Hlavním přínosem Jakubova listu je důraz na to, že živá křesťanská víra se musí projevovat celkovou změnou životních hodnot a toho, jak se chováme jedni k druhým a jak žijeme. Dnešní zamyšlení jsem nazval Spásná víra – skutečnost nebo falešná naděje? Je to téma nanejvýš důležité pro každého z nás.

• Co je platné, moji bratří, když někdo říká, že má víru, ale přitom nemá skutky? Může ho snad ta víra spasit? Kdyby některý bratr nebo sestra byli bez šatů a neměli jídlo ani na den, a někdo z vás by jim řekl: "Buďte s Bohem - ať vám není zima a nemáte hlad", ale nedali byste jim, co potřebují pro své tělo, co by to bylo platné? Stejně tak i víra, není-li spojena se skutky, je sama o sobě mrtvá. Někdo však řekne: "Jeden má víru a druhý má skutky." Tomu odpovím: Ukaž mi tu svou víru bez skutků a já ti ukážu svou víru na skutcích. Ty věříš, že je jeden Bůh. To je správné. I démoni tomu věří, ale hrozí se toho. (Jk 2,14-19)

Otázky týkající se spasení Boží milostí se staly počátkem reformačního hnutí, jehož učení rozděluje protestanty a katolíky dodnes. Způsob spasení rozděluje i evangelikály samotné na ty, kteří věří, že ke spáse je nutná víra v Krista, který se stává nejen našim Spasitelem, ale i Pánem každé oblasti života a ty, kdo jsou přesvědčeni, že spasení přichází pouze vírou. Ti, kdo nepovažují panství Ježíše Krista v každé oblasti života věřících za důležité, označují tuto podmínku za přídavek k víře. Jiným slovy říkají, že podřízenost Kristu není nutnou podmínkou spasení. Ti, kdo mají problém přijmout osobní podřízenost Kristu, jsou pak označováni za ty, kteří berou spasení na lehkou váhu. Myslím, že pravdu mají ti, kdo učí, že spásná víra nutně vyžaduje poslušnost a plnou oddanost Kristu jako našemu Spasiteli a Pánu. Jádrem sporu různých výkladů Písma je otázka:

1. Co je to opravdová spásná víra?

V žádném případě nejde jen o akademickou debatu, ani o slovíčkaření. Správné pochopení spasení má dalekosáhlé následky nejen pro nás osobně, ale i pro všechny naše blízké. Stačí věřit v Boha, stačí účastnit se Bohoslužeb, stačí být pokřtěn, … a přesto zůstat nespasený? V Písmu totiž najdeme verše, které na takovou možnost upozorňují a měly by znepokojit každého, kdo si ještě neudělal důkladnou duchovní inventuru. Sám Pán Ježíš mluví k množině věřících lidí a říká jim:

• Ne každý, kdo mi říká ‚Pane, Pane‘, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích. Mnozí mi řeknou v onen den: ‚Pane, Pane, což jsme ve tvém jménu neprorokovali a ve tvém jménu nevymítali zlé duchy a ve tvém jménu neučinili mnoho mocných činů?‘ A tehdy já prohlásím: ‚Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti.‘ (Mt 7,21-23)

Patříme k těm, kdo konají Boží vůli, chápeme správně co je to skutečná spásná víra nebo bloudíme? Abychom správně pochopili náš dnešní text, musíme si uvědomit, že Duch svatý si v Písmu nemůže protiřečit. Pokud věříme tomu, co je psáno ve 2. Timoteovi 3,16-17, že:

• Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je dobré k učení, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl náležitě připraven ke každému dobrému činu.

