* Vážení manželé Steigerovi,

pravidelně čtu časopis Zápas o duši. Celé biblické učení o neschopnosti přirozeného člověka uvěřit, o stoprocentní milosti Boží záchrany zapadá do sebe. Je však jediný bod, kde se mi toto učení hroutí, a to je odpovědnost přirozeného člověka za to, že neuvěří, za svoje slova a skutky. Nepomáhá mi tu ani vysvětlení od Anselma, že to přirozený člověk koná přece svobodně. Podle mě, pokud se někdo narodí se zlým srdcem, od toho závisí dále zlá vůle a to, že tyto věci není člověk, podle vás, sám schopen změnit, jen Božím zásahem, nemůže přece Bůh žádat od takového člověka zodpovědnost za to, že neuvěří, když přirozený člověk tuto schopnost bez Božího zásahu nemá, ani si ji nemůže přisvojit. Přirozenému člověku je tedy tento stav osudem a nic s ním nemůže udělat, pokud nezasáhne Bůh a nezmění jeho přirozenost. Přirozený člověk by podle mě byl zodpovědný za tento stav hned po narození jen tehdy, pokud by se sám aktivně podílel na Adamově vzpouře.

Proto se vás ptám. Neznamená výraz, že jsme přírodou dětmi hněvu (viz ep. Efezským) to, že jsme byli geneticky v Adamovi, že jsme byli aktivně přítomni, když on zhřešil a tím jsme i my zodpovědni sami za svůj osud po narození? Vy vykládáte, že Adamův hřích nám byl přičítán od Adama a zase Kristova spravedlnost je přičítaná Božím synům (vyvoleným) od Krista. Tento prvek odpovědnosti právě proto, že ho nechápeme, je kamenem úrazu přijmout celou biblickou pravdu (anebo kalvinismus). Všichni bratři ve sboru na mě zaútočí právě touto zodpovědností a zde se ocitám ve vzduchoprázdnu.

Prosím vás o podrobnější vysvětlení této zodpovědnosti přirozeného člověka před Bohem za to, že neuvěřil a nekonal dobré skutky anebo konal zlé skutky před Bohem. Přijetí biblického učení (kalvinismu) vidím, že právě leží v pochopení této důležité otázky.

Jinak vám děkuji za práci, kterou vynakládáte, jen je mi smutno z toho, že toto učení způsobilo rozkoly ve sborech. Já sám jsem považovaný za teologického heretika, který chce zavést jakési nové učení do sboru, ale kámen úrazu je v tom, že toto učení neumím do detailu vysvětlit. Prosím ještě o vysvětlení otázky o zachování svatých, co jsem psal v minulém dopise. Prosím vás o vysvětlení tohoto problému odpovědnosti. Děkuji. - Dopis č. 2350 -

Milý bratře v Pánu Ježíši

Děkuji Vám za upřímný dopis a ostatním čtenářům se omlouvám, že se stále vracím k jedné otázce. Věřte, dokud si ji v trpělivosti neprobereme ze všech hledisek, neměli bychom ji opomíjet, protože patří k těm závažnějším a na přemýšlení a modlitby náročnějším. Věřte, že nám nejde o to prosadit jeden názor bratra proti názoru druhého bratra, ale abychom se společně dobrali v Duchu toho, co skutečně učí Boží slovo a jak s tímto poznáním naložíme.

