Být pastorem je jedinečná výsada. Kázat Boží Slovo ku prospěchu Božímu lidu je radost, i když člověka nutí být stále ve střehu. Nicméně, týraným pastorům (a není jich málo) radost z jejich zaměstnání zhořkla a jejich práce začala škodit jejich duševní pohodě i celé rodině.

Jak jsem již psal posledně, existence týraných pastorů je pro církev skandál. Je zarážející, kolik pastorů každý měsíc opouští svou službu. Průzkumy to jen dokazují. Úzkost z péče o církev (řečeno Pavlovými slovy) mnoho pastorů prostě neunese. Neodcházejí proto, že by ztratili lásku ke Kristu. Milují Ježíše a milují i Jeho Církev. Avšak týrání, kterého se jim dostalo od shromáždění či starších, je zranilo příliš na to, aby mohli pokračovat. Právě pro tyto muže mě bolí srdce.

V roce1989 se Francis A. Schaeffer Institute of Church Leadership Development (Institut pro rozvoj vedení sborů Francise A. Schaeffera, dále FASICLD) pustil do osmnáctileté studie, která ohledně pastorů vykázala poměrně děsivé statistiky. Je důležité zdůraznit, že tato konkrétní studie byla zaměřena pouze na evangelikální církve. Hlavní denominace nebyly do testování zahrnuty.

Tady jsou některá zjištění:

• 90 % pastorů pracuje 55 až 75 hodin týdně.
• 50 % pociťuje neschopnost plnit nároky své práce.
• 70 % pastorů si myslí, že jsou výrazně nedostatečně placeni.
• 90 % se považují za nedostatečně vyškolené, aby zvládali nároky svého úřadu. Škola prostě nemůže pastory řádně připravit na tak jedinečné úkoly, které jsou na ně kladeny.
• 70 % pastorů neustále bojuje s depresemi.
• 50 % pastorů je znechuceno natolik, že by opustili svůj úřad, kdyby mohli, ale nemají jinou možnost, jak si obstarat živobytí. Když dojde na jejich odchod ze sboru, jejich vzdělání není v jiné profesi použitelné.
• 80 % věří, že pastorační služba negativně ovlivňuje jejich rodiny.
• 80 % manželek pastorů cítí, že jejich muž je přepracovaný.
• 80 % manželek pastorů se cítí členy církve opomíjené a nedoceňované.
• 70 % pastorů nemá blízkého přítele.
• 40 % hlásí vážný konflikt s farníkem alespoň jednou měsíčně.
• Důvodem číslo 1, proč pastoři opouštějí službu: Členové církve nejsou ochotni následovat
  vedení pastora.
• 50 % začínajících služebníků nevydrží ani 5 let.
• Jeden z deseti služebníků skutečně odchází do důchodu jako pastor či jiný duchovní. Pouze 10 % pastorů vydrží dost dlouho, aby měli nárok na důchod jako duchovní.
• Každým rokem vzniká 4.000 nových sborů a 7.000 sborů zaniká.
• Loni opustilo službu přes 1.700 pastorů měsíčně.
• Místní sbory ukončily pracovní poměr s více než 1.300 pastory měsíčně, mnohokrát bezdůvodně.

Jeden z autorů studie napsal:

Přes 70 % pastorů nemá nikoho, koho by považovali za přítele, a téměř nikdo z pastorů nemá blízké přátele. Devadesát procent pastorů se necítí dostatečně vyškoleno, aby zvládali zkoordinovat svůj úřad s požadavky shromáždění. 75 % procent pastorů prožívá díky stresu ze své služby značné krize (Fuller Institut, 1989-1992). My v FASICLD jsme začali v roce 1998 různými prostředky tato data ověřovat a také jsme několikrát za posledních osm let uspořádali internetový průzkum. Zjistili jsme mírné zhoršení. Většina pastorů nyní pracuje i více než 60 hodin týdně. Z toho důvodu se zvyšuje míra rozvodovosti u pastorů a děti pastorů jen výjimečně zůstávají v církvi nebo si zachovají víru.