Pokud věříme, že veškeré Písmo je vdechnuté, není možné, abychom stavěli jednoho autora proti jinému nebo jednu doktrínu proti druhé, ale budeme se pokoušet jejich slova harmonizovat tak, abychom dospěli ke stejnému závěru. Správná odpověď je důležitá nejen pro každého z nás jednotlivě, ale i ve chvílích, kdy dobrou novinu evangelia sdílíme s těmi, kteří se o spasení zajímají. Měli bychom vědět a umět vysvětlit, jaký je rozdíl mezi spásnou vírou a náboženskou vírou, která může mít mnoho podob. Kde tedy začít? Pakliže nás Písmo učí, že Bůh je svrchovaný a člověk odpovědný, musíme najít společnou řeč i tam, kde se na první pohled zdá, že jde o protimluv. Abychom daný problém správně pochopili, je důležité, abychom se nejdříve podívali na to, ke komu se jednotliví autoři obracejí. Apoštol Pavel se obracel ke Galatským, aby napravil jejich chybnou interpretaci víry nutné ke spasení. Noví křesťané se snažili k víře přidat vnější, viditelné skutky a tradice, jakými byla např. obřízka. Oproti tomu Jakub konfrontuje ty věřící, kteří sice říkají, že věří v Krista, ale nenesou žádné ovoce, které by jejich víru potvrzovaly. Pokud na kontext aktuální situace nevezmeme ohled, snadno se dopustíme mylného výkladu. Proto je důležité zkoumat slova Pavla i Jakuba v kontextu doby a vzniklé situace. Jen tak dospějeme k závěru, že každý z nich říká v podstatě totéž, ale jiným způsobem.

2. Musíme rozlišovat souvislosti a teprve poté přistupovat k harmonizaci v otázkách ospravedlnění a spasení.

To je úkolem systematické teologie a není na škodu, abychom se výkladem zdánlivě sporných veršů zabývali a správně pochopili, co nás Písmo učí. Nesmíme vytrhnout z kontextu méně důležitou myšlenku nebo doktrínu a udělat z nich základ pravosti křesťanského učení, i když může být i méně důležitá doktrína ve své podstatě pravdivá. Rovněž nemůžeme přehlížet významnější doktrínu jen proto, že se nám zrovna nelíbí, protože její přehlížení nás může odvést od pravdy. Proto je nesmírně důležité, abychom měli pokorného ducha a srdce, které je ochotné naslouchat. Každá nově poznaná pravda by se pak měla projevit v našem osobním a každodenním životě. Nestačí vyznávat svoji víru pouze během církevních svátků.

3. Spásná milost bez zásluh a spasení jsou podmíněny změnou života.

Ti, kdo jsou přesvědčeni, že jsme spaseni samotnou vírou, mohou namítat – jestliže opravdovou spásnou víru mají provázet dobré skutky, kolik jich stačí k tomu, abychom svoji spásu obhájili nebo abychom byli ujištěni, že spaseni skutečně jsme? Stačí jeden rozhodující skutek, nebo by jich mělo být alespoň sto nebo tisíc? Pokud je potřeba alespoň jeden dobrý skutek, pak nejsme spaseni samotnou vírou, ale vírou a skutkem nebo skutky. Právě v této chvíli takový argument míjí Jakubovo tvrzení. Jakub v žádném případě neříká, že k tomu, abychom mohli být spaseni, musíme učinit nějaké rozhodnutí, přidat dobrý skutek nebo skutky, aby naše víra byla pravá a spásná. Ve skutečnosti říká, že opravdová víra je výsledkem znovuzrození, kdy Bůh dá člověku nové srdce, vzkřísí duchovně mrtvého hříšníka do nového života, tím, že do jeho nitra vloží spásnou víru. Tato proměna, nový život a opravdová víra, způsobí nové životní zaměření a změnu všech dosavadních hodnot – tedy i skutků. Podobně jako zaseté semínko klíčí a roste, než přinese úrodu, tak i semínko víry zaseté do srdce znovuzrozeného člověka přinese úrodu Božího charakteru a dobrých skutků. Tam, kde zaseté semínko víry – slyšené slovo – nezakoření, tam ke změně nedošlo – a právě o tom je naše zamyšlení. Abychom náš text pochopili, zaměříme se v příště na čtyři důležité oblasti. Do té doby, než se opět sejdeme, zkuste o nich přemýšlet.