Abych pravdu řekl, nemyslím, že všechny bratry touto odpovědí uspokojím. Základní lidský problém spočívá v tom, že toužíme proniknout do Božího myšlení, ale Bůh nám říká:

• Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje, je výrok Hospodinův. Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše. (Izajáš 55:8-9)

Mnohé bratry jistě nepřesvědčíte. Člověk může Boží úmysly přijmout teprve tehdy, až přijme bezvýhradně následující a jim podobné verše:

• Od počátku oznamuji, co se v budoucnu stane, od pradávna, co se ještě nestalo. Pravím: Moje rozhodnutí platí a co se mi líbí, uskutečním. (Izajáš 46:10)

Osobně mi to trvalo 17 let než mne Bůh duchovně úplně rozložil na „atomy" a zase složil, abych konečně plně a bez výhrad uvěřil této pravdě - celých 17 let! I proto jsem přesvědčen, že každé jeho rozhodnutí je za všech okolností to nejoptimálnější, nejlepší a nejspravedlivější … Proč jsem tomu tak dlouho vzdoroval?! Odpověď zná jen On. Kdo se bez námitek nepodrobí Božímu svrchovanému rozhodnutí, kdo plně nepřijme Jeho verše, ten ani nemůže pochopit naši diskusi. Celé vysvětlení nevězí v pochopení intelektem, celé vysvětlení vězí totiž v pokoře a bázni …

Jistě souhlasíte, že každý člověk „více či méně" hřeší bez nátlaku a z vlastní vůle. Ze zkušenosti víme, že na to, aby se děti naučily zlobit, nepotřebují rodičovské instrukce.

Podle Božího slova jsou všichni daleko od Svatého Pána a všichni si zasluhují peklo. Kdyby se Bůh rozhodl, že nikoho nespasí, byl by naprosto spravedlivý, byl by stejně Svatý jako vždy byl, je a bude. Nikdo by nic nenamítal, protože by ani neznal koncepci milosti. Milost by nebyla ani pojem:

• Ale jak je psáno: „Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují." (1. Korintským 2:9)

Kdyby nebyl nikdo spasen, nikdo by sice nebyl spokojený, ale také by nic nenamítal, protože bychom na tom byli všichni stejně. Naše rovnostářské myšlení by bylo plně uspokojeno, když já tak všichni …

Kdyby se Bůh rozhodl, že spasí všechny bez výjimky, byl by naprosto spravedlivý, byl by také stejně Svatý jako vždy byl, je a bude. Milost nepopírá spravedlnost, protože Bůh potrestal za hříchy svého lidu svého Syna, spravedlivého za nespravedlivé (tato spravedlnost je pro přirozeného člověka absurdní), aby uspokojil svoji spravedlnost. Bůh nemohl prominout bez uspokojující oběti. Kdyby prominul, byl by nespravedlivý:

• Vždyť se v něm [Kristu] zjevuje Boží spravedlnost, která je přijímána vírou a vede k víře; stojí přece psáno: „Spravedlivý z víry bude živ". (Římanům 1:17)

Kdyby byli všichni spaseni, všichni by byli v Kristu; nikdo by nic nenamítal, vždyť by měli všichni nová srdce! Každý přirozený člověk by se narodil - aby uvěřil v Krista.

Nejtěžší je však pochopit a přijmout skutečnost, že se Bůh rozhodl jak pro spravedlnost v milosti, tak pro spravedlnost jako takovou. Bůh mohl zničit člověka hned na počátku. Adam a Eva mohli zemřít bez potomků, nebyl by nikdo z lidí a vše by bylo „vyřešeno" bez Jeho milostivé záchranné práce. Připomeňme si, jak Bůh hubí vše na povrchu země, poté co se na zemi rozhojnilo zlo, a zachraňuje jen osm lidí, přestože každý výtvor lidského srdce je od mládí zlý … (Gn 8:21)! Bůh ve své svrchovanosti, moudrosti a milosti zachoval pokračování lidského rodu, jen aby znovu zasáhl a rozprášil lidskou jednotu jenž vězí v pýše:

• … neboť neustoupí od ničeho co si usmyslí provést (Genesis 11,5b).

