Při prvním čtení textu Mt 5,43-48 se čtenáře musí zmocnit určitá pochybnost: „Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec!" Je možné něco takového žádat, nespletli se překladatelé při interpretaci? Může být člověk dokonalý, jako je dokonalý nebeský Otec? Nezní to dokonce jako rouhání? Člověče, buď dokonalý jako tvůj nebeský Otec! A co více! Představte si, že tento nárok budete předávat ostatním. Sestry a bratři, buďte dokonalí jako váš Otec! Není laťka položena příliš vysoko?

V předcházejícím verši Ježíš říká: „Budete-li milovat ty, kdo milují vás, jaká vás čeká odměna? Což i celníci a pohané nečiní totéž? A jestliže zdravíte jenom své bratry, co činíte zvláštního." Tiše předpokládá, že milujeme své bližní, máme rádi své sestry a bratry, prokazujeme jim úctu pozdravu nebo moderně řečeno, chováme se k nim slušně. Skutečnost, že člověk ctí členy svého vlastního společenství, je natolik samozřejmá, že toto kladně chápané jednání přiznává i záporně zobrazovaným celníkům. Jaká je však naše církevní realita? Jaká je naše osobní realita? Splňujeme alespoň tento základní předpoklad slušného chování? V našich sborech zastáváme svá osobní stanoviska často tak nesmiřitelně, že spolu téměř nemluvíme. Vyvoláváme spory bez ochoty hledat společnou cestu smíření. Posíláme na sebe stížnosti různým komisím a radám. Podsouváme si navzájem úmysly, které snad ani nelze brát vážně. Máme na svědomí rozdělené sbory. Vidíme štěpící se církve. V osobní rovině se zraňujeme, stojíme nesmiřitelně proti sobě a je nám zatěžko říci promiň. Místo boření hranic tvoříme hranice nové. Ruku na srdce, kdo z nás nemá něco takového na svědomí?

Moralista by na tomto místě řekl: „Sestry a bratři, prosím, chovejme se k sobě alespoň jako pohané či opovrhovaní publikáni. Dodržujme všechny základní a výchozí požadavky Ježíše v Kázání na hoře: Buďme spravedliví, neničme život, nehněvejme se navzájem, chraňme manželství, trestejme přiměřeně, buďme solidární se členy vlastního společenství, mějme rádi alespoň ty, kteří jsou nám svěřeni. Mějme se k sobě navzájem alespoň tak, jak naše sekulární společnost pokládá obecně za správné. Chovejme se tak, jak se od církve a křesťanů v sekulární společnosti čeká!" Požadavek by jistě nebyl nesprávný. Jeho splněním bychom se dostali pouze na výchozí úroveň, kterou Ježíš předpokládá u pohanů a celníků. Vyhověli bychom zákonům tohoto věku. Nebo moderněji vyjádřeno dostali bychom se na úroveň považovanou naší společností za nezpochybňovaný zákonný a morální standard. Ale to by bylo opravdu málo.

Jak máme chápat a jak se vyrovnáme s druhou polovinou textu, která nároky stupňuje a zesiluje. Můžeme milovat nepřítele, když nemilujeme často ani své bližní? Jak bude znít modlitba za nepřátele, nedokážeme-li se modlit za své bratry? Jak splníme stupňované požadavky, když neplníme ani ty základní? Tato úvaha by jistě platila tehdy, kdybychom v našem textu viděli pouze morální příkazy nebo zákon. Ze své zkušenosti totiž víme, že dokonalost je v tomto pojetí prakticky nedosažitelná. Víme, že pokud se spolehneme pouze na vlastní síly, selháváme. Možná proto si v našem textu někteří němečtí nebo angličtí překladatelé ani netroufají přeložit: „buďte dokonalí nebo perfektní", ale překládají: „směřujte k úplnosti, směřujte k dokonalosti" nebo v návaznosti na předchozí text: „neklaďte meze své lásce, jako váš nebeský Otec svou lásku neomezuje".

Ježíšovy výzvy přesahující požadavky zákona jsou vyhlášením spravedlnosti nového věku, spravedlnosti těch, kteří přijímají Ježíše. Vyhlášením spravedlnosti Ježíšova věku, který vstupuje do světa spolu s ním. Jsou spolu s předcházejícími výzvami Kázání na hoře součástí proklamací Ježíšova mesiášství. Jsou Ježíšovým nárokem na nás. Požadavkem na naši radikální proměnu. „Slyšeli jste, že vám bylo řečeno" - to byla naše minulost, to je naše přítomnost - „ale já pravím vám" - tímto způsobem je vyhlašována nová, Ježíšem osvobozená budoucnost. Budoucnost, v níž byly Božím rozhodnutím pro člověka setřeny všechny hranice. Budoucnost věku, ve kterém se nehněváš na svého bratra, kde není rozdíl mezi vlastním a cizím, mezi bližním a nepřítelem, vize, která tě vede k aktivnímu překonávání všech hranic, kde láska není jen reakcí na lásku věnovanou, kde nevracíme jen to, co dostáváme, kde nejsme laskaví jen ke svým vlastním, ale i k lidem, kteří k nám nepatří. Vize nebo přesněji řečeno skutečnost věku, do kterého nesměřujeme sami svou vlastní silou, ale osvobozeni Božím vedením.

- Pavel Stolař, Evangelický časopis - Český bratr, č. 6, ročník 78, 2002