Toto jsou velmi populární slova, která můžeme slyšet nejenom z úst jednotlivých křesťanů, ale přímo z křesťanských kazatelen. Někteří lidé podivně a absurdně zjednodušují a zobecňují Kristovo evangelium na slova: Bůh tě miluje – a tak musíš uvěřit.

Jestliže máme věřit tomu, že Bible nám říká pravdu o Bohu, potom si musíme právě z Božího slova ukázat, že Bůh nenávidí krádež, ale miluje zloděje, nenávidí vraždu, ale miluje vraha, nenávidí opilství, ale miluje opilce, nenávidí modlářství, ale miluje modláře...

Ale je to skutečně učení Písma? Skutečně Bůh miluje svévolníky? Je to zpráva, kterou hlásali proroci? Kterou učil náš Pán, když byl na zemi? Je to zpráva, kterou do celého světa hlásali apoštolové? Je to skutečně zdravé učení Božího slova?

Když had v Ráji oklamal Evu, tak jeho lež byla zabalena do líbivého pozlátka. Převrátil Boží slovo takovým způsobem, že vypadalo velmi věrohodně a naivně: „Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?“ (Gn 3,1) Přesně totéž dělá v průběhu celé historie až dodnes. A prohlášení, že Bůh nenávidí hřích, ale současně miluje hříšníka, je právě takovou návnadou, na kterou, stejně jako v Ráji Eva, mnoho křesťanů skočilo. Nyní se tato polopravda (což je jen společensky přijatelné označení lži) šíří a jen málokdo si uvědomuje, že jde o smrtelnou epidemii ďábelského učení.

V tomto článku se podíváme na první část tohoto výroku. Z Božího slova si ukážeme, co a koho Bůh nenávidí a vysvětlíme si, jak to můžeme spojit s Boží láskou. Nakonec se podíváme na důsledky tohoto učení. Příště potom budeme pokračovat druhou částí, v níž uvidíme, koho Bůh miluje, proč a jak se to srovnává s Božím hněvem.

Bůh nenávidí hřích

Boží slovo je velmi jasné ohledně toho, koho a co Bůh nenávidí. Skutečně najdeme celou řadu míst, které nám ukazují na Boží svatost a na to, že Bůh nemá a nemůže mít nic společného s hříchem. Nic hříšného se nemůže ani objevit v Jeho blízkosti. Prorok Abakuk říká, že Boží oči jsou čisté, nemohou ani pohledět na zlo, na hřích, na trápení (Ab 1,13). Bůh je svatý – třikrát svatý. Tento Boží vztah k hříchu dobře vystihuje text z knihy Přísloví:

• Těchto šest věcí Hospodin nenávidí a sedmá je mu ohavností: přezíravé oči, zrádný jazyk, ruce, které prolévají nevinnou krev, srdce osnující ničemné plány, nohy rychle spěchající za zlem, křivý svědek, který šíří lži, a ten, kdo vyvolává mezi bratry sváry. (Př 6,16-19)

Ale v tuto chvíli se už dostáváme do určitých nesnází. Pokud by měla platit výše uvedená fráze, že Bůh miluje hříšníka a nenávidí hřích, museli bychom z Písma ukázat, že hřích a hříšník jsou dvě na sobě nezávislé jednotky, které můžeme od sebe velmi jednoduše oddělit. Ale text knihy Přísloví mluví trochu jinou řečí – Bůh nenávidí pýchu – ale spojuje ji s přezíravýma očima. Bůh nenávidí zradu – ale neodděluje ji od zrádného jazyka. Bůh nesnese vraždu – ale dívá se na ruce, které prolévají krev. Bůh nenávidí ničemné plány – ale neodděluje je od srdce, které o nich přemýšlí a které je připravuje. Nakonec dobře víme, že Hospodin není jako člověk, který se dívá na to, co má před očima, ale Hospodin se dívá k srdci (1 S 16,7). Bůh nenávidí hříšné sklony – ale poukazuje na to, že to jsou nohy, které člověka nesou za zlem. U posledních dvou věcí, z nichž jednu Hospodin nenávidí a druhá je mu ohavností, se už dostáváme k samotnému jádru naší věci, totiž k tomu, že:

Bůh nenávidí hříšníka

Až dosud jsme viděli, že Bůh skutečně nenávidí hříchy. Viděli jsme ale také, že Bůh tyto hříchy neodděluje od těch, kdo je konají: Neodděluje pýchu, která se dívá svrchu od očí, jimiž se tato pýcha dívá, neodděluje zlá slova od jazyka, který je pronáší, zlé činy od rukou, které je provádějí, ani zlé myšlenky od srdce, které je plodí.

U posledních dvou věcí Bůh výslovně říká, že nenávidí hříšníka – křivého svědka, šiřitele pomluv a lháře a stejně tak je má Bůh v ohavnosti toho, kdo vyvolává sváry mezi bratry, kdo přináší rozbroje, rozpory, rozkoly, žárlivost, hádky (Ga 5,20).

Jestliže tedy Boží slovo výslovně říká, že Bůh nenávidí hříšníka, může nějaký člověk obrátit Boží slovo v pravý opak a říci, že Bůh miluje hříšníka? Je to opravdu nesmyslné oddělit hřích od hříšníka – krádež bez zloděje nedává žádný smysl. Skutek hříchu nemůže stát osamoceně bez toho, kdo tento skutek spáchal. Boží hněv není namířen ani tak proti hříšnému jednání, dokonanému skutku, ale směřuje proti tomu, kdo hřích činí:

• Hospodinova tvář se však obrací proti pachatelům zla, vymýtí ze země každou památku po nich. (Ž 34,17)
• Bůh jest soudce spravedlivý, Bůh silný hněvá se na bezbožného každý den. (Ž 7,11 KRAL)

Bohu se nemůže líbit, když se bytost, která byla stvořena k Jeho obrazu, bytost, která je rozumná a morální, bytost, která má být podřízena Jeho vládě, pozvedá proti svému Stvořiteli, proti tomu, co je správné a spravedlivé. Právě toto skutečně uráží Boha. A proto je hříšník sám přímým a jediným objektem Božího hněvu.