Bůh má výsadu s námi všemi naložit podle své vůle, jako hrnčíř s nádobami které uhnětl (Ř 9:21). Vždyť nás stvořil! Přesto je k nám milostivý a shovívavý, aby se naplnilo Jeho zaslíbení, že ve svém čase sjednotí všechen svůj lid v Kristu. Kdyby totiž jednal jinak, neměl by následující verš zaslíbení spásy z knihy Genesis smysl:

• Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a símě její. Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu. (Genesis 3:15)

Bůh se rozhodl pro milost, která v sobě spravedlnost zahrnuje. A zde je kořen naší vzpoury: Ať jsou buď všichni spaseni nebo zatraceni, ale nic mezi tím! Ať nerozhoduje Bůh podle své svaté vůle, ať rozhoduje přirozený člověk podle své padlé vůle! Ať se každý přirozený člověk, narozený v prvním Adamovi, rozhodne sám a přijme „dar" spásy skutkem své „víry". Skutečně chceme, aby Bůh všechny ponechal na pospas své padlosti, abychom si všichni mohli určit svůj vlastní osud? Ten jsme si již přece určili v souladu s Adamem! Padlý člověk bez Krista jde do záhuby - už v ní přece vězí!

Bůh je Svrchovaný Král, lépe mocnář, protože má moc dělat to, co se Mu líbí. Nejvíce se Mu líbí to, co Jej nejvíce oslaví. Jeho rozhodnutí je Svaté. Nepodléhá žádné státní ani lidské regulaci. Cožpak hospodář nenajme na vinici koho chce, a nezaplatí mu kolik chce, bez ohledu na to, jak dlouho pracoval? Jak je Boží Království zobrazeno?

• … nemohu si se svým majetkem udělat, co chci? Nebo snad tvé oko závidí, že jsem dobrý? (Mt 20:15)

Chtěl bych Vás bratře nasměrovat na pečlivé prostudování článku „Boží a lidská účast na spasení", ZOD (slovenské č. 78, české č. 74, str. 16). Tam bratr Reisinger srozumitelně vysvětluje lidskou zodpovědnost. Podívejte se také na článek bratra Pipera „Adam, Kristus a ospravedlnění" ZOD (slovenské č. 77, české č. 73, str. 8) Dále bych Vás odkázal na české ZODy od 60. čísla, jsou všechny na Internetu nebo je možné je zaslat. Texty je třeba číst pozorně, studovat s modlitbou a Biblí.

Píšete: Je však jediný bod, kde se mi toto učení hroutí, a to je odpovědnost přirozeného člověka za to, že neuvěří, za svoje slova a skutky.

Odpověď na tuto otázku není tak složitá, jak se na první pohled zdá. Musíme si ale nejprve ujasnit vztah mezi hříchem a nevírou.

• … A cokoli není z víry, je hřích. (Římanům 14:23b)

Všechno co není z víry, všechno co není pro Boží slávu, je hřích. Přirozený člověk, i když koná ty lidsky nejlepší skutky, kdyby sám sebe rozdal, ve své podstatě bez ustání hřeší proti svému Stvořiteli, protože nemá víru. Cokoliv je vykonáno pro kohokoliv jiného než Boží slávu, a může to být obyčejné pěstování pšenice, je hřích proti Bohu. Nejvyšší přikázání, které nám dal Ježíš je:

• Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí a miluj svého bližního jako sám sebe. (Lukáš 10:27)

Jestliže tedy někdo pěstuje pšenici a nemiluje Boha celým svým srdcem, celou svou duší a silou, zůstává pod mocí hříchu. Proto je přirozený člověk, pokud se týká vztahu k Bohu a bližním, naprosto duchovně mrtev (Ř 3:9-20). (Duchovní vztah k bližním bez poznání Boha neexistuje.) Nevěřící, přirozený člověk se bezhříšně nenají ani nenapije:

• … postili jste se opravdu kvůli mně? A když jíte a pijete, nejíte a nepijete si pro sebe? (Zacharjáš 7:5b-6)

Novězrozený člověk, když jí a pije, má před očima Boží slávu, pije a jí z víry:

• Ať tedy jíte či pijete či cokoli jiného děláte, všecko čiňte k slávě Boží. (1 Korintským 10:31)
• Hřích v tom, že ve mne nevěří; (Jan 16:9)

Přirozený člověk nevěří v Krista, je od Boha oddělen a není schopen se k Bohu přiblížit, pokud jej Bůh nepřitáhne. Proto, přirozený člověk nemůže nehřešit ani milisekundu. Jak vidíme, hřích a nevíra jsou nerozluční spojenci, stejně jako spravedlnost a víra.