Zapište si heslovitá tvrzení a závěry, které se týkají opravdového spasení. Zkuste si na ně odpovědět sami a v příštím pořadu sledujte, jak jste obstáli:

1. Opravdové spasení přichází skrze milost a skrze víru v Pána Ježíše Krista. To je vše.

2. Mezi věřícími existuje falešná víra, která nevede ke spasení.

3. Víra, která nevede ke spáse, ale je pouhým vyznáním víry, které nevede k životní proměně, ani dobrým skutkům – je s největší pravděpodobností falešná víra.

4. Víra, která může být doktrinálně správná, ale není vidět na změně v srdci a chování, není s největší pravděpodobností spásná víra.

Abychom vás k přemýšlení trochu naladili, řekněme si toto: Ze zkušeností víme, že ani opravdový věřící nemá svatozář a stane se, že čas od času zhřeší. Každý věřící může být sveden nástrahami světa, stát se obětí svých slabostí, ale takový věřící svých hříchů a poklesků lituje a bojuje s nimi. V 1. listu Janově 3,9-11 čteme:

• Kdo je narozen z Boha, nedopouští se hříchu, protože Boží símě v něm zůstává; ba ani nemůže hřešit, protože se narodil z Boha. Podle toho lze rozeznat děti Boží a děti ďáblovy: Není z Boha, kdokoliv nečiní spravedlnost a nemiluje svého bratra. Neboť to je zvěst, kterou jste slyšeli od počátku: abychom se navzájem milovali.

Pokud věřící prožil setkání s Bohem, byla mu dána opravdová a spásná víra, jeho celý život se změní a bez výjimek povede ke svatosti a dobrým skutkům. Pravá víra člověka proměňuje, nepravá odsuzuje. Mezi námi žije mnoho tzv. věřících, kteří očividně selhávají dnes a denně, žijí si podle svého, ale na rozdíl od nevěřících jsou přesvědčeni, že jsou věřícími. Od světa se svým stylem života nijak neliší a rozhodně o nich nemůžeme říci, že v nich přebývá Duch Boží. Opravdová spásná víra se vždy projevuje životními změnami, které nikdo nepřehlédne. Kdo se znovuzrodil z Ducha, ten se k Bohu přibližuje nejen každým skutkem, ale i myšlenkami. Zamysleme se sami nad sebou, co platí o nás? Apoštol Pavel říká:

• Sami sebe se ptejte, zda vskutku žijete z víry, sami sebe zkoumejte. Což nechápete, že Ježíš Kristus je mezi vámi? Ledaže jste před ním neobstáli! Doufám, že poznáte, že my jsme obstáli. (2 K 13,5-6)

Ti, kdo jsou přesvědčeni, že svým vyznáním patří mezi věřící, ale žijí dál podle svého, nemají důvod, proč by měli věřit, že je nečeká Boží soud. Dokonce nemusejí konat nic zlého ani špatného, mohou konat dobré skutky pro dobro společnosti, ale nepatří k těm, kdo konají dobré skutky, které jim Bůh připravuje. Slouží lidstvu, ne Bohu. Mohou získat i světské ocenění za zásluhy. Všichni známe mnoho lidsky řečeno dobrých lidí, kteří se zasloužili o pokrok lidstva, svůj život obětovali ve službě bližním, ale kdokoliv, kdo popírá Božství Pána Ježíše Krista, sám sebe odsuzuje do věčné záhuby. Pamatujme si, že Bůh nepotřebuje naši pomoc, ale chce naše srdce, chce, abychom s Ním měli obecenství.

Otázky k zamyšlení

1. Někdo může namítnout: doktrinální otázky jsou stejně pouze osobní názory a jen rozdělují. Proto není důležité, čemu člověk věří, ale důležité je, aby žil dobrý život.

2. Někdo může namítnout, „Jak může spravedlivý Bůh někoho zatratit, když celý život sloužil ostatním?“ Jak na takové námitky odpovíte?

K tématu doporučujeme knihu Johna MacArthura „Víra, která jedná“, vydalo nakl. Didasko.