly šupiny. Potom vstal a dal se pokřtít. (Sk 9,15-18)

Vidíme, že Boží slovo potvrzuje stále stejnou pravdu – Bůh jedná v našich životech, od narození, přes spasení až po nové tělo na věčnosti. Jsme Boží nádoby určené k rozličným účelům. Nic jsme si sami nedali, sami sebe jsme nenaplnili:

• Všechno je mi dáno od mého Otce a nikdo nezná Syna, jedině Otec, a ani Otce nikdo nezná, jedině Syn a ten, komu by ho Syn chtěl zjevit. Pojďte ke mně, všichni upracovaní a obtěžkaní, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem mírný a pokorný v srdci, a vaše duše najdou odpočinutí. Mé jho je totiž příjemné a mé břemeno lehké." (Mt 11,27-30)

Neříká ‚zvažte, rozhodněte se, já počkám‘, ale říká: „Pojďte, vezměte a učte se, já vás povedu, na mě se můžete spolehnout.“ Nádoby, které nenaplnil Duchem svatým, ti, kterým Otec nesejmul z očí šupiny, zůstávají zaslepeni:

• Těmto nevěřícím zaslepil bůh tohoto světa mysl, aby jim nezazářilo světlo evangelia slávy Kristovy, který je obrazem Božím. (2 K 4,4)

Jedině Boží rozhodnutí může rozkázat, aby světlo vypudilo tmu:

• Tentýž Bůh, který řekl: „Ať ze tmy zazáří světlo!“ ten zazářil v našich srdcích, aby nás osvítil poznáním Boží slávy ve tváři Ježíše Krista. (2 K 4,6)

Ti, kdo popírají Boží svrchovanost v otázkách spasení, vlastně naznačují, že s námi Bůh nehraje čestnou hru, když říká, že můžeme věřit, že to zvládneme svojí vůlí, i když nám víra není dána shůry. Nic z toho, co vede ke spasení, si nevymyslel člověk:

• V té době Ježíš řekl: „Chválím tě, Otče, Pane nebe i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými a zjevil jsi je nemluvňatům.  Jistě, Otče, neboť tak se ti zalíbilo.  Všechno je mi dáno od mého Otce a nikdo nezná Syna, jedině Otec, a ani Otce nikdo nezná, jedině Syn a ten, komu by ho Syn chtěl zjevit.“ (Mt 11,25-27)

Jde o dílo Otce, Syna i Ducha. V následujícím verši říká:

• Pojďte ke mně, všichni upracovaní a obtěžkaní, a já vám dám odpočinout. (Mt 11,28)

Koho Bůh vyzve, nemá na vybranou. Jde, a jde rád. Když Ježíš vyzval mrtvého Lazara, aby vstal a vyšel z hrobu, nic od Lazara neočekával. Byla to Ježíšova moc, která způsobila, že Lazar byl vzkříšen z mrtvých, uslyšel, proto vstal a poslechl. Umíte si představit, že by v hrobě zvažoval: „Co mám dělat, mám jít, nebo ještě počkat? Možná se mi to vše jen zdá.“

Podobně jednal muž s chromou rukou:

•  „Natáhni ruku.“ A když to udělal, byla znovu zdravá jako ta druhá. (Lk 6,10)

Ježíš měl moc uzdravit a chromý muž udělal to, k čemu byl vyzván. Uposlechl, ale ti, kdo zázrak na vlastní oči viděli, reagovali lidsky. Jejich srdce zůstala zatvrzelá:

Vzteky bez sebe se tedy začali domlouvat, co s Ježíšem provést. (Lk 6,11)

Zkrotit naši zuřivost a oživit slovem k novému životu může jen Bůh. Přirozený člověk zůstává duchovně mrtev, žije ve tmě a nechce žádnou změnu:

• Také vy jste byli mrtví ve vinách a hříších, jimž jste se kdysi věnovali podle způsobu tohoto světa, pod vlivem onoho ducha, který mocně ovládá ovzduší a který nyní působí v neposlušných lidech.  My všichni jsme kdysi spolu s nimi podléhali svým tělesným žádostem. Plnili jsme přání těla a mysli, a tak jsme svou přirozeností byli odsouzeni k Božímu hněvu stejně jako ostatní. (Ef 2,1-3)

Přirozený člověk se před Bohem skrývá a nenávidí světlo:

• A toto je ten soud, že světlo přišlo na svět, ale lidé si více než světlo oblíbili tmu, protože jejich skutky byly zlé. Každý, kdo koná zlo, nenávidí světlo a nepřichází ke světlu, aby jeho skutky nebyly odhaleny. (J 3,19-20)

Ať se nám to líbí nebo ne, skutečností zůstává, že každé rozhodnutí, které v otázkách duchovního života učiníme, je výsledkem Božího působení a záměru. Jemu patří chvála a dík:

• Všechno dobré a dokonalé je dar shůry od Otce světel, u něhož není žádná změna, žádný proměnlivý stín. Ze své vůle nás zplodil slovem pravdy, abychom byli prvotinou jeho stvoření.  Ať je proto, milovaní bratři, každý z vás pohotový k slyšení, ale pomalý k mluvení, pomalý k hněvu. Lidský hněv přece k Boží spravedlnosti nevede.  Odhoďte proto všechnu špínu a spoustu špatnosti a s krotkostí přijímejte zaseté Slovo, které má moc spasit vaše duše. Tím slovem je ale potřeba se řídit – nenamlouvejte si, že mu stačí naslouchat! (Jk 1,17-22)

B. Bůh se o nás postará ve zkoušce 

Protože nás Bůh spasil skrze své vlastní rozhodnutí, postará se o nás v každé zkoušce.

• Ze své vůle nás zplodil slovem pravdy, abychom byli prvotinou jeho stvoření. (Jk 1,18)

Tím se vrací zpět do Starého zákona, kdy Bůh vyžadoval, aby Izraelité přinášeli prvotiny své úrody, jako díkuvzdání. Bůh si přisvojoval vlastnictví všech prvorozených synů:

2. Jsme Božím vlastnictvím 

Jako Boží prvotiny spasení, jsme Jeho vlastnictví a může s námi nakládat podle toho, jak chce, podle své vůle. Protože nás spasil, převedl ze smrti do života, nepatříme sami sobě. Byli jsme vykoupeni krví Pána Ježíše Krista. Proto máme přinášet sami sebe, a vše co máme, Bohu jako oběť díků, aby s ní naložil podle své vůle. Bůh nás spasil ne proto, že se nad námi slitoval, ale proto, abychom nesli ovoce ostatním, aby jej skrze nás poznali. Pokud žiješ sám pro sebe a své uspokojení, pokud všechno snažení, všechen čas, všechny peníze, používáš jen pro sebe a své uspokojení, nesloužíš Bohu ani bližním. Jakub chce, abychom si uvědomili, nám Bůh dal nový život, že jsme od světa odděleni pro specifické úkoly. Proto máme i ve zkouškách nést ovoce, které přinese Bohu slávu. Učinili jste něco takového? Žijete podle toho?

Na závěr dvě otázky k zamyšlení:

1. Jaké jsou některé praktické důsledky ujištění o Boží svrchovanosti a našem spasení.

2. Jsou všichni křesťané povoláni do služby skrze svůj příkladný život? Souhlasíte nebo ne? A proč?