Dokud Adam věřil Bohu, byl bez hříchu, byl spravedlivý. V momentě, kdy Bohu přestal důvěřovat, uvedl veškeré stvoření, jež mu bylo svěřeno, do hříchu a následného prokletí. Adamova nedůvěra způsobově (ne časově) předcházela hřích. Přirozený člověk, jenž se rodí v prvním člověku, v prvním Adamovi, je živá duše, je Adamovým tělem a proto nutně bez nátlaku prostřednictvím své vůle aktivně odmítá víru a následně je služebníkem (otrokem) hříchu, je hříchem vlastněn. Přirozený člověk žije bez Boha, je upřen sám na sebe:

• Soustředění na sebe je Bohu nepřátelské, neboť se nechce ani nemůže podřídit Božímu zákonu. (Římanům 8:7)

Teprve až je přirozený člověk, znovuzrozen z Ducha svatého, ze svrchovaného bezpodmínečného rozhodnutí Boha, stane se novým duchovním stvořením v Kristu, protože poslední Adam je Duch oživující. Stane se tělem Krista (což je církev), je spoluvzkříšen s Kristem a uveden na nebeský trůn (Ef 2:6). Dostává namísto kamenného srdce srdce „masité", v němž je Bohem ve- psán Kristův zákon (Jr 31:33). Potom začne mít osobní touhu po Kristu a chce bez nátlaku, na základě Bohem proměněného srdce i vůle, aktivně věřit a následně se stává služebníkem (otrokem) spravedlnosti, je spravedlností vlastněn. Osobní aktivní víra novězrozeného ospravedlňuje:

• Když jsme tedy ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista, … (Římanům 5:1)

Vidíme tedy, že aktivní osobní víra novězrozeného člověka způsobově (ne časově) předchází ospravedlnění Bohem. Křesťan nehřeší, je spravedlivý jen tehdy, žije-li z víry (Ř 1:17). Shrňme si příčinnou souvislost jak přirozeného, tak novězrozeného stavu:

Staré stvoření (2K 5:17), přirozený člověk zrozený z Adama v Adamovi, je tělo, je živá duše a aktivně, bez nátlaku, ze své vůle nevěří, což má za následek jeho hřích. Je proto za svou nevíru a s ní spojený hřích plně odpovědný.

Nové stvoření (2K 5:17), novězrozený člověk, zrozený svrchovanou bezpodmínečnou Boží vůlí z Ducha, je v Kristu, je duchovně oživená bytost a aktivně, bez nátlaku, ze své vůle věří, což má za následek, že je spravedlivý. Je tedy za svou víru a s ní spojenou spravedlnost plně odpovědný. Zhřeší-li (nevírou), má Přímluvce, Ježíše Krista.

Bůh svrchovaně a bezpodmínečně stvořil z Adama celé lidstvo (Sk 17:26). Celé přirozené lidstvo, od početí vězí v padlém Adamovi, v jeho a následně svojí osobní nevíře tj. v hříchu. Nikdo si nemohl zvolit, aby se tělesně narodil, aby se stal živou duší, protože tělesně neexistoval. Rysy jeho existence - kdo, kde, kdy, jak a proč, byly ustanoveny a stvořeny Bohem.

Podobně, Bůh svrchovaně a bezpodmínečně stvořil z mnohého Adamova přirozeného potomstva nové stvoření z Ducha, svůj duchovní lid, který od početí Duchem spočívá v Kristu, v posledním Adamovi, v Jeho a následně svojí osobní víře tj. spravedlnosti. Nikdo si také nemohl zvolit, aby se duchovně znovuzrodil, protože se tělesně narodil „jen" jako živá duše, která byla duchovně mrtvá, duchovně neexistovala. Rysy jeho duchovní existence, kdo, kde, kdy, jak a proč, byly také ustanoveny a stvořeny Bohem.