V obou studiích eviduje přes 40 % pastorů každý měsíc závažné konflikty se svými farníky. To vše způsobuje, že jsou pastoři fyzicky unavení, duchovně vyčerpaní a dokonce od Boha vzdálení! A tak nemohou pořádně sloužit nebo se napojit na své stádo.

Většina pastorů, které znám, pracují tvrdě a opravdově pečují o sbor. Většina pastorů, které znám nikdy nečekala, že ze služby pastora zbohatnou. Jsme znechuceni příběhy o pastorech, kteří budují sídla o dvou tisících čtverečních metrech a platí stovky tisíc dolarů ze sborových peněz marketingovým firmám, aby si zajistili, že jejich příští kniha bude „New York Times bestsellerem“. Pastoři, které znám, považují takové myšlení za skandální. Převážná většina pastorů dře dál v relativním ústraní a vydělává tak akorát na zaplacení rodinných výdajů (tedy pokud jejich manželky také pracují).

Mnozí z těchto mužů pravidelně čelí srdcervoucím konfliktům se členy sboru. Nepředpokládám, že někdo má rád      spory. Mějme ale na paměti, že když pastoři procházejí konfliktem, jen zřídkakdy mají ten druh blízkého přátelství, z něhož by mohli čerpat útěchu. Je velice obtížné, aby měl pastor přátele ve sboru, kde slouží. Ale není tomu tak proto, že by netoužil po takovém přátelství. Ujišťuji vás, že touží. Prahne po takových přátelstvích ve sboru, které měl, ještě než se stal pastorem. Problém je v tom, že ví, že členové jeho církve zažívají velmi krušné chvíle, když zjistí, že je také hříšníkem. Pastor nechce být příčinou klopýtnutí členů svého stáda. I když členové sborů vědí, že jejich pastoři jsou hříšníci, je něco zcela jiného, když poznají konkrétní hříchy, se kterými se jejich pastor potýká. A tak pastor hlídá sám sebe. To nejde spravit tím, že mu řeknete: „Běž si najít nějaké přátele mimo sbor.“ On prostě nemá čas ani energii se věnovat dalším vztahům. Jeho život obíhá téměř výhradně kolem sboru.

To znamená, že členové církve mají moc zlomit srdce svého pastora. To se jasně projevilo ve službě apoštola Pavla. Ve 2. Korintským 2 zmiňuje mimořádně bolestivé období své služby. To bylo potom, co napsal svůj ztracený „tvrdý dopis.“ Protože tento dopis nemáme, neznáme přesně jeho obsah. Víme ale, že to bylo kousavé pokárání. Pavel byl zarmoucen jejich přijetím takzvaných „super apoštolů“, kteří ho krutě pomluvili. Nyní se však hluboce znepokojoval možností, že by se sbor v Korintu mohl rozhodnout nepřijmout jeho rady a jeho osobně odmítnout. Aby toho nebylo málo, Titus, který měl Pavlovi přinést zprávu s odpovědí z Korintu, se s ním nesetkal, jak bylo zamýšleno. Pavel myslel na nejhorší.

Když jsem přišel do Troady zvěstovat evangelium Kristovo, našel jsem tam dveře otevřené pro dílo Páně, a přece jsem neměl stání, neboť jsem tam nezastihl bratra Tita; rozloučil jsem se s nimi a vydal se do Makedonie. (2K 2,12-13)

Pavel byl tak sklíčený svou péčí o korintský sbor, že dokonce odešel od otevřených dveří pro evangelium. Pavel prožíval hlubokou bolest. Dnes bychom téměř jistě řekli, že trpěl depresí. Miloval církev v Korintu, a protože je tolik miloval, dokázali ho hluboce ranit. A také ranili.

Nakonec však Pavel poznal, že být pastorem znamená následovat Krista v Jeho triumfálním průvodu (2K 2,14-17). Jsme jako poražení, kteří byli součástí průvodu římského triumfu, není na nás, abychom vyhrávali. Nám náleží nechat se vést v Kristově triumfu. Jsme zajatci pro Jeho věc. Nešíříme svou slávu, ale vůni Krista. I skrze týrání to stačí.

Překlad Julie Petrecká

www.reformation21.org/blog/2014/03/the-call-to-be-a.php