Bible ukazuje, že Bůh se hněvá na hříšníky, nikoliv na abstraktní hřích. Pokud hříšník nečiní pokání, potom Bůh pozvedá meč své spravedlnosti.

• Avšak těm, kteří jsou sobečtí a neposlouchají pravdu, nýbrž poslouchají nepravost, odplatí hněvem a zuřivostí. (Ř 2,8 ČSP)

Toto je biblické učení o hříchu a o tom, jak se Bůh dívá na hřích. Bůh z duše nenávidí hřích a s ním také toho, kdo se hříchu dopouští (Ž 11,5). To je souvislé a ucelené učení Písma od začátku až do konce.

Boží nenávist k hříšníkovi a Boží láska

Řecké slovo AGAPÉ (Boží láska) se nikde v Novém zákoně nepoužívá pro popis vztahu Boha k člověku, který setrvává ve svých hříších. Používá se buď pro popis lásky mezi Otcem a Synem, nebo pro vztah Boha ke křesťanům nebo pro vztah mezi křesťany samotnými.

Víme, že Bůh je láska a v jistém slova smyslu můžeme říci, že Bůh prokazuje svou lásku všem hříšníkům, včetně těch, kteří nečiní pokání. Je však vždy nutné vysvětlit, v jakém slova smyslu Bůh miluje hříšníka a co přesně to znamená (více se tím budeme zabývat příště). Stále na nich spočívá Boží hněv, a pokud nebudou činit pokání a neobrátí se, bude kvůli jejich vzpouře proti Bohu jejich věčným údělem ohnivé peklo. A nic na tom nezmění skutečnost, že Bůh je láska.

Cílem Boží lásky je podle Jana 3,16 spasení hříšníků. Tam, kde Boží láska nedochází tohoto svého cíle – tedy u hříšníků, kteří nečiní pokání, je nutné mluvit o Božím hněvu a o soudu:

• Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, je již odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího. (J 3,18)

Populární věta ze čtyř duchovních zákonů – „Bůh tě miluje a má pro tvůj život nádherný plán.“ – je spíše nábožnou frází „křesťanského“ sentimentu, než biblicky zakotvenou zprávou evangelia. Na začátku dobré zprávy není Boží láska, ale Boží soud. To neznamená, že Boží láska není součástí dobré zprávy, ale Boží láska dává svého Syna kvůli tomu, aby bylo zaplaceno za lidský hřích a aby byl člověk vysvobozen před Božím hněvem.

Mnohem více než o Boží lásce vůči hříšníkům bychom proto měli mluvit o Božím milosrdenství a o Boží trpělivosti s hříšníky:

• Což nechtěl Bůh ukázat svůj hněv a uvést ve známost svou moc, a proto s velikou trpělivostí snášel nádoby hněvu připravené k záhubě? (Ř 9,22 ČSP)

Bůh trpělivě snáší hříšníky, ale přijde den, kdy na nich ukáže svůj hněv. Tato trpělivost má svůj zdroj v Božím charakteru, v Boží lásce, ale neznamená to, že bychom mohli oddělit hříšníka od jeho hříchu. Hříšník, který nečiní pokání, bude souzen a odsouzen i se svým hříchem.

Důsledky

Evangelium zachraňuje člověka před přicházejícím Božím hněvem (1 Te 1,10). To je základ, který hříšníci potřebují slyšet na prvním místě. Pokud nepochopí, že oni sami – a nikoliv od nich oddělený a abstraktní hřích – jsou předmětem Božího hněvu, nikdy nebudou mít potřebu utéci před tímto hněvem ke kříži Pána Ježíše Krista.

• Hospodin má každého domýšlivce v ohavnosti, zaručeně nezůstane bez trestu. (Př 16,5)
• Ty však, kteří prosazují sebe, odpírají pravdě a podléhají nepravosti, očekává hněv a trest. (Ř 2,8)

Takové 'evangelium', které od sebe odděluje hříšníka a jeho hřích, nutně povede (přinejmenším některé) lidi k tomu, aby přestali hřešit. To může vypadat docela dobře, ale pokud zde není nové srdce a víra, tak to bude jenom úporná snaha duchovně mrtvého člověka dosáhnout spasení svým vlastním úsilím, tedy snaha zalíbit se Bohu svými skutky. Dokud člověk neporozumí, že je nenapravitelný vzbouřenec, který nemá jinou možnost, než padnout na kolena před Kristovým křížem a volat, prosit o smilování, nemůže přijmout ani zachraňující Boží milost a s ní ani vychovávající Boží lásku.

V knize Zjevení popisuje Jan anděla, který letí středem nebeské klenby a hlásá celému světu věčné evangelium (Zj 14,6). Zvěst tohoto evangelia zní velmi cize uším mnoha současných křesťanů – přesto je to zvěst veskrze biblická:

• Bojte se Boha a vzdejte mu čest, neboť nastala hodina jeho soudu; poklekněte před tím, kdo učinil nebe, zemi, moře i prameny vod. (Zj 14,7)

To je zvěst proroků, to je zvěst Jana Křtitele (čiňte pokání a věřte evangeliu) i Ježíše Krista, to je zvěst apoštolů, a to musí být také naší zvěstí.

• Nenechte se od nikoho svést prázdnými slovy, aby vás nestihl Boží hněv jako ty, kdo ho neposlouchají. (Ef 5,6)