Jak zrození živé duše z Adama, tak znovuzrození - oživení ducha z Ducha oživujícího, obojí je svrchovaný čin Stvořitele - Jeho rozhodnutí platí a co se mu líbí, uskuteční:

• ještě se jí nenarodily a nemohly učinit nic dobrého ani zlého. Aby však zůstalo v platnosti Boží vyvolení, o kterém bylo předem rozhodnuto a které nezávisí na skutcích, nýbrž na tom, kdo povolává, bylo jí hned řečeno, že starší bude sloužit mladšímu. Neboť je psáno: `Jákoba jsem si zamiloval, ale Ezaua jsem odmítl [nenáviděl Mal 1:2-3].´ Co tedy řekneme? Je Bůh nespravedlivý? Naprosto ne! Mojžíšovi řekl: `Smiluji se, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se slituji.´ Nezáleží tedy na tom, kdo chce, ani na tom, kdo se namáhá, ale na Bohu, který se smilovává. (Římanům 9:11-16)

Dále bratře může číst každý sám. Naše není hloubat nad tím a starat se kdo je Jákob a kdo Ezau, naše je s bázní a třesením přijmout Boží svrchovanou vůli a obětovat sami sebe ve svědectví spravedlivého života.

Jaká je tedy odpovědnost přirozeného člověka za to, že neuvěří, a že je každý výtvor jeho srdce od mládí jen zlý (Gn 8:21)? Naprostá; protože přirozený člověk, svévolník, z vlastní vůle Bohu sloužit nechce a kdo nechce ten ani nemůže:

• Ale vy nechcete přijít ke mně, abyste měli život. (Jan 5:40)
• Potom uvidíte rozdíl mezi spravedlivým a svévolníkem, mezi tím, kdo Bohu slouží, a tím, kdo mu sloužit nechce. (Malachiáš 3:18)

Tolikrát jsem již odpovídal na otázku, jak k tomu přijdou ti „chudáci", kteří nebyli vyvoleni. Nebo jak bratře píšete: „Přirozenému člověku je tedy tento stav osudem a nic s ním nemůže udělat". Ještě jsem se nikde a nikdy nesetkal s přirozeným člověkem, který by chtěl být vyvolen a který by chtěl něco se svým stavem dělat. Všichni chtějí mít od Boha pokoj (Ř 3:9-20). A i když k „bohu" někdy „volají", tak jen proto, aby se postaral o to, aby jejich na sebe upřenému životu, bez poznání pravého Boha, nic nechybělo. Přirozený člověk není žádný chudák, je to rebel nejhrubšího zrna, protože vzdoruje Bohu a my už víme, že nevíra, nenávist Boha, je největší hřích. Větší zločin už neexistuje, protože je v úplném protikladu k nejdůležitějšímu přikázání - miluj Boha z celého svého srdce … I jemu Bůh prokazuje nesmírnou obecnou milost, vždyť jej obdařuje deštěm …

Byl snad Pavel osudem postižený chudák, který toužil po Bohu a Bůh mu sebe nějak odpíral? Bůh sebe žádnému přirozenému člověku odpírat ani nemůže, protože není ani jeden přirozený člověk, který by Boha hledal a po Něm toužil, není ani jeden! Pavel žádný chudák nebyl. Vždyť jel sám od sebe a aktivně zatýkat křesťany! A Bůh se smiloval, bez Pavlova přičinění, nečekal na jeho „volání", přesto mu vložil do srdce nového ducha, jenž byl schopen po Bohu toužit. Kdo po Bohu touží, toho Bůh nikdy neodmítne!

Jak k tomu přijde ten osudem „postižený" koho si Bůh nepřitáhl? To není naše odpovědnost! Ten, komu Bůh nedá nové srdce, o žádné vyvolení ani znovuzrození nikdy nestál a ani nestojí. Podobně jako o něj nikdy nestál Pavel, kdyby nezasáhl Bůh. Naprosto stejné je to i s vyvoleným Abrahamem a celým jeho pravým potomstvem jež je v Kristu.

Jak přijímají naše svědectví o Boží lásce přirození lidé? Jak reagují naši nejbližší v rodinách? Touží po našem Pánu a Spasiteli stejně jako my? Na to ať si odpoví každý sám.

Sám jsem 37 let o Boha nestál a ani na okamžik jsem se necítil ochuzen. Myšlenka, že by mne postihl zlý osud mne ani nenapadla. Spíše jsem si myslel, že zlý osud postihl ty věřící nerozumy, kteří jsou tolik omezováni náboženstvím. Žil jsem „vesele" bez Boha a velmi mi to vyhovovalo. A Bůh se přesto smiloval. Nevíme kdo patří a kdo nepatří do Jeho stádce. Naše odpovědnost je, abychom nesli evangelium všude tam, kde On připraví srdce. Nehloubejme nad tím podle jakých „pravidel" Bůh rozhoduje. To nás přivede jen k pochybnostem a rouhání. Činí to, co se Mu líbí, a líbí se Mu to, co jej oslavuje. Jeho sláva je svatá. Žijme tím!

Kdyby se lidem Bůh vnutil v jejich přirozeném stavu, musel by znásilnit jejich přirozenou padlou vůli, která se Bohu nechce a proto ani nemůže podřídit (Ř 8:7). Bůh nepůsobí proti vůli člověka, naopak, Bůh ji používá ke svým svatým cílům, protože ví co v každém srdci vězí. Právě obrácení v přirozeném stavu by bylo proti vůli přirozeného člověka. Bůh by byl násilník a přirození lidé zmanipulovaní roboti … Nejsme loutky, nejsme roboti, jsme Boží děti, z Jeho svrchované vůle.

Hlásejme Boží evangelium ať přijdeme vhod či nevhod. Jak je ale možné, že jedni mají vůli a chtění jej přijmout a jiní ne? Aby se lidé k Bohu obrátili bez nátlaku, v naprostém souladu se svojí vůlí, aby nebyli loutkami ani roboty, stvořil Bůh svému svatému lidu, svému Božímu Izraeli, svým Jákobům, svým pravým potomkům Abraháma, ať žili v kterémkoliv věku, ať měli jakýkoliv etnický původ (v Kristu není rozdíl), nové srdce, oživil jejich ducha, protože jejich duch byl mrtvý. Bůh svůj lid duchovně vzkřísil:

• Vložím do vás svého ducha a oživnete. Dám vám odpočinutí ve vaší zemi [nebeské]. I poznáte, že já Hospodin jsem to vyhlásil i vykonal, je výrok Hospodinův. (Ezechiel 37:14)

Bůh znovuzrození Svých bezpodmínečně vyvolených vyhlásil (tj. nadekretoval) a vykonal. Jen tělesně živý člověk se rozhoduje o pohybu svých údů. Podobně, jen duchovně živý a vzkříšený člověk se rozhoduje ve věcech Božího Ducha. Už je může chápat v souladu se svojí regenerovanou vůlí, už mu nejsou bláznovstvím jako před znovuzrozením, proto se pro ně vždy rozhodne. Na rozdíl od duchovně oživeného, duchovně mrtvý přirozený člověk, i ten nejinteligentnější, protože chce, se musí rozhodnout pouze pro moudrost světa …

• Kde jsou učenci, kde znalci, kde řečníci tohoto věku? Neučinil Bůh moudrost světa bláznovstvím? (1 Korintským 1:20)

Milý bratře, otázky Božího Ducha rozdělovaly lidi od nepaměti. Nedělal bych si z toho, že jste považován za teologického heretika, který chce zavést jakési nové učení do sboru, velkou hlavu. Naše služba spočívá na víře. Hlásáme evangelium, protože věříme, že Bůh má svůj lid všude. Bůh, ne my, ví kdo je Jeho. Kdyby bylo znovuzrození podmíněno rozhodnutím „svobodné vůle" přirozeného člověka, pak by bylo zbytečné se za svět i modlit, stačilo by jej jenom přemlouvat. Proč se ale modlíme a prosíme Boha, aby se smiloval, aby změnil srdce přirozených lidí, které milujeme, aby pohnul jejich myslí, aby zasáhl? Proč? Protože všichni upřímní křesťané v nitru věří, že je to Bůh, kdo může změnit srdce nevěřících bližních! Proč potom velká část křesťanů, v rozporu se svými modlitbami, věří, že Bůh do „svobodné vůle" člověka nemůže zasáhnout (nanejvýš přemlouvat), že se přirozený člověk musí pro Krista svébytně rozhodnout? Kde je tedy pravda? Kde je naše důslednost? Neměl bych se divit; 17 let jsem byl nedůsledný, modlil jsem se k Bohu ať změní srdce mým bližním, přesto jsem věřil ve svébytné rozhodnutí přirozeného člověka!

Je na nás, abychom jako Pavel, ztracenému člověku hlásali ukřižovaného Krista. Záleží však jen na Bohu, zda mu otevře (stvoří) srdce, aby přijmul evangelium, aby se již svobodně rozhodoval v souladu se svojí osvobozenou vůlí. My sejeme, On dává vzrůst:

• Poslouchala nás i jedna žena jménem Lydie, obchodnice s purpurem z města Thyatir, která věřila v jediného Boha. Pán jí otevřel srdce, aby přijala, co Pavel zvěstoval. (Skutky 16:14)

Pokud bezvýhradně nepřijmeme Ježíšovo vysvětlení Nikodémovi jak dochází k znovuzrození z Ducha,

• Vítr vane kam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha. (Jan 3:8)

potom se stavíme do role posuzovatele samotného Boha a nutně budeme, dříve nebo později, ve svém srdci řešit otázku, zda je Bůh fér nebo nefér …

• Hle, mně patří všechny duše; jak duše otcova, tak duše synova jsou mé. Zemře ta duše, která hřeší. (Ezechiel 18:4)

Každá duše hřeší! Ukažte mi člověka, který nikdy nezhřešil a já vám ukáži člověka, který nikdy nezemře, ani tělesně, ani duchovně, a který proto ani nepotřebuje spasení v Kristu …

Na závěr připomínám, že je třeba začít od Adama, na počátku knihy Genesis. Víme, že Bůh stvořil celé lidstvo z jednoho člověka. Staršího předka než Adama jistě nemáme. Děti po předcích dědí nejen podobu, inteligenci, zdraví, duševní nadání, povahové rysy, ale i dědičné choroby a slabosti. Všichni, bez výjimky, dědíme i hříšnou přirozenost, jsme živé duše v Adamovi, a bez oživujícího Ducha posledního Adama - Krista, nám není pomoci, i kdybychom se snažili sebevíc. Jestliže věříme Písmu, že Adam po pádu duchovně zemřel, potom musíme věřit i tomu, že jsme zhřešili všichni:

• Skrze jednoho člověka totiž vešel do světa hřích a skrze hřích smrt; a tak smrt zasáhla všechny, protože všichni zhřešili. (Římanům 5:12)

Děkujme Bohu, že neskončil právě zde, ale připravil cestu pro svůj lid:

• Jak je psáno: „První člověk Adam se stal duší živou" - poslední Adam je však Duchem oživujícím. (1 Korintským 15:45)

Jen oživený duch člověka přijímá věci Ducha Božího, jehož oživující Duch je Pán Ježíš Kristus! Tak se Bůh oslavil a to s pokorou přijímáme.

- Váš Pavel Steiger -